Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřiška Radová (* 1925)

• narozena 1. dubna 1925 v Libkově u Seče

• před válkou rodina přesídlila do Chrudimi

• otec zapojen do odboje, v roce 1940 kvůli hrozbě prozrazení spáchal sebevraždu

• 1941-1944: studium textilu na Škole uměleckých řemesel v Brně

• 1945-1950: studium na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze

• během studia sňatek s Pravoslavem Radou a narození dcery

• 1955: první společná výstava s Pravoslavem Radou

• 1958: účast manželů Radových na světové výstavě EXPO v Bruselu

• srpen 1968 těsně po okupaci: výstava manželů v Mnichově

• 1968: Pravoslav Rada na ročním přednáškovém pobytu v USA, po návratu vystoupení z KSČ

• pamětnice manžela kryla v letech normalizace svým jménem

• velké realizace pro Koospol, hotel Hilton, FN Motol, Janské Lázně aj.

• adaptace na tržní poměry po roce 1989

Jindřiška Radová prožila svůj život ve světě umělecké keramiky. Strávila ho po boku Pravoslava Rady, keramika a sochaře, s nímž úzce spolupracovala a s kterým zároveň vychovala dvě dcery. Jedna z nich, Šárka Radová, se také věnuje umění. Jindřišce Radové se podařilo zachovat si osobitost a nezaměnitelný rukopis a k témuž vychovala i dceru, která pokračuje ve stopách rodičů. Bez tolerance a zároveň důsledného trvání na vlastním názoru by koexistence tří osobností nebyla možná. (A to nebereme v úvahu blízkou přítomnost dalších výtvarníků z rodu Pravoslava Rady...)

Narodila se 1. dubna 1925 v Libkově, malé obci na úpatí Železných hor, kde měli rodiče Švadlenkovi větší hospodářství (o velikosti sto korců). Volnosti a přírody venkova si užívala až do války, pak se rodina se třemi dětmi přestěhovala do Chrudimi. Otec Antonín Švadlenka měl totiž vedlejší zaměstnání. Byl pojišťovákem v bance Slavia a začal se této práci věnovat naplno. Hospodářství pronajali a za války byli rádi, že se ho nezbavili úplně a mohli z něj čerpat přilepšení.

Naposledy spolu mluvili o tanečních

Rodinu bohužel jako rána z čistého nebe zasáhla tragická událost. Otec se v roce 1940 zastřelil. „To se pamatuju, že jsem seděla večer v kuchyni, otec byl naproti mně a já jsem mu ukazovala, jaký bych chtěla šaty do tanečních. A do rána se to stalo. Takže jsem to byla já, kdo ho viděl poslední,“vzpomíná pamětnice dodnes s pohnutím. Rodinu to naprosto sebralo, nikdo neznal důvod této tragédie. Matka si nevěděla se situací rady a často odcházela z domova k přátelům a na Jindřišku se sestrou dohlížel starší bratr.

Až po čase se to urovnalo. Hlavně když se po válce rodina dozvěděla, jaký byl skutečný důvod otcova nepochopitelného činu: spolupracoval s odbojem. „Byl členem skupiny, která převážela lidi přes hranice. Vozil je na motorce,“vysvětluje Jindřiška Radová. „A potom taky vybírali peníze pro rodiny zatčených.“Podle pamětnice byla jeho skupina napojena na západní odboj. (U souseda v Libkově se prý také scházela pardubická skupina, která pomáhala parašutistům a měla kontakty k Ležákům.) A v roce 1940 gestapo jednoho z odbojářů otcovy skupiny zatklo. Jeho spolupracovníci věděli, že to představuje riziko i pro ně. „Nějaký Udržal se zastřelil, otec se taky zastřelil ‒ dřív než ho zatknou, aby ochránil ostatní.A vinárníka Bálka zatkli.“Rodina Švadlenkových se o existenci odbojové skupiny a tím i skutečný důvod otcova činu dozvěděla až po válce od Bálka, který přežil věznění v koncentračním táboře. Pravda je, že rodinu nikdy gestapo nevyšetřovalo, a otcova naděje, že své nejbližší ochrání, se tedy naplnila.

Setkání s Radou

V době, kdy Antonín Švadlenka zemřel, končila jeho dcera Jindřiška měšťanku a rozhodovala se co dál. Zatoužila po výtvarné práci. K důležitým impulzům patřilo seznámení s amatérským malířem, jemuž matka pronajala místnost v rodinném statku. Jméno už si dnes nepamatuje, ale „byl tomochodný člověk, maloval Chrudim a podobně a díky němu jsem poznala touhu po výtvarném umění. Chodila jsem s ním do přírody, učil mě malovat, napínal mi plátna…On to ve mně probudil.“ Vybrala si Školu uměleckých řemesel v Brně a matka její rozhodnutí respektovala. Prodala dokonce část lesa, aby dceři studium umožnila. Jen jí doporučila, aby volila prakticky zaměřený obor, třeba textilní tvorbu. Poslechla. Přes týden žila a studovala v Brně a na víkendy jezdila domů. Jejím učitelem byl profesor František Malý. Do paměti se vryla vzpomínka na kamarádku, s níž bydlely na bytě a navzdory tíživé době našly vždy dost důvodů se smát. A pak taky fakt, že výuka probíhala po brněnských kavárnách, protože hlavní budovu na Husově ulici zabrali Němci.

Po válce Jindřiška samozřejmě pokračovala ve studiu dál. Už v roce 1944 se přihlásila Vysokou uměleckoprůmyslovou školu do Prahy. Kvůli válce ale nemohla nastoupit a skryla se rok v rodném Libkově na tzv. praxi, aby unikla totálnímu nasazení. Teprve po osvobození mohla začít studovat textilní tvorbu u profesora Antonína Kybala. Byla u toho, když se po odchodu Němců škola stěhovala z provizorních učeben zpět do hlavní budovy na nábřeží. Na škole se o rok později setkala i se svým budoucím životním partnerem Pravoslavem Radou, který zde studoval sochařství. Už během studia se vzali a narodila se jim dcera, takže pamětnice studium dokončovala v nesnadných podmínkách s malým dítětem v náručí. Tím okamžikem se také příběh Jindřišky Radové začíná prolínat s životním příběhem umělce Pravoslava Rady.

Setkání s Radou přesměrovalo její tvorbu od textilu ke keramice. Už během studia ji pro keramiku nadchl, ale neodvažovala se změnit obor. Byla to doba sílícího komunismu a Jindřiška Radová cítila, že v době, kdy „skupiny horlivé mládeže provádějí na škole prověrky“, je lépe mít se na pozoru a nepřitahovat k sobě pozornost. „Všechnobylo v pohybua mohli by mě vyloučit, třeba kvůli původu...“vysvětluje.

Od Kostelce po Montreal

Tehdy už začínala spolupracovat se svým manželem na keramice, jezdit do keramických dílen mimo Prahu, do Kostelce nad Černými Lesy a podobně. „Spolupracovali jsme s hrnčíři, ti nám podle našich návrhů vyrobili tvar a ten jsme pak dál zpracovávali,“ vypráví pamětnice. Taky už si pořídili první vlastní pec. Rada byl studijně o rok výš a v roce 1947 dostal možnost stáže v Dánsku. „A tam v dílně u Natálie Krebs poznal možnosti keramiky, nových glazur a materiálů. To byl velký skok, pro nás to byly všechno novinky, keramika tam byla mnohem dál.“Inspiraci přivezl do Československa a začali ji s manželkou naplno přenášet do své tvorby.

Keramika manželů Radových se prosazovala postupně, ale v prostředí, kde centrálně řízené hospodářství nezvládalo pokrývat trh, nacházeli pro sebe mnoho skulin v oblasti tzv. užitého umění. Vyráběli vázičky a vázy, talíře, hrnky, brože, ale také ozdobné a dekorativní předměty a sošky. Jejich tvorba se od počátku vyznačovala výrazným, stylizovaným projevem, velmi odlišným od tehdy převládající „lidové“, tedy folklorně laděné keramiky. Postupně se od první výstavy Jindřišky Radové v roce 1955 propracovali k účasti na mezinárodní výstavě EXPO v Bruselu a posléze i v Montrealu v roce 1967. Její manžel byl aktivní i jako organizátor. Zakládal skupinu Užitá grafika, textil, keramika, která v rámci Umělecké besedy vyčleňovala výtvarníky-nemalíře, udržoval spoustu kontaktů po celém světě, spoluzakládal mezinárodní keramické sympozium v Bechyni apod. Psal a vydával odborné publikace, například Knihu o technikách keramiky (Praha 1956) nebo Techniky keramiky (Praha 1989).

Vernisáž s rudýma očima

Úspěch manželů Radových jako spoluautorů i každého jednotlivě rostl. Pravoslav dostal možnost přednášet rok na vysoké škole v USA. Mezitím měli oba manželé společnou výstavu v Mnichově. Bylo to v srpnu roku 1968: „Spali jsme v jednom hotelu,“vzpomíná Jindřiška Radová, „a když jsme byli u snídaně, přišli číšníci a litovali nás.My jsme nevěděli, o co jde. A pak nám bylo sděleno, že násběhem nocizabrali Rusové.A když jsem pakměli zahájení,tak jsme obabrečeli, že jsme měli úplně rudé oči! Pořád jsme plakali. Co se bude dít? Pravoslav na černé listině, teď přijedeme na hranice a oni ho seberou? A co je s pražským bytem? No byli jsme úplně zoufalí...“Začínající československou „demokracii“ srovnaly tanky se zemí.

Později v roce 1968 Pravoslav Rada odjel na plánovanou cestu do New Havenu v americkém Connecticutu. Mohl tak důkladně poznat svobodné prostředí západního světa a při prověrkách vystoupil z KSČ. (Sám se stal komunistou řízením osudu. Za války byl členem sociální demokracie, po roce 1948 se jeho strana i s členskou základnou včlenila do KSČ a Pravoslav Rada tuto situaci prostě akceptoval.) „Složení rudé knížky“ mělo mít pro něj na dalších dvacet let citelné následky.„Měli jsme pocit, že vstupujeme do tmy,“ hodnotí tehdejší situaci pamětnice.

Radovi v té době dospěli k tvorbě do veřejného prostoru. Pro Pravoslava Radu se ale dveře zavřely. Nepřipadalo v úvahu, že by uspěl v jakékoli soutěži, všechno tedy brala na sebe Jindřiška Radová a svým jménem manžela kryla. Sama naštěstí omezení tolik nepocítila.

Během 70. a 80. let připravili Radovi nejrůznější díla ve veřejném prostoru: Nástěnnou plastiku do léčebny v Janských Lázních, lavičky a sochy do Fakultní nemocnice Motol, sochy na pražská sídliště Jarov a Červený Vrch a mnoho dalších… To by samozřejmě nebylo možné, kdyby udržovali kontakty s disentem nebo se zapojovali do protirežimních disidentských iniciativ. V roce 1977 také neodmítli podepsat „antichartu“. Řada jejich exteriérových děl už dnes na svém místě nestojí. Podlehly proměnám veřejného prostoru nebo je zničili vandalové.

„Jen překonáváním rostem...“

Po roce 1989 se podmínky pro keramickou tvorbu změnily. Jednak se tento obor úzce napojený na průmyslovou výrobu musel vyrovnat s restrukturalizací průmyslu, jednak zanikaly a transformovaly se umělecké svazy… Co se stalo s dosavadní režimní garniturou ve Svazu českých výtvarných umělců? „Napůl odešla, napůl z toho vybruslila. Aprotože znali poměry, ujalisekdečeho.A výtvarníci jako takoví o všechno přišli. Měli jsme na Svazu fond,do něhož se platilo povinně zkaždé práce, kterou jsmeudělali.A ztoho fondu jsme si pak mohli půjčit třeba na další práci. To bylo úžasné. Ale ten fond se po listopadu 1989celýnějak rozebral. Adodnesnikomu není jasnéjak...!“

Zákon zařadil keramiky mezi podnikatele, zbavil je snížené DPH, přišli o možnost svazové podpory a skončila i doba velkých veřejných zakázek. Samozřejmě dál trval zájem o dílo Radových v zahraničí. Ale doma bylo potřeba reagovat na změnu zájmu. „Brali jsme, po čem byla poptávka.“ Obnovili například spolupráci s keramičkou Royal Dux v Duchcově, kde dodnes vznikají některé nejúspěšnější návrhy Radových ve stále se opakujících malosériových produkcích…

Pravoslav Rada někdy prý žertem litoval, že napsal knihy o keramice, protože tím vyvolal mohutný zájem a jejich tvorbu začala následovat řada keramiků z mladších generací. Díky osobitému vidění i díky neopakovatelným osobním zkušenostem je ale naštěstí dílo Radových (jak společné, tak individuální) přes to všechno nezaměnitelné. Svou roli sehrály i překážky, které tehdejší doba svobodnému vyjadřování kladla. Jindřiška Radová v této souvislosti cituje oblíbené verše Antonína Sovy: „Co dostupno, neláká nás / jen překonáváním rostem / je tolik tragické krásy / v tom příkazu mládí prostém...“