Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rostislava Raidová (* 1942)

• narodila se 18. listopadu 1942 v Ostravě

• během války se v jejich domě ukrýval odbojář Oldřich Oborný

• v roce 1944 se rodiče s tříletou Rostislavou vrátili do rodného Hradce nad Moravicí

• sestru otce Hedviku Fajkovou zbili nacisté za to, že házela chléb procházejícím válečným zajatcům

• před válečnou frontou v roce 1945 se rodina ukrývala v lesích

• v místě bývalého kamenolomu zůstali s 80 lidmi 14 dní

• cesta domů byla poseta mrtvolami německých a sovětských vojáků

• otec Rostislav Soudek do roku 1948 pracoval u SNB, jako nestraníka ho pak vyhodili

• pamětnice pracovala v Braneckých železárnách jako ekonomka a metodička výpočetní techniky

• v roce 2024 žila v Hradci nad Moravicí

Válečná fronta se blížila k Hradci a jeho obyvatelé věděli, že se musejí před běsněním války ukrýt. Někteří z nich odešli do tamních lesů. Úkryt hledali i Soudkovi s tříletou dcerou Rostislavou. V lesním srubu se tísnili s dalšími asi 80 lidmi dva týdny. Válečná vřava neutichala a zásoby se tenčily. Přežili jen zázrakem. Rostislava Raidová se o místo starala dlouhé roky a je mu vděčná za záchranu svého života: „Považuji to za dluh našim rodičům.“

Rodiče poskytli azyl protinacistickému odbojáři

Rostislava Raidová se narodila 18. listopadu 1942 v Ostravě Rostislavu a Anně Soudkovým. Oba rodiče, ačkoliv pocházeli z Hradce nad Moravicí, se přistěhovali do Ostravy z rozdílných důvodů – otec z pracovních, matka z rodinných. Matčin otec, řezník Jakub Fajka, byl potřetí ženatý a v rodinném domku se tísnilo příliš mnoho lidí. Proto, jakmile to bylo jen možné, přestěhovala se Anna Soudková z tehdejších Sudet do protektorátní Ostravy. „Matce se město velmi líbilo, získala k němu hluboký vztah,“ prozrazuje Rostislava Raidová.

Z vyprávění rodičů ví, že se v jejich domě ukrýval protinacistický odbojář Oldřich Oborný. „V továrně sabotoval vojenskou výrobu. Když na to nacisté přišli, začali jej hledat. Ukrýval se v domě a nikdo ho neprozradil. Nakonec jej stejně popravili,“ osvětluje příběh Oldřicha Novotného, popraveného nacisty v ostravských pískových dolech v roce 1941.

V roce 1944, kdy byly Rostislavě tři roky, se rodina rozhodla vrátit zpět do Hradce k otcově staré a osamocené matce Marii Soudkové. „Matka toho rozhodnutí litovala, protože jen co se vrátili, nastaly jim těžké časy,“ říká pamětnice k podmínkám nového bydlení ve starém nájemním domě u hřiště: „Vodu si museli donášet, neměli pohodlí. Ve třetím patře bydleli Fajkovi – teta Hedvika byla otcova sestra a ta se o nás často starala. Sama nemohla mít děti, protože jí zbili gestapáci u výslechu za to, že házela chleba zuboženým vězňům při pochodu smrti.“ Pochodem smrti často místní označují pochod válečných vězňů, který přes město Hradec nad Moravicí procházel v lednu 1945.

Před frontou se ukryli v lese

Když se válečná fronta nemilosrdně přibližovala k městu, začali Soudkovi, stejně jako ostatní obyvatelé Hradce, hledat místo, kam by se před boji schovali. Přímá svědkyně lesního úkrytu pokračuje ve svém vyprávění takto:

„Lidé věděli, že to bude zlé, a nejbezpečnější místo bude hluboko v lesích. Pan Kuzník u hajného Dittricha domluvil místo u vytěženého kamenolomu a spolu s otcem a dalšími muži tam postavili srub. Pracovali na něm od března několik dní od rána do večera. Dovnitř dali palandy a kamna a zvenku bunkr zamaskovali větvemi.“

Podobných úkrytů bylo v lese mnoho. Místní využili rozlohu a zejména členitost lesů a schovávali se, kde se dalo, jen aby si zachránili život.

„Ve srubu nás bylo asi 80. Venku byli koně a dobytek. Vařila nám paní Bartáková, ale zásoby se tenčily. Později nám už došel i petrolej a museli jsme svítit svíčkami,“ vzpomíná. „Jako děti jsme to vnímali jinak než dospělí. Hráli jsme si, ale okřikovali nás, ať neděláme ruch, protože fronta se už přibližovala. Z kopce jsme viděli, jak hoří Opava, a pak i požár hradeckého zámku.“

Mezi přítomnými byl také farář z Oldřišova, který 1. května vedl v provizorních podmínkách mši svatou. „Sotva jsme poklekli k první modlitbě, rozpoutala se blízko nás zcela nečekaně ostrá palba a třísky ze stromů a větví létaly po okolí. Ihned jsme se schovali v naší boudě. Východně od nás se pak střílelo přes celou noc a až do odpoledne 2. května. Tehdy usmrtila střepina na místě našeho staršího koně,“ líčí své zážitky teta Rostislavy Raidové Františka Kuzníková v knize Vzpomínky pamětníků na dny osvobození.

‚Kaťuše‘ je měly připravit o život

O co tenčí byly zásoby potravin, o to více bylo nebezpečnější vylézt z úkrytu ven. „Odehrávaly se tam velké přestřelky. Místní sedláci museli zásobovat Němce, ale pak už raději neuposlechli a zůstali s námi v úkrytu,“ dodává pamětnice.

Zatímco se Soudkovi tísnili spolu s dalšími k smrti vystrašenými lidmi v provizorním přístřeší, v Hradci nad Moravicí se schylovalo k činu, který je mohl stát život. „V domě Františka Fajky naproti poště bylo velitelství Rudé armády. Velitel se rozhodl ostřelovat les ‚kaťušemi‘, aby jej vyčistil od Němců, čímž by ale také zabil civilní obyvatele schované v lese. Lidé mu to naštěstí rozmluvili. Namísto střel poslal do lesa vlastní vojáky. Mnoho jich tam padlo,“ vypráví pamětnice o dni osvobození.

„Když létala nad bunkrem sovětská letadla, vyběhl pan Barták a mával bílým prostěradlem. Sověti zastavili boje bílou světlicí. K nám do bunkru jich přišlo asi 50. Ptali se, kde jsou Němci, úkryt prohledali a odešli,“ říká. „Nikdo z civilního obyvatelstva tam nezahynul, zasažení byli jen koně a prasata. V úkrytu jsme byli 14 dní.“

Cesta byla poseta mrtvolami vojáků

Krátce po osvobození začaly rodiny srub opouštět se strachem, co je čeká doma. Strastiplná byla i samotná cesta do Hradce. „Když se lidé vraceli domů, naskytl se jim hrozný pohled. Leželi tam mrtví vojáci – němečtí a sovětští – taková byla sklizeň války. Německý voják svíral v ruce fotografie svých blízkých. Cesta zpátky domů byla poseta mrtvolami vojáků,“ vzpomíná pamětnice, jedna z posledních očitých svědkyň lesního úkrytu. Doba osvobození přinesla Soudkovým možnost vydechnout si po prožitých hrůzách války. „Každý, kdo ji přežil, byl rád,“ sděluje.

Němečtí obyvatelé Hradce byli postupně odsunuti. „Většina obyvatel hodnotila odsun Němců kladně, protože by ústrky z jejich strany nepřestaly. Jen doktora Stuchlíka se obyvatelé Hradce zastali, ale on přesto odešel do Německa za svou rodinou,“ doplňuje Rostislava Raidová.

Otce vyhodili, nebyl komunista

„Otec se vrátil ke svému povolání policisty a do roku 1948 pracoval v Opavě. Pak jej z práce vyhodili, protože nebyl v komunistické straně. Pracoval chvíli v Ostroji, pak v Braneckých železárnách jako mistr výroby,“ říká k osudu otce. „Byl v mysliveckém sdružení zkušebním komisařem. Učil zoologii a zaučoval myslivecké adepty. Cestoval po celé republice a byl i ve Francii a v Německu. To bylo v šedesátých letech.“

Kromě otce přišla do křížku s tehdejším režimem také matka Anna Soudková. „Pracovala v dětském domově zřízeném v místním klášteře. Nesměla ale chodit do kostela, jinak by tam nemohla pracovat. Nakonec do kostela stejně chodila, a tak nemohla být učitelkou, jen vychovatelkou. Podmínky byly přísné.“

V Braneckých železárnách byla zaměstnaná i Rostislava Raidová. Po vystudování ekonomické školy a půlroční práci na umístěnku ve velkoobchodu s potravinářským zbožím zde v roce 1960 nastoupila na pozici ekonomky. Později dokončila kvalifikaci metodičky výpočetní techniky.

Z kanceláří jsme šli k vrtačkám

„V podniku pracoval i manžel, měl vystudovanou chemickou průmyslovku. Nejdříve dělal ve slévárně, pak kvůli zdraví zpět v chemické laboratoři. Dělal rozbor litiny, aby se mohla bezpečně zpracovávat,“ říká. „Ve slévárně bylo hodně lidské práce a dřiny. Jinde byly stroje, ale tam byli mistři řemesla. A když se ‚honil‘ plán, chodívali jsme často na brigády do provozu i my. Z kanceláří jsme přešli k vrtačkám a lisům. Nikdo se nemohl vymlouvat.“

Rostislava Raidová zůstala věrna svému rodnému městu a na místo úkrytu za druhé světové války se pravidelně vypravovala s celou rodinou. Setkání pořádala spolu s Josefem Bartákem a společně, dokud jim to síly dovolily, pečovali o památné místo. V jeho blízkosti umístili také obrázek Panny Marie a informační ceduli.

„Považovali jsme to za dluh našim rodičům. Moc bych si přála, aby po nás něco zůstalo a abychom nepřekrucovali dějiny,“ sděluje na konec svého vyprávění v Hradci v roce 2024.