Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Rainer (* 1940)

• narozen 26. září 1940 ve Vchynicích u Lovosic

• pochází z česko-německé rodiny

• otec musel za války narukovat do wehrmachtu

• v roce 1945 svědkem pochodů smrti do nedalekého Terezína

• po osvobození rodina vyjmuta z odsunu

• vyučil se kovářem

• roku 1961 pamětníkovi prodloužena vojenská služba kvůli Kubánské krizi

• žije ve Velemíně, kde celý život hrál a trénoval fotbal

Nesměli jim ani podat vodu

Maminka Jaroslava Rainera pocházela z Kamýku u Litoměřic a tatínek z Hradiště u Žalan. Seznámili se v Radosticích nedaleko Lovosic, kde se také vzali. V roce 1930 se jim narodila dcera a o dva roky později syn. Rodina se usadila v sousedních Vchynicích, kde otec provozoval řeznictví a maminka pracovala v chemičce tehdy nazývané „Glanštovka“, dnes Lovochemie.

Během války, 26. září 1940, se do rodiny narodil nejmladší syn Jaroslav. Otec byl německého původu, a jelikož Vchynice se po mnichovské dohodě v roce 1938 staly součástí Třetí říše, musel narukovat do wehrmachtu. „On byl řezník, působil jako kuchař v týlu, takže se ho to tolik nedotklo.“ Maminka však byla za války se třemi dětmi sama. 

Válečné období prožíval Jaroslav jako malý chlapec, takže na něj nemá příliš konkrétní vzpomínky. Do paměti se mu zapsaly až události z úplného konce války. Vchynice totiž leží v blízkosti Terezína, kde bylo za války zřízeno židovské ghetto. „Okolo našeho baráku chodily pochody smrti. O tom člověk ani nemohl mluvit.“ Jaroslav si vzpomíná na průvody ztýraných vězňů. „Ty lidi vyčerpaný padali a nikdo jim nesměl ani podat vodu. Matka, když vyběhla, aby jim dala vodu, tak na ni hned mířili samopalem.“

Ta nevraživost by se jen tak nevymýtila

Další výraznou vzpomínkou jsou nálety na Ústí nad Labem, které je od Vchynic vzdáleno necelých třicet kilometrů. Ústí bylo bombardováno po polovině dubna 1945, kdy už lidé očekávali konec války. Jaroslav vzpomíná, jak pro ně bylo hučení bombardérů a rány naprosto nečekané. S bratrem sledovali, co se děje, ze stromu, dokud je vyděšená maminka nezahnala dovnitř. „Takový moment se jen těžko zapomíná.“

Po konci války se pamětníkův otec konečně vrátil domů, ale problémy tím neskončily. Byl německé národnosti, takže mu hrozil odsun z Československa. Otec požádal o vyjmutí z odsunu a měl velké štěstí, že mu úřady tehdy vyhověly. „Tehdejší starosta se za něj zaručil, takže do odsunu nemusel.“ Rainerovi si ve Vchynicích vybudovali domek, ale po válce si museli polovinu domku odkoupit právě kvůli otcovu německému původu.

I přesto, že se odsun málem dotkl i jeho rodiny, vnímá ho Jaroslav spíše pozitivně. „Já si myslím, že to asi bylo dobře, protože ta nevraživost by se asi nevymýtila během deseti patnácti let.“ Po válce se už pamětníkův otec nemohl vrátit k provozování řeznictví. Kvůli německému původu se rodina setkávala ve vsi s poznámkami, ale žádnou větší perzekuci nezažila. Jaroslav si z dětství zapamatoval narážky na tatínka v místní hospodě. „Tam se vždycky žvanilo o všem možném a občas padlo, že je Němec, tak ať do toho nemluví. Nebylo to jednoduchý.“

Tři dny před odchodem do civilu prodloužili vojnu na neurčito

Ve Vchynicích nastoupil Jaroslav v roce 1947 do první třídy obecné školy. Původně měl do školy nastoupit již o rok dříve, ale za války chodil do německé školky, protože jiná v sudetských Vchynicích ani fungovat nemohla. V roce 1946 tedy ještě nebyl připraven na nástup do české školy. „Ve školce jsme mluvili jenom německy a najednou jsme měli jít do školy a mluvit česky, takže to byl trochu problém.“ Od čtvrté třídy dojížděl pamětník do Lovosic.

Od dětství miloval sport. Hrál přebor žáků ve fotbale, ale rekreačně se věnoval celé řadě dalších sportů. Po dokončení osmiletky se chtěl věnovat sportu i v rámci studií a měl v plánu nastoupit na institut tělesné výchovy. Na poslední chvíli však zjistil, že na to nemá dostatečný věk, a tak přes prázdniny pomáhal kováři v nedalekých Dobkovičkách. „Zalíbilo se mi, jak se pracuje s tím železem.“

Po prázdninách nastoupil Jaroslav na internát až do Lipníku nad Bečvou a učil se kovářem. Praxi absolvoval opět v Dobkovičkách, ale pro dva kováře tam místo nebylo, takže po vyučení nastoupil do lomu na štěrkopísek ve Velkých Žernosekách, kde vystřídal různé pozice – pracoval například jako bagrista nebo topič. V roce 1959 ho čekal povolávací rozkaz. Na vojnu odjel až do jihomoravského Bzence a celé dva roky působil jako spojař. „Pak nám to prodloužili kvůli situaci v Německu a na Kubě. Zavolali si nás asi tři dny před odchodem do civilu, že nám vojnu prodlužují na neurčito. To bylo hrozný.“

Musel jsem sjet do strouhy

Po propuštění z vojny se pamětník oženil a přestěhoval se do Velemína. Manželům Rainerovým se postupně narodili tři synové – Jaroslav, Miroslav a Evžen. Jaroslav pracoval v chemičce v Lovosicích, dál se věnoval svému milovanému fotbalu a ve Velemíně sedmnáct let trénoval dorostence. „Hráli jsme okresní přebor, ale neměli jsme peníze, takže jsme se na nějaké zápasy často nebyli schopný dostat, takže jsme končili většinou druhý.“

V den invaze do Československa 21. srpna 1968 měl Jaroslav první den dovolené, během které nastoupil na česání chmele do Sulejovic. „Nás v půl pátý vzbudily tanky, tak různě se tu motaly, asi nevěděly, kudy mají jet.“ Na brigádu přesto pamětník nastoupil a až do 3. září měl plno práce s česáním chmele. „Já jsem tomu vůbec nerozuměl. Neměl jsem ani čas poslouchat rádio nebo televizi, ale pak jsem jel v noci na kole ze Sulejovic do Vchynic a najednou proti mně tank. To je silnice, kam se nevešel skoro ani tank, tak jsem sjel do strouhy.“

Alespoň ve sportu, když to nešlo politicky

Jaroslavovi se jako velkému sportovci a sportovnímu fanouškovi do paměti samozřejmě zapsalo legendární vítězství československých hokejistů nad Sovětským svazem na mistrovství světa v roce 1969. „To byla euforie. Bylo to nádherný, jak najednou dali všichni spontánně najevo, že jsme je porazili alespoň ve sportu, když to nejde politicky.“

Budoucím generacím by Jaroslav Rainer přál následující: „Přál bych si, abyste nemuseli zažít válku, kde nikdy člověk neví, co se může stát, a jako jedinec to neovlivníte. A taky tu bídu, jaká byla po válce.“