Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Rais (* 1930)

• narozen 19. ledna 1930 v Plzni

• celý život prožil v Plzni na Slovanech, v domě, který postavili jeho rodiče

• zažil hrůzy bombardování Plzně, ale také jeho klukovský rozměr – sbíral střepiny z bomb

• životem ho provázely skautské hodnoty, ovlivnily ho knihy Jaroslava Foglara a časopis Mladý hlasatel

• v roce 1943 založil navzdory nacistickému zákazu skautský klub Smečka vlků

• po válce se klub rozrostl a změnil na skautský oddíl Severka

• po strojní fakultě nastoupil do plzeňské Škodovky, závodu, který vyráběl turbíny, pracovně byl v Indii, v Číně, na Kubě

• od začátku 90. let minulého století je v důchodu, stále se schází s několika stejně starými skauty

Jiří Rais na svých dvaadevadesát let rozhodně nevypadá. Chodí vzpřímeně a bez hole, působí energicky a o minulosti vypráví s mnoha detaily. Jeho životní hodnoty zásadně ovlivnilo skautské hnutí a knihy Jaroslava Foglara. Klukovský klub Smečka vlků vznikl a scházel se navzdory nacistickému zákazu. V Plzni prožil druhou světovou válku a masivní bombardování. Vzpomínal, jak s kamarádem vzali vozík a vyrazili sbírat „vzácnost“, střepiny z bomb. Po válce se klub Smečka vlků změnil na skautský oddíl Severka, během letních táborů chlapci pomáhali na poli a v lese. Po vysoké nastoupil do plzeňské Škodovky, závodu, který vyráběl turbíny. Pracoval tam čtyřicet let až do roku 1992. Dodnes se schází se třemi stejně starými někdejšími skauty.

Nosili se znaky jako světlušky

Jiří Rais se narodil 19. ledna 1930 v Plzni. Bydlí už dvaadevadesát let v rodinném domku, který postavili jeho rodiče na plzeňských Slovanech. Tahle městská čtvrť se rozkládá mezi hlavním nádražím, řekami Radbuzou a Úhlavou a obvodem Černice. Dům postavili jeho rodiče, oba pocházeli ze selských usedlostí. Otec ze Skvrňan, matka z Černic, obě současné městské čtvrti Plzně byly v době jejich mládí ještě samostatnými vesnicemi. Otec Jiřího Raise pracoval jako úředník v hospodářském družstvu, matka byla v domácnosti. Jen během druhé světové války, kdy měly ženy povinnost pracovat, chodila pomáhat na rodné hospodářství do Černic, které v tu dobu patřilo jejímu bratrovi. Jiří Rais má o pět let mladšího bratra a spolu s ním dnes žije v rodném domě. Má syna a tři vnoučata.

Pamětník vzpomíná, že jeho idylické dětství přerušila válka. „Začalo to kolem roku 1938 harašením Adolfa Hitlera za našimi hranicemi, pak přišlo obsazení Sudet a 15. březen, vznik protektorátu Čechy a Morava,“ říká. „Jako dítě jsem to nevnímal hrozivě, na rozdíl od rodičů, kteří z toho byli hodně špatní.“

V roce 1939 bylo Jiřímu Raisovi devět let. „Doma se o situaci hodně mluvilo,“ říká. „Poslouchal se Londýn, každý večer se hledal. I když na rádiu jsme měli štítek – každý ho tenkrát dostal – bylo na něm napsáno: ‚Pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá káznicí nebo i smrtí.‘ To bylo docela hrozivé, navzdory tomu se poslouchalo.“

„Fandili jsme Angličanům a potom Rusům, sledovali jsme vývoj války,“ vypráví. „V pokoji na stěně jsme měli velikou mapu Evropy, zaznamenávali jsme, kde se nachází fronta a jak postupuje. A těšili se, co budeme dělat, až bude po válce.“

Zážitkem pro něj bylo zatemnění. „Nikde venku se nesmělo svítit, museli jsme zatemňovat okna. Chodil strážník a upozorňoval, že někde prosvítá světýlko, že zatemnění někde netěsní,“ vypráví. „Když nesvítil měsíc a hvězdy, byla tak ukrutná tma, že člověk nevěděl, kam šlape. Lidé si kupovali takové fluoreskující znaky, které svítili jako světlušky, aby se v té tmě nesrazili.“ Vzpomíná, že mu otec vyprávěl, jak šel jednou z centra na Slovany a aby se mu potmě šlo jistěji, strčil si hůl do tramvajových kolejí a nechal se jimi vést.

Vzpomíná také na to, jak za války jeho rodina sháněla jídlo. „Příděly byly chudé,“ říká. „Měli jsme ale štěstí, že jsme u domu měli zahrádku, chovali jsme tam králíky a potom i slepice.“ Často také jezdil na kole na statek v Černicích, kde hospodařil matčin bratr. Měl prasata a krávy, Jiří Rais od něj vozil mléko. „Na konečné stanici tramvaje bývala takzvaná hospodářská kontrola, která sledovala, jestli lidi nepašují z venkova potraviny do města,“ vypráví. „Měl jsem takovou velkou tašku, láhev s mlékem jsem dal na dno. U kravína bylo krmivo, dal jsem nahoru do tašky nasekaný jetel, aby láhev nebyla vidět.“

S příděly na potravinové lístky má spojený zážitek ze školy. Chodil do gymnázia na Mikulášském náměstí a školník tam dětem prodával svačiny. „Taky ohříval buřty, na toho buřta jsem musel mít lístek na maso, měly různé hodnoty, myslím, že jsem potřeboval pětidekový,“ usmívá se. „Matka lístky šetřila, dala mi ho jen výjimečně, za odměnu.“

Byli jsme pyšní na střepiny z bomb

Nejintenzivnějším zážitkem Jiřího Raise z druhé světové války (na jejím začátku mu bylo devět a na konci 14 let) bylo bombardování. Nacisté totiž ovládli plzeňské Škodovy závody, pohltil je zbrojní koncern Hermann Göring Werke a jejich objekt byl jedním z nejčastějších cílů britského a posléze amerického letectva. Plzeň byla napadena dvanáctkrát a stala se nejvíc bombardovaným městem protektorátu. „Když padaly bomby, měli jsme strach, to přiznám,“ říká dvaadevadesátiletý muž. „Schovávali jsme se ve sklepě v prádelně, zeď se třásla, modlili jsme se.“

Na Slovanech, kde žil s rodiči, hlásila hrozící nálet siréna, umístěná na Homolce. „Je tam dodnes, vždycky první středu v měsíci ji zkouší,“ říká Jiří Rais. Houpavé tóny sirény za války hlásily výstrahu. „Znamenalo to, že někde poblíž, třeba v okruhu dvě stě kilometrů, se nachází nějaké bombardovací svazy. Ještě se ale nevědělo, kam poletí.“ Když „houkala výstraha“, musely děti ve škole do krytu a ty, co bydlely blíž, se běžely schovat domů. „Když se bombardéry blížily k městu, začala siréna houkat takzvané akutní nebezpečí, to byl takový intenzivní tón, taky rozhlas hlásil, co se děje,“ říká Jiří Rais.

Dva nejsilnější nálety proběhly v dubnu 1945. Z nočního náletu 17. dubna na plzeňské nádraží si Jiří Rais pamatuje hlavně intenzivní světlo, které způsobily barevně hořící pumy. „Byla to taková záře, světlo jako ve dne, daly se u toho číst noviny,“ vzpomíná. „Takhle osvítili město a pak začaly padat bomby.“ Během sedmnácti minut shodily spojenecké letouny na Plzeň 891 tun trhavých a čtyři tuny zápalných bomb. Nádraží a přilehlý železniční uzel se už Němcům do konce války nepodařilo uvést do provozu. „Zemřely tam spousty lidí,“ říká pamětník. „Na nádraží přespávali lidé, co utíkali před ruskou armádou na západ, byli tam také vojáci.“ Poslední a největší nálet na Plzeň uskutečnilo americké letectvo 25. dubna, cílem byla Škodovka, jediná větší fungující zbrojovka, která dodávala materiál německé armádě. Zaútočilo na ni dvě stě bombardérů B-17.

Během dubnových náletů spadly bomby také na čtvrť rodinných domků na Slovanech, kde Jiří Rais bydlel. „Ty nejbližší dopadly asi tři sta metrů od našeho domu,“ vzpomíná. Jako zvědavý kluk se šel na následky náletu podívat. „Bylo to dost děsivé, sutiny, zasypaní lidé,“ vypráví. „Vyprošťovala je a trosky pak odklízela protektorátní protiletecká ochrana, takzvaná Luftschutz.“

Na odklízecí práce po náletech byl nasazen také Jiří Rais a jeho spolužáci z kvarty na gymnáziu. Pomáhal opravovat školu Nad Hamburkem, byl k ruce sklenářům, kteří opravovali vytlučená okna a tesařům, kteří dělali novou střechu.

Bomby ale znamenaly pro teenagery také dobrodružství. Několik jich spadlo do pole kousek od nádraží Plzeň-Koterov a nechalo po sobě krátery. „Samozřejmě jsme se tam běželi podívat, jak vypadají následky po výbuchu,“ vzpomíná Jiří Rais. „Jeden z kluků tam našel střepinu, vážila asi tři nebo pět kilo. Všichni jsme mu ji záviděli.“ Na lov střepin se pak vypravil s kamarádem do Bolevce. „Kamarád řekl, vezmu vozík a pojedeme hledat střepiny,“ vypráví. „Jeli jsme přes celou Plzeň, přehrabovali se v ruinách. Našli jsme tolik střepin, že se vozík málem rozlámal. Pak jsme je vítězoslavně vezli domů. Byli jsme hrozně pyšní, že máme střepiny z anglické bomby.“

Američané k nám chodili posedět

Jiří Rais vzpomíná, že doma se hodně mluvilo o atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. „Rodiče byli rádi, že ho oddělali,“ říká. Na jejich názoru nezměnil nic ani fakt, že osobně znali oběti následného teroru nacistické moci. „Bralo se to jako osud,“ vypráví. „Stačilo málo, třeba schvalování atentátu.“

Ve škole se podle pamětníka o válce nemluvilo. Učitelé byli povinni při příchodu do třídy zdravit vztyčenou pravicí a pozdravem Heil Hitler. „Některý učitel se postavil na stupínku do pozoru a předpisově zvedl ruku,“ popisuje. „Jiný jen cestou ke katedře za pochodu rukou mávl, vypadalo to spíš jako ‚sedněte si‘, a bylo to odbyté.“ Domnívá se, že obecně takhle různě lidé přistupovali ke stavu, který panoval: „Kdo měl strach, snažil se plnit všechny požadavky, kdo se tolik nebál, odbyl to.“

Rád vzpomíná na učitele němčiny profesora Ježka: „Pojal němčinu humorným způsobem, okořenil výuku sem tam nějakou narážkou.“ Jednoho dne ze školy zmizel, studenti si mysleli, že ho nejspíš někam přeložili. Až po válce se dozvěděli, že byl zatčen a popraven v Drážďanech. Ve vězeních se octlo ještě několik dalších učitelů, ti se ale po válce vrátili.

Profesor němčiny Vojtěch Ježek byl gestapem zatčen v listopadu 1943 za účast v ilegálním odboji. Lidový soudní dvůr v Berlíně jej odsoudil k trestu smrti sekyrou „za přípravu k velezradě a válečnou špionáž“. Vojtěch Ježek byl zastřelen na dvoře kasáren v Lipsku 13. dubna 1945. Jen o dva dny později město osvobodili Američané. V roce 1946 mu prezident Edvard Beneš udělil in memoriam Československý válečný kříž 1939.

Američany, kteří 5. května 1945 osvobodili Plzeň, potkával pamětník už předtím. Parta vojáků žila nějaký čas u jeho strýce na statku v Černicích. „Se dvěma Amerikány jsme se seznámili náhodou, před naším domem na Slovanech,“ vypráví. „Pozvali jsme je na návštěvu, matka jim udělala narychlo jídlo, skamarádili jsme se.“ K Raisovým domů si pak přicházeli posedět s Američany i sousedé. „Po válce jsme jim psali, ale nedostali jsme žádnou odpověď,“ vypráví. „Říkalo se, že pak museli ještě do Japonska.“

Osvobození Plzně pro něj bylo snad nejradostnější událostí, jakou kdy zažil. „Byla to nádhera, najednou jsme nemuseli zatemňovat, všechno bylo ve světle,“ vzpomíná. Dodnes si chodí zavzpomínat každého 5. května, podívat se „na tu slávu svobody“, na „konvoj, co jede po Klatovské třídě“.

Říkali jsme si Smečka vlků

Jinošská léta prožil Jiří Rais ve znamení skautského hnutí, ovlivněn knihami Jaroslava Foglara a časopisem Mladý hlasatel. Vzpomíná, že z děl Foglara, populárního českého spisovatele pro mládež a významné osobnosti skautského hnutí, měl nejradši knihu Hoši od Bobří řeky a Rychlé šípy.

„Slovany byly mladá čtvrť, měli jsme tam klukovskou partu. Jako takovou ústavu jsme měli skautské zásady, které propagoval Foglar. Dodržovali jsme je, to nám tak sedlo,“ vypráví. „Mladého hlasatele jsem si za padesát halířů kupoval každý pátek, cestou do školy jsem chodil kolem trafiky.“

Skautská organizace byla zrušena rozhodnutím tajemníka Úřadu říšského protektora K. H. Franka na podzim 1940, předcházel tomu zákaz letních táborů a jejich rozhánění. Sedm set skautů zaplatilo životem to, že myšlenky skautingu dál hájili v ilegálním odboji. Mladý hlasatel pak přestal vycházet o půl roku později, protektorátní orgány jeho vydávání zastavily.

Přesto si Jiří Rais a jeho kamarádi v roce 1943 založili klub. „Mladý hlasatel dělal pro kluby agitaci, bylo jich hrozně moc,“ vypráví pamětník. „Říkali jsme si Smečka vlků, snažili jsme se klub vést podle Foglara a skautů.“ Název klubu byl prý asi inspirován knihami amerického spisovatele Jacka Londona, v nichž vlk vystupuje jako odvážná šelma.

Asi patnáct chlapců Smečky vlků si postavilo klubovnu na dvorku, z „různých tyček a bedniček“. Jiří Rais vzpomíná, že byla malinká, tak asi metr a půl krát dva metry, s lavicemi po stranách, kam se jednou týdně během schůzky všichni „namačkali“. Kluci se ale vídali každý den, bydleli kousek od sebe, na nezastavěných plochách města hráli fotbal, pořádali lehkoatletická utkání.

Navzdory zákazu si Smečka vlků postavila v roce 1944 načerno tábor u Chrástu kousek od Plzně. „Ve stanech jsme tam byli asi tři týdny. Jídla bylo málo, pořád jsme vařili brambory, sbírali maliny a borůvky, v potoce chytali raky,“ vypráví Jiří Rais. „Měli jsme trochu strach, aby na nás nepřišli němečtí policajti.“

Po válce vznikl z ilegálního klubu Smečka vlků skautský oddíl Severka, rozrostl se na zhruba čtyřicet členů a vstoupil do střediska Stopa. Název Severka symbolizoval „hvězdu, která ukazuje směr“.

Oddíl vyrážel od roku 1945 do roku 1948 každé prázdniny na tábor, první byl u Horažďovic, další u Františkových Lázní, pak u Horní Vltavice na Šumavě a nakonec u Mariánských Lázní. „Všechny tábory byly napůl pracovní. Po válce byly vyhlášeny národní žně, byl to takový ten poválečný elán, kdo mohl, šel pomáhat na sklizeň. Taky jsme se přihlásili, udělali jsem to jako tábor, každý den jsme dělali na poli,“ vypráví pamětník. „Na následujících táborech jsme sklízeli sena, tahali dříví z lesa, káceli a řezali kůrovcové stromy.“

Peníze, které skauti za práci dostali, dávali na činnost oddílu. Postavili si například novou klubovnu na Slovanech, u Radbúzy. V roce 1948 ji ale někdo zapálil, lehla popelem. „V Plzni tehdy shořely ještě další dvě skautské klubovny,“ říká Jiří Rais. „Někdo to udělal záměrně, asi nenáviděl skauty.“

Totalitní komunistický režim nechtěl připustit činnost skautského hnutí, které stálo na demokratických principech. V roce 1948 byla organizace začleněna do Svazu československé mládeže a v roce 1950 rozpuštěna. Řada činovníků byla obětí politických procesů a strávila roky v komunistických žalářích. „Ještě nějaký čas jsme se scházeli, pak už jsme ale byli dospělí,“ říká Jiří Rais. „Vzali si to na starost naši mladší kamarádi skauti, fungovali dál coby turistický klub, jezdili na výlety.“

Dvaadevadesátiletý muž se dodnes občas schází se dvěma skautskými kamarády, kteří jsou naživu.

Pro „dělnické kádry“ platil jiný metr

Atmosféru po únorovém komunistickém puči nesl Jiří Rais těžce, nejen kvůli zrušení skauta: „Najednou se vyrojily různé zákazy a takové to vymývání mozků, agitace a propagace komunismu. To jsme samozřejmě nesnášeli. Byli jsme pořád skauti, měli jsme zásadu, že skaut je přítel každého člověka, neuznávali jsme politické pronásledování.“

Dodnes vzpomíná na tajné volby, které si v roce 1946 uspořádali na gymnáziu. „První poválečné a poslední svobodné volby tehdy bohužel vyhráli komunisti,“ vypráví. „V naší třídě ale tehdy dostali jenom čtyři hlasy. Já jsem tak jako většina spolužáků volil národní socialisty, byla to strana Edvarda Beneše a Jana Masaryka. Měli jsme radost, že jsme dobré složení.“

Po gymnáziu nastoupil Jiří Rais na strojní fakultu. Vzpomíná, jak nelibě nesl úplně jiný metr pro „komunistické dělnické kádry“. „Naverbovali je ve fabrikách, za rok do sebe měli na dělnických kurzech natlouct to, co my za celé gymnázium,“ vypráví. „Tihle soudruzi s námi pak na fakultě študovali. Pamatuji si jednoho, který vypadl od zkoušky a neudělal ani dvě opravy. Podle směrnic měl školu opustit. Rektor za námi přišel do třídy a říkal: ‚Soudruzi, musíte pochopit, že soudruh nemůže mít takový prospěch jako vy. Dělá předsedu strany u nich na vesnici, dělá funkce. Nemá tolik času. Proto může studovat dál.‘“

Po fakultě nastoupil Jiří Rais do plzeňské Škodovky, do závodu, který dělal turbíny. Pracoval tam od roku 1953 až do roku 1992 a pak ještě nějaký čas jako penzista na smlouvu. „Náš závod měl takové trochu výsadní postavení, polovina produkce šla na export, hodně do kapitalistických zemí,“ říká. „Komunisti měli zájem, aby to šlapalo. Nikdy jsem tu z jejich strany nepocítil žádnou šikanu, když jsem si udělal svou práci, měl jsem klid.“

Od roku 2009 patří plzeňský výrobce turbín Škoda Power korejské společnosti Doosan. „Nedávno jsem se sešel s několika kolegy z fabriky,“ říká. „Dozvěděl jsem se, že mají hodně práce a dodávají do celého světa. Firma si vede dobře, máme radost.“

V našem závodě nebyli partajníci

Atmosféru pražského jara, politické uvolnění v letech 1967 a 1968 ani následný vpád vojsk Varšavské smlouvy Jiří Rais nezažil. V roce 1967 totiž odjel na dva roky pracovně do Indie. „Nevěděli jsme, co se doma děje, že se střílí, jsou mrtví, jak to prožívají naši rodiče,“ vzpomíná na okupaci Československa. „Nějakou dobu trvalo, než jsme od nich dostali zprávy.“

Do Indie se dostal proto, že Škodovka tam získala kontrakt na zavedení licenční výroby turbín. Indové se nejdřív školili v Plzni, pak naopak škodováci odjeli do Indie a vedli proces výroby. „Já se tam dostal proto, že jsem uměl anglicky, to byl kromě odbornosti základní předpoklad,“ vypráví Jiři Rais.

Tým ze Škodovky pracoval poblíž města Hajdarábád, na stejném místě byli také sovětští experti. „Kamarádili jsme s nimi, hráli volejbalová utkání,“ říká Jiří Rais. „Po okupaci jsme s nimi přerušili veškeré styky, už jsme se nikdy neviděli.“

Díky zkušenosti z Indie navštívil pamětník pracovně i další země, Čínu a Kubu.

Atmosféru v závodě plzeňské Škodovky, kde pracoval, si pochvaluje. Ze zhruba osmdesáti lidí, s nimiž pracoval, byli prý ve straně asi tři. „Ani náš vedoucí nebyl partajník,“ říká. „Každý mluvil, jak chtěl, vedli jsme protistátní řeči, říkali různé vtipy na pohlaváry. Nikdy nikdo z toho neměl žádný malér, nikdo to na nás neprásknul.“ Vzpomíná, že závod, kde pracoval, přijímal do zaměstnání lidi, které po „prověrkách“, komunistických čistkách ve straně, jinde z práce vyhodili.

Blahopřání Vaňkovi jsme se nasmáli

S rokem 1989 má spojenu vzpomínku na inzerát v sobotní příloze komunistického deníku Rudé právo. Začátkem října vyšlo ve společenské rubrice nenápadné narozeninové blahopřání jistému Ferdinandu Vaňkovi, doprovozené fotografií pozdějšího prezidenta Václava Havla. Vaněk byl postava z Havlovy hry Audience, zakázaný spisovatel, který pracuje v pivovaru. Krátký text mu děkoval za „namáhavou práci, kterou v životě vykonal a ještě vykoná“. „To jsme se nasmáli,“ říká Jiří Rais. V listopadu 1989 pak, během sametové revoluce, chodil s kolegy každý den po práci na náměstí.

Tři roky po revoluci odešel Jiří Rais do důchodu. „Jako důchodci se mi žilo bezvadně, mám takové nádherné prázdniny, pořád mám co dělat, na zahradě, na domě, nakupuji, vařím,“ říká Jiří Rais. „Nechápu lidi, co pořád bědují a na něco si stěžují.“