Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Magdaléna Rajčanová (* 1973)

• narozena 20. června 1973 v Praze, kde strávila dětství

• studium na gymnáziu Nad Alejí

• studium na FSV UK a DAMU

• účastnice demonstrace 17. listopadu 1989 na Národní třídě a dalších demonstrací

• dnes žije v Praze

Tehdy šestnáctiletá Majda Rajčanová (roz. Vovsová) se 17. listopadu 1989 vydala ze školy rovnou na Albertov, kde byla demonstrace zahájena. Spolu s davem se přesunula přes Vyšehrad kolem Národního divadla na Národní třídu, kde už byl připravený policejní zátaras, který demonstranty nechtěl pustit dál na Václavské náměstí. Demonstranti si tedy posedali na ulici, začali zpívat, volat různá hesla a dožadovat se uvolnění cesty. Asi po hodině se volání proměnilo v zoufalé výkřiky „nechte nás projít“. Policejní kordon neustoupil, a naopak začal dav stlačovat. Majda Rajčanová byla v první řadě, přímo před policejním zátarasem, a když dav začal panikařit, zůstala z obranného reflexu a přesvědčení, že s ní nehnou, sedět na zemi. Až kamarád ji zvedl a „červenými barety“ vytvořenou uličkou ji vytáhl mimo dav. I když jí samotné nikdo neublížil, tak celou situaci, do které se dostala, popisuje jako panickou a plnou výkřiků: „Rozhodně to byl víc traumatický než euforický zážitek, protože lidi začli panikařit, člověk sám začal cítit nějakou paniku a hysterii… Člověk se dostal ven, za sebou ještě slyšel křik, další lidi tady z tý výpustě vypadávali, tak jsem z toho byla v šoku.“

Z Albertova přes Vyšehrad na Národní třídu

Majda Rajčanová, roz. Vovsová, se narodila 20. června 1973 v pražské porodnici u Apolináře. V roce 1989, kdy se účastnila demonstrací za demokratizaci společnosti, jí bylo 16 let. Pro tento rozhovor byl stěžejní 1. listopad 1989, ale dostali jsme se i k povídání o demonstraci na Václavském náměstí v říjnu 1989.

Majda vzpomíná, že 17. listopadu 1989 byl pátek, předtím byla ve škole na gymnáziu Nad Alejí. Nepamatuje si přesně, kde se dozvěděla o manifestaci na Albertově, která začínala asi ve čtyři hodiny, nejspíš to bylo ve škole. Když přijela, byla už na Albertově spousta lidí a mluvilo tam mnoho řečníků.

Spíše, než co se říkalo, si pamatuje atmosféru. Ta byla „příjemná, nabitá, vzrušující. Vykřikovala se hesla, člověk měl pocit, že se něco děje, že jsou lidé stateční“. Manifestace na Albertově trvala zhruba hodinu a pak se dav začal přesouvat na Vyšehrad. Byla tma, lidé měli svíčky. Na Vyšehradě se rozhodlo, že se půjde do centra. Zpočátku nebylo úplně jasné, kam přesně dav zamíří, jestli na Hrad nebo na Václavské náměstí, prostě se šlo do centra. Cesta byla místy zahrazená.

Velmi dobře si Magda pamatuje situaci, kdy šel dav po nábřeží směrem k Národnímu divadlu (ona sama šla vepředu, ne proto, že byla hrdina, ale proto, že jí nebylo příjemné jít ve středu davu), kde se zahnulo k Národní třídě a už bylo jasné, že se jde na Václavské náměstí. Došlo se jen k Máji^[1], kde byla cesta přehrazená, bylo asi 19:00 – 20:00. Lidé postupně docházeli, chtěli, aby je pustili dál. Zásahové jednotky odmítly dav pustit dál, tak dav začal zpívat a pokřikovat. Lidé si posedali na zem s tím, že „se nehnem, že chceme jít dál“. To trvalo asi hodinu. Původně razantní „Pusťte nás dál! Pusťte nás dál!“ se proměnilo v zoufalejší volání „Nechte nás projít“. Cestu uzavřeli i ze strany mostu a začali dav stlačovat, ten se automaticky dal do pohybu a i lidé, kteří zůstali na zemi, se museli pod nátlakem davu zvednout. Začala narůstat panika. Jediná úniková cesta z místa byla ulička skrz loubí pod Májem, kde stály „červené barety“.

Během zásahu proti demonstrujícím se Majdě nic nestalo, především díky jejímu kamarádovi, který ji z místa vytáhl. Po demonstraci se Majda s kamarádem vydali pryč od Národní třídy, oba byli v šoku a stále za sebou slyšeli výkřiky a ruch davu. Cesta domů proběhla v pořádku, nicméně si paní Rajčanová dodnes pamatuje obraz klidných lidí, kteří jedou z práce domů, a o tom, co se děje na Národní třídě, nemají potuchy. Sama byla v šoku a teprve zpracovávala, co se vlastně na Národní třídě událo.

Jí samotné policisté nic neudělali, ale i když ví, že se tam do lidí mlátilo, sama neviděla nikoho, kdo by byl mlácen nebo vláčen. Jen jejímu kamarádovi hulvátsky vykroutili ruku, ve které držel vlajku. Hodně zranění udělal dav sám.

Existují i fotky přímo z demonstrace, kde je Magdaléna Rajčanová zachycená klečící během demonstrace na Národní třídě.

Trauma vedoucí k euforii

Rozhovor uzavřela tím, že demonstrace byly spíš traumatické (na Národní třídě a na Václavském náměstí, kde byla nejspíš během demonstrace v říjnu 1989. Pamatuje si, že na místě byli psi a že lidé běželi po náměstí dolů. Majda běžela do Vodičkovy ulice, kde vyděšená prosila lidi v autě, aby ji pustili dovnitř. „Ti nehli ani brvou.“ I přes to se nakonec dostala v pořádku domů.). Setkání s davem a policejní zvůlí dávalo pocit nejistoty a strachu. Výsledná euforie revolučního roku byla tady vydlážděná strachem, který přesáhl do osobního života, a dlouho zabraňovala některým účastníkům demonstrace, včetně Majdy, účastnit se např. megakoncertů, které následovaly po revoluci či setkání s velkým množstvím lidí v uzavřeném prostoru.

Svazáčkové se stali lídrama

Dění, které přišlo po 17. listopadu, ji spíš zklamalo. Tím, že se nastolila svoboda, se snaživci dostali znovu do čela. „Měla jsem pocit neupřímného divadla.“

[1] Dnešní obchodní centrum My na rohu ulic Národní a Spálené.