Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost
narozen 4. listopadu 1954 v Táboře
v letech 1974–1979 studium na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze
v roce 1977 vstup do ilegálně působícího řádu bratří kazatelů – dominikánů
v letech 1980–1990 postupně zaměstnán v INORGA, ÚTZCHT ČAV a Ústavu nukleární medicíny a biofyziky 1. LF UK
realizace bytových seminářů a kurzů filozofie
v roce 1983 přijal tajně kněžské svěcení
pastorace zaměřená na vysokoškolské studenty v Praze
od roku 1986 uvedení a moderace hnutí obnovy Světlo-Život v ČR
v letech 1990–2000 vysokoškolským pedagogem na UK v Praze a UJEP v Ústí nad Labem
od roku 1990 působí při dominikánských konventech v Čechách a na Moravě
Přestože se Jan Rajlich narodil jako benjamínek, vychován byl stejně jako jeho sourozenci k samostatnosti a zodpovědnosti. Odvahu jít proti proudu a ochotu nést výsměch, které zdědil po svém otci, projevil vstupem do ilegálně působícího dominikánského řádu, obětavou kněžskou službou a neúnavným hlásáním evangelia.
Jan Rajlich se narodil 4. listopadu 1954 v Táboře jako čtvrté dítě manželů Václava a Marie Rajlichových.
Prvního nositele jména Rajlich, od něhož se vydělily všechny ostatní větve v českých zemích, lze vystopovat v Kamýku nad Vltavou. Pamětníkův otec Václav náleží do větve rudolecké, narodil se v obci Dírná jako třetí syn panského kováře Karla Vojtěcha Rajlicha a jeho manželky Marie. Vystudoval práva a po únorovém puči v osmačtyřicátém roce se jako aktivní člen lidové strany nikdy nesmířil s vedoucí úlohou komunistů. V důsledku takto pošramoceného kádrového profilu pracoval v roce pamětníkova narození jako montér ve ZVVZ Milevsko. Díky svým schopnostem se postupně vypracoval na hlavního dispečera montáží vzduchotechniky, v pozdějších letech byl zaměstnancem finančního úřadu.
Maminka Marie, rozená Janovská, pocházela ze statku v obci Blatce u Bechyně. Vzděláním byla učitelkou, avšak projevila se u ní psychická nemoc, a proto se plně věnovala domácnosti. „Jsem jí vděčný za život, protože mě nečekali, jsem ten poslední, kterého porodila,“ vzpomíná na maminku pamětník.
Mezi čtyřmi sourozenci – Václavem, Petrem, Marií a Janem – byl značný věkový rozdíl. Pro pamětníka tak byli jeho dva starší bratři spíše „strejdové“. Byl sice benjamínkem, ale jak dodává: „Vykonával jsem mazáckou vojnu od starších.“
Otec ve svých dětech podporoval individualistický přístup k životu. „Nikdy u mě neplatila jakákoli výmluva na to, že všichni měli pětku ve škole. On vždycky položil otázku, že ho to nezajímá, že ho zajímá, proč ji mám já. Byl jsem systematicky vychováván, abych nešel s davem. Také otec nechtěl televizi. A nezdůvodňoval to nějakým zákazem, ale naopak jako něco takového, jako určité rozhodnutí. Tatínek vždycky říkal: ‚Televizi nemáme, protože ji nechceme.‘ A když se mi kluci mínili smát, že nemáme televizi, tak jsem jim řekl: ‚Televizi nemáme, protože ji nechceme.‘“
Na náhodě nenechával ani výuku náboženství svých dětí. „V neděli odpoledne po obědě jsme si sedli, četli jsme něco z katechismu, něco ze životopisu svatých, z církevních dějin, a pak se šlo teprve odpoledne na vycházku ven.“ Otec byl srdcem skaut, pro své děti pečlivě připravoval společná prázdninová putování pod stanem, která byla zdrojem společných zážitků a jedinečnou možností poznávat cizí kraje.
Díky otcově vedení k zodpovědnosti a samostatnosti se dětem dostalo výborného vzdělání, a to navzdory různým těžkostem, které přinášel jeho kádrový profil.
Nejstarší z pamětníkových sourozenců, o patnáct let starší Václav, vycestoval po ukončení studií na ČVUT na stáž do USA, kde získal doktorát z matematiky. Později přesídlil do Států natrvalo a s úspěchem tam přednášel počítačovou vědu. Druhý bratr Petr, který byl o deset let starší, absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze a stal se významným českým geologem a popularizátorem vědy. O tři roky starší sestře Marii stát studium na vysněné filozofické fakultě neumožnil, proto si zvolila ekonomii.
Jan Rajlich přiznává, že po svém tatínkovi zdědil nejen jistou míru tvrdohlavosti, ale také odvahu riskovat výsměch a chovat se jinak než druzí.
V roce 1968 se otec plně věnoval politické práci v lidové straně. V tom období byly nedělní rodinné výlety spojovány s agitací a náborem nových členů. Stěžejním tématem politických diskuzí byly svobodné volby. „Táta se vždy zasazoval o spravedlnost, taky možná kvůli tomu mi dal Jan Nepomucký jako křestního patrona. To je vlastně patron, to je právník a bojovník za spravedlnost v naší zemi,“ přibližuje svého tatínka pamětník.
Naděje na pozitivní změny ve společnosti uhasil 21. srpen 1968. Ten den strávila rodina u rozhlasového přijímače. V pět hodin dorazily do Tábora sovětské tanky, obklíčily kasárna a následně celé město. Projít bez sovětské kontroly se dalo jen údolím Lužnice, směrem na Příběnice. Obsazení města přineslo také oběti na životech, když nervózní Sověti zastřelili osádku osobního auta. „Já jsem měl hodně spolužáků z důstojnických rodin, kteří byli předtím hodně provýchodní. Tak ti mí spolužáci, všichni většinou, začali být těžce protiruský… Mezi mými spolužáky vypukla těžká protiruská averze. To byl důsledek okupace,“ dodává Jan Rajlich.
Po okupaci nastaly v lidové straně „nezbytné změny“, v jejichž rámci byly otci odňaty veškeré politické funkce. Pamětník vypráví, že „dokonce Plojhar prý na sjezdu lidové strany měl prohlásit, že můj otec chtěl přivést stranu na scestí.“ Tlak byl natolik silný, že otec svého syna instruoval, co je třeba zařídit, kdyby „náhodou“ zemřel.
V roce 2000 byl pamětníkův otec za celoživotní práci s mládeží a za celkový přínos v oblasti profesionální i společenské jmenován čestným občanem města Tábora.
V deváté třídě základní školy se Jan stal skautem. Jako bratr Rája z družiny Rysů prožil prázdniny na letním táboře, po nich už nastoupil studia na milevském gymnáziu. V čase středoškolských studií u něj proběhla zásadní životní proměna. Přes sestry vincentky, pobývající v táborských Klokotech, se seznámil s otcem Stanislavem Krátkým, jemuž se poprvé svěřil se svými myšlenkami na kněžství. Charismatický kněz mladého muže podpořil a naznačil mu, že jsou možnosti, jak se stát knězem, aniž by vstupoval do státem kontrolovaného semináře.
Dalším určujícím okamžikem na jeho cestě byly exercicie v Polsku, kterých se účastnil již jako student matematicko-fyzikální fakulty. Duchovní cvičení probíhala v esperantu, pamětník skoro ničemu nerozuměl, ale při modlitbě v kapli „jsem dospěl k názoru, že bych si kněžství zvolil, kdybych si připustil, že se neožením. A tohle rozhodnutí fakticky bylo jedno, bylo to během modlitby. Byl jsem asi v prváku vysoký – a trvá to vlastně do dneška. Už jsem nikdy nelitoval, nerevidoval, nebral, že by to bylo jinak.“
Otec Krátký mladému muži doporučil, aby se za správné rozhodnutí modlil. Ten na odpověď nečekal dlouho. Při jedné neplánované návštěvě kostela sv. Jiljí v Praze prožil mimořádný uzdravující pocit, hluboce jej oslovilo kázání, a po mši sv. byl pozván k účasti v kroužku filozofie vedeného otcem Metodějem Habáněm. Tak se dostal do těsné blízkosti významného dominikánského kněze, filozofa a spisovatele – a následně k dominikánskému řádu. „Tahle jedna návštěva přehodila výhybku celého mého života.“
O životě a poslání řádu dominikánů se více dozvěděl z brožurky „Dominikáni, co jsou a co chtějí“. Zvláště jej zaujala dominikánská syntéza rozumu a víry, která mu byla velmi blízká. Když vypůjčenou knihu vracel, předání komentoval pečlivě váženými slovy: „Škoda, že ti dominikáni nejsou, kdyby byli, tak bych k nim vstoupil.“ A ryba se chytila! Pamětník se brzy seznámil s lidmi, o nichž správně tušil, že jsou bratři dominikáni.
O přijetí do řádu požádal tehdejšího provinčního vikáře Dominika Duku v říjnu 1976, řeholní šat přijal z rukou otce Metoděje Habáně prvního ledna následujícího roku. Řádovým patronem se mu stal peruánský bratr, svatý Jan Macías. Své životní rozhodnutí učinil přes nesouhlas otce, který měl z neoficiálních struktur církve obavy. „Otec mě zformoval k takovému postoji, že jsem si život vzal do ruky hodně rychle, sám.“
Ještě týž den se dominikánský bratr Jan přestěhoval z vysokoškolské koleje do komunity bratří. Nejprve do bytu v pražských Bohnicích, později do domu v Lysolajích, který bratři nedávno zakoupili a postupně opravovali. V Lysolajích měli velmi dobré sousedy, poblíž bydlel kapucín Jiří Paďour a také sestry františkánky, které k nim později přicházely na mši sv. Přestože o ilegální komunitě bratří StB věděla, k ostřejšímu zásahu nikdy nedošlo. Podle mínění pamětníka tomu zabránila skutečnost, že „kapacita StB v Praze byla dostatečně vytížena tou Chartou.“
O aktivitách Charty 77 byli bratři dobře informováni od signatářů, kteří navštěvovali kostel sv. Jiljí. Pamětník byl jedním z účastníků pohřbu Jana Patočky a ve svých vzpomínkách tuto událost popisuje jako velmi traumatizující.
Nastoupením řádového studia započal bratr Jan přípravu pro přijetí kněžského svěcení. Důraz byl kladen především na filozofii, teologii a biblistiku. Studium hebrejštiny a řečtiny bylo spíš orientační, stejně jako liturgika a pastorální teologie. Přednášejícími byli většinou dominikánští otcové, ale vypomáhali také externisti, např. Stanislav Sousedík.
Po ukončení matematicko-fyzikální fakulty nastoupil roční vojenskou službu. Komunitu bratří tak vystřídal za kasárna. „Byl jsem asi hodně špatnej voják,“ přiznává. Snažil se být denně na mši, ale ne vždy to šlo, a nedovoleným opuštěním kasáren si vysloužil poslední týden vojny „v base“.
Krátce po jeho návratu z vojny byl život dominikánské provincie postižen zatčením Dominika Duky. Jan Rajlich vzpomíná, jak na zatčení svého spolubratra zareagovali bratři dominikáni a jaké podnikali kroky ve snaze předejít dalším možným sankcím. „Začalo to v září – a my jsme si oddychli v prosinci, když už ho odsoudili. Že už je klid, že už můžeme dál pokračovat,“ vzpomíná s odstupem na tyto události.
Zajímavý je také vzkaz Václava Havla, který po svém návratu z vězení vyřídil svým bratřím Dominik Duka: „Abychom se tam koukali někdo dostat, že ty lidi tam potřebují kněze.“
Zkušenost vězení a zátah StB na františkány v roce 1983 přiměly Dominika Duku a ostatní řádové představené k rozhodnutí neotálet a studenty vyšších ročníků řádového studia vysvětit na kněze v co nejbližší době. Termín kněžského svěcení bratra Jana byl stanoven na den jeho narozenin. Vlastní obřad svěcení proběhl za přísné konspirace v bytě na sídlišti v Bratislavě-Petržalce, světitelem byl biskup Ján Chryzostom Korec. Svou první mši svatou sloužil o půlnoci 24. prosince 1983 v řádovém domě v Lysolajích.
Od počátku svého působení se otec Jan věnoval přednáškové činnosti. Filozofii přednášel nejen v rámci řádového studia, ale také na brněnských bytových seminářích, například v kruhu kolem Petra Oslzlého. V pastorační činnosti navázal kontakty se studenty své alma mater a stal se tak de facto neoficiálním akademickým pastýřem studentů.
Stalo se takřka pravidlem, že mladí muži, kteří nebyli opakovaně přijati ke studiu na teologické fakultě v Litoměřicích, byli přijati po setkání s dominikánským otcem Janem. StB si zřejmě vyhodnotila, že bude lepší je nechat studovat na státem kontrolované fakultě než v kontaktu s dominikány.
V polovině osmdesátých let byl otec Jan hluboce osloven dílem Světlo-Život (tzv. Oázy), o němž získal první informace v literatuře vydávané ve Velké Británii Alexandrem Tomským.
Zakladatelem díla byl polský kněz František Blachnický, který vypracoval evangelizační a formační systém pro děti, mládež a dospělé, jehož cílem je neustálé prohlubování osobního vztahu ke Kristu. Za podpory svých bratří uvedl pamětník toto dílo také do Čech. První Oázu moderoval v roce 1986 v obci Podchlum u Kašperských Hor. Druhý běh, jenž se konal v Dobré u Dobrušky o rok později, byl již spojen s vlastní evangelizací. „Byla to pro mě velice zajímavá zkušenost, ale jeden takový velice důležitý výsledek z toho byl. Zjistil jsem s překvapením, že lidi nejsou nepřátelští víře.“
Přestože některá tato setkání byla zásahem Státní bezpečnosti rozpuštěna jako „nepovolená“, jejich počet rok od roku sílil.
Veškeré jmenované aktivity vykonával pamětník ve volném čase, po svém civilním zaměstnání. V průběhu let 1980–1990 pracoval v organizacích INORGA, Ústav teoretických základů chemické techniky Československé akademie věd a Ústav nukleární medicíny a biofyziky 1. LF UK. „Když to tak shrnu, byla to asi nejaktivnější doba mého života,“ hodnotí dnes onu dekádu.
V červenci roku 1985 byl otec Jan účastníkem národní poutě na Velehrad. Na přípravě slavnosti se spolupodílel otec Dominik, který své spolubratry vybízel k co největší účasti. Pamětník popisuje, jak byl Velehrad doslova obšancován Státní bezpečností, která poutníky neúnavně lustrovala, a dodává: „Byl jsem bílej, ale říkal jsem si, že za ty výslechy to bude stát.“ Bylo znát, že síla režimu pomalu odchází.
Významnou občanskou aktivitou roku 1988 byla petice Augustina Navrátila nazvaná „Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů“, kterou náš pamětník, podobně jako ostatní bratři dominikáni, bez delšího váhání podepsal. Dnes s úsměvem vzpomíná, že „nediplomatičnost“ petice moravského aktivisty vyvolala u pražských opatrnických katolických intelektuálů, s nimiž diskutoval na semináři u Otty Mádra, opravdové zděšení.
Dne 17. listopadu 1989 očekávali bratři přílet řádového asistenta z Říma. Počasí bylo nepříznivé, letadlo muselo přistát v Bratislavě, a otec Jan tak mnoho času strávil vyhlížením návštěvy u přijíždějících vlaků. Co se událo na Národní třídě, zjistil až večer, když mu kamarád telefonoval s prosbou o převoz zmláceného studenta do nemocnice. Více informací pak přicházelo od studentů, kteří byli událostem osobně přítomni.
„V pondělí ráno, ještě než jsem šel do práce, tak přiběhl Radek Martinka, náš terciář, s tím, že ať se dojdu podívat, že Praha je prostě jiná…“
A proměna nastala také v zaměstnání, kde všechny psací stroje a tiskárny střediska nukleární medicíny začaly pracovat pro revoluci. Situace ve společnosti však zůstávala napjatá a mezi lidmi se šířilo, že se bude střílet. Uklidnění přišlo v úterý, kdy se demonstrací zúčastnili také dělníci z pražských továren.
Sametová revoluce přinesla mnoho změn i v životě řeholních řádů. Vedení dominikánské provincie se sešlo již na počátku prosince. Bratři začali veřejně vystupovat ve svých řeholních hábitech a bylo rozhodnuto, že se navrátí do svých klášterů.
Porevoluční období bylo velmi hektické. Vedle starostí ryze hmotných – kláštery byly většinou vybydlené a mezi bratry nebyla jednota, zda o restituce usilovat, nebo ne – přibývalo nových úkolů v pastoraci. Otec Jan se začal intenzivně věnovat katechumenátu – přípravě dospělých ke křtu, projektu Oáz a přednáškové činnosti o řeholních řádech a duchovním životě, po nichž byl najednou obrovský hlad. Od počátku roku 1990 přednášel filozofii také na teologické fakultě v Litoměřicích, později na UK v Praze a UJEP v Ústí nad Labem.
Jana Rajlicha stále mrzí, že v ten čas se v provincii více řešily domy, platy a jiná zajištění, a ne apoštolát, evangelizace a věci Boží. „Nehledali jsme cestu k lidem, ale jak budeme existovat, nějaké ‚jistoty‘.“
Od roku 1993 do současnosti působil otec Jan při dominikánských komunitách v Ústí nad Labem, Praze, Plzni, Jablonném v Podještědí, Uherském Brodě a v Olomouci. V devadesátých letech byl, podobně jako jeho spolubratři, značně vytížen realizací nezbytných stavebních prací, které souvisely s obnovou řádových domů. „Já jsem se smál, že napíšu své paměti a dám jim nadpis ‚Život na staveništi‘,“ vzpomíná dnes s úsměvem na hektické období.
Své poslání však poznává především ve službě duchovního otcovství, v pomoci věřícím laikům k odvaze a ochotě žít svou víru v dnešním světě. „Tohle si myslím, že je můj dar: probouzet samostatné formované laiky.“
V letech 2021–2023 podnikl pamětník tři misijní cesty na africký kontinent, kde svou přítomností podpořil dílo Oáz v Tanzanii a Keni.
Od roku 1989 se podle soudu Jana Rajlicha česká společnost hodně proměnila, ale s dědictvím komunismu se stále nevypořádala. „Pádem komunismu neskončil komunismus v nás, neskončilo komunistické smýšlení…, postupně se s ním rozcházíme. Jsem přesvědčen, že ještě nějaká generace musí své kosti složit do hrobu. Jako ti Izraeliti na poušti, kteří vyšli z Egypta, tak do toho cíle nedošli, protože to byli otroci.“
Co vzkazuje dominikánský otec Jan posluchačům Paměti národa? „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, vše ostatní vám bude přidáno.“ A kdo není věřící, ať si uvědomí, že ta největší mezilidská hodnota je spravedlnost. Na ní stojí celé naše soužití a vnitřní pokoj života, který žijeme.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the region - Central Moravia
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the region - Central Moravia (Petr P. Novák)