Jaroslav Rajsigl (* 1927)

 Jaroslav Rajsigl

„Válka je vůl.“

Jaroslav Rajsigl se cítí být vojákem dodnes, říká o sobě, že byl dobrým vojákem, který měl smysl pro povinnost. Když byl ve Francii v roce 1954 na dovolené, tak i když nemusel, zasalutoval a vzdal vojenské pocty okolo jdoucímu pohřebnímu průvodu. V průvodu šel i jakýsi francouzský plukovník, který jeho skutek ocenil a vymohl na jeho veliteli, aby seržant cizinecké legie Jaroslav Rajsigl získal o jeden měsíc víc dovolené.

Za každý odsloužený rok v legii si voják mohl vybrat měsíc dovolené ve Francii, Jaroslav měl odslouženo pět let od roku 1949 do roku 1954, rozhodl se, že svoji francouzskou dovolenou vyčerpá v celku, takže nakonec měl volna šest měsíců. Část svého volna věnoval i na shánění práce, protože už nadále nechtěl válčit. Ukončil svůj závazek v legii, ve Francii mu však nabízeli jen práci v dolech, to se mu moc nechtělo, tak šel v roce 1955 do Německa, kde u Norimberka pracoval jako malíř.  

Návrat domů

Tam ho zastihla informace o amnestii vyhlášené v Československu a rozhodl se vrátit. Českoslovenští emigranti (ti, kteří se chtěli vracet) nejdříve vyslali jednoho ze svého středu. „Přišla amnestie, vyslali jsme ven jednoho kluka. Měli jsme domluvené, že když to bude dobré, jako žádný podraz, tak za jménem v podpisu udělá tečku. Když to nebude dobré, tak žádná tečka nebude. Došel pozdrav.“

Jaroslav Rajsigl se vracel jako jeden z posledních z Valka lágru u Norimberku. Co byl pro něj hlavní motiv k návratu? „Pět roků ve válce z vás udělá magora… A potom ten civil. Ta touha po domově.“ Přijel na nádraží v Chebu. „Dojdu tam a byli tam vojáci pohraniční stráže. Přijde tam takový poručík, sebral mi všechny dokumenty.“ Zpočátku ho uvítali velmi přívětivě, poručík ho pozval na vepřo-knedlo-zelo do nádražní hospody. „Naložili mne do Tudoru a odvezli mne do Karlových Varů. (…) Pak přijel další chlap a odvezli mne do Sadské. Tam jakýsi strejda: ,Svlékněte se donaha.‘ Do zadku se mi koukal. Všechno prohlíželi, čtrnáct dnů přijížděli estébáci.“

Odsouzen nebyl, jen si musel projít zkrácenou vojenskou službou u PTP. Začala pro něj další etapa života. Co tomu předcházelo?

Narodil se ve roce 1927 v Ježově u Kyjova jako syn ruského legionáře. Vyučil se malířem pokojů, a jak již bylo řečeno, vojáci a zbraně ho lákali od dětství. Když přecházela fronta přes Kyjov na jaře roku 1945, byl dostatečně velký na to, aby mohl dělat, co chtěl, ale ještě mladý na to, aby měl nějaké zkušenosti s Němci. Přes jejich region přecházela rumunská armáda. Fronta kolem Kyjova prošla celkem bez problémů, větší boje se odehrávaly jinde.

„No, přišli Rumuni a okamžitě mi oblékli kabát. Já jsem byl stále voják, to mám asi po tátovi. Dali mi přílbu a vedl jsem je. Tetičky říkaly: ,Jde s nimi Jaroš, co s ním bude?‘ Došli jsme tam, začlo se tam střílet, zastřelili tam rumunského poručíka, odvezli ho na voze, šel jsem s ním.“

Ve Svazu brannosti

Po válce odešel za prací do severních Čech, do Děčína. Přihlásil se i do Svazu brannosti, který byl v té době napojený na Československou národně-socialistickou stranu. Se zbraněmi je učili zacházet vojáci místní posádky. Nakonec se mu to později v legii moc hodilo, výcvik ve Svazu brannosti byl podle norem Československé armády a tak se prý ukázalo to, že Československá armáda první republiky byla vytvořena podle francouzského vzoru. „Základní výcvikové povely byly skoro stejné.“

Po únorovém puči v roce 1948 se od přátel dozvěděl, že mu hrozí zatčení. To riskovat nechtěl. Odjel za rodiči do Kyjova, kontaktoval rodinného známého, místního faráře v Ježově, který měl kontakty na lidi, kteří převáděli do Rakouska. Dostal se do Vídně a tam se upsal francouzské cizinecké legii. Závazek podepsal ještě ve Vídni. Vídeň v té době byla v sovětské okupační zóně, bylo třeba se dostat do západní okupační zóny, teprve pak mohl být skutečně svobodný. „Převezli nás vlakem do Bregenze. Ve Vídni to bylo ještě nebezpečné, to byla ruská zóna. Když jsme přejížděli do americké zóny, tak mi dali falešné papíry na jméno Josef Bäcker – Pekař. Přejížděli jsme most přes malou řeku, na jedné straně byli Rusáci a na druhé Amíci. Tak jsem dělal, že spím. Francouzští vojáci, co s námi jeli, seděli opodál. Kdyby se mne zeptali, tak bych jim odpověděl. V té době jsem uměl dobře německy.“

V cizinecké legii

V Bregenzi je Francouzi posadili na vlak do Štrasburku a odtud přes Marseille rychle do severní Afriky. Tam se naučil trochu francouzsky a po výcviku odjel na začátku roku 1949 do Indočíny. V Indočíně byl až do konce roku 1953. Sloužil na různých postech u pěchoty (2.REI), po nějaký čas obsluhoval kulomet u obrněných vlaků, kterými francouzská armáda přepravovala své jednotky, na konci svého závazku v Indočíně sloužil jako provianťák u zásobovací jednotky, což určitě napomohlo tomu, že na rozdíl od mnoha jiných legionářů přežil a odnesl si z vietnamského bojiště „jen“ dvě větší zranění.

Z Vietnamu mohl posílat domů dopisy, některé i došly. Jeho otec pracoval ve Zlíně na poště, mezi pošťáky měl mnoho známých, tak mu dali předem vědět, když mu přišel dopis. Ten se pak rozlepil, otec si ho přečetl, znovu ho zalepili a pak ho předali Státní bezpečnosti, která se o tento typ dopisů hodně zajímala. „Pošťáci jsou mocní čarodějové,“ směje se dnes Jaroslav Rajsigl.

Jak se v Indočíně žilo? Mnoho vojáků mělo trvalé vietnamské „manželky“ – konkubíny. Jaroslav Rajsigl celkem otevřeně na tuto otázku reaguje. – „Taky jsem byl ,ženatý‘. Vjela na minu a rozervalo ji to. To bylo na severu v Nandinu. Měla obchod a chodil jsem tam nakupovat. Byla to pěkná baba. Manželka mi pak zlikvidovala její fotku. Normálně se tam prodávaly. Odjížděl do Afriky a prodal ji.“ Pan Rajsigl však rychle doplňuje, že tuto praxi nevymysleli cizinečtí legionáři, že byla již zažitá z dřívějších předválečných koloniálních dob.

Československá Státní bezpečnost mu po návratu z legie nabízela spolupráci. Jaroslav Rajsigl byl skutečně krátce evidován jako spolupracovník StB, podle spisu v Archivu bezpečnostních složek ke skutečné spolupráci nedošlo. Jaroslav Rajsigl k tomu dnes podotýká, že se rozhodně jako spolupracovník StB necítí, ani netuší, proč by měl být evidován. Prý po něm chtěli, aby začal chodit na francouzské velvyslanectví, či snad aby byl vyslán do zahraničí. Opravdu mohlo jít o pokus StB ho získat pro spolupráci se zahraniční rozvědkou, Jaroslav Rajsigl však o něco takového neměl zájem.

V roce 1959 se pokoušel znovu odejít do zahraničí, přešel hranice na několik měsíců do Polska, tam byl ale zatčen a vyhoštěn zpět do Československa. Za přechod hranic dostal jen podmínečný trest. Motiv jeho odchodu není jasný, dnes se k tomu nechce moc vracet, pociťuje to jako mladickou nerozvážnost. V Polsku se dostal až do Gdaňsku, kde byl přepaden a hospitalizován, následně zadržen polskou bezpečností. Vydával se krátce za francouzského námořníka, ale prý ho brzy odhalili, že nemůže být námořník. Poté přiznal svoji skutečnou identitu a následovalo předání československým úřadům. V sedmdesátých letech se jeho poměr k „socialistickému zřízení“ opět zhorší, podle spisů v ABS byl v hledáčku Státní bezpečnosti za přepisování textů Charty 77 ze zahraničních rozhlasových stanic a jejich šíření mezi svými spolupracovníky a kolegy.

V posledních čtyřiceti letech žije opět v rodném kraji, v Kyjově. Jak byl vnímán na maloměstě? Moc se o svém působení v legii nešířil, ale v malém městě se o všem vědělo. Potíže kvůli svému legionářskému působení neměl¸ ale také kvůli tomu, že nezastával žádnou významnou pracovní funkci. V Kyjově se mu dnes říká „seržant“. „Taky na mne řval jeden ožralý komunista: ‚Vrahu vietnamských dětí!‘ Žije tady kousek odsud. (…) Teď mi tady říkají seržant. Tady je Rajsiglů hodně, to je takové místní jméno. Který? No seržant.“

Poselství

 „Poselství? Co mne napadá? Že válka je vůl. Aby se lidi měli rádi a neválčili. Protože ten, kdo válčí, toho válka straší až do smrti. Když jsem dojel do Francie, tak jsem se dlouho v noci probouzel. Dlouho mi to trvalo (než se to vrátilo do normálu).  Nedivte se, když nějaký Američan, který byl ve Vietnamu, má problémy nebo naši kluci, kteří byli v Afghánistánu, že je válka straší.“

Rozhovor zpracoval Hynek Moravec