Ing. Jiří Rak

"Já na to mám vzpomínku poměrně konkrétní. Protože dědeček z Brna byl zrovna v Praze a já přišel domů odpoledne z družiny. Dědeček byl u nás v obýváku a vyprávěl zrovna, já si pamatuju ta slova. Říkal, že viděl hořící pochodeň lidskou. To jsme koukali. A on vyprávěl, že seděl v tramvaji, která jela Václavákem nahoru k Muzeu a zahýbala k hlavnímu nádraží. To tehdy šlo, dnes je tam magistrála. A viděl hořící osobu, jak utíká od rampy muzea k Domu potravin na rohu a jak z budky... Tam na křižovatkách tramvají byly budky, kde seděli výhybkáři. Tak vyběhl výhybkář a obrovským kabátem začal tu osobu, toho Palacha, prostě plácat kabátem a hasit oheň. Tak to on viděl z té pomalu okolo jedoucí tramvaje, takže dědeček tramvaják z Brna přijede vozit se pražskou tramvají jako cestující a uvidí zrovna v tu chvíli na vlastní oči tu situaci. Takže téměř v přímém přenosu. A ještě něco, moje matka ho na VŠE učila, ona ho měla v nějakém kroužku. -„Mluvila o něm?-" „Mluvila zpětně, že si ho příliš nepamatuje, že nepůsobil výrazně, ale při tom kvantu studentů. Většina nezaujala natolik, aby... Nebyl ničím výjimečným na první pohled. To bylo všechno, co k tomu řekla."

"V tom šedesátém osmém šedesátém devátém, kdy tedy už jsem měl věk to vnímat. Možná že v sedmi letech by to moc nebylo, v těch deseti jedenácti už jo. Takže už jsem byl v obraze. A to jsem byl tak v obraze dokonce tak, že v tom osmašedesátém v březnu jsem jako jedenáctileté dítě, to už mě rodiče pouštěli z Žižkova do Prahy, tak jsem jel na Pražský hrad, nacpal jsem se na nádvoří, kde byla spousta studentů, kteří tam vyčkávali volbu prezidenta republiky. V tom březnu 1968. A byli, pokud se nepletu, dva kandidáti. Armádní generál Ludvík Svoboda a ten druhý se jmenoval Císař, doufám, že Čestmír Císař, nevím, jestli to jméno říkám správně. Ten byl výrazně mladší, kolem čtyřicítky. A ti studenti skandovali, že chtějí Císaře. A Císař pak vyšel na balkon ven a ty studenty oslovil: ‚Já vám děkuji za podporu.‘ Já si to teď úplně nepamatuju, ale mám to před očima. A tak jim říkal: ,Já vám děkuji, studenti, za podporu, ale přijměme volbu Ludvíka Svobody, neboť je to člověk, který vzhledem ke svým letitým zkušenostem, má napojení na sousední země a je zárukou míru.‘ Tak studenti zamrmlali, ale protože v té společnosti, hlavně v těch starších a nejstarších, jméno Svoboda bylo symbolem velké statečnosti. On napsal Z Buzuluku do Prahy, pokud se nepletu. Lidi tehdy věděli o jeho vojenském životě za války a jeho bojích na Dukle. Přestože ty informace pak, jak se přenesou, nebyly úplně jednoznačné. Ale v té době byl bezvýhradným hrdinou a ta volba prezidenta republiky byla přijata jednoznačně. Takže u toho jsem byl jako dítě, když na tom nádvoří ti lidi čekali, až bude zvolen."