Otakar Rambousek

„Když jsem pak musel jít ve tmě terénem, kde šlo o zlomeninu. Klopýtat napříč brambořištěm nebo kde byla řepa, nebo dokonce obilí, které bylo metrové. Tak prodírat se, člověk byl mokrý až po stehna od rosy. Směrem do Německa na tom nezáleželo, ale když se šlo dovnitř, tak člověk musel vypadat, jako když před půl hodinou vyšel z domova. Brzo ráno, v pět hodin, když šel na první vlak. Na jakýkoliv, dostat se pryč z Chebu, ať to jelo nahoru na Karlovy Vary, nebo na Plzeň. První vlak, který jel, tak do něho skočit a říct: ‚Já jsem přišel na poslední chvíli, dejte mi jízdenku.‘ Já jsem si kupoval jízdenku od průvodčího, když to dopadlo takhle. Množství věcí na přenos je limitované, když jdete terénem několik kilometrů. To také nebyl náš účel, abychom nosili věci, šlo speciálně o poštu. Konečná spojka sebrala veškerou poštu, vzkazy a zprávy.“

„Situace byla taková, že jsme celou dobu na nikoho nepadli. Patro po patru jsme se dostávali dolů. V takových čtvrt na pět půl páté, bych to asi šacoval, jsme se dostali až do haly. Mezitím se esesáci, jestli měli nebo neměli raněné nebo mrtvé, sebrali, měli někde postavený autobus nebo co a odjeli. V celém rozhlase dole, po skončení, ležel jediný mrtvý na lavici v přízemí u ladírny. Náš státní policista, kompletně v plášti a s helmou. To byla jediná oběť uvnitř, kterou jsem viděl. Civilní zaměstnanci byli někde zalezlí, protože barák znali. Ale že by tam byl nějaký boj muže proti muži, to neexistovalo. Protože oni samozřejmě a pochopitelně ti staří fotři Němci a ti esesáci, kterých tam bylo pár... tak se nijak nehnali do nějakého opravdového střetu, do nějaké střílečky... Když dnes je na těch pamětních deskách hezkých pár lidí, ale to všecko bylo z ulice. Lidé, kteří přicházeli na pomoc rozhlasu a postříleli je. Když jsme skončili uvnitř, ležel tam jediný mrtvý.“