Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Rampas (* 1924  †︎ 2016)

• narozen 2. listopadu 1924 v obci Ivanovka na Volyni v tehdejším Polsku

• 21. března 1944 vstoupil do tvořícího se 1. československého armádního sboru

• sloužil v pěším průzkumu, 1. brigáda, 2. prapor

• zúčastnil se bojů v Machnówce, Karpatsko-dukelské operace a dalších osvobozovacích bojů na území východního Slovenska

• 9. ledna 1945 – průstřel ruky u řeky Ondavy (za Vyšným Komárnikem)

• léčen v polské obci Posada Jaśliska, Sambiru a v týlové nemocnici na Urale

• po válce se usadil na Žatecku a pracoval jako zemědělec

• zemřel 8. ledna 2016

V malé vesnici na Volyni

Vladimír Rampas se narodil 2. listopadu 1924 v Ivanovce na Volyni v tehdejším Polsku. Obec byla polsko-česká, ačkoliv zde žilo i několik obyvatel německé národnosti. V celé vsi bylo nejpočetnější pokolení rodiny Rampasových, a tak v ní pamětník měl prakticky veškeré příbuzenstvo.  

„Poláci, kteří bojovali za první světové války, nedostali pozemky v hlavní ulici obce, ale mimo oné ulice dostali pozemky z obou stran a peníze, aby si postavili stavení. Takže Poláci bydleli pospolu. A Poláky vystrnadili banderovci nejdříve. Že jim prý zabrali ukrajinskou půdu.“

Tatínek byl veterán z první světové války, bojoval v ruských legiích a po své válečné anabázi se vrátil na Volyň. Z bojů si však odnesl zranění, měl přerušený sval na noze a do konce života kulhal. Po návratu se znovu oženil, a Vladimír Rampas tak vyrůstal s nevlastní matkou – vlastní matka totiž zemřela v jeho devíti měsících. Měl ještě staršího bratra, který však zahynul v Německu během nuceného nasazení, a jednoho nevlastního bratra.

Vychodil sedm tříd polské školy, ale na další studia již nebyly na Volyni podmínky. Navíc se musel starat o šestihektarové hospodářství s osmi krávami, plus ještě pronajaté hektary, a na další učení mu ani nezbyl čas. Ve vesnici nebyl ani český Sokol, hasiči nebo divadlo. Vladimír Rampas však vzpomíná, jak jednou do obce přijeli Češi a udělali divadelní představení.

Sovětská a nacistická okupace Volyně

Politická situace se v roce 1939 změnila a relativně demokratické Polsko přestalo v září téhož roku existovat. Na základě tajné dohody Ribbentrop – Molotov bylo rozděleno mezi Sovětský svaz a nacistické Německo a obec Ivanovka, stejně jako celá západní část Volyně, připadla dne 17. září 1939 Sovětskému svazu.

Otec měl být dokonce vyvezen na Sibiř, přestože nebyl kulak. Sám se sice nakonec transportu vyhnul, ale namísto toho bylo z obce do nehostinného sibiřského prostředí odvezeno mnoho Poláků, kteří se tak ocitli daleko od svého bydliště. Mnozí z nich tam také zemřeli.

„Chudí, kteří nedokázali nic udělat, tak ty Sověti udělali, že všemu rozumí. Chlapa udělali starostou, ale on ničemu nerozuměl. Myslel si, kdo ví, co je, tak nařizoval. Přišel, zabouchal na okno, když se měli stěhovat, a: ‚Chozajin, vstavaj!‘ Žádné okolky.“

Jakmile po 22. červnu 1941 přišla do oblasti západní Volyně nacistická armáda, částečně přišlo i „osvobození“ a nacisté byli místními Ukrajinci vítáni. To však byl omyl: „Němci neudělali nic dobrého, protože se musel odevzdávat kontingent a spoustu toho musel člověk vydat. Musel dávat obilí a pro sebe už neměl. Takže nám moc nepomohli. K tomu ještě bratra vzali do Německa.“

Bratr se již z nuceného nasazení nevrátil, pracoval v Krefeldu v západním Německu: „Já si pamatuji, jak plakal, hrozně plakal. A Písančík přišel a říkal: ‚Já jdu za něj.‘ To šlo udělat, starosta prostě napsal za bratra Písančíka a ten šel. Jenomže Němci znovu nařídili, a tak bratr už musel jít. Psal, že mu z hladu otékají nohy. Po válce se nevrátil a my jsme se dozvěděli, že si vykopali zákopy a že je postříleli.“ Pamětník nasazený nebyl, protože se musel starat o svého otce, který byl válečným invalidou.

V Rivne do armády

Na počátku roku 1944 osvobodila Rudá armáda oblast Volyně a s ní přišla i československá brigáda, kam se začali masivně hlásit volyňští Češi. I Vladimír Rampas 21. března 1944 vstoupil do tvořícího se 1. československého armádního sboru, a jak vzpomíná, byl rád, že do armády mohl vstoupit. Byl zařazen do 2. praporu 1. brigády a jeho velitelem se stal Ludvík Svoboda. Poté vojenskou službu nastoupila i jeho milá, Helena Hrubá, která ho však nemohla doprovázet v pěším pluku, jak sama žádala, ale sloužila na ústředně dělostřelectva. V březnu 1944 již bylo v československé armádě mnoho vojáků rusínské národnosti, kteří byli předtím zavření v gulagu, a přistoupením volyňských Čechů v průběhu jara 1944 přišlo dalších 10 526 osob.[1]

Pamětník však byl ve svém útvaru – pěším průzkumu – jediným volyňským Čechem. Velitel jeho čety se jmenoval Babič: „My jsme měli za úkol chytat živé zajatce. Ono se to vždycky nepovedlo, ale když se to nepovedlo, tak jsme museli přinést alespoň oblek, aby viděli, že skutečně něco děláme.“

Obklíčení v Machnówce

Vladimír Rampas se s první brigádou zúčastnil také bojů v Machnówce. Jednalo se o obec v jižním Polsku, kde první brigáda přišla nacistům přímo do obklíčení a spousta československých vojáků zde padla: „My jsme nevěděli, že bude boj. Plukovník Svoboda jel a my jsme jako průzkum-četa šli za nimi. V první řadě má jít armáda, až když to průzkum zjistí, ale zrovna v Jižní Polaně jsme nebyli. (...) Jdeme od Krosna, pořád nic a najednou začali Němci střílet. Ale už z děl. Tak to Svobodův řidič otočil a Svoboda křikl: ‚Roty v rojnici!‘ Tak si hned velitelé vzali na starost své roty a čety, roztáhli jsme se a zakopat se. To byla hrůza. Nahoře šrapnely a to jste viděl, jak padaly dolů. Němci nás pustili z Krosna dolů, nechali nás přijít blízko a pak do nás začali střílet. Tam byla spousta raněných a mrtvých.“

Pamětník se stáhl z Machnówky zpět do Krosna, ale pak si uvědomil, že ve stodole v Machnówce má ústřednu jeho nastávající, kde s ní sloužila i jeho příbuzná Ljuba Rampasová. Obě vojačky naštěstí boje přestály. Vladimír Rampas vzpomíná, že poté vše bylo „naprosto rozsekané“.

Služba v pěším průzkumu

Co patřilo mezi jeho hlavní povinnosti? Průzkum měl nejdříve na starost pozorovatelnu, kde vojáci až dva týdny sledovali, kolik je na protější straně nepřátel, kudy mohou jít a jak vypadá terén. Poté následoval samotný průzkum. Velitel Babič sestavil z osmnáctičlenné čety tři družstva, dvě družstva šla ze stran a jedno družstvo šlo zezadu. Většinou se pak útočilo na bunkry, kde byli schovaní němečtí vojáci.

„Nejdříve se hodil granát. Teď tam byly nějaké mrtvoly. My jsme nevěděli a vlétli jsme tam. V noci, to bylo jedině v noci. Pak už jsme věděli, že živého nemůžeme vzít. Všichni byli tak zmrzačení, že měli ruku utrženou a podobně. Tak rychle pryč. Jakmile se přestalo, tak už vedlejší němečtí vojáci stříleli, aniž by viděli. Tak jsme rychle stáhli oblek, vzali jsme ho s sebou a proklouzli jsme.“

Podobné přepady se dělaly jednou za dva týdny. Zadržení Němci šli k výslechům a poté se předávali Rudé armádě. Vladimír Rampas však vzpomíná, že němečtí vojáci byli často po vhození granátu již mrtví. Celkem se tak podařilo přivést živého zajatce jen dvakrát a mnohem častěji museli utéct kvůli nepřátelské kulometné střelbě. Podmínkou průzkumu dále bylo, že frontová linie musí být klidná: „My jsme byli třeba čtrnáct dní v týlu. Nikoliv úplně v týlu, ale za frontou. Frontu jsme jako průzkumáci nedrželi. Většinou jsme v týlu cvičili, až nás to mrzelo, že nás tak velitel honí.“

Často také zjišťovali polohu německé armády: „My jsme zjišťovali kóty, kde jsou Němci, dávali jsme hlášení na štáb a oni je potom obkličovali. My jsme ale museli pořádně zjistit, kde by to asi tak chtělo umístit. Potom je obkličovala naše armáda.“

Pamětník si jednou všiml německých průzkumáků – v noci spatřil nepřátelského vojáka: „Tak jsem hned běžel zpátky s automatem, křičím: ‚Chlapi!‘ To bylo zajímavé, hned jsme stříleli, Němci stříleli, ale žádní mrtví, žádní ranění. Ve dne jsme potom zjišťovali, kudy Němci přišli.“

Těžké zranění ruky

Dne 9. ledna 1945 byl Vladimír Rampas těžce zraněn u Vyšného Komárniku: „Nesl jsem automat a šel jsem s kolegou. To jsme zrovna měli frontovou linii nad řekou Ondavou. Šli jsme kontrolovat po bunkrech, jestli někdo něco nepotřebuje nebo není marod. A v jednom místě, bunkry nad řekou Ondavou jsme přebrali po ruské armádě, nám říkali, že německé bunkry jsou pětadvacet metrů od našich. (...) Šel jsem po břehu, byla tam taková škarpa na linii a kolega šel přede mnou. Toho střelili, a jak ho střelili, tak padnul, já jsem se rychle otočil a Němec už mířil na mě. Ale bylo štěstí, že když on padnul a šli jsme po takovém břehu, tak spadl do škarpy. Teď jsem se otočil, a jak jsem se otočil, mířil zřejmě na prsa, tak jsem držel automat, ten mi spadl dolů a dostal jsem ránu. Krev tekla.“

Pamětník začal křičet, běžel zpátky a dorazili k němu další českoslovenští vojáci. Byl střelen do ruky a odvezen do české polní nemocnice v Posadě Jaśliské v jižním Polsku, kde prodělal první operaci, a poté odjel do Sambiru: „Tam ležela žena bez rukou a bez nohou a byla ráda, že zůstala živá. Pahejly. Děkuje bohu, že zůstala živá. Já jsem si říkal, že už bych raději nechtěl žít. To není život.“

Na dalekém Urale a reemigrace do Československa

Nakonec byl Vladimír Rampas odvezen do týlové nemocnice na Urale. Dodnes má ze svého zranění následky: „Já někomu dám ruku a on povídá: ‚Ty ji máš studenou.‘ Protože některé prsty mám polomrtvé. To jste musel sám poznat, že ji mám studenou. Ten sval je sešitý.“

Vzpomínka na Ukrajinskou povstaleckou armádu

Po propuštění z uralské nemocnice měl odjet do Československa, ale během cesty se zajel podívat do svého domu v Ivanovce. Na Volyni v té době panovalo de facto bezvládí a Ukrajinská povstalecká armáda si dělala, co chtěla: „Najednou zaštěkal pes, já jsem vystrčil hlavu a bandera přišel do baráku. Zahlédl mě. Tam neexistovalo, aby tam byl nějaký mladík. (...) Přišel do baráku: ‚Tady jsem viděl nějakého mladíka.‘ Otec povídá: ‚Syn tamhle přišel raněný.‘ Já už jsem neměl český oblek, jenom ruskou rubášku. I to vzal. Já jsem říkal: ‚Tamhle je.‘ Ani jsem neukázal a on šel rovnou do skříně.“

Nebylo to však první setkání se členy Ukrajinské povstalecké armády. Již strýcova rodina byla tzv. banderovci postižena. Tehdy byl Vladimír Rampas i se svým otcem velice blízko strýcově rodině: „Akorát jsem slyšel, že strýc křičí: ‚Bohouši, Bohouši!‘ Prý strýce vzali, uvázali za saně, byla zima a sníh, a nevíme, co se s ním stalo. Akorát jsme předpokládali, že byl hozený do studně. O Bohoušovi jsme také nic nezjistili, jen jsme slyšeli, že vzal koně okolo krku a tam ho prý střelili. Potom všechno zapálili. Ještě v kuchyni střelili do týlu Libuši, ta byla obličejem nahoru, jestli se otočila, a teta byla obličejem dolů. Teta byla spálená, akorát obličej byl trochu k poznání. Libuše byla obličejem nahoře a ten měla černý. Podlaha byla spálená. Oni to strýcovi zakazovali a on jezdil do města víckrát.“

Své mrtvé příbuzné nemohl pamětník s otcem ani pohřbít. „Etnickým pohledem“ vzpomíná, že Ukrajinci se zachovali k Čechům velice špatně navzdory tomu, že Češi přinesli na Ukrajinu kulturu. Po jeho návratu z Uralu se členové Ukrajinské povstalecké armády začali zajímat i o něj, vyptávali se, jakou má zbraň a u jakého útvaru sloužil. Vladimír Rampas tak raději narychlo odjel do Rivne a posléze do Československa.

Na Žatecku

Pamětník se poprvé ocitl v Československu a ihned odjel do vojenských kasáren v Žatci. Zde pobyl dva dny a poté coby voják kontroloval odsun Němců z původně německých vesnic. Po demobilizaci se přestěhoval do Žatce, kde žil i v roce 2013.

[1] Hofman, Jiří – Širc, Václav – Vaculík, Jaroslav: 2004 – Volyňští Češi v prvním a druhém odboji. Praha: Český svaz bojovníků za svobodu.