Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otakar Randák (* 1926  †︎ 2019)

• narozen 18. října 1926 v Nymburce

• 1937 – vstup do 2. skautského oddílu (JUNÁK) – vodáctví

• 1940 – vede tajně družinu a Klub Mladého hlasatele č. 1717 „Hoši přírody“

• 1943 – stavba plachetnice Vorvaň, posádka

• 1944 – začlenění posádky Vorvaně do Zpravodajské skupiny českého skautingu a Rady tří – R3

• 1945 – začlenění do Dispoziční čety hasičského sboru v Nymburce

• květnové povstání, spojka

• 1945 – nastupuje ke studiu na ČVUT

• obnova přístavu Modrá flotila v Nymburce

• 1948 – pochod vysokoškoláků na Hrad, následovalo vyloučení z VŠ

• práce v energetice – stavba elektráren v cizině

• v letech 1968 a 1989 – obroda skautingu

• 1991 – dostudována elektrotechnická fakulta

• obnova „Hlavního přístavu“ v Nymburce

• autor kombinované skautské plachetnice

• školicí středisko Tortuga

• vedoucí oldskautského oddílu vodního skautingu

• zemřel 12. června roku 2019

Otakar Randák, skautským jménem Oskar, se narodil 18. 10. 1926 v Nymburce v rodině krejčího. V roce 1937 vstoupil do nymburského 2. oddílu skautů československé skautské organizace Junák, který se začal specializovat na vodáctví. Po okupaci ČSR a rozpuštění Junáka v roce 1940 se jedna z družin nymburského 2. oddílu rozhodla pokračovat ve své činnosti. Oskar, jako její nejstarší člen, tuto družinu vedl. „Ještě v létě 39. roku jsme měli tábor, ale později byl skauting zakázán. Přesto se družiny zcela nerozpadly, jejich podoba se ale trochu změnila.“

Po transformaci skautských organizací do několikačlenných hlídek Klubu Mladého hlasatele, nazvaných podle oblíbeného časopisu, v němž vycházely na pokračování příběhy družiny Rychlých šípů, se družina registrovala v Klubu Mladého hlasatele pod č. 1717 jako „Hoši přírody“. „Zajímavé bylo to, jakým způsobem se podařilo malým skupinkám skautských jednotek pokračovat v drobné činnosti, a sice v družinové činnosti, kde se scházelo 6–10 lidí. V té době vycházel každý týden časopis pro mládež Mladý hlasatel. V tom časopise vycházely na pokračování příběhy klukovské družiny, kterou nazval jejich autor Jaroslav Foglar (Jestřáb) Rychlé šípy. V té době vznikl nápad využít oblíbenosti časopisu a příběhů Rychlých šípů k tomu, že se založí Kluby Mladého hlasatele.“

Vlast vám to nezapomene

Během války organizoval vedoucí 2. oddílu nymburských skautů a velitel hasičské a civilní protiletecké ochrany Otto Hamtil (Sáhib) výcvik skautů ve vinných sklepech pod farou hradebního kostela sv. Jiljí. Skauti vytvořili zpravodajskou štafetu k předávání informací pro parašutistické výsadky na území protektorátu (Zbojníci, později Zpravodajská brigáda). V posledním válečném roce byla družina začleněna do tzv. Dispoziční čety hasičského sboru v Nymburce. Po vypuknutí povstání proti německým okupantům ve středočeském kraji 2. května 1945 byla dispoziční četa nasazena až do poloviny června 1945 jako stráž národního výboru v Nymburce. Působili také jako moto- a cyklospojky, vykonávali strážní službu a zapojili se do obrany mostu přes Labe. „Místní národní výbor tuto naši jednotku přidělil k Rusům, kteří odzbrojovali ustupující Němce. My jsme pro ně prováděli strážní službu, to znamená, že jsme odváděli na shromaždiště německé skupiny, které se vzdaly. Zůstali jsme tam sloužit až do 11. června, kdy se s námi loučili. Pozvali nás na nymburské náměstí, tam byla veřejná oslava osvobození republiky. My jsme tam nastoupili se zbraní a nějaký řečník z Rudé gardy řekl: ,Vlast vám to nezapomene!‘ Zapomněla, a dost brzy, hned v roce 1948.“

Hej, ministře Kopecký

Pět členů Oskarovy družiny vytvořilo v roce 1943 posádku lodi Vorvaň, plachetnice, kterou si společně postavili. Těsně po válce (1945) se Otakar Randák a jeho družina aktivně podíleli na založení přístavu vodních skautů Modrá flotila v Nymburce. Později pamětník studoval na ČVUT, v roce 1948 se však spolu s ostatními studenty zúčastnil protestního pochodu studentů na Hrad a z fakulty byl vyhozen těsně před dokončením, po první státní zkoušce. „Zúčastnil jsem se v únoru 1948 manifestace proti ministru Václavu Kopeckému na Hradě. Pochodovali jsme nahoru s pokřikem ,Hej ministře Kopecký, dej nám knihy vědecký!‘ Oni nás posbírali a všechny nás vyházeli ze školy. Já jsem měl jediné štěstí, že jsem měl dokončenou první státnici, ale jinak to byl šmitec. V té době nám taky samozřejmě zakázali skauting. Sice jsme se ještě párkrát sešli ve vile Tortuga, jenže některé nás vyřídili velice rychle. Mě nasadili k technickému praporu do Pardubic, takže jsem šel podbíjet koleje.“ Také jiní členové družiny rušně prožili období komunistické normalizace, kdy byla skautská činnost opět zakázána. Poválečné osudy jednotlivých členů posádky a Oskarových přátel jsou výjimečné – například člen posádky Karel Ruml, skautskou přezdívkou Sergej, byl mezi „pasažéry“ Vlaku svobody, další skaut Vladimír Novák, přezdívaný Dulín, skončil jako agent-chodec, který se tajně vrátil pro svoji dívku, atd.

Po vyhození ze studia byl Otakar Randák odveden k Pomocným technickým praporům. Později našel zaměstnání v energetice, kde pracoval celý život, což mu umožňovalo cestovat na montáže a stavby elektráren do bratrských zemí, např. Čína a Vietnam. Vysokou školu mohl dostudovat až po roce 1989. V současné době je vedoucím oldskautského klubu vodních skautů s názvem „Hlavní přístav“, konstruktérem kombinované skautské pramice – plachetnice a spoluzakladatelem školicího skautského střediska ve vile Tortuga v Nymburce, kterou skautům darovali po roce 1989 sourozenci Rumlovi – Karel Ruml byl členem posádky Vorvaně. Je stále aktivním člověkem a obdivuhodným vypravěčem. Nejméně od roku 1959 bydlí ve stejném bytě v Praze-Břevnově v ulici Pod Královkou.