Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radmila Rasmussen (* 1965)

• narozena 7. září 1965 ve Znojmě jako Matoušková

• pamatuje si příjezd sovětských vojsk do Československa v srpnu 1968

• v roce 1970 emigrovala s rodiči do Rakouska

• v roce 1971 odjeli do USA

• žila v New Jersey, později v Ohiu

• rodiče provozovali v USA českou restauraci

• vystudovala univerzitu ve Wisconsinu, obor hoteliérství

• pracovala v hotelech Hyatt nebo Hilton

• žije ve Woodbury v Minnesotě

Radmila Rasmussen se narodila 7. září 1965 ve Znojmě jako prvorozené dítě Hany a Pavla Matouškových. Ti se seznámili u rybníka Hejtman v jižních Čechách, kde byl Pavel doma a Hana na dovolené. Když se Radmila narodila, žili její rodiče v pohraničním městečku Šatov, kde otec pracoval v keramickém závodě. Záhy se ale přestěhovali do Břeclavi, odkud pocházela Radmilina maminka a kde pracovala v bance. „V Břeclavi s námi v bytě bydlela i babička, měli jsme byt ve druhém patře. A nejvíc si z Břeclavi pamatuji, jak jsme v srpnu 1968 seděli v oknech a koukali dolů na ulici, kterou šli nejprve sovětští vojáci a za nimi jely tanky.“

Chtěli pro děti něco lepšího

Oba dědečkové z matčiny strany bojovali ve druhé světové válce, jeden prošel koncentračním táborem. Po převratu v roce 1948 rodině sebrali hospodářství a měli s režimem neustálé problémy. Maminka pamětnice nesměla studovat školu, která by se jí líbila, a tak pro svoje dítě chtěla něco lepšího. Rodina se rozhodla Československo opustit, ale podařilo se to až na třetí pokus, v roce 1970. Poprvé směli na dovolenou vycestovat jen rodiče a Radmila musela zůstat doma. Podruhé mohla jet Radmila s maminkou a nepustili otce. Na autobusový zájezd do Jugoslávie v roce 1970 už pustili celou rodinu.

„V noci jsme cestou přespávali v Maďarsku v hotelu a rodiče se rozhodli, že brzy ráno odjedou autobusem k hranicím s Rakouskem. Měli jsme s sebou jen malý batoh. Pak jsme šli pěšky lesem k hranicím. Pamatuji si, že to bylo v horách a že jsme tam strávili několik dní a nocí. Bylo mi pět let a bála jsem se, že tam budou medvědi. Když jsme došli k hranicím, z kopce jsme je pozorovali, a když měli rodiče jistotu, že tam nikdo není, tak jsme rychle přeběhli do Rakouska.“

V nejbližším městě se Matouškovi přihlásili na policii. Protože už byl večer, museli na služebně strávit celou noc. Druhý den policisté Radmilu a maminku ubytovali v hotelu, otec zůstal ještě několik dní na policii, než vyřídil všechny potřebné dokumenty. Rodinu poté poslali do utečeneckého tábora v Klagenfurtu, z nějž po nějakém čase putovala do jiného tábora u Vídně. V táborech rodiče pracovali jako pomocné síly v restauraci a čekali na povolení vycestovat. Zároveň se v táboře seznámili s jinými rodinami, se kterými pak byli v kontaktu ještě mnoho let poté.

„Rodiče měli možnost napsat si tři země, do kterých by chtěli být přijati. Tou první bylo Rakousko, aby mohli být blízko domova, ale Rakousko v té době nové uprchlíky nepřijímalo, protože mělo plné kvóty. Druhou zemí byly Spojené státy. Čekalo se na sponzora, který zaplatí cestu, na vyřízení papírů a tak. Nakonec se našel někdo v New Yorku, a tak jsme skoro po roce od překročení hranic odletěli do Ameriky.“

Připadala jsem si jiná

Matouškovi bydleli nejprve v malém bytě v New Jersey, kde otec pracoval. Nikdo z nich neuměl anglicky, měli s sebou jen malý slovník, a tak rodiče po večerech chodili do školy a učili se jazyk. Radmila se anglicky naučila až v první třídě, to už ale rodina bydlela v Ohiu. Tady tatínek sehnal práci v továrně na keramiku, maminka pracovala jako číšnice a v roce 1972 se jim narodil syn.

„Pro mě byl nejtěžší ten začátek školy. Připadala jsem si jiná, neuměla jsem jazyk, ale rychle se to srovnalo. Doma jsme mluvili česky, s kamarády samozřejmě jen anglicky. Brácha česky mluvit nechtěl, jen anglicky, ale všemu rozuměl. Dneska v Čechách žije.“

Rodina se později přestěhovala do Clevelandu v Ohiu, kde začali rodiče provozovat českou restauraci. „Maminka vždycky ráda vařila a pekla, ale pro tátu to bylo úplně nové. Oba ale věděli, že chtějí pracovat na sebe, ne pro druhé.“

Domů do Československa se za rodinou směli podívat až v roce 1979, pustili však pouze Radmilu s otcem. Jak sama říká, pro ni jako malé dítě nebylo odloučení od prarodičů tak těžké jako pro její rodiče. Neustále si psali a po rodné zemi se jim stýskalo. Jakmile ale Matouškovi získali ve Spojených státech občanství, mohli už do Československa jezdit všichni. Radmila vzpomíná, jak za nimi prarodiče do Ameriky několikrát přijeli ještě za totality na pozvání a jak ona s bratrem trávila letní prázdniny u babiček v Československu, aby mohli rodiče pracovat. Na přelomu osmdesátých let se rodina přestěhovala z Ohia do Minneapolis v Minnesotě, kde byla a stále je velká česká komunita a kde tehdy místní Sokol hledal někoho, kdy by provozoval restauraci.

Pamětnice vystudovala univerzitu ve Wisconsinu, obor hoteliérství. Pracovala pro velké hotelové řetězce jako Hilton nebo Hyatt a dnes je zaměstnána v cestovním ruchu. Její muž je rodilý Američan, ale kořeny má ve Švédsku.

Radmila Rasmussen žije ve Woodbury v Minnesotě a cítí se být napůl Češkou a napůl Američankou. Do Čech pravidelně jezdí, má v Praze byt a se svojí vlastí kontakt nikdy neztratila.