Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otakar Raulím (* 1924  †︎ 2011)

• narozen 21. 10. 1924 v Liberci

• 1942-1943: osm měsíců vězněn gestapem za nedovolený styk se zajatci, práce v uhelných dolech v Žacléři

• 1945-48: studium vysoké školy ve Zvolenu

• 1948: vyloučen ze studií za protikomunistické názory

• 1949-1950: povinná vojenská služba - spojař

• 1949-1950: tajně přecházel hranici do Německa a Francie (práce pro francouzskou zpravodajskou službu)

• 1950: zatčen a vyšetřován v „Domečku“ na Hradčanech, odsouzen za velezradu a špionáž k 18 letům vězení

• 1950-1964: vězněn v komunistických věznicích v Liberci, na Hradčanech, na Pankráci, ve Valdicích-Kartouzích, v Leopoldově a Opavě

• zemřel roku 2011 v Liberci

Otakar Raulím se narodil 21. října 1924 v Liberci. Ve městě, které tehdy obývalo převážně německé obyvatelstvo, vychodil obecnou i měšťanskou školu. Jeho otec Jan Raulím byl italský legionář a silně vlastenecky založený člověk. Národnostní třenice Otakar Raulím zažil na vlastní kůži, zejména po roce 1935. Vyhrocený německý nacionalismus, který projevovali „turneři“ (příslušníci tzv. turnvereinů, tělocvičných spolků, často národnostně-ideologicky orientovaných), místní česká menšina (která tvořila asi jen pětinu obyvatelstva) zakoušela ve 2. polovině 30. let na každém kroku. Často ale oplácela stejnou mincí: „Když jste třeba vzal ulici, kde jsem bydlel: tam bydlel nějakej Klofatsch (Klofáč). Když chtěl existovat a něco prodat, no tak byl Klofatsch…Chodil jsem nakoupit k Fouskům, ale táta mi to zakázal a musel jsem chodit do českýho konzumu (SKD – Severočeské konzumní družstvo). Ale když toho bylo míň, tak jsem šel k těm Fouskům, to bylo kousek. A táta říká: „Jseš tady nějak brzo, žes byl u Fousků.‘ –  ,No byl…‘ A on na to: ,Tak to odnes zpátky a řekni, že u Němců nesmíš nakupovat.‘ Takhle daleko šel můj táta v tom jeho českým nacionalismu. Paní Fousková, když v krámě nikdo nebyl, se mnou mluvila česky, jinak ale německy…“

Válka a doba protektorátu, věznění gestapem

Po německém záboru Sudet byla Raulímova rodina nucena opustit Liberec a usadila se v Českém Brodě. Otakar Raulím potom navštěvoval vyšší průmyslovou školu dřevodělnou v Chrudimi. V roce 1942 byl zatčen za nedovolený styk se zajatci, kterým v Rychnově u Jablonce, kam jezdil za babičkou, přes plot házel potraviny. Byl osm měsíců gestapem vězněn v Liberci a na uhelné šachtě v Žacléři. „Jednou se mně stalo, že jedna paní hodila na pás sáček, kde byly dva krajíce chleba namazaný máslem, dvě jablka a kus salámu. A říká mně: ,Chlapče, za co seš tady?‘ Já jsem říkal: ,Za to, co jste teď provedla, jenže já to házel přes ostnatý dráty zajatcům.‘ Tak jsem jí poděkoval, ale už se neobjevila. Je to logický, člověk se na ni nemůže zlobit…“

Celých osm měsíců včetně práce v Žacléři čekal Raulím na soud, který se konal 3. prosince 1942. Od soudu potom mohl odejít domů. Vzhledem k pozdějším událostem koncem 40. let je dobré zmínit, že Raulím byl až do svého zatčení aktivním skautem, a to i přesto, že skautská organizace byla nacisty zakázána. Se svým oddílem, kde nosil přezdívku Snacky, jezdil pravidelně na výpravy a tábořil. 

V roce 1943 byl povolán na nucené práce do říše. Týden pracoval v Junckersových závodech v Lipsku, odkud se znovu vrátil do protektorátu. Shodou okolností obdržel místo ve Smržovce, místu nepříliš vzdáleném od svého domova, a poté ještě blíže, v Semilech. Tam také prožil konec války, připojil se k improvizované vojenské jednotce, která měla převzít továrnu, kde předtím Raulím pracoval: 

„Četníci měli někde tajný sklad zbraní a nás kluky, čtyřiadvacátý ročník, vyzbrojili, a šli jsme do (továrny) to obsadit. Ta jejich stráž, ten werkschutz (závodní ostraha), to byli starý dědci a nechali se odzbrojit, to šlo úplně hravě. Ale čím jsem byl strašně překvapenej, když jsme přišli do té místnosti, kde seděli ti pohlaváři, koukal jsem jako blázen: naši lidi se vrhli na drancování. Kde se najednou vezme ta síla v lidech, zmocnit se něčeho, co jim nepatří? Mně se to úplně ošklivilo. Prostě se drancovalo. On už se ten Němec nedostal na ten pokoj, takže co tam měl cenného, to se rozebralo.“

Ačkoli bezprostředně po válce probíhal v Liberci tzv. divoký odsun, k vysloveným nelidskostem proti Němcům tam nedocházelo. Revoluční gardy ovšem nejednaly v rukavičkách. Raulím toho byl svědkem a na násilí se podílet nechtěl: „Nejhůř vždycky dělaj ty, co na to nemají právo. Tam byl třeba nějakej Moravec, kterej utek ze Sudet a pak do Sudet jezdil na práci. Když byl pětačtyřicátý rok, tak to byl největší němcobijec. To je prostě v povaze člověka, jakej kdo je. Já jsem dobrovolně narukoval, než v září začla škola, a když se něco takovýho dělo, tak ten velitel tý roty vždycky říkal: ,Raulím nepojede, ten je příliš lidskej. Když jsem viděl, jak to mlátili, na tom voze a to všecko… Pro mě to není. Já jsem ty lidi znal, on je Hitler hodně pobláznil.“

Po válce

Otakar Raulím se přihlásil do regulérní armády v Turnově, ale vydržel tam jen do září roku 1945, kdy začal studovat vysokou dřevařskou školu ve slovenském Zvolenu, daleko od domova. V roce 1948 byl pro své protikomunistické názory ze studia vyloučen: „Já jsem se vždycky projevoval antikomunisticky a mluvil jsem o takový americký pravicový sociální demokracii… Pak nás zavolali, že pro tyhle a tyhle důvody nejsme zárukou pro budování socialismu a že bychom nebyli, kdybychom vystudovali, přínosem pro socialistickou společnost.“ Raulím musel po vyloučení znovu a okamžitě narukovat. V rámci branné povinnosti sloužil jako spojař na meteorologické radiostanici v pohraničí, na Hoře Sv. Šebestiána u Chomutova. Tam taky začal jeho odboj. Tajně přecházel hranici do Německa a dále do Francie, kde navázal kontakty s francouzskou zpravodajskou službou a informoval ji o dění v Československu. Za ne zcela jasných okolností byl ještě jako voják zatčen vojenskou kontrarozvědkou a krutě vyšetřován v „Domečku“ na Hradčanech.

Jediná informace, kterou se mi od Otakara Raulíma o jeho činnosti podařilo získat, je ta, že s Francouzi spolupracoval. Podrobněji o tom mluvit nechtěl a tématu se spíše vyhýbal, s poukazem na to, že o své opravdové činnosti nemluvil ani s estébáky, ani s nikým jiným potom. Podařilo se mi o charakteru jeho spolupráce s francouzskými zpravodajci proto získat jen rámcové informace: „Já jsem prostě sháněl nějakou informační nebo špionážní službu, která mluví jazykem, kterýmu rozumím. Němčina ne,anglicky neumím, takže mi nejblíže byla ta franština. Tak jsem přímo přes známé navázal styk s francouzskou zpravodajskou službou. Když jsem se s nima sešel poprvé, tak ten vedoucí vstal, vzal mě za ruku, vedl mě ven, přes ulici do hospody. Tam před nás postavili českou plzeň… Je spíše zajímalo to pole kulturní, chování lidí, vliv komunismu na normálního člověka a tak. Když budete číst tu mou obžalobu, tak tam bude, že jsem měl tajný schránky, do kterých jsem ukládal materiály a takový ty voloviny, ale to už je výmysl… To jsem si vymyslel já.“ Raulím zdůvodňuje své výslechy a fakt, že si při nich vymýšlel, tím, že chtěl i před vyšetřujícími estébáky vypadat nedůvěryhodně. Jako dobrodruh a vejtaha. (Zde je ovšem třeba zkoumat, zda takovými výmysly neriskoval více. Vhodná otázka pro historika, který se zabývá Státní bezpečností a jejími metodami).  

Po roce vyšetřování byl jako agent imperialistické rozvědky odsouzen k 18 letům vězení za velezradu a špionáž. Hrozil mu trest smrti. 

Vězení

Otakar Raulím prošel věznicemi v Liberci, v „Domečku“ na Hradčanech (vyšetřovací vazba), v Praze na Pankráci, ve Valdicích-Kartouzích, v Leopoldově a Opavě. Každá z těchto věznic má svůj osobitý symbol hrůzy. Proslulý „Domeček“ byl sadistickou mučírnou vojenské kontrarozvědky, Valdice-Kartouzy a obzvláště Leopoldov byly hladomornami. Jisté ulehčení  (oproti předchozím věznicím) znamenal až Technický ústav ministerstva vnitra v Opavě, který zaměstnával odborníky z řad vězňů na přípravu a provádění velkých stavebních projektů nebo technických úkolů.

Otakar Raulím kriminál považuje ve svém osobním případě za tvrdou školu života, která mu přinesla důležité zkušenosti. Ve vězení se dokonce obrátil k Bohu a nechal se pokřtít. Jak k tomu v kriminále došel? „Tím, že jsem dral peří. U každého stolu nás bylo asi třicet a já jsem si sed tam, kde seděla ta hierarchie kléru. A poslouchal jsem. Tam jsem musel jenom mlčet, protože na to jsem neměl, abych se do těch diskusí zapojil. Tam se probíralo třeba Desatero a to jedno přísloví (přikázání) trvalo třeba týden, než se všechno probralo. Filozoficky. Tak jsem na to všecko koukal jako hloupej kluk. A ty lidi jsem poznal. Oni nic nežádali. Nežádali o nějaký podmínečný propuštění, ale prostě ten svůj osud nesli tak, jak se jim vyskytoval. Říkali, že oni jsou tam, kde je Pánbůh potřebuje. To sobectví, že si nacpávaj břicha a že na těch farách mají ty kuchařky a děti s nimi – všechno to, co se říkalo… Já jsem je poznal v jiném světle.“

K pozoruhodným zkušenostem, které Raulím udělal, patří i setkání s bachařem Pospíšilem na pražském Pankráci: „… k některým těm lidem měl člověk úctu. Tam byl nějakej Pospíšil, kterej se jednou namazal. Museli jsme ho držet, hodil nám totiž pistoli a řekl: ,Běžte a postřílejte ty kurvy komunistický.‘ Samozřejmě jsme museli něco udělat, aby to nevyšlo najevo, nebo aby to někdo neshodil. My jsme ho zavřeli na záchodě, aby vystřízlivěl. Stejně ho pak ale někdo prásknul a dostal dvanáct roků…“

Na Pankráci také Raulím dostal možnost pokusit se o útěk. V jeho případě to měl být spektakulární románový útěk z vězení, který ale nebyl z jeho hlavy a jehož nesmyslnost si brzy uvědomil: „V těch dílnách, tam byla nějaká Helena Menzlová, tatínka měla taky bachaře. Zrzavá, pihovatá holka, ale hrozně milá. A nevím proč, ale nějak jsem jí padl do oka. Když jednou tejdně šli z pekárny, kde dělali takový veliký buchty, tak mi vždycky přinesla buchtu…“ A v její hlavě se zrodil plán: „Spravovala se střecha a kus byl pryč. Já jsem měl říct, že potřebuju dřevo, bachař stál venku. Že tam půjdu, vylezu na to dřevo, seskočím, doběhnu k silnici, kde ona bude čekat s nastartovaným motocyklem… Zaprvé ten den, kdy se to mělo uskutečnit, už ta díra byla zadělaná a za druhé bych to byl stejně nepodnik, protože se mi to zdálo tak trochu nedomyšlený. To by určitě nevyšlo.“ Bachařovu dceru Helenu Menzlovou potom Raulím prý už nikdy neviděl.  

V polovině 50. let vypukla na táborech určených pro uranové šachty tzv. nudlová aféra. Podobně i v Leopoldově došlo na základě nepoživatelné stravy ke stávce za přijatelnější stravovací podmínky. (Nepodařilo se mi zjistit, v jakém to mělo být roce a zda to nějak souviselo s nudlovou aférou. Raulím následující historku ale situuje do Leopoldova): „Když vypukla v Leopoldově stávka, tak vyhrožovali komisí z ministerstva. A když tam ta komise přišla a otevřely se dveře, viděl jste ,pohraničníky‘ s automaty a se psy. Jak to všecko při té stávce posílili. Ti, kteří měli předtím ty slova, tak najednou byli zticha. ,No, tak to řekněte, co chcete, ty vaše požadavky!‘ Tam kdybyste hodil špendlík, tak byste to slyšel. A ty největší huby, s odpuštěním, ti byli úplně jako podělaní. Já to nemohl vydržet, tak jsem zezadu vystoupil a řek jsem, o co jde, jaké máme požadavky… Pouta na ruce, na nohy a do rána jsem šel do drátů, do ostřelovacího pásma. Na druhý den jsem šel na samoty, na půl roku. 

V kriminále Raulím strávil celkem 14 let a čtyři měsíce. Vyšel na svobodu znovu z pražského Pankráce, kde před lety už jednou seděl. „Já jsem byl propuštěnej až odpoledne. Chtěl jsem jít na nádraží, ale byl jsem v takovým rozpoložení, že jsem sešel dolů do nuselskýho údolí k Botiči. A jak jsem vypadal! Tesilový šaty, plášť, špičatý lakýrky, bílou košili, kravatu – jako když panáka vystrčí z výkladní skříně. Já jsem předtím nosil muklovský stejnokroj a na tohle jsem si nezvyk. Opřel jsem se a dívám se nahoru k Pankráci. Přišla ke mně stará paní a říká: ,Že jdete odtamtud?‘ –  ,Ano.‘ –  ,To se pozná.‘ Pak říká: ,Kam jdete?‘ A já: ,Na nádraží‘ A ona: ,To jdete špatně.‘ A já: ,To já vím…‘ Tak mě odvedla na tramvaj a ukázala mi, kterým číslem mám jet.“

První kroky vedly Raulíma, který nebyl ženatý, k mladšímu bratrovi. Dveře mu otevřela švagrová, která ho po čtrnácti letech nepoznala. 

Letitý kontakt s Raulímem udržovala jen druhá švagrová, která byla provdána za jeho staršího bratra, přesvědčeného komunistu: „To byl tvrdej komunista a úředně se mě zřek. Já ho tak nesledoval, protože jsme každej byli jinde, nevím, jak se vyvíjel. Byl vždycky tak trochu sobeckej a jinej než my a pořád do něčeho rejpal. Už od patnácti let psal do Pojizerskejch listů a vždycky si vybral nějaký divný téma a vždycky z toho měl nějaký nepříjemnosti. Vždycky ty bylo nějak zaměřený proti bohatší společnosti. On to uměl sestřelit.“ Když Raulíma zavřeli, psal jeho bratr Karel znovu: „Napsal, že jsem se zařadil tam, kam svým původem nepatřím, že jsem zradil dělnickou třídu. A přesto, že pocházíme ze stejné matky, že jsem do konce života pro něj cizí osobou. To jsem dostal k přečtení.“  Když začaly koncem 40. let politické procesy, byla to právě Karlova žena, která se o osudy vězněných a jejich rodin začala zajímat a postižené podporovat. Mezi jinými i Otakara, se kterým udržovala písemný kontakt. Když se vrátil po čtrnácti letech z vězení, byla již rozvedená. Nakonec se vzali a žijí spolu dodnes. Otakar Raulím je dnes (2009) předsedou liberecké pobočky Konfederace politických vězňů.

Závěr

„Budete se divit, ale co mně nejvíc v životě pomohlo, to byl kriminál. Zaprvé jsem se naučil to, co bych se nikdy nenaučil. Dostal jsem přehled o všem – o náboženství, o filozofii, kunsthistorii. Člověk chodil od jednoho stolu k druhému, jen aby něco pochytil, i když to nikdy nebude dělat. Patří to k životu, že člověk něco zná a může se o něčem bavit. Ten techňák, ten mně dal profesi a profesi výbornou. Potom jsem se tím živil. A dobře.“