Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ervín Reegen (* 1935  †︎ 2022)

• narozen 16. ledna 1935 v Dančovicích sudetoněmeckým rodičům

• po zabrání Sudet v roce 1938 se musela rodina přestěhovat do Jemnice

• otec pracoval jako československý četník, pro účast v odboji zatčen v roce 1940

• po válce vstoupil do skauta

• v roce 1968 i 1989 stál u obnovení skautského střediska v Jemnici

• pracoval jako učitel na základní škole v Jemnici, od roku 1989 do roku 1996 tam působil jako ředitel

• zemřel v září 2022

Poklidnému životu učinila přítrž německá okupace a úprk do Jemnice, kde našla rodina nový domov. Ervínův otec, bývalý četník, se zapojil do odboje, za což jej zatklo gestapo. Po válce začal Ervín pracovat jako učitel a mládeži se věnoval i jako skautský vedoucí. Jednou skaut, navždy skaut, bylo Ervínovo oblíbené heslo. Stál u obnovy jemnického skautského střediska v roce 1968 i v roce 1989. Jako ředitel vedl jemnickou základní školu od roku 1989 do roku 1996. Zemřel v Jemnici v září 2022.

 

Otec četníkem a válečným veteránem

Ervín Reegen se narodil 16. ledna 1935 v Dančovicích, sudetské vesnici, kde jeho rodina žila po staletí. Reegenovi patřili mezi takzvané pololáníky – hospodáře, kteří vlastní méně než 20 hektarů polností. Jeho otec Johann se narodil v roce 1885, matka Terezie, rozená Raab, v roce 1900 a oba pocházeli z Dančovic. Johann Reegen v roce 1915 narukoval do rakouské armády a bojoval na východní frontě. Byl raněn do pravé ruky, a protože ztratil cit v prstech, dočkal se konce války ve vojenském lazaretu. Když se vrátil do rodných Dančovic, našel statek ve špatném stavu. Ačkoliv bylo zvykem, že hospodářství přechází na nejstaršího syna, hospodařil zde již manžel jeho sestry. Johannu Reegenovi tak nezbylo nic jiného, než hledat nové zaměstnání. Nakonec se dal k četníkům. Jako Němec ale měl podmínku naučit se perfektně česky, což se mu podařilo. Sloužil u psovodů na Slovensku i v Čechách.

V Sudetech přituhuje

V roce 1927 se Johann Reegen oženil s Terezií Raab a v roce 1933 se oba vrátili do Dančovic, kde si postavili malý domek. To už se ale začala situace v pohraničí komplikovat. V roce 1935, kdy se Ervín Reegen narodil, sympatizovalo už mnoho sudetských Němců s názory Konrada Henleina a Sudetoněmecké strany. „Spousta Němců mu začala věřit a situace se začala rychle obracet proti Čechům. Rodiče, ač Němci, byli vnímáni jako Češi a otec byl považován za přeběhlíka. Byl vystaven mnoha nevhodným násilnostem a osočován, že spolupracuje s Čechy, protože se stýkal s četníky,“ vzpomíná na neveselé časy Ervín Reegen.

Když mu byly tři roky, okupovala pohraničí německá armáda a rodina Reegenů se musela vystěhovat. Nejdříve k otcovu známému do Třebíče a potom do blízké Jemnice. „Potom už na mě rodiče hovořili jenom česky. A protože se jmenuji Ervín Miloslav, začal jsem používat to druhé jméno. Znělo více česky,“ vzpomíná Ervín, který ale za svoji mateřštinu stále považuje němčinu. Během okupace chodil do německé školy, kde učila Němka. Vyučovalo se německy, ale o přestávkách prý měli žáci dovoleno hovořit spolu česky.

 

Otec zatčen gestapem

Už na začátku války v roce 1939 byl Ervínův otec zatčen gestapem a uvězněn v Brně. Po několika dnech jej sice propustili, ale Němci si pro něj brzy přišli znovu. V roce 1940 byl nakonec pro údajnou přípravu velezrady odsouzen na šest let a uvězněn. Skutečný důvod zatčení svého otce se Ervín Reegen nikdy nedozvěděl, i když po něm pátral. Rozsudek se nedochoval a Ervínův otec o svém věznění mluvil málokdy. „S matkou jsme ho jednou byli ve vězení navštívit, mně bylo málo, pamatuji si jen, že tam bylo všechno tmavé a všechno řinčelo. S otcem jsme mohli mluvit jen krátce, nesměli jsme mu ani nic předat. Ta vzpomínka je velmi tmavá v mé mysli,“ vzpomíná pamětník.

V roce 1943 Němci Ervínovu otci trest přerušili, protože wehrmacht měl už v té době nedostatek vojáků. Byl přinucen narukovat do armády s tím, že ve výkonu trestu bude pokračovat po skončení války. Protože mu bylo 48 let, nešel na frontu, ale sloužil jako strážný vojenských vlaků. „Otec mi posílal pohlednice, takže vím, že byl v Bruselu a Amsterodamu, nebo v Itálii. Posílal také známky, a proto jsem je začal sbírat,“ vypravuje Ervín Reegen. Válku jeho otec přežil a z ruského zajetí se vrátil do Jemnice. Většina Ervínovy rodiny ale byla odsunuta do Německa, stejně jako mnoho obyvatel Ervínových rodných Dančovic.

„Do Dančovic jezdívám často, ty domy jsou obydlené, pracuje se tam, lidé tam mají hospodářství, nebo chalupy. Žijí tam teď Češi. Celá ta vesnice je osídlená, není to jako v případě mnoha vesnic v okolí Slavonic, které se ztratily z povrchu zemského,“ vysvětluje pamětník. Jednou navštívil i svůj rodný dům. Byl se tam podívat se svojí kmotrou, která za ním přijela na návštěvu z Německa. Současní obyvatelé je pustili pouze na dvůr. „Moje kmotra to potom oplakala, protože to byl její rodný dům a její rodina tam žila od pradávna,“ vzpomíná Ervín Reegen, který sám v matrikách vystopoval příslušníky rodiny Reegenů, kteří žili v Dančovicích už v roce 1620.

 

Prchající Němci a koupající se rudoarmějec

Konec války se v Jemnici příliš nelišil od mnoha dalších českých městeček. Předcházely mu kolony prchajících německých vojsk a vrcholil příjezdem Rudé armády. Sovětští vojáci si udělali ležení v zámeckém parku a lovili ryby ve zdejším rybníce pomocí granátů. „Jednou jsme si s klukama hráli na břehu a jeden Rus přišel, že se půjde vykoupat. Skočil do vody po hlavě, jenže nevěděl, že rybník je mělký. Vynořil se celý od bahna. My se smáli jak blázni, ale on klidně došel ke svým věcem, z hromádky oblečení vytáhl nagan (ruská pistole) a namířil ho na nás. „Što ty?“ zařval: „Germáněc?“ To už nás smích přešel a utíkali jsme co nejrychleji pryč,“ popisuje tehdejší klukoviny Ervín Reegen.

Vstup do Skautu

Důležitý milník v Ervínově životě předznamenal vstup do Skauta v roce 1946. Skauting ho zcela pohltil a vydrželo mu to celý život. O to hůře pak nesl jeho zákaz, který přišel po komunistickém převratu. S kamarády se dokonce rozhodli, že budou anonymně vydávat ilegální skautský časopis, ale odhalil je profesor chemie, který Ervína před další podobnou činností důrazně varoval. „Dál už jsme nic nešířili, protože jsme se vylekali. Bylo to v roce 1952 a poměry už byly docela drsné.“  Když kvůli měnové reformě přišla rodina Reegenů o úspory, rozhodl se Ervín, že si najde práci a po maturitě přijal místo učitele na Ostravsku a Slezsku.

 

Sovětské tanky zabloudily i na Jemnickém náměstí

Rok 1968 zažil Ervín Reegen v Jemnici, kam se vrátil po letech vyučování na různých základních školách. Nebyl pro něj totiž problém vzít kufr, sbalit věci a změnit pracovní místo. Učil tedy tam, kde bylo zrovna potřeba. Před návratem do rodné Jemnice například v Osoblaze na polsko-československých hranicích. Po návratu domů učil na základní škole v Dešné. Na den, kdy do jeho rodného kraje přijely sovětské tanky, si pamatuje dobře. „Když do Jemnice přijeli Rusové, tak bloudili. Lidé totiž sundali všechna označení ulic a oni nevěděli kudy kam. Vyjeli do ulice 28. října, která se ale zužuje. Jeden tank tam proto zůstal viset a museli ho vytahovat ven.“ Mnohem více než tanky na náměstí ale Ervína trápilo to, co následovalo během normalizace. Bylo totiž jasné, že Skaut, který mohl díky Pražskému jaru obnovit svoji činnost, bude muset opět skončit. „Po roce1969 jsme uspořádali tábor, který jsem vedl já s manželkou Danou. Byl to nádherný tábor, na který mnoho účastníků ještě dnes vzpomíná. V roce 1970 jsme měli další tábor, ale to už bylo jasné, že to nebude mít dlouhého trvání a skauting skončí. U posledního táborového ohně proto skoro všichni  brečeli,“ připomíná smutné období pamětník. Během normalizace se s přáteli ze Skautu scházel dál. O organizované činnosti ale nemohla být ani řeč. Na rozdíl od jiných oddílů se totiž ten jemnický netransformoval do Pionýra. 

Ervín Reegen se během normalizace ocitl díky svým kontaktům na zahraničí v hledáčku bezpečnostních složek. StB jej sledovala, zajímalo ji, zda své kontakty nevyužívá k protistátní činnosti. Jejich podezření se ale nepotvrdilo, a tak sledování po třech letech ukončili.[1]

Vše se v dobré obrací

Když přišla revoluce v roce 1989, byla to pro Ervína velká událost. „Ta radost, když se vrátila svoboda a mohli jsme se svobodně vyjádřit, to se nedá popsat. Po těch letech, kdy všichni mlčeli a koukali, co kdo řekne, to bylo neskutečné, opravdu.“ Podle Ervína Reegena bylo možné komunistický režim nějak přežít a přitom si s ním nezadat. Se svojí ženou nedělali nic, co dělat nemuseli, a účastnili se jen těch režimních akcí, které byly povinné.  

Důležité pro něj je, aby si dnes lidé vážili svobody. „Aby si vážili svobodného života, toho co mají. Aby byli společenští, otevření vůči jiným a aby prožili svůj život smysluplný. A co se týče skautingu, tak tam je heslo skautem jednou skautem pro vždy,“ uzavírá své vyprávění. Ervín Reegen zemřel v roce 2022.

 

 

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.