Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Řehák (* 1929)

• narozen 4. 6. 1929 v Lipanech

• studoval na Lidové škole zemědělské v Uhříněvsi

• v roce 1947 ukončil studia na Zemské rolnické škole v Liblicích

• v roce 1948 došlo ke stržení pomníku A. Švehly komunisty, k jejímu „únosu“ a ukrytí ve studni

• po roce 1948 byl rodinný statek znárodněn

• v roce 1951 byl odveden k PTP do dolů v Karviné

• roku 1953 se vrátil od PTP, po dvou dnech zatčen otec

• roku 1953 se oženil

• došlo k vykonstruovanému obvinění otce a zmanipulovanému soudu

• zbytek rodiny byl vystěhován na Českolipsko

• zaměstnán v Mototechně v Praze

• v roce 1955 podstoupil operaci očí - následek nasazení v PTP

• roku 1956 byl otec propuštěn z vězení

• roku 1968 se otec se vrátil na statek, požádal o rehabilitaci, zamítnuto

• roku 1970 byla rodina opětovné vystěhována

• roku 1971 zemřel pamětníkův otec a měl pohřeb na říčanském hřbitově

• roku 1990 došlo ke slavnostnímu znovuodhalení Švehlova pomníku v Říčanech

Životní příběh Bohumila Řeháka je svým způsobem ságou českého sedláka, který prošel velmi těžkými obdobími, ale zachoval si pevné sepětí s rodovými tradicemi. Podstatnou součástí příběhu je likvidace pomníku Antonína Švehly, který stál v Říčanech od roku 1936. Bronzová socha měla být roztavena. Říčanští se s tím však nesmířili a sochu uschovali tak, že přečkala celou válku.

Bohumil Řehák se narodil 4. června 1929 na statku v Lipanech u Říčan, kde žili dle zemských desek jeho předkové již od roku 1654. Do školy chodil v nedalekých Kolovratech, později studoval na Lidové škole zemědělské v Uhříněvsi. Jeho otec byl za války v Lipanech osadním starostou, do značné míry se mu podařilo utlumit dopady těžkých dob na obec.

Mládí v časech pro selský lid těžkých

Na své dětství v Lipanech vzpomíná Bohumil velice rád. „Takové to kamarádství na té vesnici bylo veliké.“ Bohumil vzpomíná na to, jak s kamarády navštěvovali tamní rybník - v létě se v něm koupali, v zimě na něm bruslili - ale také na to, jak později chodili do biografu a na zábavy. Hrával také v ochotnickém divadle a účastnil se také selských jízd. Po roce 1945 se pamatuje ale také na děti z komunistických rodin, které byly otevřeně nepřátelské vůči dětem sedláků.

Mladý Bohumil dokončil roku 1944 zemědělskou školu, a začal studovat na Zemské rolnické škole v Liblicích u Českého Brodu, absolvoval v roce 1947. Odborné vzdělávání zemědělců bylo vůbec v kraji na výši. Již koncem devatenáctého století dva sedláci v obci Lipany měli odbornou zemědělskou školu a předek pana Řeháka měl střední stavební školu.

Po válce byla agrární strana, jíž podporoval i Bohumilův otec, prohlášena za kolaborantskou. „Selský lid těžko nesl zákaz agrární strany a zvláště odsouzení posledního předsedy agrární strany a [zároveň předsedy] vlády z roku 1939 Rudolfa Berana. Poválečný ministr spravedlnosti doktor Drtina a prezident republiky Dr. Beneš nechali nespravedlivě odsoudit roku 1946 Rudolfa Berana za velezradu, přestože věděli, že Rudolf Beran je nevinen. Rudolf Beran v komunistických mučírnách zemřel. Nebyl dosud rehabilitován in memoriam“[1] Neblahý osud agrární strany Bohumil mimo jiné vyčítá prezidentu Benešovi:

„Nenávist prezidenta Beneše vůči agrární straně byla způsobena tím, že když měl být volen prezident po Masarykovi, tak agrární strana měla svého kandidáta, a sice Dr. Bohumila Němce, a prezident Beneš nikdy nezapomněl na to, že ho agrárníci nechtěli. Ale přesto ho agrárníci volili, a sice proto, že se schylovalo k válce a situace nebyla dobrá. Nechtěli rozdělení národa, a tak přistoupili na volbu prezidenta Beneše.”

V době, o které Bohumil takto hovoří, byla nebezpečně silná Henleinova strana. Čin agrární strany byl tak nepochybně vysoce vlastenecký. Stranám, které přijaly účast v Národní frontě, ačkoli nebyly ideově spřízněny s vedoucí komunistickou stranou, vyčítali zemědělci jejich postoj jako zradu. Aby si zachovali vůbec nějakou základnu pro společnou činnost, založili zemědělci v říčanském okrese sdružení zemědělské mládeže, které ovšem z politických důvodů muselo mít přídomek „družstevní“. Ve své podstatě se jednalo o obdobu republikánského dorostu agrární strany. Činnost sdružení pokrývala oblast jak odbornou, tak i kulturní. Bohumil vzpomíná, že tyto aktivity měly tehdy velmi vysokou úroveň.

Sdružení zemědělci se snažili navázat na tradice zpřetrhané válkou. Čekali na vhodnou příležitost, jak se znovu přihlásit k tradici Antonína Švehly, kterého pokládali za člověka spřízněného s jejich krajem. Vždyť on sám se narodil v nedaleké Hostivaři a jeho matka Marie, rozená Bohuslavová, dokonce pocházela z Lipan. A ta příležitost se naskytla před volbami v roce 1946. Zemědělci si prosadili obnovení pomníku pod pohrůžkou neúčasti ve volbách. To bylo něco, čeho se komunisté báli „jako čert kříže“, a tak socha mohla být znovu postavena. Ne však na původní místo na náměstí proti Hospodářské záložně, ale v parku poblíž nádraží. Tam vydržela jen do roku 1948, kdy ji komunisté potají strhli a uložili v tamní hasičárně.

V té době již začala násilná kolektivizace. V Lipanech samých družstvo nikdy založeno nebylo, obec totiž připadala pod JZD v Kolovratech. „A proto ty následky [byly tak hrozné]. Nebyla jiná obec v okrese Říčany, kde by byly vystěhovány tři rodiny (...) Otcové rodin byli zavření. Můj otec byl v Jáchymově a ti tři sedláci, ti dva Bohuslavové a Bouda, byli zavřeni jen krátce, protože se na ně vztahovala amnestie, když umřel Gottwald a nastoupil Novotný. Kdežto můj otec měl [připsanou] sabotáž, tak se na něj žádná amnestie, i když byly ještě další, nikdy nevztahovala.“

Ostatní sedláci byli obviněni a uvězněni způsobem tehdy obvyklým: soukromým hospodářům byly stanoveny výkupní ceny podle výměry pozemků do tří stupňů. Zároveň byly určeny povinné dodávky všech produktů podle typu a velikosti hospodářství. Některým sedlákům nad padesát hektarů byla „nadměrná“ půda rovnou vyvlastněna, ti zbylí dostávali za své dodávky ceny tak nízké, že nebyli schopni hospodářství udržet. Nesplnění dodávek mělo za následek drastické pokuty. Po roce 1949 už neměl pozemek nad 50 hektarů nikdo. „To znamená, že ty velké likvidovali hned po pětačtyřicátým roce. A potom byli na programu ti střední zemědělci. A těm dávali ty kontingenty takový, že je nemohli splnit. Pak si ti sedláci třeba kupovali od drobných zemědělců mlíko, jenže ne pro sebe, ale na dodávku, aby nemuseli platit ty pokuty, protože pokuty za nedodávky byly strašně vysoký. Bylo to všechno tak zařízený, aby je finančně úplně znemožnili. A první, co bylo, myslím, že v roce devětačtyřicet, že nám vzali veškerý stroje, samovazy, traktory, mlátičky - to všechno odebrali. Přirozeně nic nezaplatili. Prostě to zabavili, přestože říkali, že to vykupují, to byla lež. A tak sedláci beze strojů byli nuceni prosit, aby jim třeba zorali pozemky, protože oni to s potahy nebyli schopni zvládnout.“

U „černých baronů“

Roku 1951 byl Bohumil Řehák odveden na vojnu. Pro svůj „kulacký“ původ nesměl být přiřazen k jiné zbrani než k lopatě ‒ do útvaru Pomocných technických praporů. S ním pracoval v karvinských dolech jako horník. Špatné pracovní prostředí, nedodržování bezpečnostních předpisů a naprosto nedostatečná ochrana zdraví ze strany vedení způsobily mnohým příslušníkům PTP těžkou újmu na zdraví, někomu i smrt. U pana Řeháka se jednalo o velmi závažné poškození zraku s trvalými následky.

O skutečné finanční situaci „černých baronů“, kterým běžní vojáci záviděli jejich výdělky, říká: „A jak nás platili? Skutečně za nás platily doly OKD jako za havíře. Ovšem jen když se plnil plán. Ale ty peníze jsme nedostali. Dali nám jen část peněz, ale museli jsme si zaplatit všecko: bydlení, stravu, důstojníky, péči o vojáka, takže toho mnoho nezbylo. A z toho jsme museli ještě povinně spořit. To znamená, že nám to šlo na knížku, a pak přišla [měnová] reforma a proplatili nám to jedna ku padesáti. Pracovali jsme, jako se tehdy pracovalo, o sobotách, ale k tomu jsme měli povinnost pracovat dvě neděle v měsíci, takže jen dvě neděle jsme měli volné, a ještě někdy byla vyhlášena ,dobrovolná‘ směna. A můj kamarád Rathouský (...) odmítl o dobrovolné směně pracovat. Tehdy byla válka v Koreji, tak se pracovalo na nějaké letadlo, že se koupí Korejcům. A on to odmítl, za to dostal basu a dali ho do šedesáticentimetrový sloje! A ten kluk se vrátil po třech letech s tuberkulózou.“

Postižení otce

Otec pana Řeháka patřil s třiceti hektary půdy do kategorie středních zemědělců. Hospodářství držel až do roku 1953. Ale ani jeho úplné finanční vyčerpání komunistům nestačilo. Na statku se střídaly prohlídky s cílem najít důkaz jakékoli činnosti, podle tehdejších měřítek kriminální. Až se nakupilo dost obvinění k započetí stíhání: „Proti otci svědčil jako hlavní svědek předseda národního výboru z Kolovrat: tvrdil, že otec neobdělával všechna pole a že to nechával ladem. Vůbec to nebyla pravda. Když byl otec u soudu, tak žádal, aby byli připuštěni svědci v jeho prospěch. Několik lidí se přihlásilo, že by svědčili, ale soud rozhodl, že je nepřipustí. Dokazovali mu, že nechal zahynout nějaké zvíře, tak otec chtěl, aby byl povolán veterinář, ten byl ochoten svědčit, že to není pravda.“

Nebylo to nic platné. Rudolfa Řeháka zatkli v roce 1953, pouhé dva dny po návratu syna Bohumila od PTP. Po odsouzení ve zmanipulovanén procesu nastoupil trest, v jehož průběhu vystřídal několik pracovních táborů (šachet) v uranových dolech Jáchymov.

Během otcova procesu se podařilo Bohumilu Řehákovi získat práci pomocného dělníka v Praze v Mototechně. Bylo mu jasné, že soud nemůže dopadnout dobře. Snažil se proto najít způsob, jak zajistit rodinu. V této neklidné době se také oženil se svou životní partnerkou, která pocházela z Říčan.

Vyhnání z rodného statku

Odsouzení Bohumilova otce společně s kolektivizací dopadlo i na zbytek jeho rodiny. Ten se po rozhodnutí příslušných orgánů musel neprodleně vystěhovat na určené místo, ke kterému neměli žádný vztah. Směli si s sebou vzít jen pár povolených osobních věcí ‒ například pro mužské příslušníky na osobu: „dva pracovní obleky, jeden oblek sváteční, jeden zimník, dva páry bot, dvoje prádlo spodní.“[2] Celé rodině byl navíc zakázán pobyt v říčanském okresu.

Matka Řeháková se synem byli vykázáni do zpustlého domu po odsunutých Němcích na Českolipsku. Bohumil Řehák zvažoval, že zůstane s matkou, ta ale tuto oběť odmítla. Moudře předpokládala, že by se z místa nuceného vystěhování později celá rodina těžko dostávala, a tak jej přemluvila, aby se držel pražského pracoviště v Mototechně. Tím zůstala zachována naděje, že syn Bohumil připraví časem svým blízkým možnost vrátit se do rodného kraje.

Nový život v Mototechně

Ovšem ani to se neobešlo bez komplikací: asi po měsíci přišel pokyn od Okresního úřadu v Říčanech, aby ho propustili z práce jakožto „krajně reakčního kulaka štítícího se práce“ a aby byl přeřazen na práci do pohraničí. Naštěstí měl soused z Lipan, který panu Řehákovi pomohl k zaměstnání v Mototechně, v podniku dobré postavení, neboť byl oceňován pro svoje schopnosti a pracovitost. Podařilo se mu přesvědčit vedoucího a kádrováka, aby nespáchali takovou křivdu. To ovšem nestačilo, vedoucí a kádrovák museli zajet do Říčan a dojednat tam na úřadě zrušení jejich rozhodnutí. A tak Bohumil zůstal v Mototechně celých třiačtyřicet let.

V té době bydlel v Praze u příbuzných. Jeho žena sice původně žila s rodiči v Říčanech, ale odtud se musela kvůli manželovi, který měl pobyt v říčanském okrese zakázán, vystěhovat. Přesunula se tedy do Prahy za manželem. V Mototechně směl zpočátku zastávat pouze místo pomocného dělníka, ale časem se jeho situace zlepšila: „Později mě pověřovali takovými úkoly, kde šlo o čest, protože mi věřili, že nejsem člověk, který by se dal někým uplatit. A tak jsem se dostal na místa, která mne bavila. A byl jsem jim vděčnej, nesmírně vděčnej.“ Po nějaké době se vypracoval dokonce na vedoucího skupiny a v Mototechně vydržel až do důchodu. Nebyl tam ve špatné společnosti, lidí společensko-politicky postižených jako on tam bylo více.

Dopis prezidentovi

Bohumilova manželka v té době studovala medicínu. Když nastoupil do úřadu prezident Zápotocký, odhodlala se k riskantnímu kroku, který měl zlepšit jejich těžko únosné podmínky bydlení v přeplněném bytě na úkor příbuzných a napsala prezidentovi dopis. Vylíčila těžké podmínky své rodiny a apelovala na jeho spravedlnost. Skutečně, z prezidentské kanceláře přišel podnět na kraj k prošetření té věci a stala se nečekaná věc: mladí manželé dostali opětovné povolení k pobytu v okrese Říčany. Nastěhovali se k rodičům paní Řehákové do Říčan a po několika letech se jim podařilo koupit domek v Mnichovicích. Bohumilova žena měla v té době již dokončená studia a jako lékařka dostala místo v plicním sanatoriu v Kostelci nad Černými Lesy. Protože pracovala na rizikovém pracovišti u pacientů s otevřenou tuberkulózou, mohla mít ke svým dvěma dětem pomocnici, za kterou ovšem musela hradit pojištění jako za zaměstnankyni.[3]

Návrat otce z vězení

Když se otec Rudolf vrátil v roce 1956 z vězení, měl stejně jako jeho manželka stále zakázaný pobyt v okrese Říčany. Proto jim syn našel místo na státním statku v Dolních Měcholupech. Práce jim vyhovovala, ale začátkem šedesátých let na ně přišla další vlna perzekucí. U podezřelých sedláků začali znovu dělat prohlídky, při kterých hledali různé cennosti. U otce Řeháka byli také, ale neúspěšně. Cennosti nenašli, tak alespoň otce falešně obvinili z krádeže krmiva a odsoudili jej na dalších deset měsíců nepodmíněně. Vězněn byl ve Slaném, kde pracoval v zemědělství. Po návratu k synovi do Mnichovic dostal místo pomocného dělníka v ČKD.

Jaro 1968, normalizace

Politické dění na jaře 1968 rodina Řehákových vcelku přivítala ‒ otec s větším optimismem, syn Bohumil však nevěřil v obrodu komunistů.

Předseda JZD Kolovraty tehdy sdělil Rudolfu Řehákovi, že se může vrátit do svého statku, že ho prý dosavadní uživatelé dali do pořádku. Otec této možnosti využil, zatímco matka nedůvěřovala tehdejším změnám, a raději zůstala v Mnichovicích u dětí. Otec Řehák několik měsíců znovu spravoval statek, který byl ve skutečnosti zdevastovaný. Až krátce po srpnové invazi spojeneckých armád byl vyzván, aby si požádal o rehabilitaci. Byla však zamítnuta, takže se ze statku v roce 1970 musel znovu vystěhovat. „To víte, když dostal to zamítavé stanovisko, tak to pro něj byla strašná rána. Očekával, že takovou nespravedlnost budou přece jenom [chtít napravit]. Otec to [nechal být] a chřadnul. Vrátil se k nám do Mnichovic a jednoho dne mi říká: ,Odvez mne do Lipan. Já se jdu rozloučit.‘ Tak jsem ho sem přivezl a on se loučil s každým stromem. A říká mi: ,Já už tady dlouho nebudu. Snaž se mi vystrojit pohřeb ‒ z lipanskýho kostela.‘ Tak jsem mu to přirozeně slíbil, ale s obavami, jestli to umožní. A když zemřel, tak jsem šel za předsedou národního výboru v Kolovratech, panem Lehovcem, a prosil ho, aby mi to povolil. Načež on mne skutečně vyslyšel a povolil. Bylo to v jedenasedmdesátém roce. Byl to pohřeb za mohutné účasti lidí. Pohřební vůz tažený koňmi provázel průvod až na říčanský hřbitov. Po obřadu na říčanském hřbitově mi přišel kondolovat můj spolužák. Řekl mi: ,Já jsem zde byl služebně.‘ Byl to člen StB. To znamená, že mého otce doprovodil estébák až do hrobu.“ Otec pana Řeháka zemřel v šedesáti devíti letech.

Po sametové revoluci

Když vypukla sametová revoluce, Bohumil cítil, že musí být u toho. Na podzim roku 1989 objížděl jednu demonstraci za druhou. „Já byl tak šťastný, že ta vláda bolševika končí!“ vzpomíná dnes. V nejbližším možném termínu také požádali s rodinou o rehabilitaci a navrácení majetku. Přestože svou žádost podali opravdu velmi brzy, museli na její vyřízení čekat téměř rok.

Mnohem později, dne 28. listopadu 2006 proběhlo 9. veřejné slyšení v Senátu ČR na téma „Právní posouzení vyhánění zemědělských rodin z půdy v 50. letech minulého století“ za přítomnosti vysoce postavených osobností, jako byli tehdejší ministryně zemědělství, místopředsedkyně Ústavního soudu ČR, ministr spravedlnosti nebo zástupci vysokých škol. Jedním z výsledků bylo, že Bohumil mohl podat na místní zastupitelství oznámení na neznámého pachatele, který způsobil jeho rodině takové příkoří. Oznámení bylo předáno Ministerstvu vnitra k přešetření. To případ skutečně zpracovalo a jmenovitě označilo čtyři osoby z místního úřadu v Kolovratech, čtyři osoby z Okresního úřadu v Říčanech a prokurátora JUDr. Teplého, kteří se v té věci provinili. Kdyby se tito lidé dožili tohoto odhalení, hrozil by jim trest od čtyř do osmi let.

Příběh sochy

Již v srpnu 1946 dostaly všechny okresní národní výbory nařízení, že se zakazuje znovu odhalovat Švehlovy pomníky a tam, kde už se stalo, má být „vhodným a taktním způsobem zjednána náprava“. Mentalita místních zemědělců, oddaných památce A. Švehly, však nedala žádný prostor k „taktní nápravě“. A tak jedné prosincové noci 1948 byl pomník potají stržen, uložen do zamčené místnosti hasičské zbrojnice na náměstí, střežen a určen ke zničení. S tím se však mladí zemědělci nemohli smířit. Z popudu Ladislava Laciny, bývalého předsedy Sboru zemědělské mládeže v Říčanech, se ve skupině čtyř lidí (Ladislav Lacina, Josef Lukeš ze Strašína, Milan Rathouský a Bohumil Řehák ‒ oba z Lipan) pokusili sochu unést. Jako vhodný termín určili silvestrovskou oslavu 1948. Po vniknutí do zbrojnice však shledali, že jen pohnout sochou je úkol nad síly čtyř mužů, jakkoli zdatných.

Pro příští pokus konaný v době několika plesů v okolních vsích se sebralo více spolehlivých: Ladislav Lacina, Ladislav Aron z Chomutovic, Josef a František Aronovi z Herinku, Lubomír Kubr z Chomutovic, Václav Řezáč z Nupak, Jiří Stárek z Březí a Antoním Šindelář ze Strančic. Milan Rathouský s Bohumilem Řehákem odjeli autem do Lipan pro koňský potah s valníkem. A pak již perfektně sehraná akce za pomoci tajně zduplikovaného klíče. Zatímco valník s cenným nákladem si razil cestu poli do Lipan, ostatní se nenuceně vrátili mezi plesající. Milan Rathouský, Václav Řezáč, Josef Šubrt a Bohumil Řehák spustili sochu do desetimetrové nepoužívané studny na zahradě Rathouských. Socha se při spouštění sice ve studni vzpříčila a nedosedla tak na dno, ale naštěstí zůstala celá pod vodou. Avšak ani poté neměli spiklenci klid.

„To víte, ta správa toho objektu, kde ta socha byla, na to přišla až v pondělí. Což bylo pro nás dobře. Protože zámek nebyl porušený, nic nebylo. No ale teď to začalo! Pohotovost, SNB řádila… Policajti lítali po sedlácích, každej sedlák byl podezřelej a první, koho zatkli, byl Ladislav Lacina. A Ladislav Lacina měl ohromný alibi. Shodou okolností v Radešovicích, to je hned vedle Říčan, měl chatu, nebo ne chatu, ona to byla vila, pan předseda Národního shromáždění ‒ John. A k tomu Johnovi jezdil Láďa Lacinů, vozil mu tam hnůj, dělal mu tam různé práce. A on si to namířil právě na tu neděli k tomu Johnovi. No a když ho vyslýchali ‒ ‚Kde jste byl v neděli?‘ ‒ tak říkal, že u Johna. To ho vlastně zbavilo zájmu těch policajtů, takže přežil a dožil se i vyzvednutí sochy. Ale netrvalo ani čtrnáct dní, přišel kamarád Řezáč, že se dověděl, že se někde šušká, kde ta socha je. To víte, když s tím přišel, tak jsme dostali strach a já jsem zajel za svým kamarádem do Vracovic u Vlašimi. Chodili jsme spolu do zemědělský školy v Liblicích, tak jsem mu řekl, o co jde, a on říkal, jistě, přivezte to sem. No tak Milan Rathouský měl švagra a ten švagr měl měl náklaďák a také kladkostroj. Tak jsme se dohodli na tom, že to převezeme. Tak přijel s vozem a večer potmě jsme toho Švehlu uvázali a tahali jsme ho ven. To víte, to byla váha. A ještě ta voda ‒ on měl přeci jenom nějakou tu dírku a tou se dostala voda. Tak jsme to vytáhli ven, ale jak jsme to vytáhli, tak on s tím náklaďákem nacouvával, a když už u toho byl, tak ten řetěz praskl a Švehla tam celou váhou sletěl dolů ‒ až na dno.“

Pak už se nedalo nic dělat než jen vyčkávat. Celých čtyřicet let. Byla socha pádem poškozena? Zničena? Nebo se nakonec celá věc prozradí a přivede to spoustu lidí do neštěstí? Ne každý z podobných příběhů dojde šťastného konce. V případě říčanské sochy se tak stalo. Po listopadu 1989 byla socha vyzdvižena s poměrně malým poškozením. Byla kvalitně zrestaurována a usazena na své předchozí místo v parku před nádražím.

Znovuodhalení sochy Antonína Švehly dne 28. října 1990 bylo vyvrcholením spojeného úsilí mnoha lidí, kterým byla osoba velkého člověka drahou. Bohumil dodává: „Tak bych chtěl hlavně zdůraznit, že velkou oběť přinesli manželé Rathouských, když dovolili, aby se socha ukryla u nich. Kdyby se přišlo na to, že tam ta socha je, tak by tu rodinu bývali celou zničili!“

Současnost

Bohumil v současnosti žije v Říčanech spolu se svou ženou a mladším synem. Často zavítá i do rodných Lipan, kde se na rodném statku usadil jeho starší syn. Jeho říčanský domek je jen pár kroků od pomníku Antonína Švehly, od sochy, která měla tak pohnutý osud a na jejíž záchraně se Bohumil Řehák velmi významně podílel.

Příběh zpracoval sběrač Paměti Národa Karel Kužel (karel.kuzel@o2active.cz) na základě vyprávění Bohumila Řeháka v březnu 2013 a dodatečně zeditoval Vojtěch Zemánek na základě nahrávek z roku 2019.

Kromě nahrávky byly použity následující zdroje:

1. Sborník „Na památku Antonína Švehly“, vyd. Republikánský klub venkova v Říčanech v září 1990, náklad 3000 výtisků, 44 stran.

2. Wikipedie ‒ Rudolf Beran, Antonín Švehla

.

[1] V červnu 1941 byl Beran zatčen gestapem a v dubnu 1942 v Berlíně odsouzen k 10 letům vězení a finančnímu trestu za napomáhání k velezradě. V prosinci 1943 byl však z vězení propuštěn a zbytek války strávil v domácím vězení. Po skončení druhé světové války byl 19. května 1945 zatčen a 21. dubna 1947 ve zmanipulovaném politickém procesu odsouzen ke dvaceti letům vězení a propadnutí veškerého jmění za údajnou protinárodní činnost. Zemřel v roce 1954 ve věznici Leopoldov. Zdroj: Wikipedie.

[2] Citace z Usnesení okresního prokurátora v Říčanech ze dne 12. května 1953.

[3] Práceschopný člověk v aktivním věku musel mít v občanském průkazu razítko zaměstnavatele. Jinak byl považován za „příživníka“ a vystaven postihům. Pomocnice paní Řehákové byla takto úředně „kryta“.