„Když vozili Židy do koncentráků, to bylo hrozné. My bydleli nad tratí a oni skákali. Bylo to nízké, oni mohli skákat. To tam tenkrát přišli a prý nepouštějte nikoho ven. Tak tatínek, jestli šel jednou z práce, nebo jestli už byl doma, to už si nepamatuji, ale přišel pro mě. Čekal tam na mě. Ale potom ten blbej Adam, který byl vrchní pro nás Čechy, nás vzal podívat se do hasičský kolny. Abychom se šli na něco podívat. A oni tam ti postřílení leželi. Bosi… To nebyly nohy, to byly takové tvrdé kůže, nebo co to bylo. Bylo jich tam asi patnáct, šestnáct, který tam postříleli, jak vyskakovali u té tratě.“
„V těch Senohrabech byly ve vilách německé rodiny. Bylo to obsazené. Ti Němci šli bosi v řadách a rukovali do Benešova. Takže to zase hnali všechno do Benešova. To bylo ještě když jsme byli v těch Senohrabech. A když se to potom uvolnilo a dali povel, že se můžeme odstěhovat na vlastní riziko, tak jsme se stěhovali z těch Senohrab. Ale všichni, ne jen my. Tedy ty rodiny odtamtud odešly zpátky do Neveklova. V květnu bylo po válce a koncem července jsme tady byli nastěhovaní. Ale to tu nebyly okna, dveře, nebylo vůbec nic. Ale bylo to hezké. Lidi si uměli pomáhat. Tady byly navezené haldy materiálů, co bylo potřeba, sporáků a nevím čeho všeho. Nábytek tam byl navezený na náměstí a kdo co potřeboval, si vzal. Ta UNRRA tam byla a dávali konzervy na příděl. To bylo hezké. Ale pak to zase bylo ošklivé, když to vzali do rukou komunisti. Ti byli horší než Němci. Udávali jeden druhého, kdo měl víc, kdo měl míň a znovu se zavíralo. Němci nezavírali tolik, jako komunisti.“
„Přesídlovačka byla v Čerčanech, tam jezdili rodiče. Kam se budeme stěhovat, kam nás dají, to jsme nikdo nevěděli. Byl vystěhovaný celý Sedlčanský kraj, celé Neveklovsko. To bylo spousta lidu. Nevědělo se co s nimi. Ale nám se šlo lehčeji, protože jsme neměli žádnou nemovitost. Tatínek byl zaměstnanec. Ale kdo byl sedlák, nebo chalupník, ti co něco měli, ti tady museli všechno nechat. Do mrtě tady museli všechno nechat. Prostě určili, co si vezmete a ostatní jste tady museli nechat. Když se jim líbil lepší kus nábytku, tak ho odstavili. Mohli jste si vzít jen to, co určili. Dovolili vám vzít jedno auto na topení, nebo třeba drůbež, nebo něco drobného. Na takovéto krámy bylo jedno auto a jedno bylo na nábytek. A to bylo všechno. A pak jsme museli na tu přesídlovačku a ta řekla, vy půjdete tam. A když vás tam vzali, tak vás vzali a když ne, tak jste museli o číslo dál. Tak jsme dostali vystěhování do Senohrab. Byla to krutá doba.“
Jaroslava Řeháková, roz. Škarvanová, se narodila 18. února 1929 v Neveklově do rodiny Marie a Václava Škarvanových. Žili v bytě v hospodářském družstvu Neveklov, kde otec pracoval, a matka pomáhala u sedláků. Jaroslava měla starší sestru Marii. V roce 1944 byla rodina jako jedna z posledních odsunuta z Neveklova, který nacisté zabrali kvůli zřízení výcvikového prostoru vojáků SS. Poslední rok před osvobozením bydleli v určené chatě v Senohrabech. Jaroslava se v té době učila švadlenou. Bez nároku na mzdu pracovala pro Němce v Hrušovanech v zabraném hotelu Valencie ve správkárně vojenských uniforem. Byla svědkem útěků převážených židovských vězňů z vlaků na železniční trati nedaleko od jejich bydliště v Senohrabech a viděla je postřílené. V květnu 1945 zažila vyhnání německých civilistů ze Senohrab. Rodina se v červnu 1945 vrátila do Neveklova. V roce 1949 se Jaroslava provdala za Jiřího Řeháka a narodily se jim dvě dcery. Ačkoli byla Jaroslava vyučenou švadlenou, 35 let pracovala jako dělnice v Jawě. V důchodovém věku ještě sedm let pracovala v kuchyni v ústavu soc. péče v Tloskově.
