Adolf Řehoř

„Jedním z povinných předmětů byla od první třídy němčina. Učili nás čeští učitelé, protože jsme byli v protektorátu, nebyli jsme v Sudetech. Manželka byla v Sudetech. V Biskupicích, to byla sousední obec. Tady okolo ty obce, to všechno už byly Sudety. Zadní Arnoštov, Víska, Biskupice, Chornice, to všechno už byly Sudety, patřily do Německa. A tady Jevíčko, Jaroměřice, Velké Opatovice, to byl protektorát. V Jevíčku byla také německá škola, byl tam Hitlerjugend a německé Kuratorium. Vzpomínám si, že nám vždycky říkali: ‚Když budou pochodovat kolem vás Hitlerjugend, tak se musíte postavit do pozoru a zůstat stát, zdravit je. Stalo se nám to, protože jsme měli strach, oni byli zlí, ti hoši z Hitlerjugend. Patřila jim továrna, hotel Eden a měli německou školu. A byli vychováváni v tom smyslu, že jsou něco víc než ostatní obyvatelé. To byly děti, chodily do německé školy většinou, měly hnědé košile, nadávaly Čechům, pokřikovaly na ně. Nebyl jsem svědkem, že by někoho zmlátily. My jsme se většinou jenom postavili do pozoru. Zdravit jsme museli hlavně ve škole, když byly nějaké oslavy narozenin Hitlera nebo zřízení protektorátu 15. března. Tam jsme museli zpívat německou hymnu a také Die Fahne Hoch. K tomu nás vedli.“

„Stalo se to 9. května 1945. Noc z 8. na 9. května jsme oka nezamhouřili, byli jsme oblečeni. Čekali jsme, že budeme muset opustit dům a někam utéct. Na náměstí se ozývala dělostřelba. Němečtí vojáci stříleli do obytných domů, bál jsem se. Vím, že jsem v noci akorát polehával oblečený na posteli. Také ostatní občané byli připraveni na to nejhorší. Německý podplukovník Max von Groll se potom na náměstí zastřelil, k ránu. Probíhalo to tak, že jsme potom během dne viděli ohromný úprk Němců směrem k Zadnímu Arnoštovu. Chtěli se dostat na Západ. V 12.55 přijelo první sovětské auto, které projelo městem a zastavilo až u nás. Za ním už pak jela další auta. Chytali Němce, odzbrojili je a vraceli je zpět do města. Pak byli dopravováni do sokolovny, kde byli zajati. A večer byla oslava. Všichni vojáci stříleli rakety. Shodou okolností u sousedů zapálili kůlnu. Od nás ze střechy, z druhé kůlny, potom ten požár hasili pomocí kbelíků vody. To byl takový drastický konec. Vzpomínám, že tady oslavovali, že přišli do jednoho domu, tam měli dospělé dcery, tak se s nimi chtěli pobavit. V kbelíku měli kořalku, pili ji z hrnku. Vím, že ten jejich otec (těch dcer) běžel ve spodním prádle na městský úřad za velitelem, aby je odvolal. To byli prostě dva opilí Rusi. Jeden také ukradl kolo a ten majitel ho honil, a jak ho dohonil, tak mu to kolo vzal. To si také pamatuju. Druhý den ráno už byl klid. Už bylo všude jen plno munice, plno zbraní, děl atd. To se likvidovalo celou řadu dní.“