Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr., CSc. František Reichel (* 1938  †︎ 2020)

• narodil se 27. ledna 1938 v Praze

• byl vychován v silně katolickém prostředí

• v roce 1962 promoval na Veterinární fakultě VŠZ

• na vojně se zapletl se Státní bezpečností

• v roce 1970 vstoupil do Československé strany lidové (od roku 1974 byl v ústředním výboru strany)

• organizoval poutě na Velehrad a v roce 1989 do Říma u příležitosti kanonizace Anežky České

• v roce 1990 byl ministrem

• v dubnu téhož roku kvůli lustracím odešel z vlády

• angažoval se v otázce církevních restitucí

• zemřel 20. listopadu 2020

František Reichel se narodil 27. ledna 1938 v Praze. Jeho dětská léta formovala válka a později venkov, okolí Říčan, kam jej s mladší sestrou Ludmilou rodiče poslali ze strachu z náletů. Po válce se vrátil do Vršovic a jeho světem se stala skupinka ministrantů z farnosti. Už tehdy vnímal, že jako křesťan „nemá mít rád komunisty“.

V roce 1948 byl spolu s celou svou třídou plošně biřmován ze strachu z nového režimu. Vybral si jméno Petr. Pozoroval, jak někteří jezuité a kněží, které znal, mizí z Prahy a nevracejí se. S dětskými partičkami přelepoval komunistické plakáty výzvami Československé strany lidové a s rodiči nikdy nevyvěsili na Prvního máje vlaječky. Byl na to hrdý. Jeho tatínek ztratil postavení v pojišťovně a jeho, ministranta u sv. Václava, nechtěli přijmout na žádnou českou jedenáctiletku. Musel tedy do ruské. Jeho tatínkovi se nakonec podařilo mu místo na české škole vyběhat po úřadech, a po studiích pamětníka dokonce přijali na veterinární školu do Brna.

Krycí jméno Petr

Po promoci v roce 1962 narukoval František Reichel na vojnu do Loun. Jako starší a vysokoškolsky vzdělaný si brzy dokázal vše zařídit, jak chtěl. Stal se zdravotníkem a správcem skladu, kam se z kasáren přestěhoval, aby měl soukromí. V rotě s ním sloužilo také několik křesťanů a jeden ortodoxní adventista, který odmítal v sobotu pracovat, a každý týden pro něj tak znamenal střet s vojenským harmonogramem. „Oni si mě zavolali soudruzi až z kontrarozvědky – to jsem se potom dozvěděl, že je tady tento nebezpečný živel a že je potřeba to řešit. A že jsme prý dobrá parta a že bychom mu jako soudruzi měli pomoci od předsudků. Nevím, proč se obrátili na mě, asi měli také nějaké podezření, a že jim potom dám hlášení. To mi tehdy dělalo trochu starost, ale potom jsem přišel na nápad, který mi přišel dobrý.“ Pamětník se rozhodl vzít jej do svého resortu. Před patnácti lety si zvolil biřmovací jméno Petr, protože se mu líbila představa „být skálou“ – pro spolupráci s kontrarozvědkou dostal stejné jméno. Svazek byl v říjnu 1969 skartován. Onomu ortodoxnímu adventistovi zařídil sobotní volno v odlehlém skladu. Také se jmenoval Petr.

Po vojně si František Reichel zařídil veterinární praxi v příhraničním Tachově. Věděl, že jako katolík dobré místo v Praze nebo Brně nedostane. Oženil se s mladší sestrou svého nejlepšího kamaráda z dětství, Ludmilou, a v roce 1967 se jim narodil syn František. V této době se zavedl jako schopný veterinář a téhož roku také nastoupil do výzkumného centra SPOFA (Spojené farmaceutické závody) poblíž Jílového u Prahy.

RVHP & ČSL

Dbal na to, aby se o něm všeobecně vědělo, že chodí každý týden s rodinou na mši, a v roce 1970 vstoupil do lidové strany. Z pozice vědeckého pracovníka a člena Národní fronty se pamětníkovi brzy otevřela možnost mezinárodní spolupráce, a skrze zemědělskou komisi RVHP (Rady vzájemné hospodářské pomoci) tak celá sedmdesátá léta cestoval na Východ i na Západ. Práce pro RVHP pro něj neznamenala politickou činnost – byl veterinář a vědec, nikoli komunista. „Oni byli rádi, že tomu rozumíme. Jim by na nic nebylo, kdyby si tam vzali soudruha a nic o tom nevěděl.“ Přátelům z jílovské farnosti vozil ze zahraničí zboží, které v Československu nebylo k dostání. Nakonec se dopracoval až na vedoucího veterinární komise a paralelně stoupal i v orgánech ČSL. Ta pro něj naopak bytostně politickou činnost znamenala.

Skrze ČSL František Reichel organizoval akce, které sdružovaly katolickou společnost. Konaly se poutě, plesy, zájezdy, výstavy, přednášky či brigády na opravu fary – a komunistické úřady proti tomu nic neměly. Cenou za svobodu ČSL však byla kolaborace stranických špiček. Na okresní úrovni mohl mít prý člověk čisté svědomí, dělat dobré věci a pomáhat lidem. A mít klid.

V roce 1974 si pamětníka zavolal kardinál Tomášek a přesvědčil jej, aby přijal nabízené místo v ústředním výboru ČSL. Je potřeba mít tam správné lidi, trval na svém kardinál. A tak František Reichel místo vzal. Brzy poté prý uvažoval, zda nejde o opravdovou kolaboraci a zda nemá na svůj post rezignovat. Znovu však zasáhl kardinál Tomášek: „... vždy když jsem mu říkal, že odejdu, tak mi říkal: ‚Prosím vás, prosím vás. Zůstaňte tam. Je potřeba, aby tam slušní lidé zůstávali.‘ Tak se to opakovalo, až to dopadlo v tom osmdesátém devátém.“

Katolická mobilizace

V roce 1982 se na oslavu tisícího výročí zvolení sv. Vojtěcha biskupem konala pouť. Odstartovala novou tradici velehradských poutí za sv. Cyrilem a Metodějem. Katolická společnost se začala plošně organizovat a František Reichel si uvědomil, že režim slábne.

Když se na jaře 1989 objevila zpráva o kanonizaci sv. Anežky, všichni si údajně vzpomněli na dávné proroctví, že až bude svatořečena Anežka, bude v zemi dobře. A také na události z Polska a na návštěvu Jana Pavla II. ve Varšavě. „Informace o svatořečení spustila úplnou lavinu žádostí z celého Československa,“ vzpomíná v soukromém deníku na začátky organizačního výboru, jehož předsedou se stal biskup Antonín Liška. Úřady už byly apatické a umožnily na čtyři dny oficiálně vycestovat na Západ čtyřem nabitým vlakům a více než dvěma stům autobusům plným věřících z celé republiky. Klíčovými figurami se vedle kardinála Tomáška stali v emigraci žijící církevní hodnostáři biskup Škarvada a monsignore Karel Vrána. Ti zajistili organizaci stran Říma, ubytování, italská víza, městskou logistiku a setkání věřících s papežem.

Nikdo nevěřil, že je to opravdu konec

Pět dní po svatořečení sv. Anežky začali studenti protestovat na Národní třídě a komunistický režim se začal rychle hroutit. „Mezitím, čtyřiadvacátého, byla slavná mše svatá k Anežce a kardinál mě požádal, abych celé zázemí zase řídil. A tam už jsme policajty vůbec nepustili. A potom, devětadvacátého listopadu, mně zavolali z naší partaje a říkají: ‚Hele, bude se měnit vláda a my bychom potřebovali, abys dělal ministra. Máš na to jeden nebo dva dny na rozmyšlenou.‘“ František Reichel byl krátce ministrem bez portfeje v první vládě Mariána Čalfy a na přelomu let 1989 a 1990 se stal ministrem – předsedou Státní komise pro vědecko-technický a investiční rozvoj, opět z popudu kardinála Tomáška. Pravým důvodem, proč jej chtěl mít v ústředním výboru ČSL, prý nebyly jen přinášené vnitřní informace, nýbrž i možné uplatnění křesťanských hlasů po případném převratu. Jako ministr zemědělství si vytyčil za cíl očistu svého resortu od komunistů, v čemž ho podporoval Ján Čarnogurský.

Snažil se na klíčové pozice dosazovat známé, křesťany. Všichni ale prý měli strach z opakování srpna 1968 a nikdo se do politických funkcí nehrnul. František Reichel proto začal objíždět republiku a přesvědčovat lidi, ale ti přesvědčeni nebyli: „Byl jsem i na teologické fakultě v Litoměřicích a ti se na mě také dívali, jako když tam mluvím já nevím o čem. Taková atmosféra to byla.“ Současně se na jedné straně projevovala zaběhlost a nepostradatelnost komunistických úředníků, na straně druhé tolerance Západu vůči politickým názorům jednotlivých osob – drastická vize obměny státního aparátu se proto setkávala se spíše vlažnou realitou. Právě tento střet pamětník uvádí jako důvod, proč se stal ve vládě nežádoucím. Oficiálním a snad i reálným důvodem ovšem byla jeho sporná spolupráce s Vojenskou kontrarozvědkou v době vojny, kdy byl známý pod krycím jménem Petr.

Z vlády František Reichel odešel dobrovolně a tiše – skrze své kontakty vyvíjel tlak na nutnost církevních restitucí a obzvlášť se angažoval v případu emauzského kláštera. Po několika měsících strávených restituční tematikou založil cestovní agenturu a začal s podnikáním. Dnes žije s manželkou poblíž Prahy a věnuje se převážně výletům. S kamarády má pánský turistický klub.