Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Reiman (* 1930  †︎ 2023)

• narozen 14. 7. 1930 v Moskvě

• dětství v Praze na Žižkově

• válku prožil v SSSR, evakuace do Gorkovské oblasti, pak v Moskvě

• 1945 - návrat do ČSR

• 1949–1954 - Historická fakulta Moskevské státní univerzity

• výuka na Vysoké škole politické ÚV KSČ

• aktivní účast v obrodném procesu pražského jara

• 1968–1969 - stipendistou v Tübingenu v Německu

• z politických důvodů vyhozen ze zaměstnání, živil se jako překladatel

• 1976–1978 - dvouletý stipendijní pobyt v Tübingenu v Německu

• zbaven čs. občanství za článek o Říjnové revoluci v italském levicovém týdeníku Rinascita a účast na bienále o disentu v Benátkách

• mluvčí skupiny Listy

• podpora Charty 77

• profesor na Freie Universität Berlin

• cesty do SSSR v době perestrojky

• po sametové revoluci žil střídavě v Berlíně a v Praze

• učil na FSV UK

• přední český odborník na dějiny SSSR a východní Evropy

• zemřel 10. března 2023

Profesora Michala Reimana, významného odborníka na moderní dějiny Ruska, Sovětského svazu a východní Evropy, jsem poznal před mnoha lety, když jsem ve druhém ročníku studia na Fakultě sociálních věd UK navštěvoval jeho kurz věnovaný problematice stalinismu. Přednáška profesora Reimana patřila k tomu nejlepšímu, co tehdy fakulta nabízela, zapisovali se na ni i mnozí studenti, kteří se jinak o dějiny Ruska a Sovětského svazu nezajímali.

Michal Reiman se narodil 14. července 1930 v Moskvě v rodině Pavla Reimana.[1] „Já pocházím z rodiny, která byla v té době komunistická. Otec hrál určitou roli v komunistické straně. Tehdy ještě existovala Kominterna, tak byl v Moskvě na jednom z kongresů a tam se seznámili s mou matkou.“ V roce života odjel malý Michal s rodiči zpátky do Československa. Rodina žila v jednom z družstevních domů v Biskupcově ulici na Žižkově. „V těch domech před válkou žila řada známých komunistických osobností.“ Zde malý Michal začal navštěvovat základní školu. Otec pracoval jako novinář, pokračoval dále jako funkcionář v KSČ, matka neměla stálé zaměstnání, občas však vyučovala ruštinu.

První vzpomínky

Profesor Reiman si na své rané dětství příliš nepamatuje. První výrazné vzpomínky má až na období let 1938 a 1939. „To jsou ty poslední týdny před okupací a obsazením Československa, to znamená Mnichov, poslední obecní volby, tam jsme byli i děcka agilní, protože tam jsme si uvědomovali, že o něco jde. (…) Tahle doba vždycky lidi zpolitizuje, pro něco nebo proti něčemu. O tom světě ve svých osmi devíti letech nevíte mnoho. Víte jenom zhruba z rodiny, co je dobře, co je špatně, protože rodiče na to nějakým způsobem reagují. Vy to posloucháte. Já jsem byl tenkrát prakticky trilingvní, protože čeština byla samozřejmá, dost se v rodině mluvilo rusky, velice silně byla zastoupena také němčina. Rodiče vždycky hledali, do jaké řeči mají zabruslit, aby mi to zkomplikovali, protože si asi mysleli, že by mě do některých věcí neměli zatahovat.“

Vzpomíná také na to, jak 15. března 1939 pozoroval v dnešní Koněvově ulici příjezd německých vojáků do Prahy. „Tam jsme stáli a koukali se na tu pohromu. To se nedá zapomenout.“ Podle profesora Reimana byla nálada mezi Čechy vzpurná, zároveň však sklíčená.

Večer u nás zazvonili pánové v kožených kabátech

Německá okupace velmi brzy zasáhla rodinu Reimanových a rozdělila ji na více než šest let. „Navečer, asi v osmnáct hodin, se už objevili u dveří pánové, myslím, že byli v kožených kabátech. Hledali otce. Otec samozřejmě nebyl doma.“ Pavel Reiman byl nucen stáhnout se do ilegality. Skrývání však bylo složité. „Byty pro ty lidi, kteří se měli skrývat, nebyly moc připravené. Jemu hned první den vybouchl jeho první ilegální byt.“

Gestapo přicházelo k Reimanovým prakticky denně. „Každý den zrána už tam byli, dveře nevylamovali. My jsme seděli jako myši, dělali jsme, že byt je prázdný.“ Teprve poté, co gestapáci odešli, vycházel Michal s matkou přes vchod v sousedním domě na ulici. Matka často nechávala malého Michala na ulici před jejich domem, kde na něj dohlíželi domovník a sousedé, a zařizovala různé věci pro otce. „Otec nemohl chodit sám po Praze, on byl dost známý, bylo velké riziko, že ho někdo na ulici pozná.“

Otec proto již během jara 1939 odešel do Polska. Poprvé ho při pokusu o přechod hranic zadržela polská hlídka, ale pustila ho zpátky do protektorátu. Podruhé přešel úspěšně, dostal se do Krakova a poté do Londýna, kde celou válku působil v komunistickém hnutí.

Dali nám 24 hodin k opuštění protektorátu

Michalova matka měla stále sovětské občanství a po otcově odjezdu začala vyřizovat dokumenty potřebné k vycestování do Sovětského svazu. „Při východu z konzulátu byla zatčena gestapem a odvlečena do Pečkárny. Měla štěstí, ještě měla sovětské občanství a některý z pracovníků velvyslanectví tu celou scénu odvlékání viděl. Takže než ji dopravili do Pečkárny, tak už tam měli telefonát s protestem. To byla doba, kdy začalo namlouvání (mezi nacistickým Německem a SSSR - pozn. aut.), takže Němci nechtěli mít moc velké konflikty. Skončilo to tím, že ji pustili po 24 nebo 48 hodinách s nařízením, že musí se mnou do 24 hodin opustit území Protektorátu Böhmen und Mähren. My jsme neměli ani na cestu. Přišel někdo známý, půjčil nám peníze.“

Cesta vedla přes Polsko. Profesor Reiman vzpomíná, že čeští financové na hranicích byli velmi vstřícní. Vzpomíná také na chování Poláků ve vlaku, kteří opakovaně zdůrazňovali, že Češi se vzdali okamžitě, zatímco oni se budou bránit. „Já jsem jenom zaznamenal, že jsme byli v postavení obyvatel země, která se nebránila.“

Fronta se hroutila a děti evakuovali z Moskvy

O levicové politické uprchlíky z Evropy se v Moskvě starala organizace MOPR (Mezinárodní organizace pomoci revolucionářům). Michal s matkou byli spolu s dalšími emigranty ubytováni nedaleko Moskvy v bývalém šlechtickém sídle. „Tam jsme byli až do války. To byla celkem hezká doba. (…) Chodilo se do lesa. Tam jsem se naučil plavat. Zážitek, který si pamatuju, že když jsme přišli do školy, tak nám řekli: vytáhnout učebnice dějepisu a tuhletu i tuhletu fotografii přeškrtněte, vymažte. To bylo zrovna v té době, kdy se zavíralo...“

V červnu 1941 napadl dosavadní spojenec Hitler Sovětský svaz. Profesor Reiman vypráví, že Rusové věřili v brzké vítězství. Naopak emigranti byli mnohem realističtější: „Vesměs se podceňovala vojenská síla Německa, přeceňovala se schopnost Sovětů to zadržet nebo nepřipustit. (…) Ředitel té zotavovny, to byla politická funkce, si nás, celé osazenstvo, svolal. My děcka jsme tam taky byly, tak si pamatuju takovou větu: ‚My nevíme, co nám zítra sdělí rozhlas, jestli naše vojska už jsou ve Varšavě nebo jsou někde v předměstích Berlína.‘ Všichni, co tam seděli, tak koukali s vyvalenýma očima, protože to byla absurdnost.“

Ještě v červnu byl Michal spolu s dalšími dětmi evakuován z Moskvy. „To je jedna z těch věcí, co mi na tom tehdejším postoji imponovala, že na tohle se nezapomnělo, že ta děcka se dopravovala do zázemí ještě v té začáteční fázi, kdy byly obrovské ztráty, hroutila se fronta, všechno možné. Děcka se odvážela z Moskvy.“

Kalamáře jsme dali na mráz a neučilo se

Skupina dětí, ve které byl i Michal, byla odvezena přibližně 130 kilometrů severozápadně od Gorkého (dnes Nižnij Novgorod), kde stála letní zotavovna automobilky GAZ. O děti se nejprve staraly vychovatelky, mladé dívky, které však po několika měsících odešly k protiletecké obraně. K dětem potom jako vychovatelé přicházeli na dobu rekonvalescence vojáci léčící se ze zranění. Profesor Reiman vzpomíná na pobyt takto:

„Bylo to poměrně velké, ovšem všechno zařízení bylo na léto. Takže nás tam navezli, nevím, kolik děcek. Asi se počítalo, že do zimy budeme zpátky, že to je jenom přechodné opatření. Nebyly tam ani zásoby jídla, ani tam nebylo dříví, nebylo tam v podstatě nic. Taky se moc nedělo, aby se to vyřešilo. Zase tohleto si dovedu představit, že byly naprosto jiné starosti, protože když se hroutí fronta, tak všecko pracuje trošku jinak. Takže jsme byli v těch domech, které se nedaly vytopit, bez dostatečných zásob dříví. Čili to jsme museli sbírat ještě předtím, než napadal sníh. (…) Vytápěli jsme to jako děcka do značné míry sami. Naštěstí tam byla bříza, mělo se za to, že je dost výhřevná. Takže se strčilo pár polen, potom se z komína vytáhla cihla, aby když to vyhoří, aby ten teplý vzduch proudil do místnosti, kde jsme spali, ale přesto to bylo plus minus nula. Zima byla poměrně velice tvrdá, nebylo co jíst. Ponejvíce to byl ten oves, ale ne jako dneska znáte ovesné vločky, ale normální oves pro koně. To znamená, že se z toho uvařila kaše, někdy do toho bylo trošku omastku, většinou ne. Cukr, to byla vzácnost, když nám ho občas dali. Nesladilo se, to se schovávalo, protože jsme věděli, že někdy budou nějaké svátky.“ 

Kromě toho děti na jaře 1942 sbíraly šťovík, ze kterého se vařila polévka, občas zahuštěná mlékem, během druhého roku pobytu pěstovaly zeleninu a ovoce. Velkým problémem bylo chodit v noci ve tmě na toalety, domy stály uprostřed lesa a toalety byly od obytných budov vzdáleny padesát až sto metrů na okraji lesa, žádné baterky přirozeně nebyly.

Děti také navštěvovaly školu. „V zimě se často nevyučovalo, protože pravidlo pravilo, že když je ve škole pod nulou, tak se vyučování nekoná, což bylo samozřejmě správné, ale my jsme tomu občas pomáhali. Škola se špatně vytápěla, byla v ní občas skutečně zima. Tak jsme, než začalo vyučování, došli do školy, byla to přízemní dřevěná budova, postavili jsme všechny kalamáře s inkoustem na ulici, oni za chvíli zmrzly, přišla učitelka, tak se řeklo: ‚My nemůžeme psát, všechno je zmrzlé.‘ Tak se rozpouštěla škola.“

Občas se děti ve skupině vypravily i na delší výlet. „To jsme si občas troufly, ale na druhé straně chodit zasněženým lesem, někam, kde to neznáš… Ty vesnice byly většinou – nevím, jestli byly nepřátelské – v každém případě byly vůči nám nehostinné. My jsme byli ti měšťané, co tam přijeli, a oni byli vesničané, kteří teďka ještě musí vedle krmit ty měšťany.“

Šel jsem po Moskvě a vyhazoval z pytle brambory

Michal zůstal v zotavovně až do roku 1943, kdy se vrátil k matce do Moskvy. Matka původně narukovala do armády, ale nakonecnebyla přijata. „To už měli zřejmě zkušenosti s moskevskou inteligencí, která chtěla bránit vlast, dostali flinty a šli, pochodovali na frontu a hodně jich tam padlo - to byly masakry - protože se neuměli pohybovat v boji, ani pořádně střílet z flinty.“ Matka zůstala v Moskvě, kde spolupracovala s Janem Švermou. Ten tehdy neodjel do Kujbyševa (dnes Samara), kam byly evakuovány špičky čs. emigrace, ale zůstal v Moskvě.

„Když se válka dostala od Moskvy dál, to byl rok 1943, po Stalingradu, tak si mě máma vyžádala. Už tahle přísná nařízení zřejmě byla povolena. Takže já jsem se v roce čtyřicet tři vrátil. To už fungovaly školy. Začal jsem tak fungovat v Moskvě. (…) Máma odjížděla do práce v šest hodin ráno a vracela se ve dvanáct v noci. Celý ten čas jsem vyplňoval já sám se sebou.“ V Moskvě navštěvoval školu, jak ale vzpomíná, většina dětí ve škole se ulívala a skotačila a výuce se příliš nevěnovala, což bylo přirozené: otcové byli na frontě nebo i padli, matky těžko zvládaly intenzivní práci a rodinu.

Na konci léta 1943 byli žáci vysláni ze školy na brigády do kolchozů v okolí Moskvy. Michal Reiman se dostal do kolchozu nedaleko města Istra, proslaveného klášterem Nový Jeruzalém. „Nás přivezli na vesnici, to byl děsný zážitek. Přešla tam fronta. Vesnice naprosto vypálená, nezbylo nic. Jediná chalupa, do které nás nastěhovali. Válka stále pokračovala, pozornost zůstala soustředěna na frontu. Celá vesnice, kdo tam zbyl, se tísnila v zemljankách. Pracovalo se na poli, kde se povalovaly různé zbytky munice a toho všeho. My jsme byli už natolik chytří, že jsme věděli, že s tou municí si radši nezačínat. Byli jsme tam, já nevím, kolik týdnů, makali jsme v tom kolchozu. Na konci nám dali nějakou výslužku. Já si pamatuju, že to byl takový pytel s bramborami, zelím. To muselo být 30 nebo 40 kilo. Naložili nás na vlak, my jsme přijeli do Moskvy navečer.“ Bylo již těsně před vyhlášením tzv. komendantského času, kdy se nesmělo vycházet. Nezbylo než těžké pytle, které nemohli unést, táhnout až domů. „Tak jsem se s tím prostě táhl přes Moskvu a vyhazoval jsem strašně cennou zeleninu a tyhle věci někde u keřů, protože jsem to nemohl dotáhnout. Nakonec jsem nějaké brambory ještě dotáhl.“

Od otce, který byl v Londýně, obdrželi s matkou první zprávy až po příjezdu delegace prezidenta Beneše do Moskvy v prosinci 1943. „Tam v té delegaci byli známí, ti přivezli dopisy od otce a taky referovali mámě, že je tam a že je v pořádku. Já už si moc nepamatuju, akorát jsem byl strašně rád, že tam je v pořádku. Protože to je přece jenom vzdálenost, a za frontou. Do té doby jsme nevěděli nic, akorát jsme věděli, že je tam.“

Jako cizinec jsem nemohl studovat archeologii

Po válce se celá rodina vrátila do Prahy. Michal ale brzy zjistil, že je obtížné přejít kvůli rozdílným osnovám z ruské školy do české. Začal navštěvovat ruskou školu na Pankráci, kam chodily jednak děti sovětských úředníků v Československu, jednak děti někdejších bílých emigrantů, ale také Češi. Vztah lidí k Sovětskému svazu a Rusům tehdy nebyl odmítavý, i když docházelo k „incidentům“, o nichž se však vědělo. Pro většinu lidí byli „osvoboditelé“ a do denního života prakticky nevstupovali. To se měnilo teprve později.

Po škole chtěl Michal pokračovat studiem na vysoké škole. Protože celé dosavadní studium absolvoval na sovětských školách a v ruštině, rozhodl se pro Lomonosovovu Moskevskou státní univerzitu. „Já jsem měl chvíli problémy, jestli to má být filozofická nebo historická fakulta, ale rozhodl jsem se pro tu historickou fakultu. Upřímně řečeno, ten vztah k ruské historii byl dán tím, – to jste nemusel být na katedře, která se zabývala dějinami Ruska - že ten celý cyklus legend sovětského Ruska jste dostal na škole do sebe. Já jsem byl tehdy na katedře jižních a západních Slovanů. Původně jsem chtěl dělat archeologii. (…) Archeologie je vždycky taky romantika, ale když jsem se přihlásil do první expedice - chtěli mě vzít už proto, že jsem měl foťák, takže by měli hned i fotografa - ale potom se dozvěděli, že jsem z Československa, okamžitě jsem byl vyexpedován z toho seznamu lidi, kteří pojedou, jelo se do Běloruska. Takže jsem viděl, že tam studovat archeologii, aniž by člověk mohl pracovat v poli, to nejde.“ Vadilo, že by mohl navštívit místa, která cizinci vidět nesměli.

Rozhodl se tedy pro studium dějin dělnického hnutí a počátků sociální demokracie v Čechách. „Byla z toho diplomka a v té diplomce jsem ocenil zásluhy Lassalla o politické hnutí dělnictva. (…) To byla velká hvězda liberálního dělnického hnutí, ještě doba přechodu k marxismu. Samozřejmě z hlediska oficiální doktríny veškeré dělnické hnutí začínalo tím okamžikem, kdy se tam objevil marxismus. Já jsem prostě řekl, že začáteční sociální demokracie se rozvíjela nejenom z Marxe, ale i z Lassalla. Z toho byla obhajoba jako hrom, já jsem se se svými oponenty, vysokoškolskými učiteli, střetl. Naštěstí se to odehrálo v roce padesát čtyři, to už byla trošku jiná atmosféra, Stalin byl pryč, prošlo mi to.“

Slánského proces mi ukázal, že je něco špatně

Profesor Reiman během rozhovoru vyprávěl také o svém politickém přesvědčení. V prostředí, v němž vyrůstal, a v atmosféře, která v zemi po konci války panovala, měl prosovětské a prokomunistické smýšlení. O tom, že v poúnorovém režimu je něco špatného, začal uvažovat během Slánského procesu, ve kterém byl vyslýchán i Pavel Reiman, který byl tehdy označován za Slánského „prodlouženou ruku“. „Dělo se to s lidmi, které člověk znal. Tam začaly ty otazníky růst.“ Profesor Reiman říká, že na změnu jeho postojů vůči režimu měl vliv Slánského proces, působilo také tvrzení, že židovští lékaři se spikli, aby povraždili sovětské vůdce, což tehdy vyvolalo v Sovětském svazu i v sovětském bloku vlnu ostrého antisemitismu.

Nespokojenost, jak vzpomíná, se začala ve společnosti rychle rozrůstat již od roku 1953 a poté po tzv. Chruščovově tajném referátu o Stalinovi na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956, z něhož se širší veřejnost poprvé podrobně dozvěděla o Stalinových zločinech a vraždách. Byl to pro mnoho lidí, a stejně tak i pro Michala Reimana osobně, i když leccos již tušil, těžký otřes. Tím začala změna vztahu k stávajícímu zřízení. Pro rehabilitaci Stalinových obětí se však i v této době v Československu neudělalo nic, zametalo se pod koberec.

Po návratu z Moskvy získal Michal Reiman místo učitele na Vysoké škole politické při ÚV KSČ. Ve svých pamětech Rusko jako téma a realita doma a v exilu[2] uvádí, že se zde setkal s mnoha nekonformními kolegy, kteří se později účastnili obrodného procesu ve společnosti, který vyvrcholil pražským jarem. Patřili sem Ota Šik, Jan Křen, Zdeněk Jičínský, Miloš Hájek, Karel Kouba, Milan Hübl a další.[3] „Odtud pochází celá řada výborných lidí. To je dost podstatné, protože když se dostanete do kolektivu, kde jsou lidi, kteří jdou za svou věcí, a když se o něčem přesvědčí, tak to je, myslím, strašně důležité. Nevěřte, když vám někdo tvrdí, že vše věděl od počátku, to je velmi složitý proces, vyprostit se z názorů svého prostředí a doby. Ta politická škola je v tom nedoceněná. (…) Odtamtud vyrostl celkem dosti pevný a znalý kolektiv lidí, kteří to chtěli dělat jinak. Ten kádr lidí, který tam byl, byl většinou později nějakým způsobem zapojen do toho štábu lidí, kteří dělali rok šedesát osm a mnoho z nich i disent a Chartu.“

Společenské hnutí v 60. letech uvedly protesty spisovatelů. Hnutí postupně zachvátilo širší kruh lidí; nejen intelektuály, ale také studující mládež. Konflikt se rozproudil i na Vysoké škole politické. Značná část učitelů se kriticky postavila k politice komunistického vedení a další řada vyučujících musela opustit školu. Michal Reiman byl pro obsah svých přednášek a také pro kritickou publicistiku odstraněn z výuky a přeřazen do Ústavu dějin KSČ. Mělo se zřejmě za to, že dostane „vědecký úkol“, který mu znemožní veřejně vystupovat. Ústav dějin by tehdy ovšem již také institucí, která byla naplněna nespokojenými lidmi. A tak se Michal Reiman vrhl do historické publicistiky, která se vypořádávala se stalinskou dobou v Československu i v Sovětském svazu. Tehdy se spolu s dalšími historiky – Jaroslavem Opatem, Karlem Kaplanem, Janem Křenem – dovolávali konceptu „specifické cesty k socialismu“, což vyjadřovalo přání osamostatnit československou politiku od otrocké závislosti na Sovětském svazu. Konflikt způsobila série jeho článků a poznámek o dějinách Sovětského svazu a posléze kniha o ruské revoluci v roce 1917. V SSSR vyvolala pohoršení oficiálních míst a požadavek potrestání autora a stažení knihy z prodeje i z knihoven.

Na jaře roku 1968 byl profesor Reiman mezi těmi, kdo „obsadil“ kanceláře reformních politiků, vykonával na ně tlak a současně pomáhal připravovat změny. Znal se dobře s většinou reformních politiků a aktivních stoupenců reforem, účastnil se řady dějů, které poznamenaly dobu. K tomu vypovídají jeho paměti: „Akční návrh jsme si představovali jako velmi krátký text, který by formuloval základní směry a základní úkoly rekonstrukce systému, orientoval veřejnost na nejdůležitější věci a současně doložil, že nejde o pouhou kosmetiku. V úvodu měla být podle naší představy zdůrazněna návaznost programu na zkušenosti z let 1945–1948 a na myšlenky ‚československé specifické cesty k socialismu‘.“[4]

„V práci nad Akčním programem jsem se nakonec dostal do skupiny, která se zabývala formulováním preambule (opět problém ‚specifické cesty‘) a zahraniční politikou, včetně zahraničních služeb. Byl v ní také Jan Křen. Nakonec se však tato část problematiky Akčního programu neukázala centrální. Zahraniční politika by byla vyžadovala podstatně více času, než jsme měli k dispozici, a zřejmě i jiný rámec. Zdá se mi, že její vedlejší role v Akčním programu souvisela s Dubčekovou představou, že zahraniční politiku je třeba prozatím nechat stranou, nerýpat do ní, aby se nevytvořily zbytečné třecí plochy se Sověty. Zahraniční politiku však nešlo prostě nechat stranou, a myslím, že se na neujasněnosti jejich úkolů a cílů v dalším vývoji hodně doplatilo.“[5]

Původně působil v reformním kruhu, který se vytvořil kolem Josefa Smrkovského, působil však také v řadě komisí a v kruhu lidí, kteří se radili o potřebných věcných a politických krocích, o něž by se mělo usilovat. Později se účastnil práce v rehabilitační komisi, ale opustil ji poté, co se na přetřes dostalo vynucené svědectví jeho otce v procesu se Slánským.

Na početné a silně navštívené mezinárodní vědecké konferenci v Moskvě, kam byl vyslán z Ústavu dějin KSČ, k velké nelibosti hostitelů hovořil o československém Akčním programu a jeho obsahu. Tehdy mu z kruhu odpůrců oficiální sovětské politiky byly tlumočeny informace o přípravě vojenské intervence do ČSSR. Sdělil je bezprostředně Josefu Smrkovskému. Československé vedení bralo tyto informace, které dostávalo z vícero stran, s rozpaky, pokoušelo se o kompromis, který měl zabránit sovětskému vpádu. Jeho reformní část se obávala vojenského střetu, o němž se soudilo, že bude znamenat velké lidské ztráty, aniž by uchránilo zemi. Nakonec československé vedení situaci nezvládlo a přistoupilo na postoje a řešení, kterých se mělo vyvarovat.

Se svojí komisí jsem posnídal, pak mě vyhodili

Po událostech roku 1968 získal profesor Reiman roční stipendium na univerzitě v německém Tübingenu. Během roku 1969 však dostal od svého zaměstnavatele příkaz, aby se vrátil do Československa, v opačném případě bude muset zůstat jako emigrant v zahraničí. Přestože věděl, že ho doma čekají vážné problémy, vrátil se. „Takhle se řada z nás, co jsme byli v cizině, dohodla s vědomím, že si to, jak se říká, užijeme. Nechtěli jsme žít s vědomím, že jsme v těžké chvíli zemi a kamarády opustili.“

V Praze byl pozván na jednání komise, která měla hodnotit jeho činnost v roce 1968. V komisi zasedlo i několik jeho bývalých žáků. „Tak začali s tím, že mi řekli, že jsem byl jedním z hlavních ideologů pravice. Já jsem řekl: ‚To je obvinění, ale musíte mi něco doložit!‘ Teď se zjistilo, že oni nebyli vůbec připravení, nevěděli, co mají předložit. Asi po hodině řekli, že mají hlad, že je polední doba, že se chtějí něčeho najíst, já jsem řekl: ‚Dobře, co já k tomu můžu mít?‘ Tak oni šli do bufetu, já jsem šel s nimi do bufetu, postavili jsme se do fronty, potom oni šli ke stolu, tam bylo jedno místo volné, tak já jsem se posadil také. Teďka začal rozhovor o dětech, tak jsem si jenom v duchu řekl: ‚Teďka mě máte vyhodit odevšad a začínáte mluvit o dětech, to bude pro vás pěkná polízanice!‘ Tak jsme skončili, šli jsme tam, trvalo to ještě další dvě hodiny, možná víc, možná méně. Na konci stála otázka, jak se stavím k tomu vpádu. Já jsem říkal: ‚Tak prozatím jsem neviděl žádné důkazy, že by nějaký vpád zde byl nutný.‘ Načež hned padla druhá otázka: ‚Víš, že s tímhle tím stanoviskem tady nemůžeš zůstat?‘ Já jsem říkal: ‚Kdybysme začali u toho, tak jsme mohli ty tři nebo čtyři hodiny ušetřit!‘ Tak se shromáždění rozpustilo. Já jsem přišel příští den do práce, abych začal vybavovat náležitosti. Přišel jsem ke kádrovákovi a on mi ukázal: ‚Podívej se, co ti komise napsala!‘ Tak jsem se podíval, tam stojí: ‚Michal Reiman - jeden z hlavních ideologů pravice, zakázat práci v oboru a pouze fyzická práce.‘“

To bylo vážné, protože když to stálo na papíře a jako rozsudek vrchnosti, tak to bylo „navždy“. Michal Reiman odmítl rozhodnutí akceptovat a napsal Husákovi: „Tohleto by mi ani soud nemohl přikázat. Soud by mi to mohl přikázat pouze v případě, kdybych kradl v nějakém obchodě nebo podobně. Za 10 dnů přišlo další rozhodnutí, že nikdo nemá být ze školy posílán s takovýmhle rozhodnutím. Prostě nás mají propustit, ať si hledáme práci sami.“

Oběma stranám však bylo naprosto jasné, že ten, kdo byl propuštěn z politických důvodů, bude hledat práci dlouho a obtížně. Nakonec byl pamětník registrován v Pražské informační službě a živil se jako překladatel, překlady a tlumočení si však většinou musel obstarávat sám. Obvykle ho k tlumočení přizvávali lidé, kteří věděli, že tlumočí dobře, ale o jeho postavení nevěděli nic nebo málo. Naposledy ho „omylem“ nechali tlumočit pro delegaci sovětských činovníků. „Za den nato ležela v pisce nóta, že co si to představuje, že lidé jako já jsou zváni k překladu.“ Po velkém vyjednávání ho nechali překládat jen psané texty, které se nepodepisovaly. Měl určenou „kvótu“, kolik smí vydělat. Touto činností se živil asi pět let, kvůli překladům se však téměř nedostal k psaní vlastních věcí.

Mezitím se zapojil do dění v disentu. Lidé, kteří angažovali v roce 1968, se nepřestali stýkat a vyměňovat si názory, dohadovat postoje, případně společné aktivity. Postupně se však kruh zužoval. Lidé byli vystaveni represi a šikanám, nemohli získat přiměřené zaměstnání. Postihováni byli rodinní příslušníci a děti, kteří nemohli získat potřebné vzdělání. Profesor Reiman zakotvil v kruhu osob, k němuž patřili Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský, Rudolf Slánský, Petr Pithart, Ladislav Lis, Jiří Frodl a Jelana Rjuriková. Stýkal se také s kruhem historiků, do něhož patřili Jan Křen, Václav Kural, Jiří Doležal a další. Jako divák se účastnil Havlova divadelního představení „Třígrošové opery“ v Dolních Počernicích. Diváci očekávali, že budova, kde probíhá představení, je obklopena StB. „Někteří mi říkali, že poznali svoje estébáky.“ StB však představení nezatrhla, později se ukázalo, že o něm vůbec neměla tušení.

Řeknu strážím, aby na Vás nestříleli

V polovině 70. let se Michal Reiman dostal na Západ znovu. „Potom když začalo oteplení, následkem evropských dohod v Helsinkách, a já jsem dostal pozvání zvenčí, tak jsem napsal tehdejšímu prezidentovi Husákovi, že potřebný tady nejsem, že mám pozvání, takže žádám, aby mi dovolili odjezd, a že jsem za svou osobu vždycky ochoten, když budu potřebný, se neprodleně vrátit. Trvalo to hodně dlouho, potom nás pustili několik lidí ven. To byl tehdy Karel Kaplan, Vilém Prečan, to jsem byl já, to byl Eduard Novák. (…) Čtyři lidi jsme tehdy každý zvlášť cestovali ven. Já jsem cestoval s tím, že se vrátím.“

V době, kdy byl v západním Německu, onemocněl jeho otec. Michal Reiman proto z Německa přijel do Prahy, jelikož však rodina zůstala v Tübingenu a od lékařů se dozvěděl, že otci, který byl v nemocnici, nemůže nijak pomoci, a že tento stav může trvat hodně dlouho, rozhodl se pro návrat do Německa. Před odjezdem si musel vyžádat novou výjezdní doložku. „Nakonec jsem byl pozván na pasovku. Přišel jsem tam, po chvíli mě zavolali. Já jsem vstal. Jdu do těch dveří, kam mě volali, najednou za mnou nějaký chlap, vrazí mě do těch dveří, za stolem sedí další chlap, dveře jsou zavřené a začíná, jak se říká, bubnová palba: kdo, s kým se stýkám, všechno možný. Já jsem vždycky byl toho hlediska, že s bezpečáky je nutné mluvit korektně. Ale nesmíš jim říct nic, co nemají vědět, a také je nesmíš poslat, jak se říká, někam, protože oni mají moc, a když je doženeš do otevřeného nepřátelství, tak s tebou můžou provést cokoliv.“ Tentokrát se však dostal s StB do tvrdého ústního konfliktu. Nakonec ale výjezdní doložku dostal. „Estébák mi v rozčílení místo jednoho roku omylem napsal roky dva.“

Na hranicích v Chebu Michala Reimana donutili dvě minuty před odjezdem vlaku vyjít kvůli tomu, že prý neprošel celní prohlídkou (v kupé ovšem byli a zavazadla prohlíželi). Většinu věcí nechal ve vlaku u německého studenta, který s ním cestoval. Než ho „prohledali“, vlak ujel, další jel za dlouho. Nedoporučili mu návrat zpátky do Prahy, protože výjezdní doložka by přestala platit. Doporučili mu odjet autobusem na hranice. Německou hranici pak v noci přešel pěšky. „Tak jsem šel a on (celník - pozn. aut.) mi říká do zad: ‚Já upozorním stráže, aby po Vás nestřelili.‘ Já si říkám: ‚Tak jo, když po mně střelí, tak bude mít dovolenku, byl bdělý.‘“ Hned po příjezdu do Tübingenu se ale dozvěděl smutnou zprávu o tom, že jeho otec zemřel. Odjel proto znovu do Prahy na pohřeb, tehdy mu již StB problémy s odjezdem nečinila.

Osudový článek

Brzy poté napsal článek k 60. výročí Říjnové revoluce do L76, časopisu německé spisovatelské levice, ve kterém zpochybnil sovětský pohled na příčiny Říjnové revoluce v roce 1917.[6] V L76 článek velkou odezvu nevyvolal. Zájem o něj však projevil časopis italské komunistické strany Rinascita. Profesor Reiman věděl, že v Praze článek vzbudí velké pobouření.

„Když to vydají ti Italové, ti italští komunisté, tak jednak je to někam posune, a prostě ti (v Praze - pozn. aut.) se můžou uprskat a nemůžou k tomu říct nic. Tak oni to publikovali a výsledek byl, že asi za dva nebo tři měsíce jsem dostal z Prahy dopis ve znění, že jsem se dopustil nějakých protistátních činů tím, že jsem zveřejnil v Rinascitě pomlouvačný článek, a kromě toho jsem se účastnil benátského bienále o disentu. Já jsem tam jel a mluvil jsem tam. Bienále, to je oficiální italská instituce, každý koho pozvali z Východu, tak byl šťasten jako blecha, já jsem byl pozván, tak proč bych tam neměl jet, tak jsem tam jel. Dostal jsem tedy dopis z ministerstva vnitra se zvláštní formulací, že jsem zveřejnil ten článek a účastnil se toho bienále, a tím jsem naplnil předpoklady k tomu, aby mě mohli zbavit československého občanství. K tomu stál dovětek, že se proti tomu nemůžu odvolat, ale mohu napsat svůj rozklad. Tak jsem na pár stránkách napsal, co si o tom myslím.“ Byl zbaven československého občanství.

Vy vstupní vízum nikdy nedostanete!

Profesor Reiman již v emigraci zůstal. Přistoupil ke skupině, která se vytvořila kolem Jiřího Pelikána a exilového časopisu Listy. Po určitou dobu – než získal profesuru v západním Berlíně – byl jedním z jeho mluvčích. Vyjádřil svůj souhlas s Chartou 77 tím, že napsal Gustávu Husákovi „ostrý dopis, že se přihlašuju k Chartě. Odpověď samozřejmě nebyla žádná, ale Bezpečnost to dostala. To je příznačné, já to posílám prezidentovi a on to dá Bezpečnosti.“

Tehdy začal hodně psát a publikovat na historická i politická témata, o dějinách a situaci v Sovětském svazu a zemích sovětského bloku. Své studie i politické statě publikoval v NSR, Itálii, USA, Francii, Anglii, Španělsku. Jeho kniha Zrození stalinismu vyšla v NSR, Itálii, USA, Anglii, Španělsku a v roce 1998 dokonce v Turecku. Účastnil se řady konferencí, které informovaly veřejnost o situaci na východě Evropy. Udržoval styky s emigranty z Polska, Maďarska, NDR a také z Ruska a Ukrajiny. V Barceloně na podzim roku 1989 byl hostem prvního setkání sovětských spisovatelů z domova a z exilu, který proklamoval jednotu ruské literatury domácí a exilové. Přednášel na univerzitách nebo se účastnil vědeckých konferencí v NSR, Itálii, Francii, Španělsku a USA. V roce 1981 získal profesuru na Svobodné univerzitě v západním Berlíně. V roce 1987 se jako německý profesor a český emigrant poprvé vypravil do „perestrojkového“ SSSR, kam později cestoval prakticky každoročně. Udržoval intenzivní styk s četnými činiteli perestrojky. V západním Berlíně spolu s profesorem G.-J.Glaessnerem na jaře 1989 uspořádal první velkou společnou konferenci německých a ruských politologů, byl to velký průlom. Západní Berlín byl totiž dlouhá léta pro německo-sovětská veřejná setkání „zakázané město“.

Do Československa poprvé zavítal poté, co se již několikrát dostal do „perestrojkové“ Moskvy, krátce po listopadových událostech v roce 1989. „Byl listopad, v Praze byly demonstrace, ta situace se mi zdála dosti jasná, tak jsem šel na - to se jmenovalo, já už si nepamatuju, jak se to jmenovalo - čs. zastupitelství či vojenská mise, a požádal o vízum. Dělal jsem si naději, protože mám v německém pasu napsáno Michal Reimann s dvěma N, takže computer se nechá oklamat. Tak jsem strčil do okénka žádost a pas a za 10 minut jsem to měl zpátky. Otevřel jsem to, a kde je vízum, tak se ptám: ,Kde je vízum?‘ Přichází odpověď: ‚Pane Reiman, vy nikdy nedostanete vízum do Československa!‘ Tak jsem šel za konzulem, ptal jsem se ho, nic to nepomohlo. Šel jsem domů, sdělil jsem to známému redaktorovi z berlínských novin, že mi nedali vízum: ‚No dobře, tak to dáme do novin.‘ Příští den byl článek v novinách, jak si čs. mise představuje mírovou spolupráci. Já jsem napochodoval do mise znovu, byl pátek, se stejným požadavkem, že chci vízum. Dostal jsem se ke konzulovi, ten byl znejistělý, protože už taky v Praze se něco dělo, asi něco pil, byl velice nejistý, tak mi říká: ‚Já se musím poradit s Prahou, přijďte po dvanácté hodině a já Vám vystavím vízum.‘ Já říkám: ‚Po dvanácté budete mít zavřeno, já tady radši zůstanu.‘ Měl jsem s sebou knihy, že tady budu sedět, dokud to vízum nedostanu. Tak řekl ne ne, že se zaručuje, že mě pustí. Já jsem přišel po dvanácté, skutečně mě pustili dovnitř, já jsem šel za ním. On samozřejmě žádnou odpověď z Prahy neměl, já myslím, že se nejspíš ani neptal. Tak říkám: ‚Jak je to s vízem? Pustíte mě, nebo ne?‘ On přemýšlel, přemýšlel, říkal: ‚Dobře, já Vám vízum vystavím, jaký mám napsat přechod?‘ Říkám: ‚Ruzyně.‘ On říkal: ‚Dobře.‘ Já jsem dostal do pasu vízum, obrátil jsem se, manželka byla spolu, šel jsem do cestovního byra objednat si let do Prahy. Já jsem brečel, nestydím se za to, ještě dnes, když o tom mluvím, tak nemůžu v klidu.“

Do Prahy letěl profesor Reiman další den z východního Berlína. Východoněmecké lince však nebylo v Praze umožněno přistát, a proto musel letět večer znovu s Československými aeroliniemi. „Po příletu si mě z fronty vytáhli estébáci, dlouho se radili, nevím s kým a nevím o čem, prošacovali mne a prohledali i můj kufřík. Nevím, co v něm chtěli najít.“ Odjel taxíkem k příteli Luboši Dobrovskému.

Profesor Reiman se do Prahy na stálo nevrátil. Krátce po revoluci mu bylo nabídnuto vedení Ústavu dějin východní a střední Evropy. „Ústav se strašnou pověstí, ale poměrně slušným kolektivem, alespoň částí.“ Profesor Reiman ale odmítl. „V Praze je spousta lidí, kteří dvacet let nemohli dělat a jsou velice kvalifikovaní a určitě by chtěli ta místa, a asi není účelné, aby lidi, kteří přijíždějí ze Západu, prostě to málo z míst obsazovali, dělali tam vlastně to, v čem mohou klidně pokračovat v zahraničí…“ Dalším důvodem bylo, že by musel řadu lidí z předimenzovaného a politicky problematického ústavu propustit. „Já jsem si řekl, já jsem byl jednou vyhozen a já nebudu nikoho vyhazovat.“

Dodnes (2012) žije se svojí manželkou střídavě v Berlíně a v Praze, kde do roku 2010 pravidelně přednášel na Fakultě sociálních věd UK.

[1] Pavel Reiman (1902, Brno – 1976, Praha) byl čs. komunistický politik, novinář, historik. Před válkou vykonával různé funkce v KSČ, vedl stranický časopis Vorwärts. V roce 1929 byl zvolen do vedení, z něhož byl později odstraněn pro smířlivost se sociální demokracií ve věci jednotné protifašistické fronty. Druhou světovou válku prožil v exilu v Londýně. Po roce 1945 pracoval na různých místech, naposledy byl ředitelem Ústavu dějin KSČ. V roce 1970 byl z KSČ vyloučen kvůli podpoře reformního hnutí v letech 1968 a 1969.

[2] REIMAN, Michal. Rusko jako téma a realita doma a v exilu. Vzpomínky na léta 1968–1990. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2008.

[3] Viz tamtéž, s. 6.

[4] Citováno dle tamtéž, s. 30.

[5] Citováno dle tamtéž, s. 32.

[6] Využijme citaci z pamětí profesora Reimana: „Uvedl jsem, že hospodářská a sociální struktura Ruska před revolucí nebyla dost vyvinutá a že revoluce vznikla jako důsledek světové války. Sama revoluce byla svéráznou kombinací buržoazní a lidové, plebejské revoluce, pád občanské vlády způsobila především slabost její sociální a politické základny a nikoli ‚puč‘ bolševiků. Vláda neprojevila dost politické odvahy a prozíravosti, aby včas ukončila válku a uskutečnila nezbytné změny. Do vakua, které tak vzniklo, vstoupili bolševici, jejichž převratem se revoluce nestala socialistickou, zhroutila se však struktura a vnitřní vazby předrevoluční společnosti jako celku. Nové moci nezbylo než se ujmout úkolu obnovit podmínky existence společnosti a pokusit se pozvednout ji časem na úroveň srovnatelnou s vyspělými zeměmi. Protože tato moc byla plebejská a nedisponovala potřebnými vědomostmi ani kulturou vládnutí, řešila své úkoly za pomoci teroru a násilí. Socialistická ideologie zastřela skutečný stav věcí. Revoluce se sice stala milníkem v životě Ruska, nenaplnila však sliby a přísliby, v jejichž jménu byla uskutečněna.“ Citováno dle tamtéž, s. 178.