Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Edita Reinoldová (* 1937)

• narodila se 29. května 1937 ve Znojmě

• vyrůstala v německé rodině

• po válce byla část její rodiny odsunuta

• neuměla ani slovo česky, zažila šikanu na ulici i ve škole

• po matčině smrti zažila despotickou výchovu svého otce

• musela se sama starat o domácnost a dva sourozence

• při zaměstnání si dodělávala základní školu a později i maturitu

• kvůli kádrovému posudku ji vyhodili z práce

• v době natáčení (2021) žila v Brně

„Nejhorší bylo, jak nás nutili do toho, do čeho jsme se nechtěli dostat. A také ten fanatismus. Už jen ty budovatelské písně... Nebo jak se pak propaganda dostala úplně do všeho, například do výtvarného umění... Nechápala jsem, jak se to vůbec mohlo stát, protože jinak jsme přece byli tak moc vzdělaný národ,“ říká dnes čtyřiaosmdesátiletá Edita Reinoldová o době před rokem 1989. Kvůli svému německému původu zažila už jako dítě šikanu. Českou republiku miluje jako svou vlast, byly ale chvíle, kdy si říkala, že se měla raději nechat vyhnat.

Když se otec vrátil domů, vůbec jsme nevěděli, kdo to je

Narodila se 29. května 1937 ve Znojmě, kde také prožila dětství. Hrála na klavír a chodila do tanečního kroužku. Idylu bezstarostného dětství ale brzy narušila druhá světová válka. Její maminka, Marie Reinoldová, se starala o ni a další dva sourozence. Otec, Jindřich Reinold, musel jako Němec narukovat do armády a bojovat za Hitlera. „Vůbec jsme nevěděli, zda se s ním ještě někdy uvidíme,“ dodává pamětnice.

Její maminka následně onemocněla tuberkulózou. Snažila se totiž zajistit jídlo hlavně dětem a sebe zanedbávala. Po válce pak zůstala rodina zcela bez prostředků. „Předtím nám chodil otcův plat z německé armády a byly také přídavky na děti. Po válce to ale všechno skončilo.“ Otec se domů vrátil až šest let po osvobození. Zůstával v Norsku a rodina dlouhou dobu vůbec nevěděla, zda přežil. „My děti jsme ho pak, když se vrátil, ani nepoznaly. Už dávno jsme zapomněly, jak vypadá... A ani my jsme mu posléze k srdci už moc nepřirostly.“

Všechno nám sebrali a na rukávu jsme museli nosit bílou pásku

Po válce rodině nezbylo nic. Stát jim všechno zkonfiskoval. „A to i spořitelní knížky, na které nám rodiče šetřili, nebo peníze z prodeje domu. O všechno jsme zkrátka přišli.“ Rodina totiž neměla československou státní příslušnost, a tak jim byl na základě Benešových dekretů jakožto Němcům odebrán veškerý majetek. „Bylo to strašné, vtrhl k nám komisař. Hrabali se ve skříních a vzali nám všechno, co chtěli. Předsíňovou stěnu, obrazy. Nešli jen do pokoje, kde ležela maminka s tuberkulózou. To se báli, že se nakazí. Pro mě byl ovšem největší šok, že mi sebrali piano. To byla má největší láska. Byla jsem nadaná a maminka spořila, aby mi mohla zaplatit hudební školu,“ vzpomíná Edita Reinoldová.

Teprve po válce pamětnici podle jejích slov došlo, že je Němka. Předtím to vůbec nevnímala. Němčina pro ni totiž byla naprosto normální. A tak vůbec netušila, že existují i Češi. Věděla sice, že prarodiče mluví ještě nějakým jiným jazykem, že by to měl být problém, ji ale nenapadlo. Po osvobození se zavřely všechny německé školy a ona si uvědomila, že neumí česky. Jazyk se pak učila na ulici. Tam i ve škole na ni děti pokřikovaly. „Posmívaly se mi. Byly kruté, jak to jen děti umí... Svedly na mě například i to, že jsem v jednom domě vykopala okna. Dva dny mě pak vyslýchala policie.“ K tomu všemu se ještě Edita musela rozloučit s tetou, strýcem a sestřenicemi, se kterými vyrůstala. Byli totiž odsunuti do Rakouska. V ulici, kde ve Znojmě bydleli, byl na obchodě vždy seznam lidí, kteří jsou právě na řadě. Mohli si s sebou vzít jen pytel, který nesměl vážit víc než třicet kilogramů. Povolené byly jen osobní věci, žádné předměty nebo obrazy. Všechno se pak převážilo a hodilo na náklaďák. „My jsme mohli zůstat jen proto, že babička umluvila komisaře, že ona je Češka, a maminka, její dcera, má tři malé děti, je nemocná a její manžel je nezvěstný.“ 

Ti, kteří zůstali, pak odsunuté rodině posílali pravidelně balíčky, aby jim přilepšili. Později se to ale obrátilo a balíčky do Československa posílali na přilepšenou oni jim. Ti, kteří zůstali, museli mít na rukávech bílou pásku s vyšitým „N“. Veřejně a bez ostychu na ně mnozí Češi plivali. V obchodech je neobsloužili, a jak Edita vzpomíná, ji samotnou musel dědeček každý den doprovázet do školy i ze školy, protože jinak by ji ostatní děti zmlátily. Trvalo pak ještě několik dalších let, než rodina získala československou státní příslušnost a na bílé pásky se nadobro zapomnělo.

Otec nás bil

Po matčině smrti se o Editu a další osiřelé sourozence chvíli starala maminčina sestra. Později ale děti zůstaly samy. Pamětnice chodila do osmé třídy a otec jezdíval domů jen v sobotu. „Byl krutý. Mlátil nás, a dokud neviděl krev, nepřestal. A jednou zmlátil i babičku.“ Později vzal otec Editu ze školy, aby se o všechno postarala sama. Neměla ani ukončené základní vzdělání. Sám pak odešel za svou družkou. Pamětnice od něj dostávala peníze na děti a domácnost. Musela mu vést přesné účetnictví, vychovávat sourozence, vařit, uklízet a všechno zařizovat. „Později si sestru vzala na starost otcova družka a bratr šel do učení do Brna. Teprve pak mi začal život.“ Edita se podle svých slov konečně začala věnovat všemu, po čem toužila. Zpívala, hrála ochotnické divadlo, chodila po horách a věnovala se vodáctví. A otec jí našel zaměstnání, a tak si jako uklízečka vydělávala i nějaké peníze.

Jakmile byla pamětnice plnoletá, našla si práci na znojemské poště v kanceláři. Když ale přišla padesátá léta, řekli všem úředníkům, že pokud chtějí dokázat, že mají kladný vztah k dělnické třídě, musí si vzít brašnu a jít doručovat, jinak dostanou výpověď. „Vzala jsem si tedy brašnu a šla jsem doručovat. Nikdo nechtěl uniformu, já jsem si to ale užívala,“ vzpomíná Edita s tím, že později se mohla do kanceláře opět vrátit.

Byla jsem úplně na dně

Její kádrový profil, jakožto československé občanky s německým původem a rodinou na Západě, byl ale stále nedostačující. A nevylepšila si ho ani v roce 1968. Když tehdy Sověti v srpnu zabrali většinu tiskáren, aby zabránili rozšiřování nežádoucích informací, některé v Brně zůstaly a pracovaly v tajném režimu. „Do Znojma přijeli kluci na motorce, že nám na poštu vezou poslední svobodné noviny. Doručovatelé už byli všichni na obchůzce, a tak jsem si spolu s dalšími vzala uniformu a šla jsem tyto noviny roznášet do ulic. Samozřejmě, že se mi to pak objevilo v kádrovém posudku,“ vzpomíná Edita.

Pamětnice toužila po studiích. Kvůli kádrovým materiálům ale pro studium na střední škole nedostala od zaměstnavatele nutný souhlas. A když už se jí podařilo souhlas od zaměstnavatele obejít, zjistilo se, že si musí nejprve dokončit školu. Ani pak to ale nevzdala. Vstávala brzy a chodila do práce i do školy. Měsíc před maturitou ji ovšem znovu dohnal její kádrový profil. „Zavolali si mě na osobní oddělení v práci a okamžitě mě vyhodili. Byla jsem v šoku. Potřebovala jsem peníze, byla to hrozná beznaděj.“ Pamětnice se rozhodla, že okamžitě emigruje, a vydala se cestou přes lesy kolem Znojma. „Ale potkala jsem tehdy svoji starou známou. Všechno jsem jí řekla a ta pak se mnou chodila tak dlouho, dokud jsem se z té deprese nevzpamatovala.“ Editě se nakonec podařilo odmaturovat a také si najít nové bydlení a novou práci.

Můj kádrový spis zlikvidovali

Sametovou revoluci pamětnice sice prostonala, ale jinak ji podle svých slov přivítala s nadšením. Doufala, že bude moci nahlédnout do svého kádrového spisu v práci. „To už se mi ale nepodařilo, stihli ho totiž zlikvidovat.“ Podle archivních materiálů si na ni vedla složku také StB. I ta byla ale zlikvidována. Editu tajná policie vedla jako důvěrníka a kandidáta na spolupráci, tedy v kategoriích, které podle zákona neznamenají vědomou spolupráci s tajnou bezpečností. „O tom jsem se po listopadu 1989 také dozvěděla a byla jsem z toho překvapená. Muselo to asi vzniknout v době, kdy jsem ještě před revolucí pracovala pro jednu německou firmu na brněnském výstavišti. Bavil se tam se mnou jeden pán. Ptal se, jak se mi tam líbí apod. Asi si chtěl sám nějak polepšit. Jinak nevím, kde by to mohlo vzniknout. Jemu ani nikomu jinému jsem nic nepodepisovala.“

V době natáčení (2021) žila Edita Reinoldová v Brně. V životě zažila mnoho útrap. A to i těch, o kterých dodnes nerada mluví. Nikdy se nevdala ani nezaložila rodinu. Ale navzdory všemu, čím si prošla, je z ní i dnes cítit radost ze života, energie a optimismus.