Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Museli jsme být potichu a poslouchat
narodila se 21. dubna 1929 ve Veselí nad Moravou
v dětství se kamarádila s hraběnkou Marií Annou Chorinskou provdanou Ludwigstorff
na konci války Němci zničili její rodný dům ve Veselí nad Moravou
v roce 1948 odmaturovala na Purkyňově reálném gymnáziu ve Strážnici, poté absolvovala Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně
působila jako učitelka na základní škole v Lipově, v Hroznové Lhotě, ve Veselí nad Moravou a na gymnáziu ve Strážnici
v 50. letech byla členkou agitační komise pro kolektivizaci zemědělství
počátkem 70. let přišel manžel František Rejman o post ředitele školy kvůli nesouhlasu se srpnovou okupací
za svoji celoživotní práci pedagožky byla v roce 1985 odměněna zájezdem do tehdejšího Sovětského svazu
v roce 2000 převzala vedení pěveckého souboru Libuše
Jejím snem bylo stát se učitelkou. Za první republiky se kamarádila s dcerou hraběte Chorinského, cvičila v Sokole a doma na stěně měla portrét Masaryka. Jenže po válce, a především po únorovém převratu se všechno změnilo. Vystudovala sice pedagogickou fakultu a stala se učitelkou, ale od začátku jí bylo vštěpováno, že má být potichu a sloužit těm, kteří ji živí. V této atmosféře přispívala k výchově celé generace žáků a studentů. Příběh Milady Rejmanové vypráví o tom, za jakou cenu bylo možné udržet si vysněné povolání učitelky v totalitním Československu, kde se očekávala maximální loajalita vyučujících ke komunistické ideologii.
Milada Rejmanová, rozená Majkutová, se narodila 21. dubna 1929 ve Veselí nad Moravou jako druhé dítě manželů Majkutových. Její otec pocházel z Ukrajiny, kde pracoval na nádraží. Na Moravu se dostal dávno zapomenutým československým vlakem, který se s ostatními kolegy rozhodl dopravit zpět do Československa. „Za to, že vlak přivezli zpět, dostali od prezidenta Masaryka ocenění a mohli si vybrat, kde budou pracovat. Můj otec si zvolil nádraží ve Veselí nad Moravou.“ Tam se ubytoval v domě, kde bydlela i maminka pamětnice. Záhy se sblížili a v roce 1926 se jim narodil syn Myron, pozdější lékař, jeden ze zakladatelů Slováckého krúžku ve Veselí nad Moravou a člen cimbálové muziky Jury Petra.
Milada trávila svůj volný čas nejraději u své nevlastní babičky, se kterou chodívala do kostela a která ji učila zpívat. Jako v pohádce se také cítila ve veselském zámeckém parku, do kterého veřejnost nesměla. Do zapovězené zahrady mohla díky kamarádství s jistou Milčou Kitlicovou. „Její tatínek se totiž přátelil s hrabětem Chorinským,“ vysvětluje pamětnice, která se v té době vídala i s hraběcí dcerou Marií Annou. Na samotného hraběte Chorinského vzpomíná Milada Rejmanová s úctou. „Denně dával školním dětem zadarmo mléko, které jsme pili z hrníčků.“ Prvorepublikové dětství Milady Rejmanové je spojeno také s místní sokolskou organizací. „Nemohu zapomenout na sokolské průvody. Pořádala se divadelní představení a akademie,“ vyjmenovává pamětnice.
Nadšení sokolů přerušila okupace země v březnu 1939. „Bydleli jsme u hlavní silnice, takže nám kolem oken jezdila německá vojska,“ vybavuje se pamětnici, jejíž rodina se hned druhý den rozhodla předzásobit. „S maminkou jsme šly přes most a všude kolem postávalo ohromné množství vojáků. U Reichsfeldů jsme koupily hned několik párů bot. Pak jsme šly ještě do obchodu u Gründhutů. Za normálních okolností bych se z toho radovala, ale tehdy jsem se bála.“ Strach měli i členové židovských rodin Reichsfeldů a Grünhutů. „U nás bydlel pan Morgenstein, Reichsfeldův šofér. Jednoho dne se oblékl, přišel se za námi rozloučit a už jsme ho nikdy neviděli,“ popisuje pamětnice okolnosti holocaustu, kvůli kterému přišlo o život téměř 50 Veselanů židovského původu.
Za další tragédii považuje Milada Rejmanová nálety nad sousedním Hodonínem, ke kterým došlo 20. listopadu 1944. „Na druhý den museli někteří moji spolužáci do Hodonína a odklízet trosky i mrtvoly. Vím, že se z toho několik dní nemohli vůbec dostat.“ Sama kvůli náletům prožila desítky evakuací. „Buď jsme se schovávali ve sklepě školy, anebo jsme utíkali ven až k veselské bráně a čekali, až letadla přeletí.“
Když do Veselí v dubnu 1945 dorazila osvobozenecká rumunská armáda, bylo dospívající Miladě 15 let. „Zničehonic jsem uslyšela ránu. Podívala jsem se z okna a viděla jsem, jak na náš dvůr dopadla dlažební kostka. Byla z mostu přes Moravu, který Němci vyhodili do povětří,“ vzpomíná. Během osvobozeneckých bojů byl poničen i Majkutův dům. „Celá přední strana byla rozstřílená, zřítila se i střecha. Neporušená zůstala jen část, kde visel obrázek Panny Marie z Hostýna,“ vzpomíná Veselanka, která přečkala další měsíce se svojí rodinou v improvizovaném bydlení v prádelně.
Válka sice skončila, ale atmosféra první republiky, ve které Milada vyrůstala, se už nevrátila. Chorinští přišli o svůj zámek a zmizeli v Rakousku stejně jako několik německy mluvících veselských rodin. Brzy skončila i doba, kdy mohla dospívající Milada beztrestně nosit sokolský kroj.
Únorový převrat 1948 prožila jako studentka oktávy Purkyňova reálného gymnázia ve Strážnici. „Po válce jsem byla plná elánu a chtěla jsem se podílet na věcech veřejných. Ale brzy jsem zjistila, že je lepší být potichu. Nahoru se totiž dostali lidé, kteří chtěli mít jen lepší postavení. Byla jsem ráda, že jsem se nepřidala k té ani oné straně,“ popisuje Milada Rejmanová, která podle svých slov nebyla nikdy členkou komunistické strany, své tehdejší smýšlení. Dodává také, že nově zvoleného prezidenta Gottwalda nikdy nerespektovala. „Náš prezident byl vždycky Masaryk a později Beneš. Gottwalda jsem neuznávala, protože neměl vzdělání. Doufala jsem, že tam bude jen dočasně.“
Po maturitě v roce 1948 Milada Rejmanová vystudovala Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Své první učitelské zaměstnání získala na základní škole v Lipově na Hodonínsku, později učila v Hroznové Lhotě.
Pro Miladu Rejmanovou bylo učitelství vysněným povoláním, doslova pohádkou. Kvůli tomu, aby si svoji práci udržela, však přehlížela řadu morálních dilemat a snažila se nevyčnívat z řady. K požadavkům na učitele tehdejší doby totiž neodmyslitelně patřila loajalita ke komunistické ideologii.
„Věděla jsem třeba o případu učitelky z Velké nad Veličkou, která jednou s dětmi zpívala písničku Teče voda, teče. O ní se říkalo, že byla Masarykova nejoblíbenější. Ze dne na den ji vyhodili a už si nezaučila,“ popisuje Milada Rejmanová praxi poúnorového školství.
Kvůli tomu musela podle svých slov přijmout nabídku ve sboru pro občanské záležitosti na národním výboru ve Veselí nad Moravou, kde se podílela na obřadech, zejména svatbách a vítání občánků. Tento nový zvyk začal ÚV KSČ podle sovětského vzoru programově zavádět v padesátých letech v rámci ateizace společnosti. „Dělala jsem to zadarmo a nemohla jsem odmítnout, protože jsem byla učitelka.“
Ze stejného důvodu se, jak sama říká, stala členkou agitační komise, jejímž úkolem bylo přesvědčovat sedláky, aby vstoupili do jednotného zemědělského družstva (JZD). „Chodili jsme ve trojicích: jeden komunista prověřený na okrese, jeden učitel a jeden člověk z okresu. Lidé se před námi i zamykali, pouštěli na nás psy,“ vzpomíná pamětnice, jejíž rodina o své hospodářství a dvě měřice pole kvůli kolektivizaci zemědělství také přišla. „Dělala jsem to se zaťatými zuby, ale musela jsem poslouchat. V opačném případě bych si zrovna mohla hledat místo v JZD a někde okopávat brambory. A to jsem nechtěla.“
To, že jsou v jejím okolí lidé, kteří se rozhodli komunistický režim neposlouchat, si uvědomila při exkurzi do jedné z továren ve Veselí nad Moravou. „Pracovala tam děvčata, která jsem dříve učila. Já jsem v nich viděla budoucí lékařky, profesorky. Ale místo toho tam stála za příšerným strojem v úplně nezdravém prostředí. To mě štvalo.“
V Hroznové Lhotě, kde na začátku padesátých let Milada Rejmanová učila, se sblížila s Františkem Rejmanem, svým bývalým spolužákem z gymnázia. Ještě před tím, než nastoupil na vojnu, se dohodli, že uzavřou sňatek. Do roka po svatbě se jim narodil syn Jiří.
Její muž František absolvoval základní vojenskou službu v Plzni, kde se jako voják účastnil v červnu 1953 plzeňského povstání. To bylo důsledkem hospodářské krize a měnové reformy, kvůli níž lidé přišli o našetřené úspory. „Dali jim flinty do rukou a poslali je na náměstí proti lidem. Bál se, že dostane befel střílet do lidí. Byla to taková doba, kdy člověk vůbec nevěděl, co jej čeká.“
Důsledky měnové reformy pocítili i rodiče Milady, kteří měli našetřených 50 tisíc korun na stavbu nového domu. „Plakali jsme, ale co nám to pomohlo,“ dodává pamětnice.
Na politické uvolnění v roce 1968 se Milada Rejmanová dívala skrz prsty. „Ta komunistická garnitura mi nepřišla nikdy dost vhodná na to, abych se jí zabývala,“ říká pamětnice, která příliš nesledovala reformní kroky komunistické vlády. „Pro mě byla na prvním místě rodina. Člověk má v prvé řadě zodpovědnost za ni.“ Možná to byl důvod, proč komunistický režim systematicky vydíral občany své země právě i prostřednictvím jeho rodiny.
Miladin manžel František byl však v jiné situaci. Jakožto ředitel základní devítileté školy na Komenského ulici ve Veselí nad Moravou podepsal nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Kvůli tomu později o svůj ředitelský post přišel a bylo pro něj obtížné sehnat nové odpovídající zaměstnání.
Nástup normalizace, který prožila jako učitelka Základní školy Hutník ve Veselí nad Moravou, ji naučil neptat se a neprotestovat. „Jestliže člověk prožije celý dosavadní život nějak, jen těžko jej předěláte na jinou kolej,“ dodává.
Za svoji celoživotní práci pedagožky byla v roce 1985 odměněna zájezdem do tehdejšího Sovětského svazu. Navštívila ta největší města a neminula ani křižník Aurora v tehdejším Leningradu. „Viděla jsem obchodní domy vykládané brilianty, výlohy s drahými kožešinami, zajímavá muzea,“ popisuje Milada Rejmanová přepych sovětských metropolí, který kontrastoval s bídou pracovních táborů na Sibiři, kde byla vězněna i příbuzná Miladina otce. „Nevíme o ní skoro nic, rodina se bála o ní cokoli zjišťovat a vůbec o ní s kýmkoli mluvit.“
Po pádu komunistického režimu se Milada Rejmanová po letech setkala se svou dávnou kamarádkou, hraběnkou Marií Annou Ludwigstorff Chorinskou. Neviděly se nejméně od roku 1945. „V důchodu jsem si přivydělávala jako kustodka v galerii na zámku. Najednou mě oslovila dáma a poprosila mě, jestli by si mohla dojít na toaletu. Chtěla jsem jí ukázat cestu, ale řekla mi, že to tady dobře zná. Hned jsem ji poznala, paní hraběnku.“ Od té doby se viděly ještě několikrát.
Po smrti manžela Františka se Milada Rejmanová začala více věnovat zpěvu jakožto členka pěveckého souboru Libuše, který v roce 2000 převzala po dosavadní sbormistryni Ludmile Zimovčákové. Dnes (2022) žije ve Veselí nad Moravou, je v penzi a těší se ze svých vnoučat.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - JMK REG ED
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - JMK REG ED (Barbora Čandová)