Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Repaská (* 1923  †︎ 2017)

• narodila se roku 1923 v české rodině na Volyni

• studovala střední pedagogickou školu

• během německé okupace byla svědkem vraždění Židů v jejich městě

• na jaře roku 1944 vstoupila do Svobodovy armády, kde pracovala jako sestřička

• prošla s československou armádou od Dukly až od Čech

• po válce zůstala v armádě; pracovala ve zdravotní, poté v ubytovací a finanční službě

• zemřela 6. května 2017

Podívat se, jak se píše Vrútky 

Paní Anna Repaská se narodila roku 1923 v české rodině na Volyni na Ukrajině. Matka paní Repaské pocházela z Radonic u Berouna a otec z Rovenska pod Troskami. Rodiče přišli na Volyň proto, že tam našli mnohem lepší podmínky pro zemědělství, než jaké by měli v Čechách. I po příchodu na Volyň však pečlivě udržovali české zvyky a jazyk.

Paní Repaská navštěvovala českou obecnou školu. Své dětství však nepopisuje jako příliš šťastné. Otec zemřel, když jí bylo osm let, a tak musela již od mládí tvrdě pracovat. Aby se v budoucnosti zabezpečila, rozhodla se studovat střední pedagogickou školu v Žitomíru. Paní Repaská vzpomíná, jakou byla vynikající žákyní a jak byla pyšná na své české vlastenectví: „A zajímavý v tom bylo, že jsem vynikala v matematice. A ze čtyř stejných ročníků, ze čtyř kurzů stejného ročníku, jsem byla v matematice nejlepší. A tudíž jsem se považovala za nejlepší žákyni ve škole. A když to vyhodnocovali, tak řekli: ,A je to Češka.’ A tehdy jsem byla hrdá na to, že jsem Češka.“

Poměry na Volyni v meziválečném období popisuje paní Anna Repaská jako téměř idylické. Všechny národnosti – Češi, Poláci, Němci, Ukrajinci a Židé – spolu žily v míru, bez jakýchkoliv národnostně motivovaných sporů, přičemž Češi prý zde měli pověst vážených a pracovitých občanů. Až s příchodem války se do té doby poklidně žijící sousedé proměnili v nepřátele. Podle slov paní Repaské Němci žijící na Volyni okupanty z Říše nadšeně vítali.

Začátek války na východní frontě znamenal pro paní Repaskou a její blízké především obrovský šok. „Neuvěřitelná krutost okupantů“ se nesmazatelně zapsala do paměti paní Repaské: „Předně, jejich cílem bylo vyvraždit co nejvíc obyvatel. Občané židovské národnosti byli vyváděni za město a tam je nutili, aby si vykopali hroby a tam je hromadně vraždili. A pokud Ukrajinci nebo ostatní kladli sebemenší odpor, tak ihned dělali popravy.“

Paní Repaská také vzpomíná, jak jednou Němci pověsili na náměstí sto náhodně vybraných mužů, protože den předtím našli na svém komisariátu nastraženou nálož.

Kruté chování okupantů upevnilo ve volyňských Češích usilování o opětovné nabytí svobody. Čeští vojáci bojující na východní frontě pro ně byli obrovskými hrdiny. Tak, jako dnes mládež vzhlíží ke sportovcům, tak prý tehdy oni vzhlíželi k válečným hrdinům. Když se dozvěděli, že se českoslovenští vojáci vyznamenali v bojích o Kyjev, byli na to velmi hrdí. Generál Svoboda byl pro ně obrovskou osobností a na Volyni ho nadšeně vítali.

Kvůli těmto sympatiím k československým jednotkám a díky vlastenecké výchově se i paní Anna Repaská chtěla účastnit a přispět k porážce nepřítele. Jak ale vzpomíná, ženy oficiálně do armády nesměly. Generál Svoboda se však prý v tomto ohledu vzepřel příkazům londýnské vlády a ženy do jednotek na vlastní zodpovědnost přijímal. (Později jim právo účastnit se přiznala i vláda v Londýně.) Ženy v armádě působily v ošetřovatelství, ve spojovací službě a radioslužbě, v prádelnách a pekárnách. Podle paní Repaské se ženy v armádě osvědčily a je na to velmi hrdá.

V březnu 1944 se k československým jednotkám přihlásila i paní Repaská. V následujících měsících probíhal výcvik. Byla přijata jako zdravotnice, a tak vedle fyzické přípravy v terénu probíhalo i školení v oblasti ošetřovatelství. V září 1944 pak celý zdravotní prapor odjel na frontu.

Zdravotní prapor, ve kterém působila paní Repaská, začal své působení právě v československých jednotkách působících v těžkých bojích na Dukle. Prvních čtrnáct dní bylo velmi náročných. Sanitky a koňské povozy přivážely jednoho raněného za druhým. Lékařům otékaly nohy od neustálého stání a sestřičky byly tak vyčerpané, že usínaly vestoje. Již tak velmi náročné podmínky byly ztíženy tím, že stany a budovy, ve kterých se operovalo, musely být pečlivě zatemněné, protože jinak by se mohly stát terčem německých náletů.

Paní Anna Repaská popisuje své vlastní působení u zdravotního praporu a také to, jak si postupně na těžké podmínky zvykli: „Všechny chorobopisy musely být psány rusky. A já jsem ovládala perfektně ruštinu, tak jsem převážnou část – protože chorobopisy lékaři nemohli psát, pouze je diktovali – tak já jsem přecházela od jednoho lékaře k druhému a psala chorobopisy rusky, a ty byly pak odesílány s raněnými do ruských nemocnic. Takže jsem viděla všechny druhy zranění. ... Ať to byly zranění hlavy, zranění plic, zranění střev. A nejvíc na mě působily amputace končetin. Když jsem slyšela to pilování kostí, tak... Taky jsem jednou omdlela, když jsem to viděla! Ale pak si člověk po krátké době tak na to zvykne, že jsme mohli jíst rukama od krve a klidně jsme obědvali. Protože to je všechno zvyk, zaprvé. A zadruhé, ty hygienické podmínky nebyly zrovna... Často nebyla ani voda na umytí. Ale vedle u toho zdravotnického praporu byly polní lázně. Že tam vždycky každý raněný před operací prošel koupelí. Takže jsme tu hygienu, přiměřenou, měli. Ale často se stalo, že ruce jsme měli od krve a obědvali jsme.“

Právě k těžkým chvílím na frontě se váže ještě jedna vzpomínka paní Repaské, která se jí – podle svých slov – nesmazatelně vryla do paměti: „Když jsme už asi dva měsíce – nepřetržitě, sanitka za sanitkou přivážela raněné. Byly jsme unavené, vyčerpané a já dostala do rukou noviny. A tak studuju, dívám se, co v novinách nového, a tam je – programy kin a divadel. A mně se to zdálo neuvěřitelné, že někdo může jít do divadla, když my jsme v takovém, doslova, pekle, kde tolik lidí umírá a sténá a kdy je takové těžké období. No prostě, člověk si nedovede představit život jinde, než ten, který zrovna má.“

Nejhorší okamžiky prožíval zdravotní prapor v bojích o Liptovský Mikuláš. Zde byly velmi těžké boje, kdy československé jednotky často vybojovaly kus území a po čase jej opět ztratily. Jednou byli zdravotníci dokonce ohroženi tak, že se obávali, že se dostanou do zajetí: „A to jsme se opravdu báli, protože Češi se nesměli dostat do zajetí, protože Němci s nimi velmi krutě zacházeli, protože je považovali za zrádce, že zradili německou říši (Čechy byly okupované), a tudíž musejí být co nejpřísněji potrestáni. Raději dobrovolnou smrt než zajetí.“ Jako důkaz uvádí paní Repaská zážitek z vlakového nádraží ve Vrútkách, kde měla možnost spatřit partyzány, kteří prošli německým zajetím: „A skutečně jsme se o tom přesvědčili ve Vrútkách, když jsem tak koncem dubna 1945... Tak tam na nádraží přivezli zmasakrované partyzány, kteří se nějakou nešťastnou náhodou dostali do zajetí. A takové kruté zacházení člověka s člověkem, bylo prostě něco hrozného, jak byla zmrzačena těla těch našich partyzánů. Takže jsme se přesvědčili, že do zajetí se dostat nesmíme.“

Na frontě však nebyly jen hrůzy, ale nastávala i období relativního klidu, kdy si pracovníci zdravotního praporu mohli odpočinout. V takových chvílích se zpívalo nebo se promítaly filmy. Velmi krásným zážitkem byl pro paní Repaskou koncert vojenských hudebníků pod vedením Víta Nejedlého o Vánocích roku 1944.

Došlo i na zábavu. Byla například volena královna krásy z řad ošetřovatelek. Soutěž probíhala následovně: „Na pódium vystoupí dívka, která má odvahu, a muži řeknou, která je nejhezčí. Všem bylo kolem dvaceti let, tak všechny byly hezké.“ Žádné speciální disciplíny jako promenáda v plavkách však součástí programu nebyly: „Dívali se, jaké mají nohy a jaké mají tváře a tím to skončilo. Oblečené byly všechny stejně.“ Se zmínkou o odívání paní Repaská vyzdvihuje, jak i ve válce ženy dbaly o svůj vzhled: „Jedno bych zdůraznila ještě, že ty dívenky přeci jenom na sebe, i v těch těžkých podmínkách, velmi dbaly. Měly jsme jednu žehličku na dřevěné uhlí a ta byla stále v provozu. Děvčata, jak jen mohly, tak hned praly, žehlily, aby byly hezky upraveny.“

Mezi humorné historky řadí paní Repaská i tuto: „Bylo tam, nevím přesně kolik, asi třicet dívek. A přišla dodávka a přivezli pyžama. A pyžam bylo méně než dívek. Tak velitel, s takovým humorem řekl: ,Necháme dívky nastoupit. Která bude mít hezká prsa, dostane kalhotky, a která bude mít hezké nohy, dostane kabátek.’ K tomu nedošlo, ale vtipovalo se o tom.“

Na frontě vznikala velmi pevná přátelství, jež pak vydržela po celý život. Paní Anna Repaská vyzdvihuje družnou atmosféru v jejich praporu a oceňuje vynikající chování mužů k ošetřovatelkám. Je velmi hrdá na to, že se ženy ve válce tak dobře osvědčily.

Zážitky z fronty jsou specifické a pro osoby, které se jich nezúčastnily, nepředstavitelné a nepochopitelné. Právě to dokládá způsob, jakým byly zdravotnice přijaty po válce ve Slaném, kde se jejich jednotka na čas usadila: „A tam na nás to místní obyvatelstvo pohlíželo jako na holky, co se někde válely s vojákama. To byla strašná urážka pro nás. ... Neměli představu, jak to vypadá na frontě a kolik úsilí musí být vynaloženo k tomu, aby byli Němci poraženi!“

Na otázku, jaká byla jejich motivace k boji proti nacistům, paní Repaská uvádí, že hlavní motivací bylo znovu vydobýt svobodu a dostat se z područí krutých okupantů. Již během války věděli, co se děje s Židy v koncentračních a vyhlazovacích táborech (a měli také své vlastní zážitky s německou mocí). Dostaly se k nim tak zprávy o tom, že Židé jsou pouze první etnikum, které má takto skončit. Jako Slované by pak měli následovat. Toto vědomí posilovalo jejich vůli k odporu proti německé armádě. Právě fakt, že se podařilo porazit nacistické Německo a zbavit se hrozby „života v otroctví“ uvádí paní Repaská jako jeden z těch, jež učinily, vedle manžela a rodiny, její život šťastným. Zároveň ale válečná nenávist vůči Němcům nepřetrvala navždy. Jak sama říká, uvědomuje si, že Němci nejsou takoví ze své podstaty, ale že je k jejich činům dohnala propaganda. Němců si proto, i přes vše, co prožila, váží.

Po válce paní Anna Repaská zůstala u armády a pracovala v jejím organizačním zázemí. Nejprve ve zdravotní službě a později ve finanční a ubytovací službě. Vdala se a má jednoho syna.