Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sestra Irena (Marie) Řezáčová (* 1950)

• narozena 3. října 1950 v Dolních Bojanovicích

• rodina postižena nucenou kolektivizací

• vyučila se v závodě ZPD Tatra Hodonín

• v červenci 1971 vstoupila do kláštera, do Kongregace sester svatého Cyrila a Metoděje na Velehradě

• v listopadu 1972 byla nucena odložit řeholní hábit

• doplnila si zdravotnické vzdělání s maturitou

• v roce 1978 byla spolu s dalšími mladými řeholnicemi vystěhována z kláštera

• mimo zdi kláštera strávila osm let

• pracovala jako pečovatelka v Ústavu sociální péče pro mládež na Stojanově

• zúčastnila se pouti na Velehrad v roce 1985 i svatořečení Anežky České

• v roce 2023 žila v klášteře na Velehradě

Sestře Ireně, civilním jménem Marii Řezáčové, bylo jednadvacet let, když se dočkala vytouženého vstupu do kláštera Kongregace sester svatého Cyrila a Metoděje na Velehradě. Následovala tím svoji mladší sestru, která do řádu vstoupila o dva roky dříve. Rozhodnutí k zasvěcenému životu odkládala kvůli napůl osiřelým sourozencům. Maminka jim zemřela, když bylo Marii Řezáčové necelých sedmnáct let, a péče o děti připadla na ni.

Dřív, než si na řeholní hábit stihla pořádně zvyknout, přišlo nařízení jej odložit, o dalších šest let později dokonce vystěhování z kláštera. Komunistický režim se v době normalizace snažil podrýt soudržnost řeholních komunit a zviklat rozhodnutí řeholníků k zasvěcenému životu. Sestra Irena bydlela společně s dalšími mladými řeholnicemi v Uherském Hradišti na tzv. svobodárkách, ubytovně pro zdravotníky. Nenosily hábity, pracovaly jako pečovatelky, na první pohled byla jejich řehole jen těžko rozpoznatelná. Přesto, když se v kostele potkaly se skupinkou chlapců z nedalekých kasáren, kteří zde byli na vojně, mladíci hned poznali, s kým mají tu čest. Řeholnice je potom chodívaly vyzvednout do kasáren a vodily je k sobě na ubytovnu, kam za nimi jezdil kněz, který chlapce zpovídal a sloužil pro ně mši svatou. Z jednoho mladého muže z této skupiny se později stal kněz, z jiného jáhen. „V době komunismu se o víře příliš mluvit nedalo – jen svým životem. A já myslím, že se nám to dařilo, že to ti lidé na nás poznali,“ usmívá se sestra Irena.

Národní výbor vyvolával rodinu rozhlasem

Narodila se 3. října 1950 jako první dítě rodičům Marii a Janovi Řezáčovým. Rodina pocházela z Dolních Bojanovic a postupně do ní přibylo dalších šest dětí. Bydleli v malém domečku společně s tatínkovými rodiči a starali se o hospodářství. Jednotné zemědělské družstvo (JZD) Dolní Bojanovice bylo založeno dne 10. srpna 1951, přesto až do roku 1956 zůstávalo družstvem menšinovým. Právě v roce 1956 po stupňujícím se nátlaku podepsal vstup do JZD také otec Marie Řezáčové. Pamětnice vzpomíná, jak je místním rozhlasem vyvolával místní národní výbor společně s dalšími rolníky, kteří se jako jedni z posledních odmítali podřídit kolektivizaci. Když si jednoho rána zástupci JZD nečekaně přišli pro dobytek, krávy už byly zapřažené ve voze a přichystané k odjezdu na pole. Malá Marie s ostatními dětmi utíkaly poschovávat alespoň slepice a po očku sledovaly, jak tatínek vypřahá krávy, vyvádí koně z maštale a prasnici z chléva. Na celém hospodářství zůstala jediná kráva. „To bylo poprvé, co jsem je viděla plakat. Oba. Tatínka i stařečka.“

JZD zakládali i spravovali ve většině bezzemci, kteří neměli se zemědělstvím téměř žádné zkušenosti. Pro mnoho Bojanovských rolníků bylo bolestné dívat se, jak neomaleně s jejich zvířaty družstevníci zacházejí. „Každý hospodář si svého dobytka hledí,“ zdůrazňuje Marie Řezáčová a vzpomíná, jak jejího stařečka přestal po vstupu do JZD těšit život. „Musel tam potom chodit poklízet kozly, bylo to ponižující, ale nic jiného dělat nemohl a na důchod ještě neměl nárok.“

Víra byla určující

Celá rodina byla věřící, ostatně jako drtivá část obyvatel Dolních Bojanovic. „Říkalo se nám Malý Vatikán,“ směje se sestra Irena a vypráví, jak víra ovlivňovala všechny aspekty života, včetně školní docházky. Když třídenní školní výlet vycházel na neděli, maminka Řezáčová nahlásila, že její dcery nepojedou, poněvadž by neměly kam jít v neděli do kostela. Ihned se k nim přidaly další Bojanovické rodiny, načež soudružka učitelka musela s nelibostí termín školního výletu posunout. Jindy zase děti nepřišly na sobotní výuku, protože byla pouť.

Do třídy chodila se svou ani ne o rok mladší sestrou. Na konci základní školy si je obě povolali na MNV, aby jim sdělili, že je kvůli jejich náboženskému profilu na žádné další studium nepřijmou. Už to vypadalo, že obě půjdou pracovat do JZD, nakonec se jejich mamince podařilo vyjednat, že alespoň jedna z nich bude moci nastoupit do učení. Marie Řezáčová tak nastoupila do ZPD Tatra Hodonín a vyučila se jako obsluha linky na výrobu překližky. Když jí bylo necelých sedmnáct let, maminka zemřela. Nejmladšímu bratrovi bylo v té době sedm let. Péči o mladší sourozence převzala z velké části ona. Když rok po maminčině smrti vstoupila její mladší sestra do Kongregace sester svatého Cyrila a Metoděje, cítila Marie Řezáčová, že by ji chtěla následovat. Svůj vstup do kláštera ale kvůli sourozencům o dva roky odložila, čekala, až povyrostou a více se osamostatní.

Srpen 1968 prožila doma v roli učnice ZPD Tatra Hodonín, kam docházela na pravidelné směny a také v roli náhradní maminky pro svých pět mladší sourozenců. V předvečer 21. srpna měla odpolední směnu, která končívala před půlnocí. Ráno ji doma obvykle nechávali vyspat, toho dne ji však tatínek probudil se slovy: „Běž na mši, začala válka.“ Dění v Praze potom sledovali doma za pomoci rádia.

Rok po obláčce sháněla zpátky civil

V červenci roku 1971 doma usoudili, že už to bez ní rodina zvládne a ona po vzoru sestry vstoupila do Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje. Kandidaturu prožívala ještě doma a do kláštera dojížděla jednou až dvakrát týdně. V září před slavnostní obláčkou absolvovala se sestrami šestidenní exercicie, kterými je provázel páter Reginald Dacík, teolog a politický vězeň z padesátých let. Kola normalizace se tou dobou už pomalu roztáčela.

Slavnostní obláčka, při které oblékla řeholní hábit a přijala jméno Irena, ještě moha být veřejná. V listopadu následujícího roku ale přišlo nařízení, že řeholníci, kteří vstoupili do řádu po březnu 1971, musejí hábit zase vysvléct.

Tou dobou už sestra Irena, stejně jako ostatní řeholnice, pracovala v Ústavu sociální péče pro mládež na Stojanově, kde se starala o mentálně i fyzicky postižené děti. „My už jsme v té době žádné civilní oblečení neměly, tak jsme první dny toho nařízení chodily alespoň bez závoje, děti z toho měly oči navrch hlavy. Nejdřív nás chtěly schovávat, ať nás takhle nikdo nevidí, potom je napadlo, že nám závoje seženou a letěly do prádelny,“ vzpomíná sestra Irena. Chtě nechtě si novicky musely oblečení znovu pořídit a nedávno nabytého řeholního hábitu se zase vzdát.

Duchovní formace probíhala improvizovaně při práci

Zpočátku sestra Irena, stejně jako ostatní nové řeholnice, dostávala práci v kuchyni. Mezi škrábáním brambor bylo možné občas si na chvíli odskočit ke studiu, krátké přednášce nebo modlitbě. Provizorní způsoby duchovní formace provázely sestru Irenu až do pádu totality. Komunistický režim postupně utahoval normalizační šrouby a snažil se hledat způsoby, jak řeholní komunity rozklížit. Mladé sestry různými způsoby odděloval od těch starších. V roce 1978 definitivně nařídil, aby se mladé řeholnice přestěhovaly na zdravotnickou ubytovnu do Uherského Hradiště. Sestra Irena tak se svými souputnicemi musela opustit zázemí kláštera. Na Velehrad dojížděly jen do práce do ústavu Stojanov. To bylo jediné místo, kde se setkávaly s ostatními řeholnicemi. I tato setkání však bylo čím dál složitější realizovat. Nová ředitelka ústavu Hanáčková zaváděla další a další pravidla, jejichž dodržování přísně hlídala. Sestry, které bydlely v Uherském Hradišti, nesměly chodit do kaple ani do společné jídelny, s řeholnicemi z Velehradu se nesměly bavit ani jinak stýkat. Ředitelka Hanáčková prosadila také odchod pátera Dacíka. Řeholnice za ním potom jezdily do Uherského Brodu, kde jim dával teologické přednášky a taky je zkoušel. Vedly si dokonce index, jako při regulérním studiu. „Říkal nám, že jestli to jednou skončí, že nám to bude platit jako vysokoškolské vzdělání, ale my jsme to po revoluci nezkoušely uplatnit,“ vzpomíná sestra Irena.

Dohazovali jim ženichy

Řeholnice z Uherského Hradiště měly nejasný statut. Nenosily hábity, některé z nich vstupovaly do řádu až v druhé polovině sedmdesátých let tajně. Když bylo potřeba, svoji řeholi před okolím popřely. Když například pamětnice nastupovala spolu se sestrou Albertou ke studiu na zdravotní školu s maturitou, ředitelka se jich zeptala, zda jsou řeholnice a ony řekly ne. „V srdci jsme byly, ale ona to nemusela vědět,“ vysvětluje pamětnice. Jejich svobodný způsob života přinášel i úsměvné zážitky. Ředitelka Hanáčková se jim opakovaně pokoušela dohazovat nápadníky. Kdyby se některá z nich zamilovala a vdala, bylo by to pro režim zadostiučiněním. Jednou byly za tímto účelem vyslány na rekreaci do Jánských Lázní. „Doufali, že si tam někoho najdeme, akorát si nezjistili, že jsou tam zrovna řádové sestry na čtrnáctidenním pobytu,“ baví se pamětnice. „Když jsme tam dorazily, měly právě za sebou týdenní exercicie a čekal je týden rekreace. Takže my jsme místo námluv chodily se sestřičkami po horách.“

V jednotě byla naděje

Pouť na Velehradě v roce 1985 prožívala společně se členkami kongregace s euforií. Stála v davu lidí, který vypískal ministra kultury Milana Klusáka, když tvrdošíjně nazýval pouť mírovými slavnostmi. Dav jej razantně opravoval, že je to pouť. Všichni skandovali a pískali. „Ten dav byl plný tajných, ale lidi je poznali a už se jich vůbec nebáli. Stála vedle mě jedna paní ze Slovenska a vedle ní estébák, a ona mu povídá: ‚A čo ty si zač, ani sa nemodlíš, ani nereveš,‘ podíval se na ni a zmizel,“ směje se pamětnice. „Nadchla mě jednota těch lidí, byla v tom obrovská naděje.“

Řeholní život není promarněný

O rok později se řeholnice mohly přestěhovat do bytu na Velehrad a za další dva, v roce 1988, se po sedmnácti letech mohla sestra Irena znovu obléct do řeholního hábitu. „Už jsme v tom neuměly chodit, všude nám to překáželo, ale zase jsme si zvykly,“ vypráví. V listopadu roku 1989 se spolu s dalšími sestrami účastnila svatořečení Anežky v Římě. Že padla Berlínská zeď se dozvěděly až tam. Když se vrátily, začaly vnímat, že nastává svoboda. „Nepřineslo to jenom radost,“ vrtí hlavou pamětnice. „Dřív bylo méně svobody, ale víc povolání k zasvěcenému životu. S tou svobodou došlo tolik možností, že povolání je méně. To je rub té svobody. Svým životem chci vydávat svědectví, že řeholní život není promarněný život. Dá se žít radostně i duchovně zároveň.“

V roce 2023 žila sestra Irena v Kongregaci sester sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě.