Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jehošua Rezek (* 1940)

• narozen 11. listopadu 1940 v Haifě

• rodiče českoslovenští Židé, od roku 1939 v Palestině

• 1942 – otec Hanuš Rezek vstoupil do československého praporu jako polní rabín

• otec se účastnil bojů u Tobruku i na západní frontě (Dunkerque)

• 1945 – otec v Praze pracoval jako tajemník židovské obce, zástupce rabína a organizace Joint

• 1945–1949 – pamětník s rodiči žil v Praze

• prosinec 1948 – otec zahynul při letecké havárii

• 1949 – pamětník s matkou a sestrou odjeli do Izraele

• žil v kibucu Chulda, později s matkou v Kirjat Motzkin

• zemědělská škola, vojenská služba, studium chemie

• 1969 – svatba s Miriam Karas, dvě děti

• pracoval v metalurgickém průmyslu

• žije v Karmiel

Jehošua Rezek začal své vyprávění příběhem svého otce Hanuše Rezka (1902–1948), významné osobnosti nejen československých židovských dějin. Mnoho osobních vzpomínek na něj nemá, tragicky zahynul, když mu bylo osm let, jeho památku však ctí o to pečlivěji.

Polní rabín

Hanuš Rezek, původním příjmením Rebenwurzel, pocházel ze Strážnice. Vystudoval práva a pracoval jako advokát ve Zlíně, kde se seznámil se svou budoucí manželkou Juditou Winterovou. V roce 1939 byl zatčen kvůli své politické činnosti, ale jeho ženě se podařilo uplatit Němce a navíc získat certifikát k výjezdu do Palestiny, kam na konci téhož roku oba odjeli. V listopadu 1940 se pak v Haifě narodil jejich první syn Jehošua. V roce 1942 Hanuš Rezek vstoupil do československého východního praporu pod velením generála Karla Klapálka jako vojenský duchovní, tedy polní rabín. „Absolvoval několikatýdenní kurz u rabína Samuela Arjeho, který také pocházel z Československa, a s praporem generála Klapálka pokračoval přes severní Afriku do Francie a Anglie. Účastnil se bojů u Tobruku a Dunkerque a v květnu 1945 se s armádou dostal do Prahy,“ popisuje válečnou anabázi svého otce Jehošua Rezek.

Hanuš Rezek po osvobození v Praze zůstal. „Otec se vnitřně cítil být občanem Izraele, který měl teprve vzniknout, a zároveň věděl, že je potřeba pro jeho vznik něco udělat. V Praze pracoval jako tajemník židovské obce, zároveň jako zástupce Jointu a také jako pomocník rabína Aladára Deutsche, který byl už tehdy stařičký a velmi nemocný po věznění v Terezíně. Otce tehdy znal každý československý Žid,“ vysvětluje Jehošua Rezek. Ačkoli s otcem mnoho času kvůli jeho pracovnímu nasazení nestrávil, některé vzpomínky mu utkvěly. „Pamatuji se, že mi velmi imponovalo, když jsem za otcem chodíval do kanceláře na židovské obci a on mluvil do tří telefonů naráz. To na mě dělalo velký dojem,“ říká pamětník a přiznává: „Jinak byl otec, abych řekl pravdu, trochu divný. Byl velice pobožný a byl snad jediný, kdo v Praze nenosil klobouk, pouze jarmulku. Byl pobožný na rozdíl od matky, která byla velká sionistka a rozhodně ne pobožná, naopak. Například o šabatu chodila kouřit k našim křesťanským sousedům, a když se to otec dozvěděl, byl z toho velký skandál. Ostatně mezi rodiči byly jisté rozpory ohledně mé náboženské výchovy, jak mi později matka přiznala.“

Obnova židovského života

Hanuš Rezek měl významný podíl na zajištění československé vojenské pomoci nově vznikajícímu Státu Izrael a jeho syn Jehošua Rezek k tomu lapidárně uvádí: „Otec byl tehdy správcem takzvané terezínské podstaty, kterou prodal československé vládě za podporu Státu Izrael.[1] Za ni získal Izrael zbraně, výcvik letců a další významnou vojenskou pomoc.“ Toto tvrzení je sice zkratkovité, ale práce Hanuše Rezka ve prospěch nově vznikajícího Izraele byla rozhodně podstatná, stejně jako jeho zásluhy o znovuoživení židovské komunity, zdecimované válkou, a jejího náboženského života.

Kromě výše uvedených funkcí souvisejících s chodem obce byl Hanuš Rezek členem různých sionistických organizací. Jako předseda svazu Makabi v Československu se měl účastnit prvního sjezdu Makabi v nově vzniklém Státě Izrael. „V prosinci 1948 měl otec odletět s několikačlennou delegací do Izraele, kde připravoval makabiádu. Jejich letadlo však havarovalo za bouře v Řecku a otec spolu se všemi dalšími členy delegace i posádky zahynul. Tehdy jsem byl na táboře židovské obce v Tatrách, kam za mnou přijela matka, aby mi sdělila tu zprávu. Pak jsem se už do Prahy nevrátil,“ vzpomíná Jehošua Rezek na tragické okolnosti otcovy smrti.

Pamětník zůstal u matčiných přátel na Moravě, nějakou dobu bydlel ve Vsetíně u Ericha Kulky a v létě 1949 odjel spolu s matkou a tehdy dvouletou sestrou do Izraele. „Matka zde rozhodně zůstat nechtěla. Stejně jako otec, i ona se cítila doma tam a pobyt v Praze považovala za přechodný,“ vysvětluje pamětník. Odjížděli přes Itálii lodí, na níž se plavila s rodinou i jeho pozdější manželka Miriam Karas. Dnes se oba manželé usmívají při vzpomínce na dávné setkání. „Nás na lodi znali všichni. Moje malá dvouletá sestra Daniela totiž neustále plakala a celé osazenstvo lodi vídalo mou matku, jak utěšuje křičící dítě,“ líčí Jehošua Rezek.

Kdyby nezahynul, popravili by ho

Po příchodu do Izraele si matka našla práci v administrativě a Jehošua, tehdy devítiletý, byl přijat do kibucu Chulda, kde prožil dva šťastné roky. Po dvou letech ho matka přestěhovala do rodiny, kde dočasně žila mladší Daniela – sama jako plně zaměstnaná se nemohla zároveň starat o obě děti. Později si ovšem mohla vzít obě děti k sobě do Kirjat Motzkin, kde získala malý byt. Pamětník navštěvoval zemědělskou školu, po vojně vystudoval chemii a pracoval jako odborník na metalurgii. V roce 1969 se oženil a s manželkou Miriam vychovali dvě děti. Dnes žijí v Kirjat Motzkin.

„Po odchodu do Izraele matka většinu kontaktů s Československem ztratila, ostatně vztahy obou zemí byly složité. Procesy padesátých let jsme sledovali zpovzdálí, ale dnes jsem přesvědčen, že kdyby otec tragicky nezahynul v roce 1948, jistě by ho komunisté pár let nato popravili,“ míní Jehošua Rezek. Rád vzpomíná na první návštěvu Prahy po pádu komunismu, kdy se šel podívat do vinohradského domu, kde s rodiči tři roky bydlel. „Na zvonku jsem uviděl známé jméno. Zazvonil jsem a přišel mi otevřít náš soused, tehdy už velmi starý pán. Poznal mě a na přivítanou mi přinesl jarmulku, kterou jsem u těchto sousedů měl, když jsem s nimi někdy jedl. Schovávali mi ji více než padesát let,“ uzavírá pamětník své vyprávění.

[1] Terezínská podstata byl majetek, který se po osvobození nacházel v Terezíně a v roce 1946 připadl Radě židovských obcí v Československu. Ta také získala v roce 1946 šedesát milionů tehdejších korun jako částečnou kompenzaci za finance na účtech terezínské židovské samosprávy. Tato částka měla být použita na sociální potřeby členů židovské obce. Podrobněji viz Petr Sedlák: Poté. Postoj a přístup k Židům v českých zemích po druhé světové válce (1945–1947/1953). Disertační práce, Brno, Masarykova univerzita 2008, dostupná z https://is.muni.cz/th/b8na1/Sedlak-dizertace.doc