Miriam Rezek

„Žijeme v Izraeli, ale není to tu lehké ani teď. Situace politická není snadná. Nevím teď, jak to bude. Pro lidi je to tu velmi těžké, pracují moc, když děti studují, je to velmi drahé, když člověk chce dát trochu vyšší úroveň. Ale jak říkala maminka: ‚Jen tady můžeme žít. To je naše zem, tu jsme dostali.‘“

„Takže maminka měla tři děti, osm vnoučat, dvacet pravnoučat. Vždy říkala, že zvítězila. Má rodinu, má děti a rodina neskončila. Naše rodina je tu.“

„Když byla válka, v roce 1944 utekli rodiče do hor na Oravu. Maminka byla tři měsíce v jiném stavu. Hledali, kde by se mohla schovat, a matka si pamatovala nějakou rodinu v místě, kde žili. Matka i otec byli z Velké Bytče. Tak si vzpomněla, že tam někdo bydlí, a šli k němu. Ten člověk řekl, že tam může zůstat, ale aby Němci nezjistili, že jsou u nich, tak otec musel vykopat jámu pod tím domem. Tam se schovali. Šest měsíců tam byli. Matka byla těhotná a bylo to velmi, velmi těžké. Byla zima, v říjnu tam přišli. Dva nebo tři týdny předtím, než skončila válka, ta rodina, která je schovávala, jmenovali se Adamik, rodiče prosila, aby odešli.“

„Bratr vážil 900 gramů, méně než kilo. V nemocnici byly ještě jeptišky a jedna z nich řekla mamince, že asi nebude žít, ale udělá všechno, aby žil. Tak jedna jeptiška maminku vzala, řekla jí: ‚Pojď se se mnou modlit.‘ Maminka řekla: ‚Já jsem Židovka, nemůžu jít s tebou.‘ – ‚Bůh je všude, pojď se mnou.‘ Tak se modlila. Vrátila se do nemocnice a lékař jí řekl: ‚On bude žít. Bude žít.‘ A tak to bylo.“