Oldřich Řičánek

* 1936

  • „No já jsem měl s sebou tu kameru ‚šestnáctku‘, tak jsem si ji vzal i na ten hokej. A stoupl jsem si zrovna, poněvadž mě to zajímalo, mezi tu partiji ruskou a mezi našema hokejistama. Tam jsem stál a tam byl taky trenér ruský a slyšel jsem, jak on tehdy, když je posílal na led, tak za nima volal: ‚Za rodinu, tovarišči!‘ Tak jsem viděl, že pro ně to vlastně je jak válečný pokřik. Oni měli ten hokej a ten Tarasov [Anatolij Vladimirovič Tarasov] byl důstojník vysoký a on je vedl ty hokejisty jako vojáky – oni museli poslouchat na slovo, a proto tam docházelo k takovým těm opravdu výkonům vysokým od těch Rusů. Ale našim se podařilo. Mně se na třicetimetrovou cívku náhodou podařily oba góly zachytit. Jeden byl Suchý a jeden Černý, dali ty góly dva naši hokejisti. Ohromně to… No, on ten Tarasov měl takhle ruku, to jsem všechno natočil, jak z toho byl nešťastný. Potupa taková jejich. Poprvé je porazí takový [malý] stát na mapě, to byla pro ně hrozná potupa. Tak to jsem byl toho svědkem, jak to nesl a jak působil na svoje hráče, že je to pro ně strašná potupa.“

  • „5. května [1945] u nás spal nějaký německý důstojník v hotelu, a když si dával snídani, tak měl pořád ruku v kapse. A maminka v kuchyni, když ho obsluhovala, tak říkala: ‚Nevím, co on furt má v té kapsi.‘ Já jsem to zaslechl, ona to říkala děvčatům tam v té kuchyni. A to byl důstojník, který už se bál o svůj život a měl připraveného koně blízko, tam mu dovedli, nebo co já vím. A on od nás nasedl na koně a jel směrem k nádraží. A jel ten ruský Ivan, my jsme jim říkali těm hloubkovým pilotům, těm stíhačkám. A on ho viděl na koni, toho důstojníka, a hodil na něho bombu. A tam vedle zboural barák. My jsme tam utíkali, kluci jsme to chtěli vidět, co jako bylo. Tak tam byla díra po baráku, ale z toho Němce tam byla jenom noha. S botou utržená noha. To jako kluk tehdy byl jsem deset, jedenáct let. Pro mě to byl otřes vidět zakrvavenou nohu, když jsem si uvědomil, že byl u nás, ten důstojník. Tak to na mě tak jako působilo tehdy hrozně. Těsně už před 6. květnem, kdy byl Holešov osvobozený.“

  • „U nás v tom hotelu bylo několik hostů, kteří věděli o tom, že večer chodívají partyzáni si pro různé produkty. Ale samozřejmě, protože byli všichni kamarádi, tak nikdo by se o tom nezmínil. Ale bylo zajímavé to, že tam chodili i němečtí důstojníci, protože když slyšeli, že tam se nejlíp jí a nejlíp pije a tak, takže chodili tam taky. A mezi nima byl rakouský důstojník, jmenoval se Hans Kocher. A ten začal tak spolupracovat s těmi partyzány, že jim vozil nákladními auty do bystřických lesů zbraně a střelivo. Já jsem jako kluk s ním kdysi jel v tom náklaďáku. Doteďka si vzpomínám, že jsem viděl v těch bednách, že jsou veliké náboje do nějakých kulometů a granáty a takové věci. Takže on jako důstojník německý, Rakušan, pomáhal těm partyzánům velice. Oni neměli žádný přísun zbraní a střeliva a toho tehdy. To bylo 42, 43, 44, později, tak nějak...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 11.03.2022

    (audio)
    délka: 01:57:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Zlín, 13.03.2022

    (audio)
    délka: 02:03:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nenáviděl jsem komunisty od momentu, kdy nám zavřeli otce

Oldřich Řičánek na filmových ateliérech v Gottwaldově, asi poč. 60. let
Oldřich Řičánek na filmových ateliérech v Gottwaldově, asi poč. 60. let
zdroj: archiv pamětníka

Oldřich Řičánek se narodil 19. ledna 1936 v Holešově na Zlínsku v rodině tamějšího hoteliéra Josefa Řičánka a Marie Řičánkové, rozené Oškerové. Otec vedl prosperující podnik na Sokolském domě, kde také Řičánkovi bydleli, za druhé světové války se stal podporovatelem odboje. Roku 1949 přišel otec o živnost a v procesu s dalšími živnostníky byl odsouzen ke dvěma letům vězení, která strávil v uranových lágrech na Jáchymovsku. Oldřich i jeho bratr Vlastimil následkem otcovy perzekuce nesměli studovat. Přesto se nakonec oba uchytili (někdy jen na čas) v oborech, které je zajímaly a uspokojovaly. Z bratra se díky členství v KSČ stal redaktor brněnského Rozhlasu a Oldřich našel místo laboranta ve filmových ateliérech na Kudlově nad Zlínem. Rukama mu prošly filmové pásy natočeného materiálu Hanzelky a Zikmunda nebo Cesta do pravěku Karla Zemana a později se dostal i k práci na pozici asistenta kamery. Takto se podílel například na Baronu Prášilovi a Vynálezu zkázy nebo dětských filmech režisérů Josefa Pinkavy a Zdenka Sirového. Celý život se věnoval fotografování a kromě momentek z natáčení zdokumentoval například i dění v srpnu 1968 v tehdejším Gottwaldově. V roce 1969 vycestoval do Stockholmu na hokejové mistrovství světa a na kameru „šestnáctku“ se mu povedlo zaznamenat nejdůležitější momenty legendárního zápasu ČSSR vs. SSSR. Unikátní nahrávku věnoval na sklonku 90. let sportovnímu redaktorovi Robertu Zárubovi. Po odchodu z filmových ateliérů a založení rodiny až do revoluce střídal různá zaměstnání a jeden čas pracoval i v přidružené výrobě JZD Hvozdná nedaleko Slušovic. Roku 2022 žil ve Zlíně.