„Když se neplnila norma na 80 %, tak jste dostal jenom základní dávku potravin, to znamenalo: čtyři kolečka knedlíků, drobek omáčky, padesát gramů masa k obědu. Polívka byla, to si člověk mohl vzít. A co bylo dobrý, mohl si vzít člověk, kolik chtěl chleba.“
„Ten život v tom lágru, jak jsem se už zmínil, že měli s náma plány nedobrý. Dozvěděli jsme se to víceméně nedopatřením, protože ti naši instruktoři a velitelé, ti spolehliví poddůstojníci, ti si rádi za sebe nechávali platit v hospodě. A když byla vycházka, tak oni se vždycky k někomu přifařili a nechali si platit. A protože to bylo zadarmo, tak si vždycky dali, a když si dali, tak povídali. A jeden [říkal]: ,Jen si nemyslete, že až přijdou Američani‘ – to byla válka v Koreji, situace byla skutečně velice napjatá – ‚že vás tady odsud vysvobodí. Nikam. Půjde se pryč a pro každého z vás je kulka připravená.‘“
„To byl normálně tábor, jako byly koncentráky. Drátěnej plot, nahoře dvě řady ostnatého drátu, brána se strážnicí, a s bajonetem chlap, spolehlivej, s flintou chodil kolem dokola. Čili to bylo pro ně usnadněný tím, že jsme byli pod kontrolou. Co se jim nedařilo, že nikdy nevěděli, kdo je na šichtě a kdo není na šichtě. Protože někdy se stalo, že se směna zdržela, nestačili vyfárat nebo neměli hotovou práci, kterou měli udělat, tak zůstali na šichtě. A oni nevěděli, kde kdo je.“
Oldřich Richter se narodil 20. května 1930. V poválečných letech vystudoval gymnázium v Klatovech a poté nastoupil ke studiu medicíny na lékařskou fakultu v Plzni. Po dvou ročnících, na podzim 1951, narukoval k pomocným technickým praporům. První měsíc strávil prací v karvinském černouhelném Dole Mír (dnes Důl Gabriela), následovaly dva roky nucených prací ve vojenském táboře v Ostravě-Radvanicích při černouhelném Dole Ludvík. Z technických praporů se vrátil v roce 1953. Později dokončil studia na vysoké škole a stal se lékařem. V době natáčení rozhovoru (2016) žil Oldřich Richter v Zelené Lhotě na Klatovsku.
