Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr., CSc. Vladimír Richter (* 1942)

• narodil se v roce 1942 v Praze na Vinohradech

• pocházel ze sokolské rodiny, po roce 1948 vyloučené ze Sokola

• otec Ferdinand Richter měl krejčovskou firmu

• likvidace živnostníků a nepříznivý kádrový posudek dohnaly otce v roce 1958 k sebevraždě

• Vladimír vystudoval biochemii na přírodovědecké fakultě

• v letech 1964–1994 působil ve Výzkumném ústavu vodohospodářském

• v roce 1968 vstoupil do obnovujícího se Sokola

• zajímal se o Klub angažovaných nestraníků, za to mu v roce 1970 hrozil vyhazov z práce

• z politických důvodů se nesměl ucházet o vědecký titul

• během normalizace se věnoval fotografování legionářů, což se ukázalo jako politicky nežádoucí

• kandidatury se dočkal v roce 1985, vědecký titul obhájil v roce 1989

• v 90. letech vyráběl hudební nástroje

• od roku 1990 působí v obnovené organizaci T.J. Sokol Praha Královské Vinohrady

Čistky v Sokole rodinu neminuly

RNDr. Vladimír Richter, CSc., se narodil v roce 1942 v Praze na Vinohradech. Jeho otec Ferdinand Richter měl prosperující krejčovskou firmu, maminka Františka mu dělala účetnictví.

Oba rodiče byli sokolové, v roce 1948 cvičili na XI. všesokolském sletu a poté byli ze Sokola z politických důvodů vyloučeni. Na tomto sletu, na dlouhou dobu posledním, totiž dávali sokolové najevo svůj nesouhlas s režimem a komunistická vláda v čele s Klementem Gottwaldem se rozhodla se vzpurnými sokoly zatočit.

„Po druhé světové válce, zejména v letech 1947 a 1948, do Sokola infiltrovala dělnická třída. Sokolem se tedy stal například soudruh Gottwald i pozdější prezident Zápotocký,“ vypráví Vladimír. Po sletu se z popudu KSČ konaly v Sokole čistky. Členové, kteří se nezdáli dostatečně loajální k nově nastolenému režimu komunistické strany, byli vyhozeni.

„Okolnosti vyloučení mých rodičů ze Sokola jsme doma nerozebírali. Maminka měla od té doby schovaný sokolský kroj. Bratr Vratislav byl v trubačích. Ti měli na fanfárce praporek se znakem Sokola Vinohrady, pak se z nich stal trubačský sbor České obce sokolské. Po sletu v roce 1948 k nám přišel bratr Papež, který trubače cvičil, a přinesl jeden praporek, abychom ho schovali. Odcházel ze Sokola a říkal, že přichází divná doba a byl by rád, kdyby se praporek uchoval. Měli jsme ho schovaný ve skříni a po roce 1990 jsem ho vrátil do Sokola Vinohrady,“ vypráví pamětník, který začátkem padesátých let také Sokol opustil.

 

Likvidace živnostníků dohnala otce k nejhoršímu

Rodinu Richterových ale s nástupem komunistů k moci čekaly mnohem těžší rány, než je vyhazov ze Sokola. Otec Ferdinand byl živnostník a v pražské Řipské ulici č. 24 provozoval krejčovskou firmu. Přes nejrůznější restrikce a ztěžování podnikání ze strany státu se Ferdinand Richter snažil svou živnost udržet při životě. Musel například propustit učedníka a také dělníky. S šitím mu tedy pomáhala Vladimírova maminka. Malý Vladimír roznášel práci dělníkům, kteří pro otce šili doma, ovšem neoficiálně, načerno.

„Také bylo zavedeno takzvané progresivní zdanění živnostníků a daně rostly rok od roku. Likvidovalo ho ale také to, že ručně ušitý oblek musel být prodán za stejnou cenu, jako byla cena konfekčního obleku,“ vypráví Vladimír.

Možnost uživit rodinu řemeslem na živnost se zužovala, ale Vladimírovu otci se to s obrovskými obtížemi dařilo ještě několik let.

„Navíc měl tatínek částečnou invaliditu, měl problémy se srdcem. Když už usoudil, že to finančně neutáhne, maminka si našla zaměstnání jako uklízečka, což tatínek těžce nesl,“ říká pamětník.

Když už to bylo neudržitelné a musel živnost zrušit, pokoušel se najít si práci, ale neúspěšně. Nikde ho nechtěli přijmout kvůli kádrovému posudku. O to se postaral uliční výbor složený z komunistických kádrů, které si osobovaly právo rozhodovat o osudech svých sousedů.

„Věděli jsme, kdo z našeho domu je kovaný bolševik, kdo chodí na schůze uličního výboru. V bloku byla velice známá soudružka Pelikánová, dříve Pelcmanová, kovaná bolševička, byl tam okrskář, policajt soudruh Laňák, estébák soudruh Volf, takže jsme věděli, že jakékoli kádrové posudky jsou v rukou těchto lidí a že jejich posudek na krejčího-živnostníka a členy jeho rodiny bude vždy negativní,“ říká Vladimír.

V zoufalé situaci, bez vidiny perspektivy, si vzal Ferdinand Richter život. „Tatínek byl nimrod a měl loveckou zbraň. Tou se zastřelil v místě své rodné vesnice,“ říká pamětník. Psal se rok 1958 a jemu tehdy bylo šestnáct let. Tatínkův dopis na rozloučenou policie zabavila a nikdy ho rodině nedala.

 

Na přírodovědeckou fakultu ho vzali

Vysokoškolské vzdělání bylo dětem bývalých živnostníků, a tedy tzv. vykořisťovatelů dělnické třídy, často odpíráno. Vladimír se dostal na vysokou školu díky dobrému prospěchu na jedenáctiletce a hlavně proto, že se v soudruzích hnulo svědomí a dali mu doporučení ke studiu.

Vystudoval biochemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a v roce 1964 nastoupil do Výzkumného ústavu vodohospodářského.

 

Zájem o obnovu Sokola a Klub angažovaných nestraníků se mu vymstil

V době Pražského jara roku 1968, kdy Československo žilo nadějemi na demokratizaci politické scény, kdy byla zrušena cenzura a otevřely se hranice, byl již Vladimír ženatý a také se zapojoval do společenského dění. Dodnes vzpomíná na snahu o obnovení Sokola, do nějž byl jeho rodině po roce 1948 zapovězen vstup.

„Byla velká schůze na Žofíně, které jsem se zúčastnil. Vzpomínám na to rád a s nadšením. Zapůsobil na mě Sukův Nový život, který byl takovou sokolskou hymnou. Zapůsobily na mě dopisy našich olympioniček. Mezi nimi Věra Čáslavská, trenérka Matlochová. Četl se tam dopis paní Hany Benešové. Byla tam prezenční listina, dělaly se zápisy. Dodnes se tyto dokumenty nenašly,“ vypráví Vladimír.

Kromě Sokola se také zajímal o vznikající Klub angažovaných nestraníků. Ten sdružoval zájemce o politickou angažovanost, kteří nebyli nebo nechtěli být členy KSČ ani žádné jiné strany tehdejší Národní fronty.

To vše mu komunisté přičetli na vrub o něco později, poté co v srpnu 1968 Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy, čímž vzaly liberalizační procesy zasvé a režim opět přitvrdil. Pamětník tehdy stále působil ve Výzkumném ústavu vodohospodářském, měl doktorát přírodních věd a usiloval o vědeckou kandidaturu. Náhle byla ohrožena nejen jeho vědecká kariéra, ale i existence.

 

Klacky pod nohy

„Byl jsem mezi několika vybranými, které pozvali na kádrovou prověrku k řediteli ústavu. Položili mi otázku, jak se dívám na rok 1968. Odpověděl jsem, že jsem přesvědčený, že se systém musí změnit a být lidštější, protože komunismus v padesátých letech dohnal mého tatínka k sebevraždě. Chvíli bylo ticho a pak mi bylo řečeno: ‚Soudruh Richter,‘ (bez pátého pádu) ‚my vás tedy nevyhodíme, ale slibujeme vám, že platově budete úplně na chvostu, že kandidaturu vám nepovolíme, a kdybyste náhodu chtěl odejít, dáme vám takový posudek, že vás nikde nevezmou,‘“ vypráví Vladimír.

Tato slova se naplnila o čtyři roky později, když udělal konkurz do Nemocnice Pod Petřínem na vedoucího laboratoře. „Bylo už všechno dohodnuto, ale za tři dny mi zavolali, že se velice omlouvají, ale že mám takový posudek, že mě nemohou vzít,“ říká pamětník.

V ústavu tedy zůstal a ve volném čase s kolegou vyvíjeli patenty. Když v sedmdesátých letech o jeden jejich patent projevila zájem společnost Hewlett-Packard, nastal problém. „Ředitel ústavu řekl, že by to musel schválit ZV KSČ, obvodní výbor KSČ a posléze i ministerstvo, a to rozhodně schváleno nebude. Takže nás několik let navštěvoval pracovník Podniku zahraničního obchodu, osoba kádrově spolehlivá, vyzvedl si materiály k našemu vynálezu a odjel do světa. Samozřejmě s nulovým efektem, neboť vynálezu nerozuměl,“ vysvětluje Vladimír absurditu doby.

Klacků pod nohy ale měl režim po ruce stále dost. Během normalizace se Vladimír kromě zaměstnání věnoval fotografování legionářů z první světové války, což se také ukázalo jako politicky nežádoucí, a jeho nadřízený ve výzkumném ústavu jej vyzval, aby toho zanechal.

S nesvobodou se pamětník vyrovnával, jak se dalo. Sokol mu nahrazovala kanoistika a vědeckou kandidaturu hudba.

Kandidatury se ale nakonec přece jen dočkal, a to v roce 1985. Vědecký titul obhájil v roce 1989.

 

Sametový listopad

Vladimír vzpomíná: „K průvodu studentů jsem se připojil u Palackého mostu. Na křižovatce u Národního divadla stál dopravní policista v bílých rukavicích s motorkou (regulovčík) a průvod nasměroval směrem na Perštýn. Když se průvod zastavil, zjistil jsem, že postarší osoby s transparentem ‚Pryč s komunismem‘ zmizely. Otočil jsem se a odešel. To jsem ale již u Národního divadla procházel mezi policisty v přilbách. S odstupem doby soudím, že celá akce byla předem připravena policií a průvod studentů byl do akce vmanipulován.“

 

Maminku na Všesokolském sletu tlačil na vozíku

Ve Výzkumném ústavu vodohospodářském působil do roku 1994. Poté se rozhodl k obdivuhodné změně, když začal jako živnostník vyrábět hudební nástroje. „V době, kdy mi zamítli vědeckou kandidaturu, jsem si řekl, že si musím najít nějaké hobby. Začal jsem tedy hrát v orchestru na zobcovou flétnu, produkovali jsme renesanční a barokní hudbu. K tomu jsou třeba různé, pro dnešní dobu netypické hudební nástroje a já jsem se pokoušel nějaké udělat. Můj první nástroj byl tedy cink, což je dřevěná trumpetka. Odlil jsem ji z pryskyřice, pak ji udělal ze dřeva a pak jsem začal soustružit. Když jsem v roce 1990 odešel z ústavu, měl jsem docela slušné vybavení a jako hobby jsem vyráběl různé šalmaje, flétny a podobně.“

Sametová revoluce mu také otevřela dveře do obnoveného Sokola na Královských Vinohradech, který za komunismu fungoval jako ZRTV, tedy základní a rekreační tělesná výchova. „Ti, které v roce 1948 nevyhodili a cvičili tam i za komunismu, mi říkali, že se tam pořád cítili jako bratři sokolové, i když si tak říkat nemohli. V roce 1990 se tam objevili sokolové, kteří byli kdysi vyhození, stejně jako mí rodiče a de facto i já, a ti říkali, že oni jsou nositelé sokolské tradice a znovu přebírají sokolovnu. Cítili se být trochu jinými sokoly než ti, kteří pokračovali v těch letech komunismu. Cítím jisté napětí nebo kritické připomínky, ale je to pochopitelné a nemám to ani jedné straně za zlé,“ říká Vladimír.

S pohnutím vzpomíná především na Všesokolský slet v roce 2000. Jeho mamince bylo tehdy čtyřiadevadesát let. Navrhl jí, že spolu půjdou do průvodu. „Maminka si myslela, že si z ní dělám legraci, protože už byla na vozíku. Ale to mi nezabránilo, abych ji tam i s vozíkem vzal. Byla to pro ni velká satisfakce,“ uzavírá své vyprávění Vladimír Richter.