Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivana Richterová (* 1945)

• narodila se 2. ledna 1945 v Polici nad Metují

• rodiče vlastnili hostinec s divadelním sálem, který jim znárodnili

• matka a děti se dlouho léčily s tuberkulózou

• když je chtěli vystěhovat z domu, vyhořel

• otec byl na dva dny zatčen

• podezřívali ho, že majetek zapálil sám, aby ho nemusel odevzdat

• rodina se rozdělila, protože neměla kde bydlet

• pamětnice se z politických a kádrových důvodů nedostala na školu

• v srpnu 1968 s přáteli vyráběla a rozvážela protisovětské letáky

• totéž zopakovala v listopadu 1989

• odmítla vstoupit do komunistické strany

• celý život se věnovala amatérskému divadlu, hraní a režii

• absolvovala lidovou konzervatoř, obory režie a dramaturgie

• podporovala a učila děti a mladé lidi, kteří chtěli hrát divadlo

• stala se jednou z organizátorek Jiráskova Hronova

• angažovala se v polickém domově důchodců

• předčítala seniorům a organizovala pro ně různé akce

• v roce 2022 žila ve svém bytě v Polici nad Metují

Rodině Ivany Richterové znárodnili na začátku 50. let hostinec v Polici nad Metují. Když je chtěli vystěhovat, dům nešťastnou náhodou vyhořel. Otce zatkli, protože byl v podezření, že dům zapálil. „Dva dny ho drželi ve vězení, ale pak se naštěstí objevila pravá příčina požáru,“ vysvětluje pamětnice. Maminka s oběma dětmi se dlouhá léta potýkaly s tuberkulózou a s osaměním, které vyplývalo z vysoké nakažlivosti smrtelně nebezpečné nemoci.

Poté, co se pamětnice uzdravila, nevzali ji z politických důvodů na vysněnou střední školu a dostala zákaz dalšího vzdělávání. „Já byla tak nešťastná, že jsem si řezala žíly, naštěstí tupým nožem, a táta mě pak navíc ještě strašně zmlátil,“ popisuje velice smutné období svého života.

Když přece jen absolvovala aspoň střední zemědělskou školu, dál na vysoké už studovat nemohla. V srpnu 1968 s kamarády vyráběla protisovětské letáky a rozvážela je po vsích a městečkách, totéž zopakovala v době sametové revoluce. Odmítla vstup do komunistické strany. Celý život se věnovala amatérskému herectví a režii a dramatické výchově dalších generací. Stala se organizátorkou Jiráskova Hronova.

Po generace byli hostinskými

Julius Richter a Jarmila, rozená Mašková, měli dvě děti, starší Ivanu a o dva roky mladšího Julia. Všichni hráli amatérské divadlo v Polici, děti kromě toho i v Hronově. Julius Richter mladší absolvoval textilní průmyslovku a měl výtvarný talent. Navrhoval a vytvářel kulisy či divadelní plakáty.

Hostinec čp. 49 U Richterů v Tomkově ulici v Polici nad Metují vlastnila rodina Richterova už od poloviny 19. století. V roce 1907 přistavěl František Richter divadelní sál a tím umožnil místnímu ochotnickému spolku Kolár pravidelná představení. Jezdily sem i různé divadelní společnosti.

Objevily se tu herecké osobnosti jako Zdeněk Štěpánek, Theodor Pištěk, Eduard Kohout či Olga Scheinpflugová - Čapková. „Chodila vždycky do kuchyně na kafe se škraloupem, protože v Praze by takové nedostala. Neměli tam prý tak tučné mléko,“ směje se pamětnice. Hrávala se v hostinci U Richterů i loutková představení společnosti Matěje Kopeckého. Ačkoli se na počátku druhé světové války v Polici postavila divadelní budova, hostinec divadelně nezahálel.

Na začátku 50. let hostinec i s rozlehlou zahradou, letním venkovním divadýlkem, zámečnickou dílnou a domkem znárodnili. Rodina zde prozatím mohla zůstat. Nicméně celé vybavení hostince odvezli, včetně biliáru a orchestrionu s Radeckého maršem. Z divadelního sálu se stal sklad obilí.

Tuberkulózní děti trpěly samotou a odloučením od rodičů

Matka a obě děti onemocněly v padesátých letech těžkou tuberkulózou. Jarmila Richterová se léčila dlouhých osm let a teprve po operaci plic se vrátila domů. Děti strávily dlouhý čas v léčebně na Košumberku. Po celou dobu se spolu nesměly stýkat, umístili je na různých odděleních. Otec s babičkou mohli přijet jednou za měsíc.

Děti v léčebně musely téměř neustále ležet, jen občas šly na vycházku. Na pokoj s osmi malými pacienty docházela učitelka. Když se objevily vši, ostříhali děti dohola. „Odloučení od rodičů bylo strašné, ale nakonec jsem si zvykla. Se smutkem jsme nesli, když jsme přišli konečně domů, že tam maminka ještě dlouho chyběla. Pustili ji třeba jednou ročně na Vánoce na třídenní návštěvu. O to hůř jsme nesli další loučení,“ popisuje pamětnice trudné období svého života.

Když se maminka konečně uzdravila, pracovala jako mzdová účetní v továrně Veba. Otec měl obstavený plat, snad prý  musel splácet nějaké dluhy z hospody. Pracoval jako balič v podniku Inventor. Vyráběla se tu populární stavebnice Merkur, nicméně jeho děti si s ní hrát nemohly. Neměl dost peněz, aby jim ji mohl koupit. Pracovat musela i babička Anička, aby se všichni nějak uživili. V podniku Veba dlouhé desítky let přišívala poutka k ručníkům či dětským bryndákům.

Bydleli v benediktinském klášteře

V roce 1961 chtěli Richterovy vystěhovat z jejich domu, kde do té doby mohli bydlet, přestože jim už vlastně nepatřil. Jenže dům vyhořel kvůli jedné z obvyklých příčin, trámu u komína. Otce na dva dny zavřeli, protože se dostal do podezření, že raději majetek zapálil, než aby ho dobrovolně odevzdal socialistickému státu. Nato jim přidělili byt v benediktinském klášteře. „Maminka omdlela, když se sem poprvé podívala, a odvezli ji do špitálu,“ říká pamětnice.

Byt měl sice krásné gotické stropy, ale pouze dvě studené místnosti s jednou žárovkou. Kdysi to bývala kuchyně s obrovskou pecí, a aby bratři mohli být i při přípravě pokrmů s ostatními přítomni bohoslužbám, probourali okénko do kostela směrem k oltáři.

Rodina odmítla byt přijmout a musela se rozdělit, jelikož neměla jinou možnost ubytování. Matka se nastěhovala k babičce do její jediné místnosti, otec si pronajal malý pokoj a děti bydlely v divadle u správců. „V divadle to bylo fajn. Zblízka jsem poznala Vlastu Fabiánovou nebo Danu Medřickou. Herecká šatna ležela hned vedle našeho pokojíku a my jim do šatny mohli nosit kafe,“ vzpomíná pamětnice. Trvalo více než rok, než jim byt v klášteře upravili a mohli se nastěhovat. Později získali další malou místnost jako dětský pokoj.

Na vysněnou školu ji nevzali

Richterovi chodili na bohoslužby do místního katolického kostela. Maminka zpívala ve sboru, obě děti docházely na náboženství a Julius ministroval. „Brali jsme to tak, že to patřilo k životu. Chodím do kostela dodnes, nikdy jsem od víry neustoupila. Nejraději se chodím pomodlit a poprosit o pomoc do suchdolské kapličky,“ říká pamětnice.

V osmé třídě základní školy si podala přihlášku na střední zdravotní školu v Trutnově. Jenže když si v přijímací komisi přečetli, že je dcera živnostníka a navíc z katolické rodiny, měli za to, že není hodna stát se zdravotní sestrou.

Mohla aspoň pokračovat na základní škole, jelikož se zrovna experimentálně zaváděly deváté třídy. Ke konci se chtěla hlásit na jedenáctiletku, tedy na gymnázium. Jenže přišel dopis od okresního národního výboru (ONV), že se nesmí dále vzdělávat, protože není vychovávaná ve správném socialistickém prostředí. Měla povinně od srpna nastoupit do barevny textilního podniku Veba.

Musela se naučit rodit krávy

Shodou okolností se v Polici měnila učňovská zemědělská škola na střední školu zemědělskou. Maminčina kamarádka nějakým zázračným způsobem zařídila, že sem mohla Ivana Richterová bez přijímaček nastoupit na obor pěstitel-chovatel. Pamětnice si začala zvykat na koně a krávy, musela je dojit a rodit telata. Naučila se jezdit na koni i s traktorem a kombajnem.

„Začátky byly krušné, protože jsem se hodně nadřela a taky jsem měla šílený mindrák. Máma mi totiž říkala, když jsem přinesla pětku ze školy, že se nehodím k ničemu jinému než ke kravám. A najednou to tak bylo,“ vysvětluje pamětnice s tím, že si rychle zvykla a pak už se cítila v tomto prostředí dobře. V roce 1964 maturovala s výtečnými známkami.

Recitovala ve svazácké košili

Ivana Richterová se trochu snažila vyjít vstříc socialistickému režimu, aby se po maturitě mohla přihlásit na vysokou školu. „Vzali mě do Československého svazu mládeže, vedla jsem jiskřičky a recitovala na tribunách budovatelské verše,“ říká pamětnice a dodává, že nic z toho nepomohlo, studovat nesměla.

Nejprve chtěla zkusit veterinářskou školu, protože tu si vybral její tehdejší partner. Když se rozešli, plány změnila. Na Divadelní akademii múzických umění (DAMU) chtěla studovat režii a dramaturgii. „Odepsali mi, že nesmí přijmout maturanty ze zemědělských škol, protože ti musí jít do zemědělství,“ trpce podotýká pamětnice.

A tak si mezi třemi umístěnkami vybrala Strojní a traktorovou stanici v Červeném Kostelci, kde byla dalších patnáct let. Nejprve ji přidělili do agrolaboratoře a poté ji převeleli do střediska ochrany rostlin v Hejtmánkovicích, kde pracovala deset let jako rostlinolékařka. „Pak přišli na to, že vlastně nemám žádný titul a musela jsem nastoupit jako ekonomka, stále v rámci jednoho podniku,“ směje se pamětnice.

V srpnu 1968 se báli, že nastane válka

V noci 21. srpna 1968 bylo teplo a sourozenci Richterovi měli otevřené okno. Náhle je vzbudil hluk. Nejdřív mysleli, že jedou kombajny na pole, protože právě probíhaly žně. Ale pak přiběhl tatínek, který poslouchal rádio, a pověděl jim o okupaci. Pamětnice hned sedla na motorku a jela do práce. Ve tmě se proti ní pomalu sunula kolona tanků.

První tři dny po okupaci se v červenokostelecké agrolaboratoři nepracovalo, protože všichni měli obavy, že nastala válka. „Vypracovali jsme krizové plány na evakuaci krav. V nejhorším případě se prostě měly vyhnat z kravína. Ale pak musely kombajny na pole, protože obilí dozrávalo, to se nedalo nic dělat,“ vzpomíná pamětnice.

Ivana Richterová s přáteli a bratrem vytvořila protisovětskou buňku. Vyráběli letáky na základě zpráv, které jim přiváželi kamarádi z Prahy a Plzně. Rozváželi je po okolních vsích a městečkách a přitloukali na různá místa. Mělo pro ně význam, že v tu chvíli aspoň něco dělají. „Táta nám sice říkal, ať se do ničeho nezapleteme, ale my si nedali říct. A stejně to bylo houby platný,“ říká pamětnice.

V 70. letech nabízel ředitel podniku pamětnici vstup do komunistické strany. Pokud by vstoupila, získala by povýšení a lepší plat. „Řekla jsem mu, že by se táta zbláznil a to nemůžu dopustit,“ říká pamětnice s tím, že podobnou nabídku už nikdy víc nezopakovali.

Divadlo se jí stalo celoživotní vášní

Poprvé se objevila na jevišti ve svých čtyřech měsících, kdy si ji vypůjčila kočovná divadelní společnost. Od malička si s kamarády hráli v hospodském divadelním sále s rekvizitami a kostýmy. Už na základní škole působila v polickém divadelním spolku Kolár. Premiérově si zahrála les v pohádce o Sněhurce. Na střední škole kromě hraní pomáhala se zvukem či osvětlením, inspicí, nápovědou či rekvizitami. V dalších letech účinkovala v mnoha dalších rolích, od 80. let i u ochotníků v Hronově. „Mám moc ráda ten pocit, když můžu být někým jiným. Mám ráda postavy, které hraji,“ vysvětluje pamětnice.

V letech 1976 až 1979 absolvovala Lidovou konzervatoř Východočeského kraje, studovala obory režie, dramaturgie, porotcovství či dětské divadlo. Učili ji vynikající odborníci jako ředitel vinohradského divadla František Štěpánek, divadelní teoretik, kritik a pedagog Jan Císař nebo herečky a pedagožky Soňa Pavelková a Jiřina Cmíralová.

Závěrečnou zkouškou se stalo představení hry Faust a Markétka, kterou měli všichni studující společně připravit za použití nabytých dovedností. „Souběžně s námi probíhala konzervatoř herecká, měli jsme to s nimi inscenovat. Režírovala jsem třeba Miroslava Táborského, vybrala jsem si ho na roli Mefista,“ usmívá se pamětnice a dodává, že poprvé režírovala už v roce 1973 Gogolovu hru Ženitba. Od té doby úspěšně střídala režii s herectvím.

Stala se organizátorkou Jiráskova Hronova

V roce 1979 nastoupila na Okresním kulturním středisku (OKS) v Náchodě, kde bylo oddělení pro amatérské divadlo. Musela si doplnit vzdělání, a tak následující tři roky studovala Střední knihovnickou školu v Brně, obor kulturně výchovná činnost.

Na OKS dostala kromě dalších úkolů například přípravu poetických pásem pro různé příležitosti, ale zejména divadelní přehlídku Jiráskův Hronov. „Od jara se vybíraly inscenace, vyráběly a tiskly plakáty, připravovaly brožury, zajišťovala se informační kancelář, ubytování a stravování pro účastníky a mnoho dalšího. Byla to spousta povinností,“ říká pamětnice.

V 80. letech pamětnice hrála a režírovala ve dvou amatérských spolcích v Polici a v Hronově. Kromě své běžné práce v OKS se zabývala podporou, učením a výchovou dětí a mladých lidí, kteří chtěli dělat divadlo.

Ocitli se uprostřed sametové revoluce

V pátek 17. listopadu 1989 byla Ivana Richterová v Praze s učni ze zemědělské školy v Polici. Připravila s nimi tak úspěšné recitační pásmo, že je dovedla na přehlídku učňovské mládeže do Prahy. Odpoledne poslala učně vlakem domů. Na Kampě si s pražskými přáteli užívala volna a veselí. Večer šli na Příkopy do kina.

„Vyšli jsme ven z kina a kolem spousta policajtů, zátarasy, zmatek a chaos. Měli jsme takový strach, že jsme utíkali až na Letnou,“ vzpomíná pamětnice na policejní zásah proti studentskému průvodu na Národní třídě. Když se vrátila do Police, už věděla víc o současném dění a účastnila se všech demonstrací a protestů. Na OKS tiskli letáky a rozváželi je po vsích, vyzývali ke stávkám.

Pomáhala seniorům a naplno hrála divadlo

V roce 1991 přežila velmi těžkou automobilovou havárii a několik měsíců pobývala v nemocnici. Krátce po uzdravení nastoupila v Kulturním středisku v Hronově, jež se později přeměnilo v občanské sdružení Kruh. Měla zde na starosti vše, co se týkalo kultury v Hronově, včetně divadelního festivalu Jiráskův Hronov. V plném nasazení zde pracovala do roku 2005, poté zaučila další pracovníky a odešla do penze.

Začala se angažovat v pomoci seniorům v domově důchodců a domově s pečovatelskou službou v Polici. Chodila předčítat, pořádala nejrůznější akce, jako např. pyžamový ples, olympiádu, pálení čarodějnic či výpravu do Vambeřic. „Hodně mě to uspokojovalo, protože jsem viděla, jak jsou šťastní. Ale zároveň jsem se musela vyrovnat s tím, jak zestárly krásné dámy, které jsem znala z dětství a vzhlížela k nim,“ zamýšlí se pamětnice.

Po mnoha letech strávených se seniory musela Ivana Richterová tuto činnost opustit. Potýkala se s následky dávné nehody a téměř oslepla. Ale své milované divadlo hrála stále dál. „Mám zrakový hendikep, ale paměť mi stále slouží dobře. Jsem vděčná, že pořád ještě můžu vylézt na prkna, divadlo je prostě ve mně a zůstane nadále,“ zakončuje vyprávění Ivana Richterová.