Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Řičica (* 1924  †︎ 2011)

• narodil se 24. dubna 1924 ve Veselí nad Moravou

• strojní zámečník u ČKD Sokolovo

• roku 1944 nuceně nasazen v Německu

• po válce se živil jako dělník

• roku 1947 odveden na základní vojenskou službu, vstoupil do KSČ, požádal o možnost zůstat u armády jako voják z povolání, zajímal se o vojenské obranné zpravodajství

• po únoru roku 1948 nastoupil na 5. oddělení ministerstva obrany jako „výslechář“

• po „zaučení“ působil především na Hlavní informační správě OBZ v Banské Bystrci

• do roku 1972 byl na Hlavní správě vojenské kontrarozvědky, poté odešel do důchodu

• zemřel 15. května roku 2011

Citace z dopisu Policie ČR – Úřadu dokumentace a vyšetřovaní zločinů komunismu, usnesení ve věci odkladu případu vyšetřovaném ve věci spáchání trestného činu porušení povinnosti veřejného činitele, dopis byl adresován generálu Tomáši Sedláčkovi v dubnu 2007:

„Jaroslav Řičica byl v červnu 1950 povolán k další činné službě, sloužil na Hlavním štábu a byl přidělen na 5. oddělení MNO – obranné zpravodajství jako výslechář. Po reorganizaci bylo 5. odd. zrušeno a od 15. 8. 1950 byl přidělen k Hlavní informační správě, která trvala asi do konce roku a od února 1952 se změnila na Velitelství vojenské zpravodajské služby, kde byl zařazen ve výslechové skupině. Až do roku 1972 pracoval jako vyšetřovatel na Hlavní správě vojenské kontrarozvědky. Až do odchodu do důchodu v roce 1981 sloužil jako starší referent specialista v hodnosti podplukovníka pro vnitřní ochranu utajovaných skutečností.“

Poznámka autora:

S Jaroslavem Řičicou jsem se spojil telefonicky a oznámil mu, že jsem ho vybral jako posluchače Českého rozhlasu, abych mu předal ze redakci, která připravuje dokumentární cyklus Příběhy 20. století, CD se záznamy vzpomínek pamětníků. Připravil jsem CD s vyprávěním generála Tomáše Sedláčka, který vzpomínal, jak byl vyslýchán a mučen právě Jaroslavem Řičicou. CD si Jaroslav Řičica nevzal s tím, že nemá přístroj, na kterém by si záznam poslechl. Dohodl jsem se s ním, že mu ho přivezu osobně a natočíme rozhovor o jeho životním osudu. Krátkou historku z jeho života. Za pamětníkem jsme se vypravili dva – Mikuláš Kroupa a Hynek Moravec, který  fotil. Jaroslav Řičica neměl tušení, že jeho jméno znám a jdu se ho vyptávat na generála Sedláčka:

Přepis:

Mikuláš Kroupa (MK): Tak nyní stojím před jedním pražským domovem důchodců, kde by podle všeho měl dodnes žít vyšetřovatel Tomáše Sedláčka – Jaroslav Řičica.

Dobrý den, my jdeme za panem Jaroslavem Řičicou. Dohodli jsme se s ním, že mu přineseme nějaké CD.

Recepční: On mi říkal, že nechce. Že prý vám řekl, že nemáte jezdit.

MK: Říkal, ať mu to dovezeme, tady je to CD, takový dárek pro něj, který bychom mu chtěli předat osobně. Počkáme dole.

Recepční: Tak já ho zavolám dolů. (telefonuje)

MK: Jak tady dlouho žije pan Řičica? To je domov důchodců?

Recepční: Dům s pečovatelskou službou, bude tu třetí rok.

MK: Jaký je to osadník?

Recepční: On je to hodný pán, no. Už jde.

MK: Dobrý den. Já jsem Mikuláš Kroupa z Českého rozhlasu, to je můj kolega Hynek Moravec. Jak se jmenujete?

Řičica: Řičica. (zahuhlané)

MK: Řičica?

Řičica: No.

MK: Celým jménem?

Řičica: Jaroslav.

MK:  Jaroslav Řičica. Narozen 19...

Řičica: Dvacet čtyři.

MK: Připravujeme dokumentární cyklus Příběhy 20. století a vás jsme vybrali, abychom vám předali CD, na kterém jsou zvuky z jednoho dokumentu. V rámci toho cyklu chceme nasbírat historky z různých příběhů. Vzhledem k tomu, že jste vybrán, nechtěl byste nějaký okamžik svého života vyprávět?

Řičica: Já si nevybavuji vůbec nic.

MK: Jak to, že si nic nevybavujete?!

Řičica: Já chodím tady na kurz paměti, já už jsem úplně… Mám třiaosmdesát let. 

MK: Čím jste vlastně ve svém životě byl?

Řičica: No, dělal jsem na dráze a potom jsem byl v armádě voják.

MK: Vy jste voják? A jakou hodnost jste měl?

Řičica: Podplukovník.

MK: Vy jste byl podplukovník?!

Řičica: Hm.

MK: A co jste v armádě dělal?

Řičica: No, to vám říkat nebudu.

MK: Proč ne? To je tajné?

Řičica: No tak, podepsal jsem to kdysi, tak je to tajné.

MK: Doteď je to tajné?

Řičica: To já nevím. Ale nic vám říkat nebudu, protože si z toho už nic nepamatuji.

MK: Jo takhle. Aspoň u jaké zbraně, posádky jste sloužil?

Řičica: Na MNO. V administrativě.

MK: V Praze?

Řičica: V Banské Bystřici a Praze.

MK: V Praze – kde přesně?

Řičica: Na MNO. (zahuhlané)

MK: Kde prosím?

Řičica: Na MNO, na ministerstvu národní obrany.

MK: To bylo v Dejvicích nebo kde?

Řičica: V Dejvicích.

MK: To je generální štáb a vy jste měl pracoviště, kde jste pracoval ...?

Řičica: Ale prosím vás, já vám nic říkat nebudu!

MK: Ne, to samozřejmě. Tady máte to cédéčko.

Řičica: A co já s tím cédéčkem budu dělat?

MK: Vy nemáte přehrávač?

Řičica: Nemám.

MK: Mohu ještě jednu otázku? Na tom cédéčku je jméno Tomáše Sedláčka. Nevíte, kdo to byl?

Řičica: Vím.

MK: Kdo to byl?

Řičica: No, voják.

MK: Odkaď ho znáte?

Řičica: No, nebudu vám nic říkat.

MK: On totiž o vás vypráví, že jste ho vyšetřoval. V Domečku na Pražském hradě.

Řičica: Ale to jsem už kdysi vyprávěl. To si už nepamatuji. Já jsem nebyl vyšetřovatelem tehdy.

MK: On o vás říká, že jste ho dokonce mlátil. Co si o tom myslíte?

Řičica: To je blbost.

MK: Tak jak to tam chodilo? Říká se, že tam sloužil velitel jakýsi Pergl, ten byl za násilí dokonce odsouzen. Znal jste tohoto člověka?

Řičica: No, znal.

MK: Jaký to byl člověk?

Řičica: Já jsem ho znal jenom takhle ze služby.

MK: Političtí vězni dnes vzpomínají, že to v tom Domečku bylo nejhorší. Co si o tom myslíte, je to podle vás nějaký záměr, že o tom takto vypráví, nebo co si o tom myslíte?

Řičica: Já si potřebuji sednout.

MK: Samozřejmě .... Co si o tom dneska myslíte, že političtí vězni takto vzpomínají ...

Řičica: Co zažili, to vypráví.

MK: Je to tedy pravda? Generál Sedláček říká, že právě vy jste ho mlátil!

Řičica: Ne!

MK: Jak to bylo?

Řičica: Já už nevím, nepamatuji si. To je šedesát roků, prosím vás!

MK: Ano, to je opravdu dávno. Nicméně se říká, že jste měli instrukce ze Sovětského svazu.

Řičica: Ne.

MK: Měl jste nějaká školení se sovětskými důstojníky?

Řičica: Ne.

MK: Jak jste vy osobně postupoval při vyšetřování, když jste dostal do vyšetřovny tehdejšího majora Sedláčka?

Řičica: Já jsem nebyl jeho vyšetřovatel. Jeho vyšetřovatelem byl Švéda.

MK: Vy jste ale registroval, že probíhá jeho vyšetřování?

Řičica: Já jsem nastoupil, byl povolán do armády a byl jsem zařazen tam k tomu oddělení. Tam jsem měl být na stáži. Tak jsem tam byl na stáži. Pak jsem odešel do Banské Bystřice.

MK: Co jste říkal té stáži v Domečku? Vy jste totiž jeden z posledních žijících svědků...

Řičica: Ale já jsem nebyl v tom Domečku! Nevím, jaké to bylo v Domečku. Já vím, že se tomu tak začalo říkat – Domeček. Já neměl v Domečku kanceláře.

MK: Vy jste tedy byl na tom generálním štábu? Nebo kde jste přesně byl?

Řičica: Ze začátku jsme byli tam, kde byl vyšší vojenský prokurátor.

MK: To byl Karel Vaš?

Řičica: Toho jsem neznal.

MK: S tím odstupem času, myslíte, že byla na těchto lidech spáchána nespravedlnost?

Řičica: To nevím, to neposoudím. Já jsem ho nevyšetřoval, nezatýkal.

MK: Tomáš Sedláček si vás dobře pamatuje, že vy jste dokonce podtrhával v jeho deníku, který nám ukazoval. Jsou to takové kožené desky, deník z východní fronty. Vy jste tam podtrhával třeba, že Slováci utíkají z boje, že měl pucáka.

Řičica: To si nepamatuji a není to pravda. Já jsem nic nepodtrhával.

MK: Tak to možná dělal váš kolega? Nicméně Tomáš Sedláček říkal, že měl štěstí, že dostal vás, že jste ho tolik nemlátil... 

Řičica: Já jsem ho vůbec nemlátil.

MK: To si vymýšlel?

Řičica: No, to si vymýšlí, že ho někdo mlátil.

MK: V nějakých vyšetřovnách se tenkrát používaly, řekněme, ostřejší metody?   

Řičica: To jsem se dozvěděl daleko později, že se něco takového dělo. Já jsem tam byl čtrnáct dní! Já jsem se tam víceméně jen díval. Učil psát na stoji.

MK: Co jste zapisoval?

Řičica: Co Švéda vyslýchal, tak to říkal, co Sedláček diktoval, to jsem napsal.

MK: Co jste si o tom myslel?

Řičica: Já nevím, co jsem si o tom tehdy myslel.

MK: A co tedy Tomáš Sedláček spáchal?

Řičica: Já nevím. Nevím, za co byl žalovaný.

MK: Dostal potom doživotí!

Řičica: Nedostal doživotí, to vím přesně. To jsem se dozvěděl, když se mě na to ptali na tom Útvaru dokumentace a vyšetřování, tam byly nějaké papíry.

MK: U soudu dostal doživotí.

Řičica: Ne, pětadvacet let.

MK: To dostal na amnestii, po rehabilitačním soudu dvacet let a nakonec si odseděl devět let. Mě by ale zajímalo, co si o tom dneska myslíte, o tehdejší době, s odstupem času.

Řičica: No, co si o tom mám myslet. No, to co asi vy.

MK: Nevíte, co si myslím! Zkuste to zformulovat.

Řičica: Ne, já si to nepamatuju.

MK: Je to daleko, ale přece jenom doba měla nějakou atmosféru, co vám z ní v hlavě zůstalo?

Řičica: Skoro nic. Pak jsem přešel do Banské Bystřice, pak jsem přešel nazpátek, to se už jmenovalo VKR.

MK: Vojenská kontrarozvědka?

Řičica: Ano.

MK: A co jste tam dělal?

Řičica: Tam už jsem byl vyšetřovatel.

MK: A jaké zločiny jste vyšetřoval?

Řičica: Zločiny, hm, sběhnutí do ciziny, nedovolené ozbrojování, ohrožení státního tajemství a poslední dobou asi deset roků jsem dělal referenta pro vnitřní utajení. Podle těch směrnic jsem schvaloval, co je tajné, přísně tajné, ZD a podobně.

MK: Jaké osoby jste vyslýchal? Vzpomínáte si na jména?

Řičica: Ne.

MK: Jak jste vlastně vedl výslech?

Řičica: Dával jsem otázky, on odpovídal. A napsal.

MK: Já se k tomu musím ještě vrátit. Podle vzpomínek politických vězňů byly tenkrát velmi nevybíravé způsoby výslechu, byli zavíráni na samotky, kde byli i několik měsíců.

Řičica: Nevím.

MK: To jste nevěděl ani v té době?

Řičica: Ani v té době.

MK: Oni si u vás nestěžovali?

Řičica: Ne.

MK: Ptal jste se jich, jak se s nimi zachází?

Řičica: Ne.

MK: Jaké jste měli kontakty se sovětskými službami? Když jste byli vojenská kontrarozvědka, tak jste museli sledovat jejich práci, práci soudruhů z NKVD?

Řičica: Ne.

MK: Mluvil jsem s Karlem Vašem, což je bývalý vojenský prokurátor.

Řičica: Já vím.

MK: On ale říkal, že měli často školení už za války.

Řičica: Když jsem nastoupil na vojnu, tak Karel Vaš už nesloužil.

MK: Co jste si myslel, když Karla Vaše zavřeli, Bedřicha Reicina popravili?

Řičica: No, když jim něco dokázali, nevím.

MK: Měl jste strach, že by se vás to také mohlo dotknout?

Řičica: Ne. Já jsem nic takového nedělal.

MK: Co jste nedělal, že jste se cítil v bezpečí?

Řičica: Nikoho jsem nemlátil, nikoho psychicky, nepoužíval sugestivních otázek, to se nedělá.

MK: Karel Vaš byl vyšetřován a souzen i kromě jiného za vraždy v době války. Dnes víme, že byl hlavně nepohodlný pro spoustu lidí. Vy jste žádný tlak ze strany soudruhů z KSČ nepociťoval?

Řičica: Ne, to já nevím.

MK: Znal jste poměry v kriminálech, třeba v Leopoldově, na Mírově?

Řičica: Ne. Mírov vůbec ne. Jen jsme kolem něj jeli autem.

MK: Ani jste se nebyl podívat na vězně?

Řičica: Nikdy.

MK: Jak vypadal správný výsledek vyšetřování?

Řičica: Ze začátku se to dělalo tak, že to, co se napsalo, se dalo právníkovi, ten zpracoval trestní oznámení. Později, to už jsem se vrátil z Banské Bystřice, to chodilo tak, že vyšetřovatel to shrnul dohromady a napsal návrh na trestní stíhání a posoudil to prokurátor.

MK: Jak se chovali vyšetřovaní? Zapírali, nebo…?

Řičica: To se nedá říct. Když zapíral, tak zapíral.

MK: Jak jste to řešil?

Řičica: Když jsem měl důkaz, tak jsem se mu to snažil vyvrátit, když jsem důkaz neměl, nevyvracel, jen nějaký protokol.

MK: Tak to jste asi patřil k těm nejslušnějším, protože podle vzpomínek politických vězňů velmi často k nějakému násilí docházelo, a to i psychickému.

Řičica: Podívejte se, podívejte se, to jsem se dozvěděl daleko později, dokonce pravděpodobně až po roce 1989. To jsem nevěděl ani tehdy. I když to bylo vyšetřované, myslím, v roce 1956 nebo 1957. Vím, že byly maďarské události a vyšetřovalo se to.

MK: Ještě jedna otázka. Co si máme z tohoto období vzít? Když mladší lidé narazí na tyto příběhy, jak to dneska máme hodnotit, co se tenkrát stalo? Ono to bylo dělící, buď na komunisty a ne-komunisty, a komunisti likvidovali oponenty režimu. Byla to podle vás doba totalitního režimu?

Řičica: Tak já jsem to tehdy nepovažoval za totalitní režim. Prostě jsem nastoupil a plnil rozkazy. Já jsem byl povolán do armády, já jsem měl dělat na dráze. Poněvadž jsem dělal na vojenské základní službě zpravodajský kurz. Tak když jsem přišel na dráhu do Chomutova, tak mě povolali do armády, přesvědčovali, abych sloužil. Tak jsem jim dal souhlas a oni mě poslali k tomuto oddělení.

MK: Tak já vám děkuji za rozhovor. Budeme ho vysílat na Radiožurnálu a Rádiu Česko a bude zařazený jako vaše vzpomínka do archivu občanského sdružení Post Bellum, které sbírá tyto střípky pamětí i lidí, jako jste vy. Děkuji za rozhovor.

Řičica: Hmm. Prosím.

… říká bývalý komunistický vyšetřovatel vojenské kontrarozvědky, třiaosmdesátiletý Jaroslav Řičica, kterého donedávna vyšetřoval Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Řízení bylo zastaveno s odůvodněním, že se na Řičicu vztahuje amnestie už z roku 1960.