Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otakar Riegel (* 1925  †︎ 2013)

• narozen 21. října 1925 v Rychvaldě

• dne 20. prosince 1943 narukoval do wehrmachtu

• v létě roku 1944 se zúčastnil bojů v Normandii

• po zajetí vstoupil do čs. brigády ve Velké Británii

• jako řidič tanku byl u obléhání Dunkerque

• v současnosti žije v Rychvaldě

• byl předsedou Svazu protifašistických bojovníků Slezská Ostrava

• zemřel 6. září 2013

Toto není historická studie, která by údaje z vyprávění pamětníka detailně ověřovala. Jedná se o životopisné převyprávění pamětníkových osudů podle jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru, pokud není v poznámce uveden jiný zdroj.

Otakar Riegel se narodil v roce 1925 v Rychvaldě. Jeho mládí bylo ovlivněno neklidným obdobím druhé světové války. Nejprve musel v roce 1943 narukovat do wehrmachtu, v jehož složkách zažil boje při vyloďování v Normandii. V jeho baterii přežili jen čtyři muži ze 120. Po zajetí vstoupil do československé brigády a zúčastnil se obléhání Dunkerque.

V říjnu 1938 byla pamětníkova rodná obec po mnichovském diktátu zabrána polskou armádou jako součást těšínského území. „Ta doba, když přišli Poláci, nebyla moc dobrá. Do čtyřiadvaceti hodin se museli někteří Češi vystěhovat. Třeba na Štědrý den si vzali to nejnutnější a na koňském potahu jeli za hranice do Československa... Když se lidé nechtěli vystěhovat, tak je mlátili pendrekama,“ vzpomíná Otakar Riegel a pokračuje vyprávěním o uzavření kostela Církve československé husitské. „Policajti vjeli do kostela Církve československé husitské s koňma, věřící vyhnali, farář se musel vystěhovat a kostel byl celou dobu zavřený. Oni neuznávali jiné církve. Jenom římskokatolickou církev. Český školy samozřejmě zavřeli. Hned tam nastěhovali výuku v polském jazyce. No a tak to dopadlo.“

Nuceně do wehrmachtu

Dne 1. září 1939 bylo Třetí říší napadeno Polsko. Rychvald byl obsazen hned druhého dne, a tak toto malé město během dvou let spadalo už do třetího státu. Němečtí okupanti začali ihned s čistkami. Nejhůře to odnášeli polští a židovští občané. Většina židovských obyvatel válku nepřežila a zahynula v koncentračních táborech.

Otakar Riegel v té době chodil na gymnázium v Bohumíně, kde se vyučovalo v polském jazyce. Po příchodu Němců chtěl nastoupit na gymnázium v Ostravě-Přívoze, ale protože mu ročník absolvovaný v polštině nebyl uznán, nastoupil do čtvrtého ročníku měšťanky v Michálkovicích. Ta se nacházela za hranicemi v Československu, a tak musel Otakar každý den procházet celnicí. Jednou ho kamarád požádal, aby přes hranice přenesl becherovku. Německý celník ale láhev našel a Otakar od něj schytal několik ran. „Jak to našel, tak mi takovou ubalil, že jsem skončil v rohu celnice, a roztrhal mně propustku.“ Do školy potom musel každý den chodit přes les. Vždy počkal, až přejde hlídka, a potom přeběhl hranice. Do školy tak chodil pozdě a většinou celý umazaný od bláta. To trvalo až do chvíle, než mu otec zařídil náhradní propustku. „Nikdy už jsem nešel přes tu celnici, když jsem viděl toho celníka, co mě chytil,“ dodává pan Riegel. Po absolvování měšťanky nastoupil na obchodní akademii v Ostravě. Tu nakonec nedokončil, protože musel narukovat do wehrmachtu.

Po příchodu Němců byla finanční situace rodiny velmi špatná. Měli hypotéku na dům a otec jako vysloužilý voják nedostal žádný důchod. Protože Otakar byl jediným synem, tak ani děti nemohly rodičům finančně přispět. Dluhy se stále zvětšovaly, a tak se otec rozhodl, že podepíše Volksliste 3. V ní byli sepsáni Němci, kteří patřili do tzv. třetí kategorie, což znamenalo, že jsou to Němci určení k navrácení nebo převýchově. Podepsáním této listiny se v podstatě stával Němcem i Otakar a kvůli tomu byl povolán do wehrmachtu. „Když otec podepsal Volkslistu, bylo mně šestnáct roků. Když mně bylo sedmnáct, tak mě odvedli, a když mně bylo osmnáct a dva měsíce, tak jsem před Vánocemi, 20. prosince 1943, narukoval do wehrmachtu.“

Pětiměsíčním výcvikem prošel v tzv. Munsterlageru (název podle města Munster, v němž se nacházel – pozn. kor.), výcvikovém středisku poblíž Hannoveru. Na dril, ztížený špatnou němčinou, nevzpomíná Otakar Riegel vůbec dobře: „To byl výcvik. To si nedovedete představit, co to bylo za dril. Utahaní, všechno hned muselo být čisté, očištěné od bláta. Sice mokré, ale čisté. Boty, všechno, v krátkém čase. Měl jsem smůlu, protože oni věděli, že jsem Čech, nemluvil jsem totiž perfektně německy. Když jsme se vrátili z cvičení, tak oni mi vždycky z postele vyndali ty prkna a tím ztopili. Dostávali jsme jenom třicet briket a každý měl jen jednu deku a v těch dřevěných barácích byla zima. To jste se úplně třásli zimou. A jak jsem se vrátil ze cvičáku, tak vždycky ten oficír: ,Dienst!‘ Služba! Šel, viděl, že to nemám, a rozházel mi to. Každý den jsem to měl rozházené. A představte si, ten Munsterlager, to je poblíž Hannoveru, a tam když nebombardovali, ale jen přelétávali. ,Fliegeralarm!‘ Přilbu, deku, flintu a do zákopu! Tři noci jsem spal za těch pět měsíců. Za celej Ausbildung. Oni lítali každej den, ti Angláni a Američani.“

Normandie – přežil jen zázrakem

Po výcviku byl přeřazen k raketometům a jeho jednotka měla směřovat k Monte Cassinu v Itálii. Spojenci se ale chystali na vylodění v Normandii, a tak byla pamětníkova jednotka přesměrována k městu Caen ve Francii. Než se ke Caen dostali, operace Overlord už byla zahájena. Otakar Riegel už nikdy nezapomene na den, kdy spojenecká letadla začala bombardovat jejich pozice. Když ve čtyři ráno skončil hlídku, vzal si deku a šel si odpočinout na vzduch. Najednou se na obzoru objevily stovky spojeneckých letadel, která začala ze svých útrob vyhazovat jednu bombu za druhou. Otakar Riegel se rychle schoval do krytu, který si pro sebe vytvořil Rus Nikolaj, bojující na německé straně. Udělal dobře, protože v krytu, který mu byl určen, nikdo nepřežil. Takto dnes vzpomíná na nekonečné hodiny prožité hrůzy: „Ten Rusáček Nikolaj měl minipostavu. Byl velký asi metr šedesát. Měl udělaný bunkřík jen pro sebe. Nahoře dveře zasypané hlínou a vchod z boku úzký pro něho. A já jsem v tom spěchu neutíkal do našeho bunkru, a schoval jsem se u toho Rusáčka. A teď pískala bomba, a rána. Přisypalo nám to vchod a my jsme se dusili. Kyslík nebyl. Jen oxid uhličitý. Mokří, už jsme se loučili pomalu se životem a ten Rus plakal. Mluvil špatně německy a říkal: ,Wir müssen sterben.‘ Musíme umřít. Ale podařilo se mu dostat ruku do kapsy, kde měl nůž. Vytáhl ho a zavřeným nožem škrábal, kde ucítil, protože tam nešlo nic vidět. Kde jsou dveře, kde byla možnost udělat otvor. Potom jsem já tu hlínu dvěma prstama odhraboval a jemu se podařilo jednou rukou ten nůž otevřít. Jak měl ostří, tak udělal otvor. Byl velký jako naše kovová desetikoruna. Světlo pronikalo úzkým otvorem. Ale pořád jste cítil kouř, jak ty bomby vybuchovaly. Pořád se bombardovalo. To bylo něco otřesnýho, čekání, co bude dál. A když to bombardování ustalo, po tolika hodinách, začal vykrajovat otvor. Já jsem mohl tou rukou už víc pohybovat, odebírat. A když udělal ten otvor, tak velký, že prolezl, ale já jsem prolézt nemohl. On se dostal ven a říkal, že jde k tomu raketometu pro lopatu a že mi udělá větší otvor. Tak se stalo. Já jsem mu říkal: ,Nikolaji, chceš jít se mnou?‘ On říkal, že jo. No tak jsme šli k těm Angličanům. Ale tu dobu, než ten nálet skončil, to bombardování... To jste furt nevěděl... Protože ty bomby vybuchovaly pořád vedle. To jste slyšel, jak pískala bomba. Jak padá jedna, druhá, třetí, pátá, desátá, stá. Já jsem si říkal, to je konec světa, to nebere konce. To ještě stříleli z moře, z osmadvacítek a dvaatřicítek. Angličani bombardovali z lodí. A to jsem si říkal: Jenom ať nejsem mrzák. Ať mě to zasáhne, a nejsem někomu na obtíž... V baterii nás bylo sto dvacet a celou tu hrůzu jsme přežili jenom čtyři. Z toho ještě jeden byl raněnej, fosfor ho zasáhl do svalu. V ruce měl díru, že by jí prošlo svalem novorozeně. A prosil mě kamarád: ,Erschiess mich!‘ Zastřel mě! Neměl jsem tu povahu. Nemohl jsem mu ani pomoci, protože pud sebezáchovy je hrozná věc. Když skončilo bombardování, chtěl jsem jenom zrcátko, abych se přesvědčil, jestli mám původní barvu vlasů, jestli nejsem šedivý.“

Zajetí a vstup do československé brigády

Britové pana Riegela převezli do zajateckého tábora na pobřeží Francie. Tam zažil další bombardování. Tentokrát to nebyla spojenecká letadla, ale německé stuky, bombardovací letouny: „Asi po hodině nebo hodině a půl přijel džíp a odvezl mě do kempu, který byl na pobřeží, byl vymezen ostnatým drátem, tzv. španělskými dráty, kde bylo podle mého odhadu asi dvanáct set zajatců. Tam jsme byli celou noc a v noci přiletělo asi osm německých stuků a začaly okolí kempu bombardovat. Dopadlo to tak, že zajatci se prodírali přes ostnaté dráty. Dostali se i ven. Někteří v té normandské půdě škrábali díru do zeminy, aby aspoň nos schovali. Bylo vidět, že ti zajatci mají už nervy nadranc. Z těch předcházejících událostí, které při invazi probíhaly.“

Už před vstupem do wehrmachtu myslel Otakar Riegel na to, jak při vhodné příležitosti přejde na stranu Spojenců. Když byl převezen z Francie do zajateckého tábora v Edinburghu ve Velké Británii, naskytla se vhodná příležitost. „My jsme se, asi dvacet Čechů, shromáždili pod tři nebo čtyři stany a přišel za námi major Bauer, jestli bysme se nechtěli dobrovolně přihlásit do zahraniční armády. Pochopitelně jsme se všichni přihlásili, ale z těch dvaceti nás bylo přijato jen jedenáct.“

Za deset dní narukoval Otakar Riegel v Southendu-on-Sea k náhradnímu tělesu, kde po přísaze prodělal zkrácený výcvik a byl přiřazen k 2. praporu 3. roty. Potom ještě prošel tankistickým výcvikem v Kelso v jižním Skotsku a spolu s dalšími vojáky byl převelen do Normandie.

Obléhání Dunkerque

Po měsíčním čekání byl jeho prapor umístěn poblíž Dunkerque, do vesnice Ghyvelde. Přístav Dunkerque okupovala zhruba dvanáctitisícová německá posádka vedená viceadmirálem Friedrichem Frisiusem. Čechoslováci měli za úkol udržet Němce v přístavu a nepustit je z obklíčení. Tento úkol nebyl jednoduchý, protože vojáci wehrmachtu měli velkou přesilu. Jedna z prvních bojových akcí byla naplánována velením brigády na 28. října, k příležitosti státního svátku. Další potom na 5. listopadu a při té se Otakar Riegel dobrovolně přihlásil na obhlédnutí vybombardovaných německých pozic. „Bylo nás tam asi 28, ale přihlásili jsme se jen dva. Bohužel ten, který šel se mnou, jmenoval se Josef Novák, si s sebou vzal ruční granát a odjistil závlačku. Ta cesta, těch 800 metrů, je pro mě trauma na celý život. Ten Novák si uvědomil, že může dojít k jeho zranění nebo únavou upustí granát, a je zle.“ Josef Novák se tedy raději plazil třicet metrů před Otakarem Riegelem. Celou cestu byli také oba ostřelováni německou minometnou palbou. „Ty miny padaly pár metrů od nás. Oba dva jsme měli za krkem plno hlíny. Naštěstí když mina detonuje, tak se trychtýřovitě rozprskává nahoru, tudíž by musela dopadnout v těsné blízkosti nás, abychom byli zraněni. Přes to všechno to byla hrůza, než jsme se dostali k domu.“ Nejprve na zahradě u domu uviděli dva mrtvé Němce. „Jeden stál a krev mu stékala po tváři, oči otevřené. Samozřejmě byl mrtvý. A ten druhý, bylo poznat, že to byl voják, protože tam leželo maso smíchané s uniformou.“ V domě nemohli nikoho nalézt, protože Němci byli schovaní v bunkru za domem. Z úkrytu se jim nechtělo, a tak Josef Novák hodil na jeho střechu granát a teprve potom všichni vylezli. Otakaru Riegelovi a Josefu Novákovi se tak podařilo zajmout 11 německých vojáků.

I když se zrovna nebojovalo, tak vojáci museli chodit na pravidelné hlídky. Takto na ně vzpomíná plukovník v. v. Otakar Riegel: „Hlídkovali jsme v bunkrech po celém úseku fronty. Služba byla náročná, dvě hodiny odpočinku a dvě hodiny stojky a pořád dokola. Byli jsme unavení a utahaní, a navíc jsme měli pořád oči na šťopkách, jestli se neblíží nepřítel. Mnohdy už jsme měli z té strážní služby i vidiny.“

Boje v okolí Dunkerque probíhaly až do posledních dnů války. Svědčí o tom i protiofenziva v dubnu 1945, např. boje o továrnu Filature, kdy byl Otakar Riegel jako řidič tanku poslán na pomoc vojákům k západnímu perimetru a před jeho očima zahynuli tři jeho kamarádi. „Poslední útok, resp. protiútok jsem absolvoval od 10. do 15. dubna 1945. Němci prorazili na západním perimetru část fronty. A velitel roty, štábní kapitán Šik, určil tři tanky z jednotlivých čet, abychom šli na pomoc prvnímu tankovému praporu. Tak se stalo, že i můj tank byl vybrán pro tuto akci a jeli jsme. První tank jel s velitelem Podlesným. Druhý tank jsem jel já a třetí tank jel další kolega. Jeli jsme v noci a bohužel, když jsme se blížili k nepřátelským pozicím, tak Podlesný najel na nepřátelskou minu. Došlo k zapálení tanku, který jsme rychle uhasili našimi hasicími přístroji. Ovšem Podlesný byl těžce raněn. Střelmistr byl mrtev, radista to přežil, věžový střelec mrtvý a řidič taky mrtvý.“ Podlesný měl mnohočetné zlomeniny, a i když se ze zranění vyléčil, tak krátce po válce na jeho následky zemřel. Otakar Riegel na něho dnes vzpomíná jako na velmi statečného a dobrosrdečného muže.

Dne 9. května 1945 se německá posádka přístavu konečně vzdala a viceadmirál Friedrich Frisius podepsal kapitulaci. Otakaru Riegelovi se sice ulevilo, ale oslavy vítězství byly pro něj předčasné. Nevěděl totiž, co je s jeho rodinou a blízkými. „Když ta válka skončila, tak každý byl smutný, protože nevěděl, co je s jeho blízkými. Nějaká enormní radost nebyla. Radost přišla, až když jsem se dozvěděl, že jsou moji rodiče živí.“

Ani rodiče zpočátku nevěděli, jestli Otakar žije. Po vylodění v Normandii totiž dostali dopis, ve kterém jim německý velitel psal, že bunkr, ve kterém byl syn, dostal zásah a že jim přeje upřímnou soustrast. „Matka chodila po různých kartářkách a věštkyních, jestli žiju. Oni jí říkali, že žiju, a ona tomu nechtěla pořád věřit.“ Otakar Riegel nakonec přes Červený kříž poslal z Británie dopis, a tak si rodiče mohli zhluboka oddechnout.

Návrat domů

Po návratu do Československa sloužil Otakar Riegel na Šumavě a později v Praze, než byl v dubnu 1947 demobilizován. V civilu potom nastoupil jako úředník v československých hutích, ale po prověrkách v roce 1948 byl jako bývalý západní voják vyhozen. „Jak přišel komunismus, tak jsem 4. března 1948 byl na dlažbě. Rozvázali se mnou pracovní poměr na popud akčního výboru a měl jsem jít do dolů.“ Nakonec skončil jako horník v dolu Michal, poblíž Rychvaldu. Protože se po roce dostal do úderky, mohl dálkově vystudovat hornickou průmyslovou školu a následně dostal místo vedoucího úseku. Chtěl také ještě vystudovat vysokou školu, ale to mu ani přes vynikající průměr komunistická strana nedovolila. Za pár let přešel na obvodní báňský úřad, kde pracoval až do důchodu.

Na komunistický režim vzpomíná s velkým opovržením. V 50. letech byla spousta jeho kamarádů z brigády dlouhá léta vězněna. „Moc kamarádů mně zavřeli a já to hrozně vnímal. Lidé nasazovali životy za svobodu národa a ti darebáci je ve vymyšlených procesech dokázali odsoudit k trestu smrti.“

V současnosti žije plukovník v. v. Otakar Riegel stále v Rychvaldě a je předsedou Svazu protifašistických bojovníků Slezská Ostrava. O tom, že vlastenectví pro něj ani dnes není jen prázdný pojem, svědčí jeho slova: „My jsme válčili s nadšením, jako vlastenci. Byli jsme odchováni Sokolem. Byli jsme ve skautu. Ve škole jsme se učili mít vztah k vlasti. My jsme byli skutečně vlastenci a do armády jsme se hlásili dobrovolně. Byli jsme ochotní pozvednout zbraň proti nepříteli, když byla vlast napadena, a popřípadě obětovat i svůj život.“