Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Petr Riesel (* 1933  †︎ 2022)

• narozen roku 1933 v Plzni

• židovská nenábožensky založená středostavovská rodina

• otec 1939 zatčen, později zemřel v koncentračním táboře

• 1942 - deportace do Terezína s matkou a bratrem

• v Terezíně dva vážné nervové záchvaty

• 1945 - osvobozen, posttraumatický syndrom

• v 60. letech aktivní člen KAN

• v 70. letech snaha StB získat ho ke spolupráci

• práce psychoterapeuta a v oboru léčby závislostí

• vystupoval proti neonacismu

• zemřel 7. srpna roku 2022

Petr Riesel se narodil v roce 1933 v Plzni v české židovské rodině jako prvorozený syn. Matka pocházela z Broumova, otec se narodil v Nečtinách u Plzně, otcovi předkové přišli do Čech z Polska, z oblasti u města Brody. Podle rodinné legendy „nesl pra-pra-pra-dědeček dědečka nebo pradědečka v nůši přes celou Evropu, došel do Plzně a tam zůstal. On prožil pogrom v Polsku, kdy celá rodina byla vyvražděna, a zachránil jenom toho synka.“ Otec vlastnil v Plzni obchod s truhlářským zbožím, maminka pracovala s otcem v obchodě a starala se o dva syny, Petra a o čtyři roky mladšího Hanuše. „O životě rodičů toho moc nevím. Tatínek ve volném čase prý hrál na violu. Rodiče byli velkými fanoušky fotbalového klubu Viktoria Plzeň. Další zábavou rodičů byly karetní hry, zvláště bridž.“ 

Otec byl zatčen jako politické rukojmí

Život středostavovské rodiny, plynoucí v poklidu atmosféry první republiky, se naprosto změnil s počátkem okupace českých zemí 15. března 1939. Otec rodiny byl zatčen jako „politické rukojmí“ na základě údajné spolupráce s francouzskou odbojovou organizací Société na jaře roku 1939 v rámci akce Gitter (Mříže). Tehdy došlo k preventivnímu zatýkání osob antifašistického smýšlení, od března do května 1939 bylo gestapem zatčeno více než 4376 osob, z toho 480 v Plzni. „Byli zatčeni hlavně čeští vlastenci, skauti, sokolové, Židé i nežidé. Otec byl zatčen jako politické rukojmí.“ Mnoho ze zatčených bylo deportováno do koncentračního tábora v Buchenwaldu.

Rodiny Rieselových se pochopitelně dotýkala i protižidovská opatření: arizace obchodu, vystěhování z bytu a vyloučení ze školy. Po vystěhování z plzeňského bytu v Nádražní ulici se rodina musela rozdělit: maminka s mladším bratrem žila u spřátelené rodiny doktora Lustiga v Plzni, starší Petr žil v Radošovicích u Říčan v rodině dědečka a babičky.

Stály tam stovky lidí, a nikdo neřekl: Vraťte se

V lednu 1942 byla rodina povolána k transportu do ghetta Terezín. „Tam jsem dostal povolání do plzeňského transportu a setkal jsem se s matkou a bratrem.“ Petr Riesel byl s matkou a mladším bratrem byl deportován do Terezína pod číslem R220. „Vím, že jsme šli v zástupu do tělocvičny Sokol Plzeň I, kde jsme byli soustředěni, a odtamtud jsme šli teprve do těch vagonů, jak nás vezly do Terezína. Po okraji ulice stály houfy lidí, nikdo se nesmál, nikdo nás netupil. Stáli tam lidi, nesmáli se, ale taky nikdo nezavolal: ,Vraťte se!‘

Cestu vlakem, který je s mladším bratrem a matkou vezl do Bohušovic nad Ohří, odkud pokračovali pěšky do Terezína, prožil Petr Riesel v necelých devíti letech a dodnes se mu zážitek z cesty vrací ve snech. „Jeden sen je o příšerné zimě na bohušovické louce, kde jsme byli počítáni a tam jsme stáli celý den. Nad námi bylo neobyčejně rudé slunce na úplně modré obloze. Tam jsme byli obehnaní dráty a všude byly kulomety, tak jsme nevěděli, jestli jdeme na počítání, nebo na smrt.“

S Terezínem se panu Rieselovi dodnes pojí vjemy zimy a zápachu: „První terezínský horor byla zima. Příšerná zima. V lednu 42 v těch nevytopených vagónech, posléze v těch kasárnech. Mám čichový sen příšerného smradu a tlení a hnití, když v březnu, dubnu do Terezína přijely vagony, z nichž vykládali tlející mrtvoly.“ Petr spolu se svým mladším bratrem Hanušem účinkoval v dětské opeře Brundibár. „Brundibár? Tam jsem hrál. /Zazpívá:/ ,Brundibár poražen, to jsme to vyhráli. Zatlučte na buben. Nic jsme nevyhráli, nacisté se o to postarali. Účastníci vystoupení v opeře Brundibár byli transportováni přednostně do likvidačních koncentračních táborů, kde zahynuli.“ Více o opeře Brundibár viz http://www.holocaust.cz/cz2/history/events/brundibar.

Učit se bylo zakázáno

Petru Rieselovi v paměti utkvělo i kreslení: „Učit se bylo zakázáno pod trestem smrti, ale děti mohly si malovat. Proto vznikly obrázky. Bylo to kdesi na půdě, v kasárnách.“ Originály jeho kreseb, které vznikly v Terezíně a podařilo se je zachránit, se nacházejí ve sbírkách Židovského muzea v Praze. Více o sbírce dětských kreseb z Terezína a okolnostech jejich vzniku na stránkách Židovského muzea v Praze: http://www.jewishmuseum.cz/cz/czcollectpict.htm. Dnes pan Riesel jako psychiatr hodnotí tyto obrázky jako „prázdné“, svědčící o citové deprivaci, osamění a beznaději.

Oba sourozenci bydleli v Terezíně nejdříve v Kinderheimu, dětském domově, kde je měli nejspíše na starosti vychovatelé a vychovatelky z řad vězňů. Časem směli žít spolu s maminkou. „To bylo v Hamburgerkaserne, v takový menší místnosti, ale tam bydleli i další lidi, taková místnost, tam bylo 15–20 lidí, na palandách.“ Maminka pracovala celý den, přesně si však pan Riesel nevzpomíná kde. Většině nedobrovolných obyvatel Terezína hrozily další transporty na Východ. Cestě na neznámé místo, kde vše mohlo být ještě horší než v Terezíně, se většina lidí snažila vyhnout. To se již proslýchalo, že transporty do Polska nemíří do pracovních, nýbrž do vyhlazovacích táborů.

Nemocné do transportu nechtěli

Paní Rieselové se podařilo vyřadit syny i sebe z transportu tím, že píchla oběma chlapcům injekci benzinu, po níž se dostavily vysoké horečky s podezřením na zápal mozkových blan, a byli tak vyloučeni z transportu. Tyto injekce přes jejich bezprostřední následky patrně zachránily dětem život: „My jsme byli několikrát v transportu určeném do Polska, ale máma nám napíchala benzin pod kůži, a to byly velké horečky. Takoví lidé byli vyřazeni z toho transportu, protože Němci si chtěli zakládat na tom, že odvážejí zdravé lidi na práci. To byl ten argument. Nemocné lidi s horečkami Němci do transportu nechtěli. Takže já jsem prožil pravděpodobně několikrát encefalitidu nebo meningoencefalitidu, zánět mozku, z těchto horeček a z těchto stavů. Jednou, když máma byla už úplně zoufalá, tak nás vzala za ruku, nás caparty, mě a o čtyři léta mladšího bratra, a odvedla nás k nějakému esesákovi a tomu příšerně vynadala, že jestli si musí brát život malých dětí, jestli jim nestačí dospělí, že táta zemřel v Buchenwaldu nebo v Dachau, a to jsem se poprvé dozvěděl od mámy, že táta nežije. Máma a její známí mi říkali, že táta odjel do Zlína učit se dělat boty, proto že není v Plzni.“

Jako dítě prodělal Petr Riesel v Terezíně dva vážné nervové záchvaty: první nastal, když se dozvěděl, že jeho otec zemřel v koncentračním táboře: „To jsem dostal nervový záchvat, při kterém byl motorický neklid, porucha vědomí, křik a šok.“ Druhý, intenzivnější a mnohem horší záchvat, se udál při osvobození Terezína Rudou armádou v dubnu roku 1945, kdy nepocítil úlevu a neprožil radost z osvobození. „Při osvobozování ruský kolony jezdily kolem Terezína na Prahu, vzápětí za Němcema, a honily Němce. Ti Němci stříleli do Terezína, ale možná, že se zbavovali munice, a možná, že chtěli udělat tu poslední možnou škodu. My jsme byli tenkrát v těch Dresdenkaserne, Drážďanských kasárnách, tam jsem ležel ze strachu pod postelí, máma nebyla přítomná, byla v práci. Vím, že když přišlo to osvobození, tak já jsem dostal tak příšerný psychický záchvat, že při stavu plného vědomí jsem nemohl otevřít pusu, nemohl jsem mluvit, nemohl jsem křičet, nemohl jsem nic. Dnes jako psychiatr to hodnotím jako stupor. Lidé kolem mě skákali radostí a tancovali, křičeli a brečeli, a já se nemohl ani hnout, ani otevřít pusu, ani křičet, nic. Dodnes to považuji za velké ochuzení a postižení. Nejspíše to souvisí s mým sklonem dojímat se, jako by se ty city projevovaly následně, a to doživotně, po troškách.“

Období po osvobození nebylo lehké

Z více než tříleté internace v Terezíně, kterou prožil mezi devátým a dvanáctým rokem svého života, si pan Riesel pamatuje spíš dojmy a vjemy, které utkví dítěti. Události, které se tehdy staly, a především jejich dopad na dětskou psychiku, jej však nesmazatelně poznamenaly na celý život. Terezínským vězněním, které následovalo po ztrátě otce, zbavení domova a oddělení od matky v raném věku, utrpěl silné trauma, s jehož následkem se potýkal ještě řadu let po osvobození, a vlastně trvá až do současnosti. „Při osvobození jsem neprožil žádnou osvobozující radost, cítil jsem se vyprázdněný a všechno bylo ve mně umrtvené. Také období po osvobození nebylo vůbec lehké. Žil jsem s mámou, která pořád koukala z okna, jestli někdo z přeživších přijde. Kamarádila se s přeživšími vdovami a pořád mluvily o koncentráku, kdo kde asi umřel. Obtížně jsme hledali a navazovali nová přátelství. Na rozdíl od nás měli ostatní lidé dosti příbuzných a známých. Také nevěděli, jak se k nám mají chovat.“

Po osvobození Terezína odjel Petr s matkou a bratrem k rodině prastrýce, kterého matka ošetřovala v Terezíně, a jeho křesťanské manželky do Police nad Metují, kde pan Riesel nastoupil do školy. „Když jsem přišel do Police, tak jsem tam chodil do školy od asi května do června, do druhé měšťanky. To byl samozřejmě malér, protože já neuměl ani číst, ani psát. Já jsem byl analfabet.“

Po prvních poválečných prázdninách strávených v Polici nad Metují se pamětník vrátil zpět do Plzně. „Matka dostala zpátky obchod, který byl arizován.“ Petr měl po prázdninách nastoupit do školy, musel však dohnat zameškaná školní léta se soukromým učitelem: „Já jsem každý tři týdny dělal jednu obecnou.“ V listopadu 1945, kdy dohnal vynucené zpoždění ve vzdělávání a začal navštěvovat školu spolu s dalšími spolužáky, došlo ve škole k události, kterou lze nazvat „probuzením“ z letargie: „Hned tam byl malér, příšerný. Já jsem chtěl něco opsat nebo poradit od spolužáka v lavici a on mi řekl: ,Židovi opsat nedám.‘ Bylo mu jako mně, 12 nebo 13. Já dostal červený prapor před oči, a kdyby mě od něj neodtrhli hasicím přístrojem, tak jsem ho zabil. Mlátil jsem s ním o zem, roztřískal jsem mu hlavu.“ Nahromaděný vztek a následný zuřivý amok byl prvním výrazným emočním projevem vybočujícím z apatie a pocitu prázdnoty po „neprožitém“ osvobození a zmarněném dětství. „Nakonec jsem si kamarády našel a pamatuji se, jak jsem žárlil na plné rodiny. Když jsem přišel někam na návštěvu, často tam byli rodiče, prarodiče, tety a strýci, plný stůl lidí. My jsme byli pouze tři, matka a my dva s Honzou a to bylo málo, což jsme nejvíce vnímali o vánocích.“

Rodinný obchod, začátkem války arizovaný a v roce 1945 navrácený, patřil rodině až do roku 1953 nebo 1954, kdy jí byl opět sebrán, znárodněn. „Byli jsme i vystěhováni z původně přiděleného bytu do provizoria. Všechno zařízení nám bylo zabaveno, neboť matka měla splatit jakýsi dluh nebo úroky z finančního obnosu, který si vybrala ze svého obchodu po návratu z koncentračního tábora, abychom měli alespoň postele, matrace apod., takže to, co jsme prožili za Německa, jsme v mírnějším provedení podruhé prožili za komunistů.“ Rodiny se pak ujal matčin známý, „inženýr Karel Lewit, navrátilec z anglické armády. Měl vilku v Plzni na Letné, bydleli jsme tam spokojených 10 let v bytě se společnou kuchyní a koupelnou.“ Proces s Rudolfem Slánským a s tzv. protistátním centrem, který je považován za první otevřeně antisemitské a antisionistické vystoupení v zemi ovládané komunisty, pan Riesel vnímal tak, „že se zase jde po Židech.“

Po maturitě vystudoval pan Riesel lékařskou fakultu v Plzni, po jejím dokončení dostal umístěnku do Chomutova, kde pracoval jako závodní lékař. „Chtěl jsem přestoupit na psychiatrii, ale nebylo mi to umožněno. Byl jsem znám svými protikomunistickými postoji a v roce 1968 jsem vstoupil do KANu a měl jsem následně těžkosti trvající 20 let.“ Kromě práce praktického lékaře vedl pan Riesel protialkoholní poradnu v Chomutově. Je žákem nejvýznamnějšího českého adiktologa doc. Jaroslava Skály, k němuž jej vážou kromě profesních i osobní vzpomínky. Do jisté míry představoval doc. Skála – stejně jako jiní profesoři nebo učitelé – figuru otce, protože o skutečného otce přišel pan Riesel v šesti letech.

StB mi nedala pokoj

V Chomutově na konci 60. let se pan Riesel stal, jak již bylo zmíněno, členem Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Po zákazu tohoto klubu, v době normalizace, byl vystaven nátlaku Státní bezpečnosti, která ho chtěla získat ke spolupráci. „Navštívili mě členové StB a nabízeli mi spolupráci s tím, že bych pro ně pracoval v pražské židovské obci. Mohl bych jezdit i do zahraničí a podporovali by mou pracovní kariéru. Trvale jsem jakoukoliv spolupráci odmítal s tím, že to prostě není ve mně. Já bych to neudělal v Ekvádoru proti Chile, ani v Mexiku proti Argentině. Já na to nejsem člověk. “

StB pokračovala v nátlaku osvědčenými způsoby: zabavila Petru Rieselovi pas, vyhrožovala, že nenechá jeho dceru studovat atd. Musel absolvovat několik výslechů, přesto se ke spolupráci přemluvit nenechal. „Taky se mi pomstili samozřejmě, dostal jsem výpověď z bytu, ženě řekli, aby se se mnou rozvedla, až tak daleko to šlo.“ Součástí trestu bylo i zastavení profesního postupu, zákaz činnosti soudního znalce a znemožnění obhajoby kandidátské práce. „Dozvěděl jsem se, že ředitel nemocnice říkal mladým nastupujícím lékařům: ´Chcete-li být úspěšní a postupovat, nekamaraďte se s Rieselem.´ Po roce 1989 jsem našel své jméno i jméno mé ženy na seznamu KV KSČ Severočeského kraje v seznamu osob určených k pronásledování. Lituji, že jsem se v Chomutově nemohl seznámit s  prohlášením Charty 77, určitě bych ji podepsal. Tlaku StB jsem odolal, ale odstonal jsem to žaludečním vředem.“

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 pan Riesel uvítal, „naordinoval jsem si radostnou emoci“ při demonstraci na Letné a při inauguraci prezidenta Václava Havla v prosinci 1989. „Angažoval jsem se v politice, počátkem 90. let jsem kandidoval za národně-socialistickou stranu do České národní rady. Ze strany jsem vystoupil, když se spojila s jakousi zemědělskou komunistickou skupinou, už nevím, jak se jmenovala. Považuji vývoj po roce 1989 za promarněnou naději, prošustrované ideály Charty 77… Revoluci připravují idealisti, dělá ji lid na ulici a výhody z toho mají lumpové a podnikavci.“

Mám dvě identity, českou a židovskou

 „V posledních letech aktivně vystupuji proti růstu neonacismu, byl jsem dvakrát chránit tělem synagogy v Praze a v Plzni při ohlášeném provokativním pochodu nacistů v listopadu 2007 a lednu 2008. Objevil jsem se v dokumentárním filmu Zatemnělá demokracie režiséra Olivera Maliny-Morgensterna věnovaném boji proti neonacismu – vystupuji zde jako člověk, který prožil koncentrační tábor a dnes je svědkem vzestupu neonacismu.“ Film měl premiéru 26. ledna 2010, v předvečer Dne památky obětí holocaustu. Více o filmu na http://zidovskelisty.blog.cz/1001/zatemnela-demokracie.

Petr Riesel je autorem několika textů upozorňujících na nebezpečí neonacismu, rozeslal i otevřený dopis, „filipiku s varováním před nacisty“ na ministerstva a další úřady, přednášel na filosofické fakultě v Plzni. „Dával jsem věci do pohybu, když ministerstvo v čele s Langerem bylo tak pasivní. Moje žena mou práci a píli, kterou jsem s tím měl, označila, že je to vločka, a z vloček jsou nakonec laviny. V roce 2012 mé snahy ocenil primátor města Plzně, dostal jsem pamětní pečeť města.“

Dodnes profesně i společensky aktivní Petr Riesel nám na závěr rohovoru řekl: „Mám dvě identity, českou a židovskou, nepřekážejí si, dobře se snášejí. Žiji zde rád.“