Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Arch. Martin Říha (* 1945)

• narozen 22. října 1945 ve Varnsdorfu

• rodiče přišli do pohraničí jako „dosídlenci“

• otec zapálený komunista, matka praktikující katolička

• roku 1962 maturoval na Střední všeobecně vzdělávací škole v Děčíně

• roku 1968 ukončil Stavební fakultu ČVUT v Praze

• v letech 1969–1978 působil v útvaru hlavního architekta při ONV v Děčíně

• v letech 1978–1989 členem odboru výstavby a územního plánování při KVN Ústí nad Labem

• v letech 1990–1992 náměstkem ministra životního prostředí Bedřicha Moldana

• po roce 1992 činný na ministerstvu pro rozvoj a dopravu

• po roce 2000 ředitelem odboru ministerstva životního prostředí, členem útvaru rozvoje hlavního města Prahy

• je držitelem Ceny Josefa Vavrouška a Ceny Ivana Dejmala

Dětství v Sudetech – mezi katolictvím a bolševismem

Martin Říha se narodil 22. října 1945 ve Varnsdorfu ve Šluknovském výběžku. Jeho rodiče – postiženi uzavřením českých vysokých škol v roce 1939, po němž působili ve studiu kresleného filmu AFIT, kde se také seznámili – přišli do poválečných Sudet jako „dosídlenci“, aby tam spolu s mnoha dalšími lidmi všemožných osudů i motivací nahradili vyhnané německé obyvatelstvo. „Zůstali jen ti lidé, kteří – jak usoudili naši komunističtí pohlaváři – byli nezbytní k tomu, aby se znova rozjely fabriky, protože mistři, seřizovači textilních strojů a odborníci byli většinou Němci z předválečné doby.“ Rodině Říhových tak byla přidělena vila, v níž předtím sídlila konfekční firma Karas & Richter.

Otec Miroslav, milovník boxu a fotografování, k němuž později přivedl i svého syna, pocházel z tradičně komunistické rodiny a sám byl „zapáleným komunistou“. K rigorózním zkouškám na právnické fakultě v Praze se po roce 1945 nevrátil a rozhodl se zasvětit život obnově pohraničí, nechal se proto ve Varnsdorfu, který byl tehdy okresním městem, zaměstnat na okresním úřadu. Matka Božena, mimo jiné i malířka a milovnice divadla, zanechala studia architektury a pracovala jako učitelka matematiky, fyziky a výtvarné výchovy. Byla však i praktikující katolička a její rodiče jakožto znárodnění živnostníci „komunisty srdečně nenáviděli“. Rodinné poměry, v nichž Martin Říha s o rok mladším bratrem Michalem vyrůstali, proto prý nebyly zcela ideální. Přesto vzpomíná na víkendové výlety do okolí Varnsdorfu, na něž chlapce brával jinak pracovně zcela vytížený otec.

Město samotné prý nebylo pouze temným místem, které by přitahovalo jen zástupy oportunistů, dychtících po majetku vyhnaných. Početná skupina „věřících komunistů“ – nadšených mladých lidí – se prý pokoušela město oživit: byl založen stálý divadelní soubor, fungovaly závodní kluby v rámci továren, nabízející „novým socialistickým lidem“ a jejich dětem například šachistický klub nebo výtvarný kroužek, do nějž docházel i Martin Říha. Zároveň však doprovázel matku na bohoslužby, dokud jí nebylo naznačeno, že pokud hodlá v návštěvách kostela pokračovat, může se s povoláním učitelky rozloučit.

Protože ne všichni němečtí obyvatelé Varnsdorfu byli vyhnáni a někteří ani odejít nemohli, setkával se Martin Říha během studií na základní škole ve Varnsdorfu také s jejich dětmi. Ze školy samotné si pak odnesl vcelku rozporuplné dojmy: vzpomíná na ředitele Josefa Bačovského, který prý každou středu „nahnal“ žáky do kina, kde je spolu s povinnou sovětskou produkcí vystavoval i „západním“ snímkům jako Frigo na mašině, případně filmům s Charlie Chaplinem. „Naučil nás vidět na obě strany té spuštěné železné opony,“ dodává. Zároveň však připomíná, že „tam byli samozřejmě i zažraní lidé, kde zase naopak jste cítil, že jsou otroci toho režimu a budou jeho hlásnou troubou, i kdyby se rozpadal Sovětský svaz“.

Martin Říha prý býval jako školák často nemocný, a aby se zabavil, poslouchal nejrůznější rozhlasové stanice. Díky poloze Varnsdorfu a technické nedokonalosti tehdejších rušiček mohl prý naladit i Hlas Ameriky, Svobodnou Evropu či Radio Vatikán, jakožto člen Pionýra si však tento objev raději nechal pro sebe a hovořil o politice jen s kamarády, jimž se podařilo naladit na stejnou vlnu. Když chtěl později s rodiči diskutovat o přenosech procesů se Slánským či Miladou Horákovou, setkal se s mlčením. „Dodnes si pamatuju zabarvení hlasu toho gaunera Urválka, který byl zlý už podle hlasu, ani jste ho nemuseli vidět. Nebylo potřeba televize,“ vybavuje si Martin Říha tehdejší situaci a dodává: „Ta doba byla i pro děti poznamenaná tou dvojakostí, buď se mluvilo jinak doma a jinak na veřejnosti, nebo se doma radši nemluvilo.“

Ve Varnsdorfu pamětník absolvoval osm tříd základní školy, od deváté třídy pak dojížděl na Střední všeobecně vzdělávací školu (dnes gymnázium) v Děčíně, kde roku 1962 složil maturitní zkoušky. Za studií v Děčíně jej prý oslovila především učitelka biologie Ludmila Adámková, jejíž kritické připomínky k tomu, jak se režim chová k přírodě a krajině, na něj učinily silný dojem a probudily v něm zájem nejen o životní prostředí, ale i biologii jako takovou. Protože ale vynikal především v matematice a deskriptivní geometrii, rozhodl se pro studium architektury na Stavební fakultě ČVUT v Praze, na kterou byl také v roce 1963 přijat.

Studentem za časů tání, stavitelem vysokých pecí

Na ČVUT se v šedesátých letech setkal s dalšími schopnými pedagogy, kteří prý byli v období „tání ledovců, kdy se začaly přehodnocovat i nějaké ty procesy z padesátých let, rehabilitovat nějací lidé“, schopni zprostředkovat vcelku kvalitní vzdělání. Jako nejvýraznější osobnosti si Martin Říha vybavuje docenta Horkého s jeho terénními přednáškami o územním plánování, krajině a zodpovědnosti za ni a také docenta Houbu, autora památné věty: „Jezděte na Západ, na Východě se nemáte co učit.“ Technické zaměření školy mu však prý nebránilo v tom, aby si vzdělání doplňoval mimo jiné i návštěvami produkcí divadel malých forem či sledováním filmů české nové vlny.

Invazi vojsk Varšavské smlouvy zažil na počátku povinné vojenské služby, v takzvaném přijímači v kasárnách pod Radobýlem u Litoměřic. „Všichni ti takzvaní přátelé nás obsazujou,“ sdělil mu prý tehdy rotní dozorčí, zatímco jej budil. „A obsadili nás prakticky bez jakýchkoliv problémů,“ dodává k tomu Martin Říha. Po složení vojenské přísahy byl díky své kvalifikaci odvelen na stavbu Východoslovenských železáren u Košic, kde se jakožto vedoucí čety železářů, betonářů i mužů dalších profesí podílel na budování třetí vysoké pece. Zbytek vojny pak strávil u posádky v Terezíně, kde složil důstojnické zkoušky.

Po návratu z vojny nastoupil jako projektant-urbanista do nově vznikajícího projektového útvaru při útvaru hlavního architekta ONV Děčín, do nějž architekt Čermák přivedl řadu schopných mladých lidí. „Tam vznikla výborná parta, bohužel jenom na tři roky, než nás zase zrušili jako hnízdo kontrarevoluce,“ popisuje své začátky v „normalizované“ státní správě pamětník, jenž byl po rozpuštění projektového útvaru přeřazen k útvaru územního plánování, kde v následujících letech s týmem kolegů vypracovával územní plány měst a obcí okresu, urbanistické studie či územní plány rekreačních celků a chráněných krajinných oblastí.

Úředníkem v oranžových mlhách severních Čech

Odbor výstavby a územního plánování byl zodpovědný i za vydávání územních rozhodnutí, což vedlo jeho ochraně krajiny nakloněné osazenstvo k mnoha konfliktům s vedením, například v případě plánové výstavby vodního stupně na Labi v Hřensku či zamýšlené „společné předávací stanice ČSD [Československé státní dráhy] – DR [Deutsche Reichsbahn]“ v Boleticích nad Labem, která měla být vybudována na nejkvalitnější zemědělské půdě v celém okrese. „Takže tehdy jsme začali vznášet první záporná stanoviska a námitky proti některým nápadům. A začali jsme ovlivňovat projektové řešení. A někdy jsme našli a někdy jsme nenašli odezvu i u těch projektantů.“ Plánovači se prý také pokoušeli usměrňovat rozličné nápady vedení města: „Při výletu na Slovensko zhlédli kdesi kolibu. A místo aby vymýšleli pro novou hospodu třeba nějaký rázovitý saský hrázděný domek, tak chtěli taky tu bačovskou kolibu. V Děčíně. Takovéhle kraviny jsme jim museli rozmlouvat.“ Byť se střídavými úspěchy, jak Martin Říha sám připouští: „Zaplaťpánbůh, že se nám nepodařilo to město úplně zničit, protože upřímně, když vám řeknu, že místopředseda ONV byl předtím vedoucí nádvorní party z Feroxu, který velel metařům – to prostě nešlo.“

Po dalším konfliktu s vedením, které považoval za nekompetentní a jehož opakované nabídky členství v KSČ bylo stále těžší odmítat, přijal Martin Říha nabídku architekta Jiřího Porše a přešel do odboru výstavby a územního plánování při KNV Ústí nad Labem. Jeho působištěm byl nyní celý Ústecký kraj, a mohl tak brzy zjistit, že problémy, jimž musel čelit v děčínském okrese, jsou v porovnání se situací na Mostecku, Teplicku nebo Ústecku poměrně malé. „Severní Čechy v té době podstupovaly obrovskou zátěž právě tím, že se staly jakýmsi energetickým centrem republiky. Lidi tehdy ještě nedoceňovali, jaký bude mít tohle zhoršování životního prostředí vliv na jejich zdraví,“ uvádí Martin Říha, když popisuje krajinu, v níž byli nuceni žít lidé – zdevastovanou těžební činností, protkanou železničními koridory, po nichž v oblacích dýmu z důlních požárů spěchají uhelné vlaky, elektrárny bez jakékoliv filtrační výbavy, kde chemické továrny v okolí měst i ve městech samotných zamořují široké okolí dýmem mnoha barev.

V Ústí nad Labem, kde nad východem z nádraží vítala návštěvníky reklama na „Citresan - Osvěžovač vzduchu“ z nabídky místního podniku Spolchemie, prý následkem znečištění ovzduší často nebylo vidět doslova na krok. „Tam vznikaly i mlhy, které měly chuť a vůně,“ vzpomíná Martin Říha. Kdysi královské město Most pohltila důlní jáma, hrozilo zamoření pitné vody v povodí Labe následkem těžby uranu chemickou cestou. To vše a mnohé další bylo podbarveno neutichajícím hlukem. „Třeba v noci, když je jinak ticho, ztichne pouliční ruch dopravy a běží jenom ty velkostroje, ty zakladače a pásovky mezi nimi, tak slyšíte, jak celá krajina vlastně jakoby bzučí. A slyší to lidi až v Krušných horách,“ dodává. Vzpomíná také na ordinace plné lidí trpících dýchacími problémy – převážně dětí – a na lékaře a hygieniky, kteří byli umlčováni a trestáni poté, co se snažili na neudržitelnost situace poukázat.

Z kraje oranžových mlh a mrtvých lesů se mnozí pokoušeli utéci. Absolventi vysokých škol se domů vraceli zřídka, jiní hledali útočiště na chatách v méně zamořených oblastech. V osmdesátých letech stály severní Čechy na pokraji ekologické katastrofy. Za daných okolností přišli sovětští experti s „Velkou variantou těžby“, postupem možná uplatnitelným „v podmínkách neobydlené Sibiře“, pro kulturní krajinu však vhodným již o něco méně. Varianta podle Martina Říhy spočívala v tom, že „by se to vyuhlilo jedním záběrem naráz od Klášterce nad Ohří na západě až po Ústí nad Labem na východě. Bez ohledu na osídlení, bez ohledu na zemědělskou a lesní půdu, dopravní a technickou infrastrukturu.“

Nepřítelem těžařské lobby

Mezitím byl Martin Říha nucen podepisovat stavební povolení legalizující demolice domů signatářů Charty 77. Odmítal to, stejně jako vstup do komunistické strany, což však bylo čím dál obtížnější. „Říkejte jim po dvaceti letech ve státní správě, že se cítíte nezralý, nezkušený,“ popisuje tehdejší situaci. V polovině osmdesátých let se pak spolu s kolegy setkal se zástupci vznikajících ekologických iniciativ, protestujících proti „Velké variantě“, jejichž argumenty „zdola“ se dobře doplňovaly se závěry geologů. Podle matematického modelu Jana Marka mohlo následkem extenzivní těžby dojít až ke zhroucení jižních svahů Krušných hor, čímž byla přes počáteční nedůvěru zahájena širší spolupráce všech zúčastněných. Projektanti pověření vypracováním „Velké varianty“ se tak mimo jiné odmítli na přípravě podniku podílet a Martin Říha se stal aktivním členem Sdružení pro záchranu Jezeří, dosud zachovaného zámku na ostrohu nad uhelnou jámou, pohlcující okolní obce. „Oni nebyli jednotní a homogenní ani na tom severočeském KV KSČ, kde třeba tajemníkem pro průmysl byl Jiří Sedlák, relativně osvícený,“ vzpomíná Martin Říha.

Zprvu se tak aktivističtí zaměstnanci KNV Ústí nad Labem pokoušeli postupovat za pomoci spřízněných členů KV KSČ oficiální cestou, tlak těžařské lobby byl ale natolik silný, že se pamětník a jeho kolegové rozhodli přistoupit k razantnějšímu kroku – uspořádali vlastní tiskovou konferenci, na níž zástupcům Rudého práva, Průboje a dalších tiskovin odkryli očekávatelné katastrofické následky „Velké varianty těžby“ a dalšího rozšiřování Lomu Československé armády. „Bylo to považované za něco, co se neslučuje s morálkou pracovníka státní správy,“ vzpomíná Martin Říha na podrážděnou reakci vedení, jímž byl zanedlouho poté donucen k odchodu. Pomocnou ruku mu však prý nabídl ředitel ústavu pro územní plánování Terplan Praha, kam nastoupil v září 1989.

Nedlouho poté zaplnily náměstí a přilehlé ulice měst v Ústeckém kraji tisíce lidí. „Koncentrace škodlivin v ovzduší dosáhly takových hodnot, že už to nebylo přehlédnutelné. A ti lidi, kteří nás předtím mohli považovat za zbytečné kverulanty, najednou pochopili, že vlastně ty ekologické iniciativy jednají v jejich zájmu, že je potřeba vyjít do ulic. Už si říkali, že radši budou čelit těm obuškům než zůstat jako ovce doma a strpět to,“ popisuje Martin Říha stav, kdy zoufalství lidí dosáhlo takové míry, že se přestali bát policie.

Z kverulanta a vyhnance náměstkem ministra

V roce 1990 přijal Martin Říha nabídku Bedřicha Moldana a stal se jeho náměstkem na nově vznikajícím ministerstvu životního prostředí. Poté působil na ministerstvu pro rozvoj a dopravu, jako výrobní náměstek v Terplanu, v útvaru rozvoje hlavního města Prahy a načas se vrátil i na ministerstvo životního prostředí ve funkci ředitele odboru. Je zakládajícím členem Společnosti pro trvale udržitelný rozvoj, členem Vědecké sekce Rady Krkonošského národního parku a autorem několika knih a publikací.