Růžena Vlasta Říhánková

„Brno obsazovali Rusové a každej večer bylo, každej večer tam něco bombardovali a ty Řečkovice jsou takový, to je Brno, pak je Královo Pole a pak jsou Řečkovice. Je to na západ. Tam jsou teď koleje v Řečkovicích, ale to tam neexistovalo, tam už jsme byli jako pomalu v polích a tam byla cesta na západ, tak než to začalo končit, tak tam táhli jednak Němci, některý se tam stěhovali pryč, utíkali takoví ti. Ono starý Brno, to bylo rozbombardovaný potom, to teď je, to teď tak neexistuje, ale tam bylo takový hodně starý Brno a tam bylo hodně Němců. Ti chodili ještě s kloboukama a s bílejma punčochama ženský i chlapi. Ženský v dirndlech a ty tam nadělaly taky kraválu. To byla... a německá Technika byla v Brně. Takže tam bylo dost německejch studentů, to se vždycky někde, Česká (ulice) byla českých studentů a nějaká ta kolmá na to byla německý korzo. A tam se věčně prali naši s těma Němcema.“ - Tazatel: „To jste taky někdy zažila?“ - „No, jenom jsem to slyšela. Německý děti tam pochodovaly a zpívaly, a když potom bylo Brno obsazený, tak to bylo samej Němec. To se tam objevovali ty Němci z toho starýho Brna, tak když byl konec, když se blížil konec války, tak někteří se stěhovali pryč a to jsme v těch Řečkovicích viděli, jak tam táhnou, a hlavně vojáci. To se nám stalo několikrát, že zabouchali na dveře a někteří řekli slušně ,bitte wasser‘ - chtěli se napít, a někteří se ptali, kde jsou Američani. Oni měli hrůzu z Rusů, a tak utíkali na západ. No a potom vnitřní Brno obsadili a potom se začalo bojovat o Řečkovice a já měla osm neděl starý miminko. Tak v těch Řečkovicích my jsme měli dost tak jako na kopci ten náš byt a naproti byla ulice, kde byly takový napůl suterénní byty, tak v tom jednom bytě, u těch známých jsme s tím dítětem, můj tatínek, můj muž a já, jsme tam u nich byli schovaní. Teď voda netekla, protože se to rozbombardovalo, tak jenom kde byly studny, tak mužští vždycky běželi, když se chvíli nestřílelo, tak běželi pro vodu. Jíst nebylo moc co, jenom co kdo měl v zásobách. No a potom to Rusové dobyli. Ale pak jsme měli štěstí, že postavil sice před dům kaťušu šofér a chtěl si tam lehnout. To byla ze dveří, byla taková úzká chodbička do domu, tak do tý chodbičky si lehl. Dali jsme mu tam lehátko, chtěl čaj, a když tam strčili hlavu takoví ty, on říkal, že v těch nejpřednějších liniích, že jsou trestanci. Tak jim hned řekl, tam nikdo není, a hned je jako (poslal pryč). No a potom, když už tam byl, jako se přestalo tak moc střílet, tak tam večer potom k nám přišli na čaj, tak vím, že byli takoví trošku rozjaření, tak takovej rozjařenej seržant si vzal miminko a pochoval ho a já jsem měla takovej strach. No teď ale bylo to ošklivý, protože nebyla voda, nebylo - no teď samozřejmě prát se nedalo, tam byly samý malý děti. Bylo to, bylo to dost těžký, ale netrvalo to dlouho.“

„Dneska se to jmenuje Sněžné, tenkrát se to jmenovalo Německé. To je deset kilometrů do hor, deset kilometrů do kopce je tam, tam byl partyzánský štáb a nás, protože jsme byli samí studenti, tak studentka matematiky dělala účetní a měla dvojí, skutečný a pro kontroly. Takže se dost potravin posílalo tam těm partyzánům do Novýho Města. Všichni jsme to věděli, nikomu nám to nevadilo. Tam v tom Novým Městě byli jenom, pokud vím, dva Němci. A ten jeden nějakej Sturmbahnführer a ten druhej nevím co byl, taky nějakej Obersturmbahnführer. A ten jeden nás měl na starosti a chodil k nám na kontroly. A protože já jsem uměla německy, tak já jsem musela na těch schůzích družstevních překládat. To byly nervy strašný někdy, protože on byl – to byla úplně už figura taková, takovej zupák hnusnej. Byli jsme pod jeho…, on přišel a hned si řekl, že chce sýry, že chce já nevím co, tak mu to správec musel dát. Ale jinak nevím, že by někdo v Novým Městě na Moravě byl udavač nebo takovej fašista nebo Němec nebo takovýho něco. Tam byli lidi, na těch horách jsou snad lidi lepší než jinde.“

Tazatel: ,Říkala jste, že i ten váš vedoucí pomáhal té partyzánské skupině, o které jste všichni věděli. A opravdu nikdo tedy neprozradil úřadům, že...“ - „Ne. Nikdo.“ - Tazatel: „A prošlo to vlastně celou válku a...“ - „Celou válku. Viděla jsem jednou jeho paní v televizi. To on už byl po smrti. To nebylo tak, jak vykládala, jak tam přistávaly pak letadla, jak tam rozsvěcovali ohně, aby měly kde přistát a tak. Oni tam byli a my jsme to všichni věděli. On taky podporoval - třeba tam byl mladej soudce, kterýho popravili, a ta jeho paní s malým dítětem zůstala a chodila celou válku v černým. Někdy začátkem války hned to bylo. Vím, že všichni jsme věděli, že ji podporuje, nebo když byla schůze. Na to nikdy nezapomenu, na takový ošklivý momenty člověk si v životě taky pamatuje dobře. Byla schůze toho družstva a ve vedlejší vesnici byl nějakej velkej sedlák, kam ty dva Němci chodili na hony no a na jídlo, že jo, tam k němu. A on byl činnej někde v nějaké skupině, asi agrárnické, nevím, to byly ty různý skupiny protiněmecký, tajný, tak ho popravili. A teď na to my jsme měli schůzi. A on začal s tím, že... protože to byl taky člen toho družstva. Tak my jsme tu schůzi začali všichni strašně smutní a on najednou začal o tom mluvit a já jsem to měla překládat a on říkal, že nikdy nevěřil, že on se s ním stýkal, ale že netušil, že je to ,so ein politische schwein‘, tak takovou věc člověk musel přeložit. Oni tomu rozuměli všichni, ale to bylo strašný tenkrát. No to byly takový případy. No, kdyby se na to bylo přišlo, tak jsme to snesli – především ta účetní, co vedla to dvojí účetnictví, a my všichni, co jsme to věděli, bychom byli někam šli. Mezi námi byl jeden kamarád, kterej nedělal v mlíkárně, ale byl taky v našich letech, o něco mladší asi než já. A s tím my jsme se dobře znali. Ten dělal partyzánům spojku. On byl zaměstnanej u svý tety, která měla obchod, koloniál, a on dělal výkupčího medu jako. A dělal partyzánům spojky. A byl taky někde na Studnicích nebo na Třech Studních, já si ty dvě vesnice už pletu. Tam byl taky takovej štáb. A on tam za ním jezdil, a protože já jsem si vozila z domova knihy na čtení, tenkrát nebyly knihovny, že jo, takový ty lidový. A já jsem odjakživa byla velkej čtenář, tak jsem si vozila knihy a půjčovala jsem mu to a on to tam vozil nahoru, protože tam se ti dva, co tam byli schovaní, profesor Grňa a ještě dva, to mi neřekl. Toho jednoho jsem náhodou... s ním jsem se seznámila, když se byl projít v noci v lese. Tak potom nějak se od nás trošku odklonil, pak už s námi tolik nekamarádil, protože asi byl víc zaměstnanej s těmi partyzány a oni ho tam někdy někde zastřelili. My jsme to věděli, jmenoval se Eda Soška a teď, když jsem po těch jednadvaceti letech přišla nebo po kolika letech do Novýho Města na Moravě, tak jsem viděla Soškova ulice a jeho fotku hned v muzeu.“

„Na Slovensku bylo potřeba lidí, tam byli úředníci státní, četníci, ajzenboňáci, to bylo všecko český. Protože tam teprve ta další generace, která tam končila potom za nás ještě nebo za mě, tak ti potom mohli nastoupit, protože tam nebyli. Tam inteligence bylo strašně málo. My jsme měli ze začátku hned učitele na obecný škole Slováky a potom na gymplu byly jedna nebo dvě Slovenky. A ta jedna byla z Martina nebo z Mikuláše, nevím, z takovýho toho ryze slovenskýho města, z těch písmáků, ale normálně bylo strašně málo slovenský inteligence, až tak v tom pětatřicátým potom to začalo. Takže nás i slovenčinu učila Češka. Tam byli Slováci na Spiši, to bylo smíchaný, tam byli Němci – Zipserdeutsche, měli takovej zvláštní přízvuk, pak tam bylo pár Maďarů, no ty potom byli Slováci, no a Slováci a Češi. A ve třídě jsme takhle byli taky takhle pomíchaný, kromě toho u nás ve třídě byli katolíci, nějaký asi dva druhy evangelíků nebo tři dokonce a jedna bez vyznání. Byli tam Češi. Jo a Židi, tam bylo několik, tam bylo dosti Židů.“ ,Pamatujete si na nějaké problémy třeba národnostní nebo s náboženstvím?´ „Naopak, my jsme se a to jsme byli i politicky rozházení - byli tam luďáci, byli tam krajní levičáci, takoví střední a byli tam i z velmi sociálně slabých rodin z vesnic studenti – ale my jsme se, úžasně jsme si rozuměli ta naše třída zvlášť. Když jsme se potom, no já jsem se s nima sešla až po třiceti letech, protože jsem bydlela v západních Čechách, ani jsem nevěděla a nemohla jsem - měla jsem tři malý děti. Ale ani jsme si nepsali, ani jsem o nich nic nevěděla, až potom po třiceti letech a pak jsme se až do šedesáti let po maturitě scházeli každých pět let. Ale už jako studenti, my jsme si strašně rozuměli a strašně jsme se drželi pohromadě a pomáhali si. Nebo když byla ta třeba i tancovačka a některá z děvčat, pro ni někdo přišel, kdo ji nepasoval, no tak stačilo, když kývla na spolužáka a už se …, oni nám opravdu …, to bylo moc hezký. Sportovali jsme, my jsme měli, tam byl sportovní klub a my jsme měli i tenis vlastně skoro zadarmo a na plovárnu jsme chodili a na výlety jsme chodili lyžovat. A moc rádi jsme se viděli všichni i po těch letech, všichni jsme věděli co o každým, jaký měl osudy.“