Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Říhová (* 1938)

• narozena 6. ledna 1938 v obci Bryshchi na Volyni

• jako první z rodiny přišla na Volyň její babička, která pocházela z Mladé Boleslavi

• během 2. sv. války byl její otec Bohuslav Kunc odvelen do Rudé armády,padl do zajetí, poté bojoval v 1. čs. armádním sboru

• v roce 1943 se stala svědkem vypálení Českého Malína

• v roce 1947 podstoupili repatriaci do Československa

• rodiče získali hospodářství v Teplé na Karlovarsku, později o něj v době kolektivizace přišli

• vystudovala pedagogickou školu, stala se učitelkou

• v roce 2022 žila v Teplé

Marie Říhová je volyňská Češka. Na své dětství a příjezd do vlasti, do Československa má dnes již jen kusé vzpomínky. Jedno ví však jistě, vždycky se cítila být Češkou.

Dostali jsme kus země

Marie Říhová se narodila 6. ledna 1938 v malé vesničce Bryshchi na Volyni  (severozápad Ukrajiny). Od druhé poloviny 19. století sem carské Rusko zvalo přistěhovalce výměnou za příslib levné půdy. „Žili tam spolu Češi, Ukrajinci a Poláci. Moje babička sem přišla z Mladé Boleslavi za prací. Od cara dostali kus země, kterou zúrodňovali, vykáceli lesy a udělali z nich pole,“ začíná pamětnice své vyprávění. 

O svém dětství říká, že bylo hezké, i když skromné. Vybavuje si, že v těsné blízkosti bydlely obě její babičky. Rodiče měli políčko, o které se starali: „Tam bylo všechno úrodné, dobře se sklízelo,“ říká a dodává, že kromě ní měli rodiče ještě druhou dceru, Evženii, a syna. Maminka se jmenovala Emilie Millerová, a když byl tatínek odvelen do války do Rudé armády, a později dokonce padl do zajetí, o všechno se musela sama starat. Tatínek se jmenoval Bohuslav Kunc a  podle slov pamětnice absolvoval pochod smrti. „Kamarádi ho nesli na ramenou, takže došel, byť měl namále. V zajetí potom pracoval v kuchyni, takže se mohl kamarádům odvděčit a zase jim dával na oplátku více stravy,“ vypráví.

Na další detaily ze zajetí, o kterých vyprávěl tatínek, si již nevzpomíná, jen že pak později zřejmě tatínek utekl a nastoupil do 1. čs. armádního sboru.Vybavuje si loučení tatínka s maminkou i  dopisy, které posílal. Zařazen byl k dělostřelcům a měl na starost kanón. Účastnil se bitvy u Dukly a později bojoval i na Slovensku, odkud postupovali na Prahu. 

Vzali jsme s sebou i kravičku

Marie Říhová má na válku ještě jednu vzpomínku na vypálení  Českého Malína 13. července 1943. „Viděli jsme černý dým – to byli ti upálení lidé ve stodolách,“ vybavuje si pamětnice. Také si vzpomíná, že Ukrajinci nechtěli být součástí Sovětského svazu, tvořily se banderovské skupiny, které se snažily Sovětům škodit. Z konce války si pamatuje především chvíli, když se vrátil tatínek, a úlevu, protože mnoho sousedů se nevrátilo. Vyprávěl jim o Československu a jak se tam hezky žije. Začali se těšit na návrat do své původní vlasti. 

Po válce to ale trvalo dva roky, než je Sovětská vláda do Československa pustila, a čekání nebylo snadné. „Rodiče měli potíže s banderovci, kteří se schovávali v lesích a vždycky navečer vycházeli a chtěli škodit ruským úředníkům,“ říká pamětnice. 

Jak vzpomíná na cestu do nové vlasti? „Jeli jsme dobytčím vagonem, tři týdny. Nevěděli jsme, kam přijedeme. Rodiče vzali s sebou i kravičku. Nevěděli jsme, jak se budeme živit. Byly tam jedny kamínka, na kterých se vařilo. Bratr měl osm měsíců a hygiena byla docela špatná. Vlak byl dost plný, spali jsme na bednách,“ líčí detaily cesty pamětnice. Cestou také viděli hodně lidí, kteří prchali ze Sovětského svazu: „Hledali jídlo, byl tehdy mráz a hlad, tak sbírali zmrzlé brambory a tím seživili.“

Strach si otec přivezl z Ukrajiny

Vlakem tehdy dorazili na Žatecko. V Dolním Jiřetíně našli první ubytování v jakémsi táboře, následně pokračovali na Karlovarsko do Teplé, kde získali hospodářství čítající celkem dvanáct hektarů, na kterém pak hospodařili. Tehdy začala pamětnice chodit do základní školy. Před odjezdem ještě strávila pár měsíců v ukrajinské škole, takže uměla psát azbukou. Latinku ale znala také, z časopisů. Doučila se jen psací písmo. S češtinou nebyl problém, protože doma hovořili odjakživa česky. 

Později v roce 1953 pokračovala Marie Říhová do Karlových Varů na pedagogické gymnázium, kde maturovala v roce 1957, a dále na pedagogickou školu. Po ní nastoupila do svého prvního zaměstnání jako učitelka na prvním stupni. Na Tepelsku učila v Berouně, a když se vdala, odešla do Plzně, kde žila třicet let. 

K době znárodňování statků a procesu kolektivizace říká: „V Teplé měl každý svoje políčko. Hospodáři měli předepsané vysoké kontingenty. Rodiče se dost nadřeli, aby je plnili. Ale pak přestali stíhat a statek předali státnímu statku. Otec pak na statku pracoval dál, maminka našla uplatnění v kanceláři,“ vybavuje si pamětnice. Nátlak na hospodáře si nevybavuje, ale vzpomíná si, že tatínek měl vždycky strach – a ten si prý přivezl již z Ukrajiny – aby mu někdo nepodstrčil něco protistátního. 

Rok 1968 prožila pamětnice již jako učitelka. „Měla jsem hlavně strach o děti – i ve školství jsme zažívali totalitu. Měli jsme samá politická školení. Mnoho kantorů muselo odejít ze školství. Manžel se zapojoval v Plzni do stávek,“ říká. S manželem Josefem Říhou se seznámila v Teplé, kde sloužil na vojně. Vzali se v roce 1963. Manžel pak pracoval ve Škodovce jako technický úředník. Vychovali dva syny. V roce 1993 odešla Marie Říhová do důchodu.