Zdenka Říhová

* 1932

  • „A furt chodili a prosili tatínka, jestli by jim nezabil prase. A on byl takový teda, že chodil, ale muselo se to dělat v noci všechno, všechno ucpat slámou, aby to prase... to křičí, tenkrát nebyly pistole, že se to střelilo. Muselo se píchat a to prasátko křičelo. No a kdyby to bývali zaslechli, tak co z toho bylo? - Koncentrák! Moje maminka vždycky doma plakala, vždycky říkala: ,Táto, prosím tě, alespoň někdy.‘ A on říkal: ,A co mám dělat, když mají hlad a potřebuje se jíst?‘ Tak takhle celou válku chodil, pokud jsme tam bydleli, tak chodil zabíjet. To samé dělal u nás v Blučině, když jsme se nastěhovali na tu Moravu, to samé dělal i tam, pokračoval v tom. No a štěstí, nikdy se mu nic nestalo.“

  • „Náš barák na polovinu, celá stěna zhroucená a všechno. A našli se takoví lidé, co jsme měli ve sklepě ty koše s tím prádlem... maminka měla dost zlata, protože dělala kuchařku u jednoho doktora a vždycky dostala darem nějaký ten... Všechno jsme měli vybrané, všechno vykradené, takže jsme zůstali úplně, no úplně na huntě, všechno jsme museli kupovat a na to nebyl moc... Takže moji rodiče začínali na tom Slovensku, pak začínali tady, pak nám to rozbombardovali, tak začínali potřetí.“

  • „Bydlela tam, byl tam obchůdek na náměstí, taková drobnější paní, byla to Židověnka, chodila o holi. Takový malý pultíček, malý obchodíček. Nikdy jsem teda neviděla, jestli má jednu nohu pryč, nebo to... No a jak jsme tam byly s tím košem, tak jsme se s ní bavily, že prostě ty třísky si půjdeme do toho dřevníku nasbírat, nandat. A vtom se otevřely dveře a takoví dva vysocí tmaví chlapi. No a co udělali? Začali na ni nějak křičet, ten jeden udělal tak, že vzal, jak měla - to byl takový pult normální, ne jako dneska obchody, dřevěný pultík - a na tom měla vajíčka na misce, máslo domácí, tvaroh a takovéhle věci, co člověk potřeboval, to měla na pultě. Přišel, sebral to takhle a shodil jí to všechno na zem. Začali se tam... to byla slaboučká babička, ta mu neodporovala. A sestra mě vzala za ruku a vlítly jsme přes dvůr do toho dřevníku a tam jsme přečkaly dvě hodiny strachy, než oni odešli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Písek, 03.03.2020

    (audio)
    délka: 01:00:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Naši začínali třikrát od začátku

Zdenka Říhová v roce 2020
Zdenka Říhová v roce 2020
zdroj: PNS

Zdenka Říhová, rozená Rožnovská, se narodila 16. července 1932 v Michalovcích na Slovensku. Po vzniku samostatného Slovenského státu v březnu roku 1939 zesílily na Slovensku protičeské nálady, a tak pamětnice s rodiči a třemi sourozenci utekla na Moravu. Ještě předtím zažila na Slovensku útok na bezbrannou židovskou prodavačku přímo v jejím obchodě. Rodina se nakonec usadila v Blučině u Židlochovic. Otec pamětnice se živil jako řezník a pomáhal sousedům s černou porážkou prasat. Na konci války se stala Blučina terčem bombardování a jedna z bomb zasáhla i domek Rožnovských. Rodině navíc někdo ukradl všechno zlato. Po válce se Zdenka vdala za vojáka. Celý život se pak stěhovala podle toho, kam převeleli jejího manžela. Žila nějakou dobu v Terezíně, Pardubicích, Praze, Českých Budějovicích a nakonec zakotvila v Písku.