Bohumil Robeš

„To je představení z roku padesát dva, kde jsem nastudoval chudáka manžela. Jinak jsem byl trochu, nechci říct celebrita, ale měl jsem určitou autoritu. A když jsme maturovali, tak ty posudky jsem psal já, ale nepodepsal. Protože moje jméno by neuznali. Nebyl jsem nějaký funkcionář, svazák. Podepsaly to Jarka Mohelská a Eva Čunková. Všecky jsem napsal kladně, všecky jsem doporučil. Napsal jsem je tak, aby byli přijati. Byli to moji spolužáci. Oni to ani nevěděli. Psal jsem to, ale nepodepsal, páč to by nepřijali. Všecky jsem doporučil. Všichni byli přijatí na vysokou, kromě Ivana Jebavého, protože jeho tatínek byl velkouzenářem. To bylo moc známý jméno. Napřed se musel vyučit v dolech tesařem a přitom udělat vysokou. Ale zničilo mu to život. Nějaké nervy potom měl, problémy. Nějak vystoupil proti režimu a byl i v léčebně na nervy.“

„Pak jsem byl převedený na civilní blázinec. A tam už byl každý totálně vyřízený. To dávali takové tabletky nebo co, člověk necítil nic, ale přesto člověk byl jako magor. A pořád jsme dostávali nějaké prášky. Kdo to uměl, tak to vyplivl. Pamatuji si to, protože od té doby jsem si nechal narůst bradku.“

„Výslechy byly i fyzický. Zpočátku si mysleli, že chytili velkou rybu. Potom nevěděli, co se mnou, tak byl křížovej výslech. To tam byla řada uniformovanejch. Nějakej vedoucí uniformy, štábní kapitán nebo co a tam mě školili tím způsobem, protože jsem nechtěl vypovídat, říkali: ,Podívej se: Máme tři druhy výslechů. Výchovnej, budeš s náma dělat. Přesvědčovací, tak tě přesvědčíme. Nebo likvidační.' Začal mně jmenovat, že tam měl různý kapacity a všechny změkly. To byly řečičky. Já jsem na to byl trochu připravený od Bisoma. Zpočátku jsem se jim dost často smál: ,Však tě ten smích přejde.' Shodou okolností jsem byl zaměstnán v Radosti. To je dětské loutkové divadlo. Bylo blízko té pověstné Příční. Okna, i když zadrátovaný a zakrytý, vedly do ulice a děcka, když chodily ze školy do divadla, celý štrúdly, tak jsem viděl, jak spolu hovoří. Bylo to pro mě takový povznesení. Po čase se člověk svým způsobem zapře. Nejhorší bylo když... Já jsem byl zamilovaný do jedné studentky, ale ani k polibku nedošlo. Jednou se ten vyslýchající estébák vyjádřil o mamince nehezky a viděl mně na očích, že bije špatnou notu, tak se vyjádřil špatně i o té mé. Že je to ku... ,A kdybys viděl, co je to za děvku,' mně povídá. Já jsem byl na ni citově vázán a to jsem zatvrdl. Nikdy jsem jim to neodpustil, že se takhle špatně vyjadřovali.“

„Mé mamince navykládali, že jsem zavraždil spoluvězně. To bylo hrozné. Navykládal jí to tajemník MNV Koudelka. Já jsem se jí potom doma ptal, kdo jí to navykládal. No a musím vám říct, že jak jí kdoví všecko navykládali, tak se mi chudinka maminka rozplakala. Navykládali jí, že jsem zavraždil člověka. Musel jsem si před ní doma kleknout a přísahat, že to není pravda. Někteří tomu věřili, že jsem někoho zavraždil. Takovou fámu rozšiřovali po dědině a pak dlouhou dobu tomu někteří lidé věřili a někteří tomu věří i nadále.“

„Byl jsem velký divadelník a dal jsem si přihlášku na Akademii múzických umění v Praze na obor režie. Samozřejmě se kádrovalo. Soudruzi schvalovali v hospodě, kde byli sice v koutečku, ale ledacos bylo slyšet. Byla tam Milada, dcera paní hospodské, která mně řekla: ,Ty asi ty zkoušky neuděláš, poněvadž soudruzi napsali kádrový posudek, že nesmíš být přijat na AMU.' Měl jsem přítelkyni, která s náma hrála divadlo v Křenovicích. A vědělo se o ní, že byla spolupracovnicí StB. Ona se tím netajila. Nikdo nevěděl, ani přátelé, že jsem si podal žádost o studium na Akademii múzických umění. Ona mi povídá: ,Milo, ty sis podal přihlášku na režii? To neuděláš. Ty tam nebudeš přijat.' To mně řekla měsíc nebo dva před vlastními zkouškami v Praze. Jaká byla tenkrát situace, když jsme dělali ty zkoušky? Bylo nás asi pět, jména si nepamatuju. Pamatuju si jen jméno Doubravy, který byl oblíbencem tehdejšího režiséra Antonína Dvořáka. To byli lidi, kteří hýbali divadlem. On potom působil v televizi s těma soudružkama. Ten jedinej ty zkoušky udělal. A byl tam jeden takzvaný dělnický kádr. My jsme tam byli jenom jako blbečci, páč potom nám ten dělnickej kádr řekl: ,Hoši, já o divadle sice nic nevím, ale dostal jsem příkaz, že musí být přijat.' Když jsme dělali zkoušku z divadla, scénické a tak dále, tak on o tom nic nevěděl. Říká: ,Kluci nezlobte se. Já to mám dopředu napsaný. Musím udělat zkoušky.' Taková byla situace. Tak to víte, že člověk zhořknul, zatrpknul.“

„V kazajce jsem byl třikrát. Nejhorší to bylo při těch maďarských událostech, když jsem bachařům řekl, že budou bráni k odpovědnosti. Byl jsem v kozelci. Nikomu to nepřeju. Po určité době se svaly uvolní. Spoutali mě tak, že ruce mi přivázali k nohám. Takže vás to vyšponuje. Napřed se do toho počůráte, potom pokálíte a tak dál. Potom už nevnímáte nic. Teď když se ty fekálie na vás přilepí, tak ten pocit byl, jakej byl. Zpíval jsem, básně jsem recitoval. Skládal jsem a nadával jsem jim jak špaček.“

„To, co tady po tom nastalo za Rusa, to se ani neptejte. Nechci na to vzpomínat. Potom u nás byli ubytovaní sovětští vojáci. Většinou u nás bylo nějaké vedení, nějakej kapitán. Přišel za matkou. Matka byla mladá vdova, velmi atraktivní. Tahal na ni pistoli a rozepínal kalhoty. Byl na ni sprostej. V lavoře byla ohřátá voda. Mrsknul s ní. Byl ožralej, agresivní. Chlapi si s ním ale věděli rady. Šli a zavolali nějakého ruského důstojníka, nějakou vyšší šarži. Údajně to byl nějakej major, profesor. Ten toho kapitána dokopal, doliskal a vykopl pryč. Když ho viděl, tak toho kapitána hned agresivita opustila.“

„Ještě jednou z té Ruzyně. Já jsem byl ještě panic. S ženskou jsem nic neměl. Největší ponížení pro mě bylo, musel jsem se svléknout do naha, a kdyby to byl chlap, ale přišla estébačka. Měla klacík a na tom takovou bambulku a tím mně šťárala do zadku, do přirození. Ještě s odporem. Kdyby se smála nebo dělala nemravný posunky. Ne – s odporem. Jako kdyby ani na psa takhle nesáhla. Takoví oni byli. Ale to vědomí, jak vás ponižují. Oni vás nechali v korekci, kde nebylo větrání. A když není větrání, je dusno. Jdou z vás výpary, jdou z vás, s prominutím, plyny. ,Co jste to za sviňu, co to tady máte?' To byl jejich styl. Na Slovensku i jinde. To ponižování člověka mě pronásledovalo celý kriminál. A bohužel jsem byl krátce i v Bohnicích a tam to samý ponižování. V Bohnicích, když jste řekli: Já jsem politický vězeň. Byla to bohužel ženská, bachařka. Byl jsem v izolovaném oddělení pro politické vězně. Dodnes ho tam mají. Viděl jsem tam ty klece, kde lidi umírali. Ta bachařka se na mě vrhla. To ponižování bylo hrozný.“

„Ten Alois Koudelka, já vám řeknu, co nejvíc ublížilo mé mamince. Využili ten paragraf násilí na veřejného činitele, který jsem dostal v Leopoldově, když se ptali v Holubicích lidí, proč není doma. Páč já jsem se v říjnu padesát sedm měl vrátit domů, protože z těch pěti let byl rok amnestovaný. Pořád jsem ale seděl. Tak Koudelka a soudruzi říkali: ,Vždyť Robeš tam zavraždil člověka.' A toto šířila i rodina. Já se proto nedivím, když jsem po třinácti letech přišel... Oni nevěděli, za co jsem byl souzen. Proto jsem pak napsal ty knihy. A jsou tam doklady, za co jsem seděl. Nemám tam paragraf vraždy. Musel jsem před vlastní maminkou klečet a přísahat na památku tatínka, že jsem nespáchal vraždu, a vysvětlit jim to. Tekly jí slzy a říkala: ,Vždyť já jsem jim stejně nevěřila Mílo.'“