Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonie Robová (* 1932)

• narodila se 26. července 1932

• od svých deseti let se starala o mladšího bratra, maminka byla nemocná

• aniž by to věděla, zapojila se do pomoci partyzánům – nosila jim jídlo

• pamatuje bombardování Kralup nad Vltavou v březnu 1945

• v roce 2016 žila v Mělníku

Dětství mi skončilo, když se narodil bráška

Dne 26. července 1932 se v Kralupech nad Vltavou narodila do chudé dělnické rodiny Nejčových dcera Antonie. Když jí bylo deset let, tak se jejím rodičům narodil ještě chlapeček. Maminka byla po porodu vážně nemocná a Antonie musela převzít zodpovědnost za domácnost i bratra. „Když se narodil bráška, tak mně opravdu skončilo dětství, protože jsem se musela o všechno starat. Tou péčí o bratra jsem si už v takto útlém věku zničila páteř.“

V roce 1939 byl v Československu vyhlášen protektorát Čechy a Morava. „V učebnici jsme měli fotografii tatíčka Masaryka. Museli jsme vzít lepidlo a slepit stránky dohromady.“ Za války bylo mimo jiná omezení i povinné zatemnění kvůli leteckému bombardování. „Celou válku jsme prožili ve tmě, to bylo takové smutné a nebylo moc co dělat.“ Antonie měla velkou zálibu ve zpěvu, a tak za války chodila hned do tří pěveckých sborů. Školu navštěvovala nejdřív v Kralupech a pak nastoupila do rodinné školy v Praze.

Během války se Antonie spojila s Emilií Macákovou, která v Kralupech organizovala pomoc partyzánům. Malá Antonie tehdy vůbec netušila, komu nosí v nůši jídlo. Pro pomoc partyzánům využívala Emilie Macáková děti úmyslně, jelikož byly pro gestapo méně podezřelé. Až po válce se Antonie dozvěděla, že pomáhala odboji, a s jedním z partyzánů se i setkala. „A teď já vám vidím tu Emilku s nějakým pánem a ten pán má kolem krku věnec buřtů. Emilka na mě ukazuje a říká: ‚Hele, Vasili ???sjednotit s klipem, tak to je ta holčina, co vám nosila to jídlo.‘ Znáte to, nastalo objímání veliké a on mi ten věnec buřtů daroval.“

Strašně dlouho jsem pak šílela z hukotu letadel

Na konci války se americká armáda soustředila na bombardování průmyslových center Třetí říše. Bomby se nevyhnuly ani protektorátním průmyslovým městům. V Kralupech nad Vltavou byla velká rafinerie, kterou se Američané rozhodli zničit, aby v ní Němci nemohli obnovit provoz. Dne 22. března 1945 okolo poledne začalo letecké bombardování. Americká armáda se nezaměřila jen na rafinerii, ale i na nádraží, jež bylo významným železničním uzlem. Po chvíli zůstaly z části města jen trosky. Během bombardování zemřelo 145 kralupských občanů.

Antonie a její rodina měli celou válku připravené kufry s nejnutnějšími věcmi pro přežití v krytu. Když však bombardování skutečně přišlo, uslyšeli dříve zvuky letadel než sirény a do sklepa utíkali tak, jak byli. „Sirény spustily až v momentě, kdy dopadly první bomby, tak to bylo platné jak mrtvému zimník. Já i bráška jsme utíkali do sklepa v trenkách, které jsme měli na sobě.“ Rodina se bezpečně schovala. Měli štěstí, že jejich blok byl bombardování ušetřen, sousedé o kousek dál na tom byli mnohem hůř.

„Pak ještě strašně dlouho jsem nemohla slyšet hukot letadel. Měla jsem úplně strašný strach. To se vám dostane pod kůži, to se nezapomene, vidět pak ty rozbombardované domy. Viděla jsem barák úplně srovnaný se zemí a byla vidět jen hlava jako busta. To byl pan krejčí Tyl, který to jediný přežil. Všechny jeho švadlenky zemřely. Měl hlavu úplně bílou, zešedivěl z té hrůzy.“

Během bombardování zemřely Antonii její dvě učitelky, a dokonce zahynulo i několik spolužáků. Mrtvá těla sousedů vyskládali přeživší v místním kostele a následně je společně pohřbili. „Nebylo to pěkné, nerada na to vzpomínám, opravdu nerada.“ Dodnes není zcela jasné, proč Američané museli ke konci války Kralupy bombardovat. Místní rafinerie byla už několik let mimo provoz, takže se nejednalo o významné průmyslové město.

Lezli jsme si na ramena, abychom jim mohli to jídlo podat

Kralupy nad Vltavou jsou významným železničním uzlem. Na konci války tedy přes toto město projíždělo několik transportů přivážejících Židy z koncentračních táborů. S tím, jak se blížila spojenecká vojska, začali Němci koncentrační tábory vyklízet a přeživší Židy odváželi transporty pryč. Velmi mnoho zesláblých vězňů tuto cestu nepřežilo. Antonie vzpomíná, jak celé město nevěřícně sledovalo dobytčáky stojící na nádraží. 

„Oni prostrkovali těmi mřížkami ty hubeňoučké ručičky, natahovali je k nám, jestli jim někdo něco podá. To víte, tam chodili kolem dokola Němci. Na nádraží bylo tolik lidí. Měli kůrky po kapsách, měli kus brambor nebo já nevím co, ale nemohli jim to dát, oni by je ti Němci postříleli, tak co? Tak využili zase nás děti. My se protáhneme všude a jsme drzí a neuvědomujeme si nebezpečí. V tom to bylo, my jsme si to neuvědomovali, že se nám může něco stát, takže jsme tam podlezli takhle spodem druhou stranou od Hrombaby jako zadem k těm vagonům. Teď my jsme tam ale nedosáhli, oni nedosáhli dolů, bylo to vysoko, tak jsme si lezli vzájemně na ramena nebo jsme jim to jídlo házeli.“

Jednou viděl německý voják, jak Antonie a ostatní děti podávají do dobytčáků jídlo. Koukal na ně, ale pak se otočil a dělal, že je nevidí. Těžko říct, zda se mu zželelo dětí nebo hladových lidí uvnitř vagonu. Pravděpodobně už tušil, že válečná prohra se blíží a motivace plnit rozkazy ho opustila.

Mít radost z maličkostí

Antonie Robová žije v Mělníku. Většinu života se věnovala práci s dětmi, ale působila i jako průvodkyně. I dnes, když je v důchodovém věku, pracuje v Regionálním muzeu Mělník. Jejím životním krédem je „radovat se z maličkostí“. Je přesvědčena o tom, že i když život ne vždy přináší jen samé hezké věci, tak by měl být člověk stále šťastný za to, že žije, a radost by mu měly přinášet prosté maličkosti, jako je svítání nebo západ slunce.

Pamětnice byla natočena v rámci projektu Příběhy našich sousedů na jaře 2016 v Mělníku.