„Na jedné straně to bylo hrozné, hlavně pro staré lidi. Tam zemřelo 33 000 lidí. Staří lidé bydleli v strašných podmínkách. Neměli co jíst a umírali na cokoliv, masově. Každodenně jsme viděli, jak táhnou pohřební vozy, nebyly tam žádné jiné povozy. Ty samozřejmě táhli a tlačili lidé. Žádní koně ani voli tam nebyli, samozřejmě žádné motorové vozidlo. Každý den jsme je viděli naložené mrtvolama. Každou chvíli byly transporty, lidé šli do Osvětimi, což se nevědělo, kde to je. Hlad jsme měli všichni. Já jsem také potom stával u kuchyně po vydávání, jestli budou nějaké zbytky. Na druhé straně, pro mladé lidi to bylo mnohem lepší. Já jsem bydlel jenom s jedenácti klukama na pokoji, který jsme si přestavěli. Podařilo se nám ukrást nějaké dříví a měli jsme to tam docela hezké. Měli jsme tam dva třípatrové kavalce, pak takovou palandu, kde spali dva další, já a Egon Löbner jsme měli takové gauče, na kterých se potom sedělo. Udělali jsme si stůl a lavici. Pořádali jsme přednášky. Můj přítel Arnošt Reiser tam chodil a přednášel nám analytickou geometrii, to byly snad nejlepší přednášky, jaké jsem kdy v životě měl. Gustav Schorsch tam chodil a přednášel básně, filozofii a literaturu. Chodil jsem s Evou na veřejné přednášky o umění 19. století. Kulturně to byl ohromně intenzivní život. Pořád se něco dělo a byly různé možnosti.“
„Tam to samozřejmě bylo hrozně zlé. Když jsme vylezli z té sprchy, tak jsme dostali hadry, a neměli možnost se usušit. Vylezli jsme ven a byl ošklivý konec září. Stáli jsme dlouho venku a ještě byla taková snaha něco dělat. Jeden z těch starších lidí, kteří se starali o mládež, nějaký Jirka Wachtl, jak jsme tam stáli, tak začal přednášet něco z českých dějin. Potom nás nahnali do takových... Já myslím, že to byly vojenské stáje, takové obrovské baráky. Tam nás nahnali asi tisíc lidí a nebylo tam vůbec místo. Takže jedině jak jsme v noci mohli spát, bylo, že si člověk sedl na zem, roztáhl nohy a ten další si sedl mezi ně a opřel se o něj, a takhle jedna řada za druhou. Vsedě, vpololeže jsme se opírali o toho dalšího za sebou. Člověk ještě ve dvaceti dokáže spát v různých pozicích, ale bylo to dost příšerné.“
„Když loď přistála, tak lidé vycházeli ven na jednu stranu a my jsme běželi dolů na druhou stranu. Eva řekla: ‚Já nemůžu skočit, musíš mě tam strčit.‘ Vylezla na zábradlí s Martinem, já jsem ji strčil a ona spadla do vody, já jsem vzal Tomáše a skočil jsem do vody. Eva byla chytrá a plavala jen okolo lodi. Byla neděle odpoledne a koukalo tam spousty lidí. Stál tam nějaký člověk a ona se ho anglicky zeptala: ‚Jste Dán?‘ On, že je, a ona trochu komicky: ‚A jste si jistý, že jste Dán?‘ Pak mu podala kluka a pomohli jí ven. Mezitím jsem plaval, viděl jsem nějaké schůdky do vody, plaval jsem napříč přístavem, naznak. Tomáše jsem držel jednou rukou a druhou a nohama jsem plaval. Ztratil jsem brýle.“
„Nějak jsme věděli, že jsme v Osvětimi. Bylo to jen jméno. Když jsme přijeli, viděl jsem šlehat plameny z komínů. Tak jsem si myslel, že to jsou nějaké fabriky, budeme pracovat v nějakých fabrikách. Dva tři dny nato nám někdo řekl, co to je, že to jsou krematoria, kde spalují lidi, kteří předtím šli do plynových komor. Nemohli jsme tomu věřit. Ten můj nejlepší kamarád Egon Löbner, ten tak zpanikařil, že vlezl pod nějaký kavalec a schovával se tam, což samozřejmě nemělo žádný smysl. Byla to jen taková reakce. Pak jsme to věděli, a nedalo se samozřejmě nic dělat. Jednou, když jsme byli zavření v našem baráku, vedli okolo skupinu dětí. Malé děti, které tam už byly nějakou dobu a věděly, o co jde. Vedli je do plynu a ony to věděly. Ty už měly nějaké věci a odhazovaly svoje lžíce, protože věděly, že už je nebudou potřebovat. Abychom si je my alespoň našli a mohli použít. To byl skutečně strašný zážitek, když jsme je viděli, tak deseti- dvanáctileté děti...“
Jan Roček se narodil jako Jan Robitschek 24. března 1924 v Praze. Vyrůstal v židovské asimilované rodině. Od obsazení republiky v roce 1939 rodinu pomalu svazovala protižidovská opatření. Pamětníka vyhodili z gymnázia. Pracoval v zámečnické dílně a poté nastoupil do chemického laborantského přeškolovacího kurzu, organizovaného židovskou obcí. Znamenalo to obrat v jeho životě, pro chemii se nadchnul. V roce 1942 rodinu transportovali do ghetta Terezín. Jan Roček tam mimo jiné pracoval v zemědělství a později se mu podařilo získat místo v chemické laboratoři. Na podzim roku 1944 jej transportovali do koncentračního tábora Osvětim, kde asi měsíc přežíval. Přihlásil se jako kovodělník a dostal se do koncentračního tábora Meuselwitz. Tam pracoval u soustruhu. Před postupující frontou vězně evakuovali do Kraslic. Následoval pochod smrti, který pro pamětníka skončil až asi 8. května 1945. V zuboženém stavu ho převezli do žatecké nemocnice. Tam se také dozvěděl o smrti svých rodičů a sestry. Od roku 1946 studoval na Fakultě chemie Českého vysokého učení technického v Praze. Postgraduální studium absolvoval u Otto Wichterleho. Od roku 1953 pracoval v Ústavu organické chemie a biochemie při Československé akademii věd. Na konci roku 1957 se dostal na stáž do Velké Británie. Pod dojmem této zkušenosti se rozhodl za každou cenu emigrovat. V roce 1960 s manželkou a dvěma malými syny opustili území východního bloku skokem z paluby východoněmecké lodi do výsostných vod dánského království v přístavu Gedser. V roce 1966 získala rodina americké občanství. Jan Roček se úspěšně věnoval výzkumu a akademické kariéře na univerzitách ve Spojených státech amerických.
