Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Roman (* 1929)

• narozen 7. března 1929 na Podkarpatské Rusi, na začátku války se s rodiči přestěhoval na Moravu

• po únoru 1948 vyráběl spolu s dalšími studenty gymnázia protikomunistické letáky, roku 1949 byl zatčen a odsouzen ke 12 letům vězení

• 28. října 1952 se mu podařil útěk z Valdic, protloukal se po známých a příbuzných, vloupával se do rekreačních chalup, až se nakonec rozhodl vyhledat pomoc na faře u kněze Josefa Kůnického

• místní kněží se ale shodli, že se jedná o provokaci, Romana odmítli a podle všeho „cizí osobu“ nahlásili, Roman byl zatčen a vlakem eskortován do Brna, cestou se neúspěšně pokusil o útěk

• vyšetřovatelé se domnívali, že se jedná o zloděje, který vykrádá chalupy, takže byl Roman odsouzen jen na rok kriminálu

• po smrti Stalina a Gottwalda měl být propuštěn na amnestii kriminálních vězňů, ale u komise byl odhalen a putoval na jáchymovský lágr

• propuštěn byl v roce 1955

Emigrace na Moravu

Jan Roman pochází z Užhorodu, kde se narodil 7. března 1929. „Matka byla Rusínka a otec pocházel z Čech. Přijel tam na práci z Moravy. Jsem křtěný řecký katolík, ale naše výchova v rodině byla vůči víře spíše indiferentní.“ Po maďarské okupaci Podkarpatské Rusi však celá rodina musela uprchnout. Janu Romanovi tehdy bylo teprve devět let: „Mohli jsme si odnést jen základní věci. Stloukli jsme takovou bednu, do které jsme si dali peřiny apod. Chalupa a pozemky tam zůstaly. Dodnes jsme se žádné náhrady nedočkali.“

První útočiště Romanům poskytla matčina sestra v Brně: „U ní jsme bydleli asi tři neděle a pak nám místní poskytli bydlení v Soběšicích. Byla to taková vlhká chalupa. Ochořel jsem z toho na plíce.“ Válku rodina přečkala bez úhony. Romanům se v roce 1941 ke dvou synům narodila ještě dcera. „Po roce 1945 jsem byl zaměstnán v pojišťovně a při tom jsem soukromě studoval gymnázium.“ Na tehdejší období vzpomíná pan Roman dobře: „Ty tři poválečné roky byly skvělé. Otevřela se před námi perspektiva svobod, kterou jsme za Němců postrádali.“

Agent Janda

V roce 1948 však vzaly poválečné naděje za své. Jan Roman se nerozpakoval a zapojil se do protikomunistické činnosti. Přirozeně tak navázal na své dosavadní politické zázemí: „Před únorem jsem byl členem národně socialistické mládeže. Četl jsem hodně časopisů, zúčastňoval se politických schůzí, čili zlom do nedemokratické éry jsem hluboce prožíval. Měl jsem za to, že nemohu stát opodál, že se musím zúčastnit nějakého odporu.“ Jan Roman by svou činnost přímo slovem odboj ani nenazýval: „Vlastně jsme pokračovali v úsilí o demokracii. Například jsme varovali veřejnost prostřednictvím letáků. Poukazovali jsme na to, co je nesprávné. Rozmnožovali jsme letáky proti komunistům. Před volbami jsme vybízeli lidi, aby nevolili strany, ale házeli bílé lístky. I když to bylo legální, obviňovali nás, že jsme volali po kontrarevoluci.“

Aby mohli komunisté nepohodlnou skupinu rozprášit, použili proti ní provokatéra: „Do našeho středu nasadili agenta StB, který nás naváděl k různým násilnickým činům - jako přepadení stanice SNB, kde jsme se podle jeho návodu měli zmocnit zbraní. Nic se samozřejmě neuskutečnilo, ale soud k tomu přihlížel jako k pokusu.“ Na agenta Roman vzpomíná: „Jmenoval se Janda. Bylo mu kolem 60 roků. Dělal kotelníka v katolické Charitě, kde udával. Nás udal taky. Bylo zjevné, že zlo pocházelo skrze něj, protože u soudu se o něm nezmiňovali. Bylo jasné, že byl na nás nasazen a že vše, co se vyskytovalo v obžalobě, byl jeho výmysl.“

Vyšetřování a soud: 12 let vězení

„Zatkli mě před maturitou v lednu 1949. Byl jsem doma v posteli. Měl jsem štěstí, že jsem byl prakticky mezi posledními. I když tedy jejich metody zůstávaly kruté, jako mlácení, píchání pod nehty..., nebyl důvod, aby ze mě vytloukli mnoho.“ Romana tehdy převezli do Brna na vyšetřovnu Státní bezpečnosti: „Velmi depresivně na mě působilo, když jsem slyšel zvuky, které pocházely z mlácení kamarádů, ze kterých chtěli dostat přiznání. Vyšetřovatelé se hlavně zajímali o to, s kým jsme měli spojení, protože předpokládali, že jako mládež národních socialistů jsme měli kontakty se stranickými špičkami. Chtěli vědět, jestli nás k něčemu nabádali. To jsme ale zapírali, protože to nebyla pravda.“

Vyšetřování obvykle vedli „zlý“ a „hodný“ vyšetřovatel: „Bylo zajímavé, že ten zlý byl mladší – třicátník. Ten starší hodný, tak čtyřicátník, mě nazýval křestním jménem ‚Ivane‘, což byla moje přezdívka. Když se mě snažili donutit k přiznání, ve vedlejší místnosti kamarádi křičeli bolestí, což bylo dost paradoxní, protože ten hodný zároveň říkal, že ‚u nás se nebije.‘“

Soud s asi pětadvacetičlennou skupinou přišel po půl roce. Státnímu soudu předsedal dr. Trudák, který soudil i Miladu Horákovou: „Soud se konal v červenci 1949. Byl jsem vinen podle zákona 231. Vzhledem k tomu, že jsme byli většinou pod hranicí plnoletosti, dostali jsme mírnější sazby.“ Advokáti ex offo ale byli většinou komunisté, takže se s obhajobou příliš nenamáhali: „Byl jsem odsouzen na 12 let. Soud jsme nebrali až tak vážně, protože jsme se domnívali, že si to neodsedíme.“ Tato naděje se ovšem ukázala jako neopodstatněná.

Jáchymov a Valdice

„18. července 1949 nás odvezli do Jáchymova, kde jsme střídali německé vojenské zajatce. Baráky byly zavšivené, byly tam štěnice. Dalo hodně práce, abychom mohli žít v trochu civilizovaném prostředí.“ Roman se ocitl konkrétně na dole Eliáš. Komunistické lágry se tehdy teprve budovaly: „Vzpomínám si, jak jsme horečně dělali oplocení, protože se nepočítalo, že tam budou vězňové, které bude nutno střežit.“

Pracovali na tři směny: „Chodili jsme na Rovnost, kde jsme přebírali staré haldy z dob dolování stříbra. Tehdy ještě neznali cenu uranu a my měli za úkol haldy přehrabávat a oddělovat smolinec. Smolinec se pak vozil na tábor Eliáš do úpravny.“ Uran následně putoval do Ruska. „Režim v táboře byl zpočátku dost krutý. Dávali nám málo jídla, trestali nás za každou hloupost. Je paradoxní, že se to dozvěděli ruští velitelé, tzn. inženýři, kteří měli na starost hlídat žílu. V jejich zájmu bylo, aby výkon vězňů byl na výši. Měli takovou autoritu, že když byly stížnosti na jídlo, dočkali jsme se nápravy.“

Na haldě s rudou ale Roman nepracoval příliš dlouho: „Začal jsem mít potíže s plícemi. Zjistili u mě silikózu, tzn. zaprášené plíce, takže mě odvezli do Valdic, kde byli soustředěni starší nebo nemocní lidé. Tam jsem byl asi dva roky.“ Na práci byl přidělen do knihařské dílny, kde si osvojil řemeslo knihařství: „Prostředí bylo bezpečnější, ale člověka neustále lákalo dostat se ven.“ Utéct přímo z ostře střeženého vězení bylo sice prakticky vyloučeno, ale Roman se svého úmyslu nevzdal, a když se naskytla příležitost, neváhal ji využít.

Na útěku

Možnost útěku skýtala vlastně jen práce za branami samotné věznice. „Na podzim 1952 nás poslali na skládání řepy. Nakládali jsme řepu do vagonů. Bylo nás šest vězňů a dva bachaři. Vždycky jsme naložili vagon, pak ho odvezli, přivezli další prázdný atd. – od rána do večera. Večer jsme s ostatními odtlačovali jeden vagon a já záměrně zůstal pozadu a předstíral, že ho podkládám. Strážci už byli večer otupělí. Zatímco ostatní odcházeli s plným vagonem, přelezl jsem haldu a zmizel.“ Bylo 28. října.

Roman měl s jednou odbojovou skupinou železničářů dohodnuto, že mu pomohou uprchnout za hranice: „Útěk byl smluven na 1. ledna 1953. Měli mě ukrýt ve vagonu do Rakouska.“ Musel tedy nějak vydržet do konce roku. Nejprve zamířil do Pardubic, kam se dostal pěšky podél kolejí: „Bylo celkem teplo a dva volné dny. Čili celkem příznivé klima, abych neupoutal pozornost. Měl jsem šedé kalhoty a starý svetr.“ V Pardubicích Romanovi pomohl strýc: „Nechal mě přespat ve sklepě. Pak mě vybavil starým zimákem, nechal jsem si narůst knírek, nasadil černé brýle a rádiovku a byl jsem k nepoznání.“

U strýce ale bylo nebezpečné se zdržovat, a tak Roman vyrazil dál směrem k Brnu: „Tam jsem vnikl do jedné chaty a prodléval v ní až do doby, než začal padat sníh, protože by bylo nebezpečné, že by někdo viděl stopy vedoucí k chatě. Setkával jsem se s otcem, který mě zásoboval penězi. Občas jsem i zašel do nějaké hospody v Brně, kde jsem si dal teplé jídlo. Sám jsem si vařil čaj na svíčkách.“ Aby měl jistotu, že v chatě nikdo nebyl během jeho vycházek, uvazoval Roman nitě na kliku a nábytek, aby případnou návštěvu odhalil.

Znovu zatčen

Nezbývalo než čekat, až uplyne zbytek času do plánovaného útěku. Když začal začátkem prosince padat sníh, rozhodl se pro jistotu vystřídat úkryt: „Byl jsem například na Jesenicku u příbuzného Gabriela Romana, kde jsem pobyl pár týdnů. Tam se mi vedlo celkem dobře. Měl jsem k dispozici i rádio a zrovna začínalo vysílání Svobodné Evropy, takže jsem sledoval situaci.“ Příbuzný ale onemocněl a musel do nemocnice, takže Romanovi nezbývalo než znovu hledat útočiště.

„Ještě ve Valdicích jsem se seznámil s knězem Josefem Kůnickým, který se veřejně vyjádřil v tom smyslu, že když ho propustí, brzo ho zase stejně zavřou, protože když k němu přijde nějaký bývalý vězeň a požádá ho o úkryt, on ho neodmítne. Vzpomněl jsem si na ta slova, a protože to bylo blízko, zariskoval jsem. Zbývalo mi čtrnáct dní do Nového roku.“

Tehdy ovšem probíhal proces se Slánským, takže policie pronásledovala kde koho i pro maličkosti. „Zazvonil jsem na dveře fary, bylo to v Postřelmově u Zábřehu na Moravě, a říkám, že bych potřeboval na nějaký čas ukrýt.“ Faráři však zřejmě dospěli k závěru, že jde o provokaci: „Vyjádřili se všelijak a já odešel k nádraží, že se podél kolejí dostanu dál. A jak jsem se pohyboval u nádraží, přišli ke mně dva lidi a ptali se, jestli nejsem Jenda. Nevěděl jsem, s kým mám tu čest. Přisvědčil jsem a samozřejmě už mě měli.“ Roman je přesvědčen, že ho udali na faře.

Pokus o útěk z vlaku

Jako chycený útěkář měl Roman zcela oprávněné obavy o svůj další osud, jakmile bude odhalena jeho pravá totožnost, a tak se pokusil o další útěk. „Jeden starší policista mě vezl do Brna k soudu, respektive ke kriminální policii, která měla vyšetřit, jak to bylo s krádežemi, které jsem si vymyslel, abych vysvětlil, z čeho jsem žil. Jak známo, cestou do Brna přes Blansko je řada tunelů. Když se projíždějí, vlak zpomalí a toho jsem chtěl využít. Poháněla mě představa, že budu vyšetřován a že, když to převezmou estébáci, čeká mě předání do Valdic a tam by byl pěknej mazec. Každý útěkář je krutě potrestán a následky jsou hrozné.

Předstíral jsem, že chci hodně na záchod. Ač nerad dopravil mě tam, odvázal mi pouta, což jsem chtěl docílit. Když jsem byl bez pout a vešel do kabinky, prudce jsem dvířka zavřel a zamkl. Vrhl jsem se k oknu. Počítal jsem, že jak vlak zpomalí, snadno z okna vyskočím. Nepředpokládal jsem ale, že záklopka na dveřích bude tak slabá.“ Policistovi přiběhli na pomoc cestující, kteří slyšeli křik, když mu Roman přibouchl prst mezi dveře. „Nakonec dveře vyrazili a u okna mě chytli. Policista láteřil, že mě čeká deset roků za pokus o útěk.“ Evidentně netušil, s kým má tu čest.

Zpátky do kriminálů

Roman se při dalším vyšetřování snažil hrát roli kriminálníka, který vykrádá chaty, aby se pokud možno nedostal do rukou StB, což mu částečně vyšlo. „Po týdnech vyšetřování přišli a říkali, že jsem chat vykradl ještě víc. Stěží jsem potlačoval radost, protože to bylo plus před estébáky.“ Po uzavření věci byl Roman odsouzen na jeden rok a skončil v uhelných dolech v Oslavanech. Sice se tak dostal zpátky do vězení, ale prozatím unikl osudu chyceného a vráceného útěkáře. Jeho papíry, že je odsouzen na 12 let, jej prozatím nedostihly.

Po smrti Stalina a Gottwalda ale přišla amnestie pro kriminální vězně do jednoho roku a zaznělo i jméno Roman: „Nevěřil jsem tomu, ale říkal jsem si, že stojí za tu legraci neodporovat snaze mě propustit.“ Před komisí ale všechno prasklo: „Prokurátor se na mě podíval: ‚Toho chcete propustit? Vždyť má ještě 12 roků!‘“ Roman putoval zpátky do Jáchymova na tábor Rovnost: „Moje největší výhra byla v tom, že mě nedali do Valdic. V Jáchymově jsem radostně těžil rudu.“

V Jáchymově už Roman zůstal až do svého propuštění v roce 1955: „Byl jsem propuštěn jako poslední ze své skupiny. Ostatní šli o rok dříve po odpykání poloviny trestu. Mně propuštění pozdrželi kvůli útěku. Když mě velitel propouštěl z Rovnosti, řekl mi, že můžu mluvit o velkém štěstí.“