Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Römer (* 1955)

• narozen 7. října 1955 v Gottwaldově

• vyučil se chovatelem koní v Kladrubech nad Labem

• podílel se na stavbě sídliště v Praze-Ďáblicích

• od poloviny 70. let navštěvoval americkou ambasádu v Praze

• pracoval na letišti Praha-Ruzyně a plánoval emigraci

• 27. ledna 1977 zatčen

• více než dva roky strávil v Ruzyni ve vazbě

• roku 1980 byl odsouzen ke třinácti letům odnětí svobody

• výkon trestu absolvoval ve věznici ve Valdicích

• propuštěn 3. ledna 1990

• vrátil se do Zlína a podílel se na činnosti Občanského fóra a organizace SPUSA

• podnikal v cestovním ruchu, nyní je již v důchodu

Jméno Josefa Römera (* 1955) a dalších československých politických vězňů se objevuje v řadě dobových textů poukazujících na jejich protiprávní odsouzení. V době třináctiletého výkonu trestu ve Valdicích se o Josefa zajímal i Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), ale bez úspěchu. Vězněm svědomí se stal na základě svého přesvědčení a proto, že se připravoval opustit nesvobodné Československo.

Ačkoliv se Josef narodil v tehdejším Gottwaldově, rané dětství  prožil v jižních Čechách, kam se rodiče načas přestěhovali za prací. Když se pak roku 1963 vrátili na Moravu, usídlili se opět v Gottwaldově. Otec učil na odborném učilišti podniku Rudý říjen (dnešní Barum) a matka získala zaměstnání v národním podniku Svit. Pro svůj nesouhlas se sovětskou okupací roku 1968 byla v době normalizace ze zaměstnání propuštěna.

Josefa odmala přitahovali koně. Pod záštitou TJ Gottwaldov se věnoval jezdectví, a proto se pro něj po deváté třídě stala Střední zemědělská škola v Kladrubech nad Labem jasnou volbou. Po vyučení chovatelem koní pracoval dva roky v Tlumačově. Aby se vyhnul dvouleté vojenské službě, podstoupil nábor do pražského podniku Inženýrské a průmyslové stavby (IPS) a podílel se na výstavbě ďáblického sídliště. Dobu, kdy měl nastoupit zkrácený vojenský výcvik, už ale strávil ve vazbě v Ruzyni.

Díky cizímu rozhlasu jsem měl lepší představu, jak se žije mimo „komunistický ráj“

Josefa v době dospívání zajímala zahraniční hudba, a tak po ní jako spousta jeho vrstevníků pátral, kde se dalo: ladil rozhlasové vysílání Radia Luxembourg nebo vídeňský televizní kanál a navštěvoval burzy, kde směňoval LP desky. Po příjezdu do Prahy začal navštěvovat knihovnu amerického velvyslanectví, kde byly volně přístupné knihy a časopisy. Navázal vztah s tehdejším velvyslancem Thomasem R. Byrnem a jeho tajemníky. „Čechů jako já tam chodilo víc, ale asi jsem byl jediný, kdo chodil pravidelně. Zjišťoval jsem si, jestli se to smí. Jestli to není nějak postižitelné. Řekli mi, že ano, že se to smí. Že to není nic proti ničemu. I když tam hlídkovalo SNB a fotili mě, a jednou mě dokonce i lustrovali, tak jsem s tím nikdy neměl problém.“ Výlety na americkou ambasádu bral jako možnost kontaktu se svobodným světem, cizím jazykem a kulturou. Volně přístupné letáky s vysílacím programem stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky nosil kamarádům.

Často přemýšlel o emigraci. Poté, co nastoupil do zaměstnání na ruzyňském letišti, dostaly jeho plány jasnější obrysy. Při nakládání zavazadel zjistil, že cesta z republiky nemusí nutně procházet skulinami železné opony, ale dala by se uskutečnit spolu s kufry letecky. O svých úmyslech se zmínil před pár kamarády a věděla o nich i jeho maminka. V lednu roku 1977 ale přišel obrat.
 

Přiznávat se nemusíš – my si z tebe vymlátíme, co bude potřeba

Dne 1. ledna 1977 bylo v zahraničí zveřejněno prohlášení Charty 77, které v československé společnosti postupně vyvolalo značnou odezvu. Do té doby se stále dokola deklarovalo, že politické procesy jsou záležitostí padesátých let a od té doby v Československu nejsou lidé protiprávně perzekvováni kvůli svému politickému nebo náboženskému přesvědčení – není tedy politických vězňů. Provolání Charty 77, za jejímž vznikem stáli Václav Havel a Pavel Kohout, spustilo lavinu reakcí a rozjela se kampaň proti jejím signatářům. Mezi první, kteří Chartu 77 podepsali, patřily osobnosti v čele s filozofy Janem Patočkou nebo Ladislavem Hejdánkem, spisovatel Ludvík Vaculík nebo Jiří Němec. Dne 12. ledna zveřejnilo Rudé právo známý článek Ztroskotanci a samozvanci, kde se k výzvě signatářů – upozorňujících na nedodržování  lidských a občanských práv a svobod v Československu –  autor redakce vyslovuje takto: „Jde jim o taková práva a svobody, které by jim umožnily, aby mohli znovu volně organizovat protistátní a protistranickou činnost, hlásat antisovětismus a znovu se pokusit o rozbití socialistické státní moci.“ 

V této souvislosti také Josef vzpomíná na schůzi, která se konala 26. ledna 1977: „Odborová organizace na letišti v Ruzyni udělala shromáždění všech zaměstnanců, kteří to měli povinně odsoudit. A já byl jediný, kdo vstal a řekl, ať nám to přečtou. Že nebudeme přece veřejně odsuzovat něco, co neznáme. Vyhnali mě ven, že jsem jeden z buřičů, a druhý den už na mne ráno čekali estébáci u vchodu do práce.“  

První cesta po zadržení vedla do Bartolomějské ulice na ústředí Státní bezpečnosti. Jak se za ním zavřely dveře, dostal první dávku bití. Po čtyřech dnech v cele předběžného zadržení byl převezen do vazby v Ruzyni. Dva měsíce odolával nátlaku, ale to nejhorší měl teprve před sebou. Ve chvíli, kdy vyšetřování převzal major Mikuláš Tita, se zacházení diametrálně změnilo. Došlo na bití, přivazování k topení a ujišťování, že přiznání není vůbec nutné, protože si z něj vymlátí, co budou chtít... Výslechy se opakovaly stále dokola. Zkraje byl na samotce, pak mu ale na celu nasadili provokatéra, který se snažil vyzvědět  podrobnosti k jeho případu. Josef se však nenechal ošálit. Vyprovokoval hádku a poprali se. A skončil zase sám. „Hlavou vám běží různé myšlenky a člověk si říká, že musí vydržet. Ze začátku jsem si myslel, že pokud jsem nic neudělal, tak se mi nemůže nic stát. Že se to musí vysvětlit. Že to po dvou měsících musí prokurátor ukončit. Ale když to poněkolikáté prodlužoval, tak už jsem propadal zoufalství...“ vypráví Josef.

Celkem po dvou a půl letech vazby byl případ konečně uzavřen. Došlo na dva soudy: jeden civilní, týkající se přípravy o pokus opustit republiku a ohrožení letového provozu. Druhý vojenský, který zkoumal prozrazení vojenského tajemství. Nakonec přibylo ještě obvinění z vyzvědačství kvůli jeho stykům s americkými diplomaty z pražské ambasády. Odsouzen byl ke třinácti letům odnětí svobody.

 

Byly to galeje

Po vynesení rozsudku převezla služba čtyřiadvacetiletého Josefa k výkonu trestu do věznice ve Valdicích. Po zkušební době na přijímacím oddělení byl zařazen na práci pro železnobrodskou sklárnu. V hale, tzv. mačkárně, kde bylo asi čtyřicet tavicích pecí, se z nahřívaných skleněných tyčí lisovaly korálky. „Žádná klimatizace, jenom zamřížované průduchy ve střeše. V létě tam bylo 112 °C. Jak jste se potil, tak jste hned vyschl. Všechno bylo bílé od soli. A na to horko tam taky pár lidí zemřelo,“ přibližuje Josef likvidační podmínky, ve kterých vydržel pracovat pět let. Kvůli dýchacím problémům se pak dostal z tohoto pekla pryč. Zbytek výkonu trestu strávil montáží titěrných součástek elektrických zásuvek. Rukama mu procházely statisíce šroubků.

Práce ale byla jen dílem trestu, který odsouzení prožívali. Nesnesitelnou se stávala i doba trávená na přeplněných celách. Josef tu svou sdílel s dalšími dvaceti třemi spoluvězni. Většinou recidivisty, se kterými  šlo vycházet jen díky velké míře sebekontroly. Každý nově příchozí byl po určitý čas vystaven šikaně z řad „mazáků“, podobně jako na vojně. Josef si po čase v očích některých spoluvězňů polepšil, když jim pomáhal s vyřizováním žádostí o odvolání a odpuštění trestu. O přátelství se ale podle jeho slov nedalo ve vězení mluvit. Když dozorci zpozorovali, že spolu dva vězni navázali silnější vztah, hned je od sebe oddělili. Kolečko šikany v nové cele pak většinu od dalších snah o navazování přátelství odradilo dostatečně nebo museli své vztahy tajit.  

I navzdory tomu se našlo pár lidí, ke kterým šlo chovat alespoň kamarádství a kteří si byli schopni vyhovět. Takto se například díky známým, kteří měli přístup do knihovny pro vězně i ostrahu, dostal Josef k pracovním směrnicím a přesvědčil se, že vedení věznice s odsouzenými zachází svévolně a předepsané pracovní podmínky nedodržuje. „Zjistil jsem, že podmínky, ve kterých pracujeme, jsou v rozporu se zákonem, a podal jsem na věznici žalobu u Okresního soudu v Novém Jičíně. Dopadlo to samozřejmě tak, jak to dopadnout muselo – soud to zamítl. A začali se po mně vozit bachaři i civilní zaměstnanci z provozu. Už jsem pak nevěděl, co dělat, tak jsem napsal vyššímu vojenskému prokurátorovi – který na mě napsal žalobu a dostal mě tam –  aby přijel, že se k něčemu chci přiznat. Tak on teda velmi rychle a rád přijel a vyslechl si to, že mě chtějí zabít. Že tam jsou takové podmínky, že se to nedá přežít,“ líčí Josef svou snahu o narovnání poměrů ve věznici. Něčeho se mu ale nakonec skutečně povedlo dosáhnout. Sloužící zdravotní sestra, kterou Josef obvinil ze zabavení svých brýlí, byla skutečně usvědčena a dostala od prokurátora kázeňský trest. Její manžel, dozorce, si ale neodpustil se za toto pokárání Josefovi mstít.  A nebyl jediný, kdo rád zneužíval svého nadřazeného postavení. V šikaně politických vězňů se vyžíval hlavně dozorce Kolomazník. Mezi praktiky, které člověka spolehlivě zdrtily, ale nemuselo vždy patřit násilí, ačkoliv si ho Josef užil jak od spoluvězňů, tak od bachařů. Stačilo prohlubovat pocit izolace a bezmoci. Josefovi bylo například, podle něj z malicherných důvodů, bráněno v přijímání balíků na přilepšenou, které mu posílala jeho matka. A i chvíle, které spolu mohli strávit během návštěv, jako by spíš prohlubovaly smutek. Dobu ve vězení bylo zkrátka nutné prostě přežít.

Věřil jsem tomu, že nastanou lepší časy

Společenské změny, které v Evropě sílily od druhé poloviny osmdesátých let, v Československu naplno propukly díky impulzu, kterým se v lednu, tzv. Palachově týdnu, staly občanské nepokoje, a eskalovaly policejním zásahem proti studentům 17. listopadu 1989. O těchto změnách se Josef v té době už dozvídal nejen šuškandou od recidivistů navracejících se do věznice, ale i přímo z televize nebo tisku. Poslední rok trestu už byl totiž přeřazen na tzv. výstupní oddělení, kde se měl zpět socializovat – získat přehled a možnost se znovu začlenit do společnosti. „Pak ale ve Valdicích vypukla hromadná stávka a hladovka. Dokonce přijela i komise, která to prošetřovala. Přidal jsem se, protože jsem věřil, že nastanou lepší časy, komunistický režim se zlomí a padne to jho, které jsme všichni měli na krku.“ Trest mu nakonec „zmírnila“ sametová revoluce a její důsledky jen o tři týdny. Pamětník Valdice opustil 3. ledna 1990, krátce po amnestii nového prezidenta Václava Havla. Před budovou věznice na něj čekala maminka a kamarádi z Občanského fóra ze Zlína. „Přivezli mě na Občanské fórum do Zlína a pochopil jsem, že jsem mezi lidmi, kteří mají stejné myšlenkové pochody a vize, co se týče svobody a uspořádání státu, a cítil jsem se jako mezi svými. Ti mi v té době psychicky hodně pomohli. Hlavně Petr Bartoš, Bedřich Koutný a Pavel Jungmann, pan PhDr. Karel Pavlištík, Standa Devátý a samozřejmě moje rodina.“

Za první silný zážitek, kdy si uvědomil, že svoboda se skutečně stala skutečností, považuje svou první cestu na Západ, do Vídně. I přesto cítil, že komunismus sice padl, ale v lidech zůstává dál. Vzpomíná například na to, jak lidé i po změně režimu dál navštěvovali uliční výbory. Čtyřicet let „převýchovy“ zkrátka nezmizelo jako mávnutím kouzelného proutku.

Na otázku, jestli lidem, kteří mu vzali třináct let života, odpustil, říká: „Odpustil jsem. Buď by se člověk musel užírat až do smrti, nebo udělá tlustou čáru. Je to pro mne samozřejmě takové memento, ale nemá smysl se do toho vracet. Asi to tak muselo být...“ A k tomu, co mu naopak roky v kriminále daly, doplňuje: „Člověk se naučil přemýšlet a odolávat. Být rezistentní vůči nespravedlnostem. Naučit se jim předcházet a naučit se je řešit. A dalo mi to taky možnost nahlédnout za oponu tehdejšího režimu. Takže mi už nikdo nemůže namluvit, ani komunisté v parlamentě, jak to bylo za minulého režimu hezké. To jsem pochopil.“