Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

svobodník Hanan (Hanuš) Ron (Rosenbaum) (* 1928)

• židovského původu z Moravské Ostravy

• útěk přes Polsko do Sovětského svazu v roce 1939

• pobyt v Jakutské autonomní oblasti

• elévem v Buzuluku

• spojařem u dělostřelectva při osvobozování Československa

• odchod do Izraele v roce 1948

• spojařem za bojů o nezávislost Izraele

• služba pro izraelské ministerstvo zahraničí a rozvědku

V Izraeli v oblasti mezi městy Herzliya a Netanya nedaleko kibucu Tel Yitzhak žije bývalý voják československé východní armády v Sovětském svazu Hanan Ron. Narodil se jako Hanuš Rosenbaum v roce 1928 v Moravské Ostravě ve středostavovské židovské rodině. S rodiči mluvil pan Ron jak německy, tak česky. „V této oblasti se hodně němčilo,“ říká Hanan Ron. „Moje matka měla stále velmi pozitivní vztah k C.K. Rakouské monarchii.“ Jeho otec vlastnil v Ostravě velkoobchod s jízdními koly a se šicími stroji.

Otec musel uprchnout před německým gestapem již v prvních dnech březnové okupace roku 1939, protože napomáhal židovským uprchlíkům. Utekl ke svému bratrovi do Krakova. Malý Hanuš se sestrou a matkou ho následovali asi o měsíc později. Do německé okupace Polska byli u strýce, otec plánoval odjezd do Británie, na 8. září 1939 měli lodní lístky z polského Gdaňsku. Plány překazila válka, po vypuknutí války utíkali jako mnozí další směrem na východ. Asi po třech týdnech je Němci dostihli, jeho otec se však nějak dozvěděl, že tato část Polska bude patřit Sovětům. „Tak jsme zůstali na místě a nevrátili se do Ostravy. Skutečně po třech čtyřech dnech tam přišli Rusové.“ Rusové si však prý chtěli vzít víc, než jim mělo patřit podle smlouvy Molotov-Ribentropp, takže se z této části Polska zase stáhli. Rosenbaumovi se v této chvíli přidali k ustupujícím sovětským jednotkám a s nimi se dostali do Lvova. Do června 1940 mohli zůstat ve Lvově, pak je sovětský režim přesunul jako nespolehlivé imigranty do Aldanské oblasti v Jakutské republice.

V sovětském internátě

Rodina Hanuše Rosenbauma v této oblasti žila v pracovním táboře. „Byly jen dvě možnosti práce,“ vypráví Hanan Ron. „V dolech při dobývání zlata, to bylo možné jen pro některé vybrané jedince, většina pracovala v lese při kácení stromů.“ V této pohnuté době školní docházka nebyla možná, mladý Hanuš tak nechodil do školy od dubna 1939 do zimy roku 1941. V pracovním táboře Hanuš Rosenbaum onemocněl, jeho rodiče se ho snažili dostat do internátu, který byl asi osm kilometrů daleko od tábora. V internátě byly totiž lepší podmínky než v táboře, zejména větší příděly jídla. „Byla tam velká komunistická indoktrinace, o komunismu a Stalinovi jsme se učili víc než o Lermontovovi či Puškinovi. Ale bylo to alespoň nějaké vzdělání.“

Když chtěl navštívit rodiče, musel žádat o povolení ředitele školy. Hanušův otec podmínky v táboře nepřežil, zemřel na zeslabený organismus v květnu 1943. Po jeho smrti se rodina dozvěděla o existenci československé jednotky v SSSR. Matka se starší sestrou se rozhodly vstoupit do armády. Československá armádní jednotka sice žádnou sociální péči o mladistvé nerozvíjela, Hanuš však mohl vstoupit do elévského výcviku, kde byli i další chlapci jeho věku.

Začínal jsem jako důstojnický pucflek

V Buzuluku sloužil zpočátku jako „pucflek“ u jednoho důstojníka, jako pomocník garážmistra u motopraporu. V roce 1944 byl vycvičen na spojaře, do bojové jednotky byl poprvé zařazen v září 1944. Na konci války sloužil jako radista a spojař u dělostřeleckého pluku. Na Dukle nebojoval, v době bojů o Duklu byl nasazený kdesi v prostoru Jasla. Konec války zastihl pana Rona nedaleko slovenské Žiliny. O dva měsíce později byl v Rakovníku propuštěn z armády.

„Němci nám udělali křivdu, tak jsme chtěli něco proti nim dělat. Tak jsem se dostal do Svobodovy armády. Zpočátku jsem měl ‚skvělou‘kariéru, byl jsem osobní sluha jednoho majora. Sloužil jsem také v telefonní centrále a jako pomocník garážmistra u motopraporu. Protože jsem byl hodně malý a spojařská bedna byla velká, vážila tak asi dvacet kilo. Tak bylo možné vidět, když jsem nosil spojařskou bednu, kráčející bednu a dlouhou pušku. Tak to jsem byl já.“

Jeho sestra také sloužila v armádě, seznámila se tam se svým manželem, s ním se po válce přestěhovala do Prahy. Hanuš s matkou se vrátili do rodné Ostravy. Během 18 měsíců za intenzivního studia si dodělal na reálném gymnáziu maturitu, s matkou se starali o část navráceného předválečného obchodu.

Zachránilo se tak pět deset procent ostravských Židů

Pan Ron si spočítal, že celkově zahynulo během holocaustu asi 40 jeho příbuzných. Snad jen jeho strýci, žijícímu ve Vídni, se podařilo utéct do Británie, většina z nich však zahynula.

„Jaký by náš osud byl, kdyby nás Němci dostihli. Kdo ví? V Ostravě bylo nějakých sedm osm tisíc Židů před vypuknutím války. Kolik se nás vrátilo? Snad stovka. Řekněme, že třikrát tolik lidí se nevrátilo do Ostravy či emigrovali. Celkově se mohlo zachránit tak pět či deset procent ostravského Židovstva. Takovým či jiným způsobem.“

Někdy v letech 1946, 1947 vstoupil Hanuš Rosenbaum do spolku sionistické mládeže v Ostravě a začal uvažovat o emigraci do Palestiny. Spolu s kamarádem z Ostravy Petrem Bachrachem se v dubnu 1948 rozhodli ke společné emigraci. Na česko-bavorské hranici severozápadně od Plzně překročili hranice, v americké zóně se dostali do uprchlického tábora, kde se shromažďovali další sionisté. Přes francouzské Marseille se oba dostali nedaleko Cesareje k palestinským břehům, kde přistáli 30. května 1948, několik dní před vyhlášením státu Izrael.

„Ještě na moři nás stihla nepříjemná chvíle, dostihla nás válečná loď, mysleli jsme si, že britská, naštěstí to byla židovská loď, možná ta první loď izraelského námořnictva. Radost byla pak velká. Viděli jsme světla Haify, vylodili jsme se u Cesareje.“ Přístav Haifa byl v té době ještě v rukou britské správy.

Služba v izraelské armádě – Palmach

„Druhý den jsme byli opět v armádě. Petr [Bachrach]a já jsme se dostali do Palmachu [elitní oddíly Hagany – izraelské armády]. Nevěděli jsme, co to je. Nikdo z nás nemluvil slovo hebrejsky. Nějaké ponětí jsme ale měli, že jsou to elitní jednotky. U Kfar Yona jsme měli výcvik, pak nás poslali do jeruzalémských hor. Tam to bylo těžké, proti nám nebyly žádné neorganizované jednotky, ale jordánsko-arabské jednotky, jejichž velitelem byl slavný Glub Pacha.“

Po krátkém příměří v létě 1948 byl Hanuš Rosenbaum poslán do oblasti Beit Shemesh, kde se jako spojař účastnil bojů o přístupové cesty k Jeruzalému. V izraelském Palmachu sloužil do roku 1950. Pak odešel do civilu a pracoval v soukromém sektoru. Hanan Ron se účastnil i dalších válek: šestidenní a pro něho poslední války – jom kippurské. Sloužil ve speciálních jednotkách, o detailech však nechce vyprávět.

Služba na ministerstvu zahraničí

V roce 1957 se přihlásil na post spojaře do služeb izraelského ministerstva zahraničí. Před odchodem na misi do zahraničí si hebraizoval své jméno a z Hanuše Rosenbauma se stal Hanan Ron. Sloužil na různých místech, mimo jiné v Bukurešti, v obchodním zastupitelství v německém Kolíně, v africkém Kongu a naposledy sloužil na sklonku 60. let v Římě. Z ministerstva zahraničí přešel do služeb izraelské tajné služby Mossadu, kde pracoval na blíže nespecifikovaných úkolech. „Nemohu k tomu říci víc, donedávna ani moje děti nevěděly, že pracuji pro Mossad.“ Hanan Ron mluví hebrejsky, anglicky, německy a česky, na dobré úrovni ovládá i ruštinu, italštinu a francouzštinu.

Celoživotním koníčkem Hanana Rona je hudba. V mládí hrál na klarinet a klavír, uvažoval i o tom, zda by se za jiných okolností nestal profesionálním hudebníkem. Nakonec rozhodlo jeho přesvědčení, že „Rubinsteinem nebude. A být jen průměrným učitelem hudby nechce.“ Dodnes organizuje pro místní komunitu hudební přednášky věnované mimo jiné i české barokní hudbě.

Jsem osvícený egoista

„Moje životní krédo? Nevím, jestli je to moje heslo, ale řídím se podle toho. Je to být ‚enlighted‘– osvícený egoista. Člověk musí chránit své vlastní zájmy, ale musí při tom dbát na to, aby neškodil svému bližnímu. Podle toho motta se snažím žít. Jestli se mi to daří, to nevím. Jednoho dne mi to ON řekne.“