Jaroslav Róna

„Když sem přijeli Rusové, to mi bylo jedenáct, tak naše rodina hlasovala, jestli emigrujeme, tak se rozhodlo, že emigrujeme. Protože se nevědělo, co ti Rusové, a táta myslel, že nás budou třeba vlakama zase vozit někam do nějakých lágrů. Měl z toho fobii. Tak jsme v létě devětašedesátého odjeli do Ženevy, kde jsme bydleli u jednoho tátova známého, který byl kožešník, velmi dobře si vedl, proto mě pak dali na kožešníka. Byli jsme tam asi měsíc v emigraci a máma řekla, že to tak nejde, a tak nás zase všechny donutila, že jsme zase sedli do auta a jeli zase zpátky do komunismu. V noci, někdy začátkem září jsme přejížděli v Rozvadově tu hranici, jediné auto, které se vracelo, a proti nám kolona emigrantů a plně naložených aut. Koukám z okna, pršelo, byly velké louže, díra a v ní se odrážela žlutá světla lamp na přechodu. Stáli tam vojáci a my jsme pomalu jeli zpátky do Česka a celá ta kolona si ťukala na hlavu a my jeli špalírem lidí, co si ťukají na hlavu.“

„Najednou 21. srpna, strašně nahlas puštěné rádio a nějaké vzlykání. Tak jsem se probral, slyším brekot, máma brečela jako blázen, do toho rádio něco řvalo, nebe hřmělo a z města kulomety, trrr. Já si říkám: ,Konečně se něco děje!‘ Já byl nadšený. Pak jsem si stoupl a koukám z okna. Plot byl úplně dole, od něj vedly stopy pásu a dva metry od mého ksichtu hlaveň tanku. Já na to koukal jak vejr a tam asi pět Rusáků, úplně oholených Mongolců, v takových šedivých hnusných hadrech, žrali kaši z ešusu. Já na ně vejrám a oni na mě. Co to je? Tak jsem šel do kuchyně a oni, že prý nás zabrali Rusáci. Tak jsme hned se ségrou, mně bylo jedenáct, jí třináct, založili odbojovou skupinu. Tak jsme psali takové letáky protiruské a házeli jsme je do schránek. Potom jsem nakreslil pláň s těmi tanky a letadly, protože ty tanky byl na pláni, a to jsem schoval pro příští generace pod vanu. Svoji pravdu nebudeme skrývat. Tak jsem to strčil pod vanu, asi se to tam rozpadlo. Pak jsme se odstěhovali. To bylo pro příští generace, kdybychom zahynuli.“