Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Rosa (* 1936)

• narodil se 24. listopadu 1936 v Hostinném, celým jménem Johann Joseph Rosa

• pocházel z německé rodiny

• maminka zemřela, když mu byly čtyři roky

• po druhé světové válce ho s celou rodinou třikrát zařadili do odsunu

• napotřetí je v roce 1948 odsunuli do vnitrozemí do Hradce Králové

• rodiče z donucení pracovali u sedláků ve Všestarech

• v 50. letech se rodiče směli odstěhovat zpět do Hostinného

• po vojně se do Hostinného také vrátil a začal pracovat jako řidič nákladního auta

• postupně se vypracoval do mezinárodní dopravy, projezdil celou Evropu

• v roce 2023 žil se svou rodinou v Hostinném

Jan Rosa pochází z Hostinného, kde do roku 1945 žila drtivá většina německého obyvatelstva. On sám také pochází z česko-německé rodiny. Po válce, když se Češi zbavovali všech německých občanů, ho i jeho rodinu třikrát zařadili do odsunu. Finálně je ale odsunuli až napotřetí, a to na podřadnou práci v zemědělství do vnitrozemí, kde celá rodina zakoušela nelehké časy. Maminka se nikdy nenaučila dokonale česky a Jana Rosu jeho německý původ pronásledoval až do takřka dospělého věku. Přesto se mu podařilo vplynout do poválečné československé společnosti, a jakmile mohl, do Hostinného se i s rodiči vrátil.

Tatínek nevstoupil do NSDAP, a tak ho vyhodili z práce

Jan Rosa, křtěný Johann Joseph Rosa, se narodil 24. listopadu 1936 v Hostinném. Maminka se z těžkého porodu pravděpodobně nikdy nevzpamatovala, a když byly malému Janovi asi čtyři roky, zemřela v léčebně někde u Baltu. Tatínek pracoval u soukromého dopravce, pana Typlta. Chtěl dopřát rodině dobré bydlení, a tak na úvěr vystavěl rodinnou vilu v Arnultovicích nedaleko Hostinného.

Se svým nadřízeným se ale nepohodl. „Táta tehdy odmítl vstoupit do NSDAP, a tak musel z práce odejít,“ vzpomíná Jan Rosa. Začal tedy pracovat u říšských drah a díky tomu nemusel narukovat na frontu. Dostával ale poloviční plat. Kvůli splátkám na dům neměl dostatek peněz na to, aby Jan mohl pobývat v celotýdenních jeslích, a tak bydlel u různých známých. „A jelikož jsem byl zlobivý, tedy byl jsem čilejší, tak mě dlouho nikdo nechtěl a chodil jsem od jednoho k druhému. Pak tatínek sehnal nějakou babičku, která mě hlídala v Arnultovicích, ale s ní jsem si dělal, co jsem chtěl,“ vysvětluje pamětník.

Před koncem války se tatínek znovu oženil. Vzal si Němku, Pavlu Kordovou. „A s ní přišel do domu řád a pořádek, zase jsem měl maminku,“ vypráví s úsměvem pamětník. 

Když šel do české školy, neuměl česky

Rodiče vedli malého Jana ke katolické víře, každou neděli chodili do kostela. „Během války, vždy když měl farář kázání, tak před kostel nastoupili Hitlerjugend a zpívali, že faráře nebylo slyšet,“ vypráví pamětník. Během války moc jídla neměli, sem tam si ale mohli polepšit, protože tatínek jezdil služebně do vnitrozemí. „Tam bylo potravin dost. Takže vždycky nějakou dobrotu třeba z Nové Paky přivezl. To byl svátek.“

První tři třídy navštěvoval Jan Rosa německou školu, vysvědčení ze třetí už ale nedostal, protože skončila válka. „1. září 1945 jsem šel do české školy, neuměl jsem česky. To bylo těžké. Snažil jsem se učit, ale čeština je těžký jazyk,“ vypráví. Ani jeho nová maminka Pavla se nikdy pořádně česky nenaučila, navíc drtivá většina obyvatelstva v Hostinném byli Němci, a tak není divu, že i Rosovi doma mluvili německy. „Tatínkovi vyčítali, že mě nikdy nenaučil pořádně česky, jenomže já vlastně ani nevěděl, že nějaká čeština existuje,“ vysvětluje pamětník.

Tatínek nechtěl, aby je rozdělili

Po skončení druhé světové války se s nimi Češi nijak nemazlili. Jako všichni Němci museli nosit na rukávech bílé pásky, museli chodit do kina, kde se promítaly záběry z koncentračních táborů a jiných zvěrstev, která nacisté napáchali. Za lístek z kina pak měli nárok na potravinové lístky.

Když se jednu prázdninovou neděli vraceli Rosovi z návštěvy u maminčiných rodičů, viděli pod kaštanem před hospodou u Havlíků shromážděné všechny Němce z Arnultovic. Mezi nimi stála i jejich nájemnice, vdova po německém pilotovi s dcerou. „Tolik lidí tam večer bylo, a ráno ani noha. Kdoví, kam odešli,“ vypráví Jan Rosa.

Z poválečného Hostinného vysidlovali postupně všechno německé obyvatelstvo a jejich domy zabírali Češi. „V našem domě vyvěsila československou vlajku rodina, co bydlela v horním bytě, měli jsme štěstí,“ vysvětluje pamětník. „Ti měli jednu tašku a paní měla pod paží dítě. To bylo všechno, co měli, a nastěhovali se do úplně vybaveného bytu. Když nás vystěhovali podruhé, tak se na to nahoře vykašlali, přestěhovali se dolů a měli zase všechno po nás,“ vzpomíná pamětník.

Právě kvůli nové mamince Pavle byli Rosovi zařazeni do odsunu. „Vždycky nám říkali, že nás tu nechají, majetek nám vezmou a ona bude muset pryč,“ vysvětluje Jan Rosa. Tatínek ale nechtěl, aby se rodina rozdělila, a tak se mu vždy podařilo oddálit nevyhnutelné. „Přišel pán, měl pásek na ruce a povídá: ‚Tak zítra dopoledne se budete hlásit v Heřmanových Sejfech ve sběrném táboře s 30 kily,‘“ vypráví o pokynu k odsunu pamětník.

Z prvního odsunu je vytáhli díky tatínkově práci

Na druhý den si opravdu sbalili věci a s malým vozíčkem vyrazili do sběrného tábora v Heřmanových Sejfech, dnes se obec jmenuje Rudník. Tatínek trval na tom, že si musí s sebou vzít hlavně peřiny. Lidé tam bydleli v dřevěných domech, které původně patřily k místní textilce.

Tatínek po válce stále pracoval na dráze, jen ji samozřejmě převzal nově obnovený československý stát. Než ho s celou rodinou poslali do tábora, opravoval v garážích auta, se kterými to nikdo z nově příchozích neuměl. „Češi, co garáže přebírali, těmhle Henschelům, Mercedesům a Büssingům nerozuměli, tak tady museli zůstat Němci. Ti ale pohrozili, že půjdou dobrovolně do odsunu, když tátu nepustí z lágru,“ vypráví Jan Rosa. Díky této intervenci tatínkových kamarádů je opravdu ze sběrného tábora propustili a mohli se vrátit do Arnultovic.

Před střílejícím dozorcem se schoval za sud s pískem

Druhý odsun následoval zhruba za rok. Odvezli je do sběrného lágru do Vrchlabí, kde strávili několik měsíců v letech 1946 a 1947. Lágr byl opravdu velký, shromáždilo se tam na několik stovek Němců. Tatínek opravoval auta a domů skoro nechodil, kolik měl práce. Maminka zase vypomáhala v pekařství. „Na Vánoce někdo přinesl smrček a ten se ozdobil vatou, co zbyla z obvazů. A tam jsem dostal k Ježíšku karty Černého Petra. To byla sláva,“ vypráví Jan Rosa.

Pamětník vzpomíná na atmosféru v lágru. Muži, kteří měli za úkol je hlídat, se často opíjeli. „To bylo poprvé, co po mně stříleli. Zachránil mě sud s pískem, který tam byl na hašení požáru. Hlídači byli úplně sťatí. Vyběhl ven a začal po mně střílet, byl asi tak ožralý, že se ani netrefil,“ vypráví.

Maminka křičela, že bez tatínka neodjede

V lágru zůstali až do jeho zrušení, pak je zařadili do posledního transportu. Jenže tatínek byl stále v práci. „Všechny věci jsme už měli narovnané v dobytčáku a tatínek pořád nešel. Maminka křičela, že bez táty neodjede sama. Tak ji vysadili ven a zabouchli vrata. Ti lidi, co tam byli, odjeli. Nakonec jsme v lágru zůstali skoro sami. A protože ho chtěli zrušit, tak nás poslali zase zpátky do Hostinného,“ vzpomíná pamětník.

Jejich dům už ale obsadili Češi, přidělili jim proto byt, tedy jednu místnost se sociálním zařízením, u nádraží, kde žili až do roku 1948. V české škole v Hostinném si ho děti často dobíraly, ale on se nedal a našel si kamarády, se kterými prováděli různé lumpárny. Jako nadšený čtenář foglarovek založil dokonce s kamarády klučičí spolek – říkali si Kluci od Měsíční skály. Jaroslavu Foglarovi, který ještě během protektorátu vedl čtenářské kroužky, dokonce napsali dopis a on jim odpověděl.

Napotřetí je odsunuli do vnitrozemí

Z třetího odsunu se už Rosovi nedostali. „Už jsme měli výhodu a nemuseli jsme cestovat v dobytčáku, ale směli jsme jet v normálním osobním vagónu. Odjeli jsme směr Nová Paka. Ale kam jsme měli jet, to nikdo nevěděl,“ vysvětluje Jan Rosa. Vlak je odvezl do Hradce Králové, kde si je na práci rozebrali místní sedláci. Maminka začala sloužit jako děvečka u jednoho sedláka, tatínek pak dělal pacholka u druhého. „Dali nám jednu místnost s hliněnou podlahou bez sociálního zařízení. Pro vodu jsme museli chodit po silnici do jiného baráku,“ vzpomíná pamětník. 

Sám Jan Rosa začal na statku vypomáhat, a nic za to nedostával. Tatínek, který se staral o koně a pracoval na poli, měl za svou práci odměnu deset korun měsíčně. „Dostal jsem skývu chleba a to bylo všechno,“ vysvětluje pamětník. Dokonce si najali právníka, aby jim pomohl získat více peněz. „Ale to, co maminka vydělávala, to jsem já dostal na stravu. Přitom jsem tam makal od rána do večera. Nic dobrého jim to nepřineslo,“ vzpomíná pamětník.

Dle pravidel směli po roce od statkáře odejít, pokud si našli jinou práci. To se rodičům povedlo, začali pracovat ve Štětí, kde tatínek jezdil traktorem a živil se jako kovář. Ve Štětí zůstali zhruba až do pamětníkova nástupu na vojnu. Pak se směli vrátit zpět do Hostinného.

Před pádem měny všechny úspory utratili

Ve Všestarech chodil pamětník do křesťanského klubu, kde s ostatními dětmi hráli ping pong. „Nikdo jiný pro děti nic nedělal. Tohle řídil místní farář,“ vzpomíná. Tam také dochodil obecnou školu a pak i měšťanku. Chtěl se dále vyučit strojním zámečníkem, ale protože ho stále považovali za Němce, úřady mu to nechtěly povolit. „Postavil se ale za mě místní holič a já začal chodit do státních pracovních záloh v Hradci Králové, za Škodovku, za Závody Vítězného února,“ vysvětluje Jan Rosa.  

Během měnové reformy byl zrovna v učení. „Táta říkal, že se něco chystá, že bude nějaká měna. Tak mě sebrali, jeli jsme do Hradce a tam mi koupili šaty a všechny peníze se utratily. Pomalu jsme neměli ani nic na výměnu,“ vysvětluje s úsměvem.

Jan Rosa působil po vyučení ve Svazarmu, kde si udělal i autoškolu, a tak na vojnu nastoupil už jako řidič. Odvedli ho do Plzně k zabezpečovací rotě. Na vojnu má vlastně snad jen dobré vzpomínky. Vypráví, že sice dostávali hodně zabrat, ale jinak byl spokojený. Prožil tehdy i pohotovost v době probíhající revoluce v Maďarsku v roce 1956, ačkoliv nevěděli, co se děje.

Po vojně se nejprve vrátil kvůli závazku za výuční list do Hradce Králové, po několika měsících ale zažádal o propuštění a vrátil se za rodiči do Hostinného. Zpočátku bylo v Hostinném velmi těžké najít práci s odpovídajícím ohodnocením, nakonec začal pro ČSAD jezdit nákladním autem.

Během vpádu vojsk v srpnu 1968 byl zrovna v Hamburku

V srpnu 1968, kdy do Československa vpadla vojska zemí Varšavské smlouvy, aby zabránila pokračující demokratizaci společnosti, byl zrovna v Hamburku. „Přijeli jsme na celnici a proti nám běží celník a křičí: ‚Přepadli vás Rusové!‘“ vzpomíná. Sice s ostatními kolegy řešil, jestli někdo zůstane na Západě, ale Jan Rosa chtěl domů, za rodinou.

Cesta zpět byla opravdu dobrodružná. Do republiky se museli vrátit přes Bavorsko, přes Rozvadov. Před Prahou je zastavily tanky a prohlíželi jim auta. „Měli jsme tam vystavené fotky holek, takových těch obnažených, co jsme kupovali v Hamburku. Jak to voják viděl, tak to hned sebral a říkal, ať jedu,“ vysvětluje. Další zátaras je čekal v Praze na Letné, kde je vojáci dokonce obklíčili. Další prohlídka je čekala na Libeňském mostě. Po srpnu 1968 musel jako spousta ostatních projít prověrkami a podepsat souhlas se vstupem vojsk.

Ze Západu vozil šusťákovky

U nákladní dopravy zůstal po celý svůj život. Během minulého režimu tak vlastně mohl relativně volně cestovat, i když jen pracovně. Díky svému zaměstnání měl celkem dobré výdělky, dařilo se mu i provážet u nás nedostatkové zboží. „Vozili jsme pomeranče, banány, dětem oblečení, většinou silonové, šusťáky. Tady to byla móda a tam v tom chlapi kopali, aby se nezamazali,“ vysvětluje. Jan Rosa se oženil a postupně se mu narodily tři děti.

„Do strany jsem musel vstoupit až později, v 80. letech kvůli práci,“ vzpomíná. O sametové revoluci pamětník samozřejmě věděl, poslouchal, co se děje, ale vzhledem k tomu, že celý život pravidelně jezdil na Západ, ho to vlastně ani moc neovlivnilo. V roce 2023 žil Jan Rosa se svou manželkou v Hostinném.