Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Anna Röschová (* 1951)

• narozena 26. května 1951 ve Strakonicích

• v listopadu 1939 otec František Zítek nacisty deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen

• 21. srpna 1968 byla svědkem příjezdu vojsk Varšavské smlouvy do Strančic

• 25. ledna 1969 se zúčastnila pohřbu Jana Palacha

• v roce 1978 vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy

• v témže roce v Plzni jmenována notářkou

• v červnu 1989 podepsala petici Několik vět

• vozila z Prahy protirežimní materiály, přepisovala zakázanou literaturu

• spoluzakládala Občanské fórum v Plzni

• zasloužila se o obnovení nesocialistické advokacie

• v únoru 1990 byla v rámci kooptací poslankyní České národní rady

• téhož roku obhájila mandát v řádných volbách za Občanské fórum

• v roce 1992 a 1996 opět zvolena, tentokrát za Občanskou demokratickou stranu

• v lednu 1998 přestoupila do Unie svobody

• iniciovala založení Právnické fakulty ZČU v Plzni

Život Anny Röschové jako by se ubíral ve stopách jejích předků. Její budoucí politická kariéra předznamenaná událostmi listopadu 1989, při nichž se angažovala, uzavírá kruh započatý jejím tatínkem a dědečkem. Právě příběh otce Františka Zítka, který přežil věznění v koncentračním táboře Sachsenhausen a musel se potýkat i se zlovůlí komunistického režimu, je tak významnou součástí vyprávění jeho dcery. Účastnila se protirežimních aktivit, podepsala petici Několik vět, byla důležitou spojkou mezi Prahou a Plzní, přepisovala a distribuovala zakázanou literaturu. Mimo jiné spoluiniciovala založení právnické fakulty v Plzni a zasloužila se rovněž o obnovení nesocialistické advokacie. Spoluzakládala Občanskou demokratickou stranu a Unii svobody.

Anna Röschová, dívčím jménem Zítková, se narodila 26. května 1951 ve Strakonicích. Kořeny její rodiny sahají do jižních Čech, konkrétně do Milevska. Annina maminka se jmenovala Marie Dubová. „Byla jedináček. Její tatínek se nevrátil z první světové války, a jeho žena tak zůstala ve svých čtyřiadvaceti letech s dítětem sama,“ přibližuje Anna nelehký osud svých předků. Její tatínek František Zítek pocházel z vesnice Pechova Lhota kousek od Milevska, kde měli menší statek. Annin dědeček Václav Zítek se živil jako sedlák a zároveň se angažoval v agrární straně (celým názvem Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu). Velmi se přátelil s jejím předsedou Antonínem Švehlou a během jednoho volebního období byl za tuto stranu poslancem v Národním shromáždění.

Tatínek prošel Sachsenhausenem, prastrýc nepřežil Osvětim

Annin tatínek pocházel ze čtyř dětí, byl nejmladší z nich. Studoval gymnázium a poté práva. Jako student posledního ročníku právnické fakulty zažil tragické události dne 17. listopadu roku 1939. Předcházelo jim úmrtí Jana Opletala, který podlehl následkům střelného zranění, jež utrpěl při poklidné demonstraci proti německým okupantům 28. října téhož roku v Praze. Dne 15. listopadu se konal jeho pohřeb, který byl zároveň dalším vzdorem proti okupaci. Adolf Hitler na něj zareagoval zavřením[1] československých vysokých škol a brutálním násilím na studentech.

„Tatínek byl zatčen, nebo přesněji sebrán. Němci vybrali vysokoškolské koleje a studenty shromáždili ve věznici v Ruzyni. Devět[2] náhodně vybraných zastřelili a ostatní studenty odvezli do koncentračního tábora Sachsenhausen,“ vypráví pamětnice. Koncentrační tábor Sachsenhausen, vzdálený přibližně dvacet pět kilometrů od centra Berlína, nebyl určen jenom pro studenty z Protektorátu Čechy a Morava,[3] postupně sem byli sváženi i studenti z jiných zemí podle toho, jak německá armáda okupovala evropské státy. Annin tatínek se vrátil z koncentračního tábora v roce 1942 spolu s ostatními studenty, kteří byli propuštěni.

Krátce po návratu se oženil s vdovou se dvěma dětmi, v průběhu války se jim pak narodila další Annina sestra. Pobytem v Sachsenhausenu to neskončilo, František Zítek se musel hlásit každý týden na gestapu. Anna pokračuje ve vyprávění slovy: „Také potom, co se vrátil z koncentráku, to zřejmě bylo hodně nepříjemné. Rodiče bydleli v Milevsku a dostali tam do podnájmu dva Němce. Naštěstí to byl wehrmacht, ne SS. I tak jim byl ale život ztrpčován.“ Přitěžující okolností byla vazba na Annina prastrýčka Josefa Kotcheru z maminčiny strany, jehož život vyhasl v Osvětimi.

Štěstí v neštěstí

Tatínka pobyt v koncentračním táboře nezlomil. V květnu 1945 si na právnické fakultě dodělal státnice, a jelikož to byl velmi angažovaný člověk, založil se spoluvězni včetně těch zahraničních Mezinárodní svaz studentstva.[4] „V roce 1948 však ze svazu téměř všichni zakladatelé odešli, protože se to v podstatě překlopilo v komunistický svaz,“ vysvětluje Anna. Bývalí studenti, kteří nesympatizovali s novým režimem, byli perzekvováni. „Někteří více, někteří méně. Řada z nich byla znovu zavírána. Platí to například pro tatínkova nejlepšího kamaráda Vojtěcha Jandečku, který byl hned v roce 1949 sebrán StB a odsouzen v rámci procesu s doktorkou Miladou Horákovou na dvacet let odnětí svobody za velezradu.“

Obdobného dramatu byl už Annin tatínek ušetřen, přišel ale o zaměstnání. Jeho syn se nedostal na žádnou střední školu, a tak se vyučil zedníkem. Jelikož rodina nesplňovala dobové kádrové předpoklady, dcera musela jít na převýchovu na střední školu do Prachatic. Rodinu v očích režimu navíc stigmatizovala praktikovaná křesťanská víra. Rodiče k ní vedli také Annu, která se do tohoto svízelného období narodila. Jakmile se na světě trochu rozkoukala, začala navštěvovat hodiny náboženství. Odmala byla vedena k protikomunistickému smýšlení, a žila tak vcelku schizofrenně – jinak se mluvilo doma a jinak venku.

Krásné dětství v podivném světě

„Období mého dětství spadalo do podivné atmosféry padesátých let, naštěstí to na mě jako na dítě všechno nedoléhalo. Navíc jsem byla ze sourozenců nejmladší, a tudíž nejvíc opečovávaná,“ vzpomíná s úsměvem Anna. Dětství prý měla krásné a v šedesátých letech ji zdaleka nepostihly takové studijní překážky, jako tomu bylo v případě sourozenců, kteří si vysokou školu mohli dodělat až později. Nastoupila na střední všeobecně vzdělávací školu, na níž zažila Pražské jaro, symbolizující naději a probuzení ve společnosti. „Byla to krásná doba. Bylo mi sedmnáct let. Byli jsme jiní než současná generace. Ovlivňovala nás literatura, poezie a hudba. Tady byly leda častušky, ale muzika pro mladé tu nebyla dostupná. My jsme milovali Beatles… A najednou to všechno znělo z rádií, bylo to ve veřejném prostoru a ve vzduchu voněla svoboda.“

O to větším šokem pro ni byla okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy dne 21. srpna roku 1968. „Přes Strančice jela celá kolona ruských tanků, rozjezdily nám chodník. Hrůza byla, když ruský tank poblíž Strančic přejel našeho souseda, který spěchal za ženou do porodnice.“ Anna celý tento rok prožívala velice intenzivně, jelikož se už v takhle mladém věku hodně zajímala o politiku. „Takže když sem přijeli Rusové, psala jsem všechny možné nápisy.“ S rodinou a sourozenci bydleli v té době ve Strančicích, obci nacházející se asi dvacet šest kilometrů od centra Prahy, kam se přestěhovali v roce 1963. Účastnila se tak pražských demonstrací. „Málo se mluví o tom, že příslušníci Státní bezpečnosti rozháněli už demonstraci z 28. října 1968.“ Ta proběhla na Staroměstském náměstí v Praze u příležitosti 50. výročí vzniku Československé republiky. Pamětnice se mimo jiné zúčastnila i demonstrace k výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu roku 1969.

Dospělí tak brzy sehnuli hlavu...

Anna silně prožívala upálení Jana Palacha 16. ledna 1969 a zúčastnila se i jeho pohřbu. „Byl to šok. Jan Palach byl, tuším, tak o tři roky starší než my v té době. Mně bylo v šedesátém devátém roce necelých osmnáct let a jemu jedenadvacet, takže to byl vlastně vrstevník. Byli jsme plní ideálů a já jsem stejně jako velká část mé generace strašně špatně snášela to, že ti dospělí tak brzy sehnuli hlavu... Musím však říct, že můj tatínek, který byl velice moudrý a uvážlivý člověk, celý ten osmašedesátý rok říkal: ‚Podívej se, nesmíš to tak prožívat, protože je to jenom věc mezi komunisty, a těm bych já nikdy nevěřil.‘ A měl pravdu.“ Tatínek se bohužel dalších událostí směřujících ke konci komunistického režimu nedožil, zemřel předčasně ve věku padesáti pěti let. Anna jej považovala za „posledního intelektuála“, a jak sama říká: „Maminka byla mimořádná ženská, ale duchovní a duševní vývoj nechávala na tatínkovi.“

Studentkou na právech a pak notářkou

Roku 1969 pamětnice odmaturovala, načež se přihlásila na filozofickou fakultu. „Pro přijímání na vysoké školy to byl špatný rok a i kvůli upálení Jana Palacha se nevědělo, zda filozofická fakulta nebude zrušena,“ vysvětluje Anna. Z důvodu snížení počtu přijímaných studentů a dalších požadavků doby[5] se na vysněnou fakultu bohužel nedostala. Tatínek, který byl právník, jí tak záhy navrhl, ať zkusí stejný obor jako on. Nejprve se tomu smála, ale pak se opravdu na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy přihlásila a roku 1978 ji dostudovala. „Celý život jsem se tím živila, a jestli to tatínek vidí, tak má z toho určitě legraci,“ podotýká s úsměvem Anna. Na právnické fakultě se seznámila se svým budoucím manželem, Ludvíkem Röschem.

„Věděla jsem, že nikdy nebudu dělat žádnou kariéru, že nepůjdu do komunistické strany. Nechtěla jsem se nějakým způsobem příliš zpronevěřovat tomu, co mě rodiče učili. A snad jsem kolaborovala úplně minimálně, asi jako každý. Je však pravda, že jsem byla v Socialistickém svazu mládeže, ale jako pasivní člen.“ Po absolvování vysoké školy začala pracovat jako notářka a vyjma své politické kariéry jí byla až do roku 1990.

Deprimující bezčasí

Ze společenské situace, která pozbyla naděje ztělesněné Pražským jarem, byla čím dál otrávenější. Narůstal v ní pocit zhnusení a nejraději by snad emigrovala, nebýt ovšem vazby na rodnou zemi, rodinu a vlasteneckou výchovu. „Nedělo se nic, jenom se hnilo. A bylo to strašně deprimující,“ popisuje tehdejší atmosféru Anna, podle níž si každý žil ve své nedotknutelné názorové bublině. „A to jsem nezažila ta padesátá léta, která musela být ještě mnohem horší,“ dodává. Jedním ze světlých okamžiků se později stala svatba s Ludvíkem Röschem, která se uskutečnila 5. prosince 1981. Tou dobou už byli oba v Plzni. „V osmdesátém roce jsem zde byla jmenovaná jako notářka.“

Několik vět

Pamětnice byla stále hodně vázaná na Prahu, a tak zde navštěvovala například Realistické divadlo, důležité místo listopadových událostí roku 1989. „Sama jsem dělala režijní školu přes amatérské divadlo, kde byli manželé, režisér Karel Kříž s dramaturgyní Vlastou Gallerovou. Ti byli v Realistickém divadle,“ vzpomíná Anna. Byla tam i v červnu 1989, kdy se dotvářela petice Několik vět, dokument vypracovaný lidmi z okruhu Charty 77.

Pamětnice petici ihned podepsala a texty s jejím zněním přivezla do Plzně. Vzápětí ji podepsal také její manžel a další přátelé, načež se petice začala šířit po celé Plzni. Anna pak podepsané texty odvážela do Prahy. Nejen v Praze, ale i v Plzni se tudíž dostala do okruhu podobně smýšlejících lidí. „Když pak přišly listopadové události, oba jsme se s manželem hodně angažovali. Hodně jsme totiž věřili tomu, kdy, když ne teď, a kdo, když ne my, což bylo heslo Občanského fóra.“

Občanské fórum v Plzni

Přímo 17. listopadu se manželé nacházeli mimo centrum dění. O den později se v Plzni objevily první známky aktivity. Herec Pavel Pavlovský přečetl před uvedením premiéry v Komorním divadle jménem souboru prohlášení, v němž přítomní odsoudili policejní zákrok na Národní třídě v Praze. Další den vyhlásilo Divadlo J. K. Tyla stávku.

Jakmile se Anna vrátila do Plzně a dozvěděla se, co se v Praze na Národní třídě stalo, spojila se s přáteli, přestože měla odposlouchávaný telefon. Nedělní založení Občanského fóra v pražském Činoherním klubu je podnítilo k večerní schůzce[6] u plzeňského Velkého divadla. Sešlo se zde asi třicet lidí. „V pondělí už jsme se sešli na náměstí, moc nás však nebylo. Měli jsme ale improvizované pódium,“ vzpomíná Anna. První skutečná demonstrace proběhla v úterý před lékařskou fakultou, ta už čítala na tři tisíce lidí. Velkým přelomem se stal moment založení Občanského fóra[7] v Pivovarském muzeu, k němuž došlo za úterního večera. „Sešli se tam lidé známí i neznámí. Pak jsme tam byli ještě jednou a poté jsme se sešli na arciděkanství a na dalších různých místech,“ popisuje pamětnice.

Jednali jsme podle ústavy

„Humorné na tom bylo to, že když jsme chodili po těch vysokých školách a divadlech, tak po nás všichni jako po právnících chtěli vědět, jestli to není protiprávní. No, samozřejmě že veškeré to jednání bylo protiprávní, proti tehdejšímu právu, ne však proti normálnímu demokratickému právu. A samozřejmě ne proti ústavě, jelikož ta zajišťovala právo shromažďování a mluvila o právu na stávku. Trestní zákon však popíral to, co bylo v ústavě. Říkali jsme tedy, že budeme jednat podle ústavy,“ vysvětluje Anna.

Nadále v této hektické, ale nadějeplné době udržovala kontakt s Prahou. „Převážela jsem materiály za Občanské fórum do Prahy do Laterny Magiky, do Špalíčku a zpátky.“ Dne 25. listopadu tak byla účastna na demonstraci v Praze na Letné, kde statisíce lidí z celé republiky bouřily nadšením z odstoupení vedení komunistické strany. Slyšela také projev Václava Havla, který za Občanské fórum vyzval občany ke generální stávce.

Humorné i napínavé okamžiky listopadových dní

Pamětnice se s výjimkou tohoto dne účastnila všech plzeňských demonstrací. Vybavuje se jí také vzpomínka na obchod Dílo na náměstí Republiky: „Ti, co to uměli, tam instalovali video, na kterém soustavně běžel projev soudruha Jakeše z Červeného Hrádku. Kolem se shromažďovaly mraky lidí, jelikož to, co tam prováděl, bylo velmi humorné.“ Běžely tam také záběry ze zásahu na Národní třídě, které se z Prahy přivezly jako první. Byla to doba plná euforie, semknutí, naděje…

Anna prý necítila strach, což vysvětluje slovy: „Řekla jsem si, že musím splatit svou eventuální zbabělost z minulých let.“ Vzpomíná také na napětí, se kterým všichni v den, kdy byla vyhlášena celorepubliková generální stávka, očekávali příchod dělníků ze Škodovky. V tu chvíli se mezi lidmi na náměstí vytvořila ulička a do prostoru napochodoval zástup škodováků, kteří se probojovali z bran Škodovky. Jejich účast na náměstí Republiky byla nefalšovanou lidovou slavností. Na náměstí pak zavládl nezapomenutelný pocit sounáležitosti. Když byl Federálním shromážděním Československé socialistické republiky zrušen článek ústavy o vedoucí úloze Komunistické strany Československa, svobodě už nestálo nic v cestě.

Na pomoc Západočeské univerzitě i notářství

Pamětnice se už z dřívějška znala s rektorem Západočeské univerzity Jiřím Holendou, který spolu s dalšími důležitými osobnostmi souhlasil s její iniciativou ohledně založení právnické fakulty v Plzni. Došlo k němu v roce 1993. Anna se rovněž zasloužila o privatizaci „a rozbití státního notářství“. „To bylo moje, to mi leželo na srdci.“

Po listopadových událostech vstoupila do politiky. V únoru roku 1990 se stala v rámci procesu kooptací poslankyní České národní rady, mandát pak obhájila v řádných volbách téhož roku za Občanské fórum. Na ustavující schůzi České národní rady se stala předsedkyní mandátového a imunitního výboru. Opětovně byla zvolena v roce 1992, tentokrát za Občanskou demokratickou stranu, zasedala v ústavně právním výboru.[8] Mandát obhájila v roce 1996, tedy v době, kdy už Česká národní rada byla Poslaneckou sněmovnu. Do rozkolu v ODS byla v letech 1997 až 1998 předsedkyní krajské organizace v Západočeském kraji. V lednu 1998 přestoupila do Unie svobody, kterou podobně jako ODS spoluzakládala.

Ve volbách téhož roku už nekandidovala, nadále však zůstala členkou Republikového výboru Unie svobody. V roce 2006 jako bezpartijní neúspěšně kandidovala do zastupitelstva v obvodu Plzeň 1, o čtyři roky později se rovněž neúspěšně pokusila o návrat do vrcholové politiky, tentokrát za TOP 09. „Dodnes si dávám za vinu, že jsem byla součástí politiky po devadesátém roce a nepřispěla jsem a nedokázala jsem ovlivnit to, aby byla zakázána komunistická strana. Oni by se, pravda, různě přetavili, ale nebylo by to takhle zjevné, jako je tomu dnes.“

[1] „Den po pohřbu se v Berlíně konala mimořádná porada, na které se schválil plán Sonderaktion Prag vom 17. November 1939. Adolf Hitler, který se jednání zúčastnil, se k pražským událostem vyjádřil: ‚Patnáctý březen byl můj velký omyl. Lituji, že jsme s Čechy nenaložili jako s Poláky. Události 28. října a 15. listopadu ukazují, že Češi nezasluhují jiný osud... Z toho důvodu nařizuji: Zastavení českých vysokých škol na tři roky. Jakékoliv demonstrace dát ihned potlačit... Nebudu se ostýchat do ulic postavit třeba i děla. Do každého hloučku se bude střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, srovnám Prahu se zemí…‘“ (https://temata.rozhlas.cz/17-listopad-1939-17-listopad-1989-8170420)

[2] „V noci ze 16. na 17. listopadu němečtí pořádkoví policisté za přispění jednotek SS nekompromisně vykonali rozkaz německého vůdce. Natrvalo uzavřeli všech deset českých vysokých škol, devět vedoucích představitelů vysokoškoláků v Ruzyni popravili, 1200 studentů zbili a odvlekli do koncentračních táborů. Na základě těchto událostí byl v Londýně v roce 1941 tento den vyhlášen jako Mezinárodní den studentů. Dodnes je tento svátek jediným výročím mezinárodního významu, které pochází z Čech.“ (ibid)

[3] „Čeští studenti zde zpočátku byli izolováni od ostatních vězňů. Během této krátké doby byli také ušetřeni otrocké práce, k níž byli zdejší vězni využíváni. Tento ‚privilegovaný‘ status mohl v ostatních vězních budit vůči nim určitou zášť a nedůvěru. Postupem času však i oni byli zařazováni do pracovních komand a nasazováni na práce v cihelně, na stavbách, při vykládání lodí v přístavních docích, při dobývání pařezů a jinde. Těžká fyzická práce trvající až deset hodin denně, nedostatečná a nekvalitní strava, hlad a fyzické i psychické utrpení si vyžádaly mezi studenty několik obětí a mnoho z těch, kteří přežili, si odtud odneslo trvalé zdravotní následky.“ (https://karolinum.cz/data/clanek/3450/3_Borl.pdf)

[4] „Mezinárodní svaz studentstva. Tato světová organizace sídlila v Praze od konce druhé světové války. Původně se jednalo o svaz, který spojoval studenty celého světa, pořádal konference a výměnné pobyty. Během studené války se ale rozštěpil na dvě části, ‚východní a západní‘. Východní frakce sídlící v Praze veřejně vystupovala proti západnímu imperialismu, byla mimo jiné napojena na KGB a jejím předsedou se v osmdesátých letech stal vlivný komunistický pohlavár Miroslav Štěpán. V devadesátých letech byla tato organizace vykázána z Prahy.“ (https://www.a489.cz/budova-mezinarodniho-svazu-studentstva)

[5] „Rozdávaly se body za dělnický původ, za rodiče ve straně… Je pravda, že jsem měla trošku větší výhodu v tom, že nikdo z mých předků nebyl nikdy vyloučen nebo vyškrtnut z komunistické strany. Ti, co to tak měli, dostali více minusových bodů. Takže nějaké maturitní vysvědčení nebo přijímací zkoušky, to bylo úplně zanedbatelné. Důležité byly ty další body.“

[6] „Z Komorního divadla přišli Pavel Pavlovský, Přemysl Kubišta, Inka Brendlová a Marie Caltová, kteří přinesli dokumenty z Prahy a informovali o vyhlášení stávky. Objevil se Marcel Hájek a Vladimír Zinder. Od nich jsme se dozvěděli, že medici už mají stávkový výbor. Současně potvrdili, že na zítřejší setkání před lékařskou fakultu na Lochotíně svolávají studenty všech vysokých škol v Plzni. Krátce po desáté se kousek od Velkého divadla na malém autobusovém nádraží objevily první hloučky škodováků z odpolední směny. Josef Bernard se k nim vydal a pokoušel se je k nám přilákat. Nepochodil. Za chvíli se vrátil s tím, že si významně ťukají na čelo. Někteří mu doporučili, aby je neprovokoval… Došlo i k drobnému incidentu. U chodníku zastavilo auto s důstojníky armády. Byli zjevně opilí a začali provokovat. Naštěstí se nikdo nenechal strhnout k žádné fyzické akci.“ (ANTON, Miroslav. Listopad 1989 v Plzni. Plzeň: Nava, 1999, s. 135)

[7] „Prohlášení o založení Občanského fóra v Plzni jsme dávali dohromady v úterý 22. 11. 1989 večer v Pivovarském muzeu. Bylo nás kolem patnácti. Nějakou dobu trvalo, než jsme se dohodli, co budeme dělat, a dostali jsme nápad připojit se k prohlášení OF v Praze. Během několika hodin ten text vznikl. Napsali jsme ho na stroji, který byl k dispozici v kanceláři, a následně jsme požádali studenty, aby ten text vyvěsili po městě. Druhý den ráno, když jsem šel do práce, jsem si ten text přečetl a bylo mi jasné, že teď už od toho nemůžeme dát ruce pryč.“ (https://www.esbirky.cz/predmet/3885915)

[8] V letech 1992 až 1996 byla členkou a místopředsedkyní ústavně právního výboru a zároveň výboru mandátového a imunitního, v letech 1995 až 1996 rovněž výboru organizačního.