Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Annelise Röslerová roz. Nippel (* 1933)

• původem německé národnosti

• narozena v roce 1933 v Ničových domcích (Desná)

• jako dcera specialisty ve výrobě byla v roce 1945 vyjmuta z odsunu

• v roce 1951 se provdala za Herberta Röslera

• pracovala ve sklárnách Riedel v Desné

• žije v Polubném – Černé Říčce

Herbert RÖSLER

narozený 25. března 1930 v Polubném

 

Anne-Lise RÖSLEROVÁ, rozená Nippel

narozená 21. června 1933 v Ničových domcích (Desná)

Narodili jsme se tady a taky bychom tady chtěli umřít

Manželé Röslerovi žijí v podhůří Jizerských hor v Polubném, který dnes patří pod město Desná, při silnici směrem k vodní nádrži Souš. Lokalitě se říká Černá Říčka podle stejnojmenného potoka. Dům, v kterém dnes žijí, patřil rodičům Herberta Röslera. „Narodil jsem se tady a taky bych tady chtěl umřít,“ říká dnes pan Rösler a jeho manželka Annelise k tomu jen s úsměvem dodává: „Nechce se nám odsud...“

 

Podobných příběhů mohou být v České republice, zejména na venkově, statisíce. Tento životní příběh dvou obyčejných lidí je však méně obvyklý, protože Dolní Polubný patřil do Sudet a oba manželé Röslerovi jsou původem sudetští Němci. Stopy toho, že tato lokalita byla německojazyčná, lze dodnes spatřit na číslech popisných. Smaltované cedulky na chalupách ukazují německé nápisy Gemeinde: Polaun, Ort: Schwarzfluss (Obec: Polubný, Místo: Černá Říčka). Annelise se narodila jen kousek odtud, o několik kilometrů dál směrem na Souš, v místě zvaném Ničovy domky (Nitschehäuser).

 

Můj známý z Prahy, který mne na osud manželů Röslerových upozornil, jezdíval s rodiči v 80. letech dvacátého století pravidelně do Polubného, kde vlastní nedaleko od Röslerových chalupu. Podle jeho vyprávění byl dům Röslerových v okolí vyhlášený svojí upraveností. Bylo vidět, že majitelé jsou zdejší, spjati s tímto krajem. Když jsem jim vyprávěl, jak je okolí vnímá, mávli jen rukou s tím, že to dnes už není, jak to bývávalo, že jim síly ubývají. Není se čemu divit, Herbert Rösler je ročník 1930 a jeho manželka Annelise se narodila v roce 1933.

 

Chtěli dát pryč i naši starou babku

 

Otcové obou manželů pracovali v místních sklárnách Riedl, dědeček pana Röslera byl navíc aktivním členem místního dělnického hnutí, angažoval se v DTJ (Arbeiter Turnverein). Jako specialistů ve výrobě (Facharbeiter), a otec pana Röslera byl navíc i antifašista, se jich netýkal poválečný odsun Němců. Když se ptám, zda byl dědeček nacisty perzekvován za své levicové (komunistické) názory, tak pan Rösler odpovídá, že si na nic konkrétního nevzpomíná.

 

Nebylo to však tak jednoduché. Původně měla být z odsunu vyjmuta jen nejužší rodina, ani prarodiče neměli zůstat. Annelise Röslerová vzpomíná: „Oni chtěli dát pryč naši starou babku. Můj otec říkal, že když ta půjde, tak my půjdeme taky. Já jsem byla dvanáctiletá holka, sestře bylo šest.“ U starších lidí to šlo obhájit jednodušeji, takže babička s nimi mohla zůstat. Herbert Rössler dodává: „Naši dědečkové měli tzv. Gottwaldschein, Gottwaldův průkaz, že pracují ve sklárnách a že nemůžou být odsunuti.“ Annelise: „Měli jsme pásku přes ruku, bílou, že jsme Němci, a na ní písmeno P jako pracující.“

 

Válka pro Röslerovy znamená především to, že oba jejich otcové byli odvedeni na frontu. Otec pana Röslera sloužil jako psovod kdesi na východní frontě. Válku přežil, zahynul však po válce při tzv. divokém odsunu v Děčíně–Podmoklech. O jeho osudu se dozvěděli až po několika dnech či týdnech prostřednictvím katolické církve. O detailech nechtějí mluvit, prý není co říct. Herbert Rösler po svém otci dostal zakrvavenou vojenskou knížku, kterou však později raději spálili, snad aby nejitřili vzpomínky, prý „už to dnes nikoho nezajímá“.

 

Annelise Röslerová vzpomíná hlavně na otcův návrat. Její matka se na konci války dozvěděla, že otec slouží ve Vratislavi a vydala se i s dětmi za ním. Podařilo se jim setkat se, ovšem domů se mohl vrátit až později s ostatními demobilizovanými vojáky.

 

Rychlokurz češtiny

 

V češtině obou pamětníků je stále slyšet, že to není jejich rodný jazyk, občas se objeví špatná předložková vazba či německé slovíčko. Není divu, na české školy nebyl čas. Annelise: „Moc nám to ještě nejde, protože jsme neměli žádné školy. Ani jsme do žádné školy nesměli a ve čtrnácti letech jsem rovnou začala chodit dolů do skláren pracovat.“ Vzpomíná i na rychlokurs češtiny. „Jak se máte? – Děkuji, ujde to, člověk musí být spokojen. Tak jsme se učili, ale víc jsme neuměli. Ještě jsem uměla po mém tátovi: hezká holka – hubičku. Když mi bylo čtrnáct, neuměla jsem pořádně česky, doma mě to nenaučili.“ Její babička, rodným jménem Řehořková, sice byla původem Češka, doma však česky nemluvila. Až do roku 1945 ani nebylo potřeba se češtinu učit. Rodiče trochu uměli, mezi válkami k nim jezdili na byt „Pražáci“, ti s nimi ale mluvili německy. Jak oba pamětníci připomínají, smíšená manželství byla před válkou docela častá.

 

Herbert Rösler, vyučený bednář, dostal jen čtrnáctidenní kurz před nástupem do skláren a trochu lépe česky se naučil až na vojně. „V letech 1954–1956 jsem byl na vojně na Šumavě.“ Manželka: „Jak tam přijel, tak tam brečel, nic neznal.“ Herbert Rösler: „To byl můj nejhezčí čas (smích). Tam jsme si byli všichni rovni, Cikáni, Maďaři, Slováci, Němci, Češi.“ Nebyl však v PTP, jak by se dalo očekávat, ale sloužil v běžných jednotkách, u dělostřelectva. „Já jsem šel na vojnu a neuměl jsem česky. Ani dnes neumím. Můj velitel uměl německy, to byl Maďar, nějaký Bútora: ,Rösler, když jste to neměl dobře nastavený, tak vás zastřelím.‘“ (smích)

 

Odsunutí proti emigrantům

 

Ptám se také na 50. a 60. léta. Kolik lidí německé národnosti vlastně v Polubném či Desné zůstalo? Nedokáží to prý odhadnout. Z těch, co po válce zůstali, mnoho odešlo v průběhu dalších let. Začali též přijíždět někteří odsunutí, kteří se usadili v Západním Německu. Možnost legálního vystěhování pro některé však poznamenala vztahy uvnitř německé komunity. Ti, co byli vyhnáni s čtyřiceti kilogramy zavazadel, nemohli odpustit těm, kteří se vystěhovali legálně s celým majetkem. „Až po roce 1968 začali lidé znovu odcházet. Ti nešli jen s čtyřiceti kily, ti šli i s nábytkem, jeli autem. Celé vagony. Těm, co byli vyhnaní, se to nelíbilo: ,Vy jste přišli se vším. A my tenkrát v pětačtyřicátém...‘ Bylo zle. Poznamenalo to vztahy mezi námi. Ti, co byli vyhnaní, to ostatním nemůžou zapomenout.“

 

Také manželé Röslerovi si podali žádost o vystěhování. Manžel pracoval ve státních lesích a ten povolení dostal, ale Annelise, která pracovala ve sklárnách, ho nedostala. O nelegálním odchodu prý neuvažovali. Nemohli by si vzít s sebou svůj majetek, ale hlavně nebylo jisté, jestli by se jim podařilo vystěhovat se jako celá rodina. Annelise Röslerová totiž sama velmi příkře odsuzuje ty, kteří odešli do emigrace a zanechali zde rozdělenou rodinu. Pro ně nemá žádné pochopení, žádný sebehorší politický režim tohle podle ní nemůže ospravedlnit.

 

Paradoxně tak odešla jen její o tři roky mladší sestra, která mnohem lépe uměla česky a která si vzala českého manžela. Její rodina i s dcerou se na přelomu 60. a 70. let legálně vystěhovala a usadila se nedaleko Stuttgartu. Ještě za komunistického režimu je mohli Röslerovi navštívit, po roce 1989 se mohli sami i vystěhovat, ale bylo již pozdě začínat nový život. Navíc v Německu už byl život takový jiný, rychlejší než v podhůří Jizerských hor.

 

Röslerovi sami se již cítili staří, vytvořili si vztah k rodnému kraji a nechtěli ho opouštět. Jejich děti ještě ovládají češtinu i němčinu, vnoučata však povětšinou umí německy jen pár slov. Pro vnoučata, se kterými mluví česky, však zůstávají „Oma“ a „Opa“ z Polubného, také proto, aby se mohli jednodušeji rozlišit od „babi a dědy“ jejich českých partnerů.

 

Rozhovor zpracoval Hynek Moravec.