Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Rosmanik (* 1949)

• narozen 19. dubna 1949 v Ostravě

• absolvent Vojenské hudební školy v Roudnici nad Labem

• po maturitě rok sloužil u Posádkové hudby Olomouc

• absolvent policejní školy ministerstva vnitra a stáže u Sboru národní bezpečnosti v Ostravě

• působil jako kriminalistický technik na Vojenské obvodové prokuratuře v Olomouci

• řešil přestupky a trestné činy vojáků, vězeňských dozorců, policistů, ale i sovětských vojáků

• na podzim roku 1997 odjel na rok jako vojenský policista do Bosny a Hercegoviny v rámci mezinárodní mírové mise SFOR pod patronací Severoatlantické aliance

• v roce 2022 žil v domově pro válečné veterány v Karlových Varech

Jako malý kluk toužil Petr Rosmanik po tom, stát se profesionálním hudebníkem. Veškerý volný čas věnoval hře na housle. Trénoval, aby se jeho sen splnil. Nakonec jeho život vypadal diametrálně jinak. Vystudoval Vojenskou hudební školu v Roudnici nad Labem a chvíli se hudbě skutečně věnoval – sloužil u posádkové hudby v Olomouci. Následující čtyři desetiletí se zabýval zločinem, stal se z něj kriminalistický technik. Na vojenské prokuratuře řešil trestné činy vojáků nebo policistů. Později vyšetřoval také prohřešky sovětských vojáků, kteří území Československa od roku 1968 okupovali. Po pádu režimu si znovu vyzkoušel práci v armádě a roku 1997 odletěl v rámci mezinárodní mírové mise SFOR do Bosny a Hercegoviny, kde se se svými kolegy podílel na stabilizaci regionu a ustálení tamních poměrů.

Chtěl jsem se živit hudbou

Petr Rosmanik se narodil 19. dubna 1949 v Ostravě, kde vyrůstal po boku dvou starších sourozenců. Na Ostravu padesátých let vzpomíná jako na sice šedivé místo, ale v jeho očích stejně krásné. „Ostravu jsem miloval a miluju ji dodneška,“ říká ve svém vyprávění. Petr Rosmanik prožil šťastné dětství, které ovšem nebylo naplněno bezstarostnými hrami, nýbrž každodenním drilem. Od pěti let totiž hrál na housle a tato činnost naplňovala jeho veškerý volný čas. Už jako malý byl odhodlaný se hudbou živit. Naopak ho od raných let děsila představa toho, že bude muset absolvovat povinnou vojenskou službu. „Tenhle odpor ve mně vzbudil otec, který mi vyprávěl, jaká vojna byla. Jaké tam byly šikany, jak to bylo těžké a hrozné,“ vzpomíná.

Po ukončení základní školy se rozhodl splnit si svůj sen a podal přihlášku na ostravskou hudební konzervatoř. V té době ovšem rodina neoplývala financemi. Otec pracoval jako řemenář v ostravských dolech, kde opravoval dopravní pásy. Uživit pětičlennou rodinu a babičku, která s Rosmanikovými žila, nebylo lehké. Petr Rosmanik se proto rozhodl, že rodině situaci ulehčí a půjde studovat někam, kde bude moci bydlet na internátu. Hudby se ovšem stále vzdát nechtěl. Ačkoliv měl z armádního prostředí stále obavy, nastoupil na Vojenskou hudební školu v Roudnici nad Labem. Na škole panovala vcelku přísná pravidla, na která si ovšem brzy zvykl. „Když chtěl člověk na vycházku, tak musel mít dobré studijní výsledky. Vycházka byla dvakrát v týdnu, třeba ve středu a v neděli – tenkrát ještě byly pracovní soboty. Když jsme neměli dobrý prospěch, tak nám velitel roty řekl: ‚Dobře, tak půjdeš, ale až v 17 hodin, protože do té doby budeš mít samostudium, aby sis zlepšil špatnou známku, kterou jsi během týdne dostal.‘“

Do komunistické strany jsem musel vstoupit

Ještě jako žák čtvrtého ročníku absolvoval první rok základní vojenské služby. Druhou část vojny sloužil už po maturitě u Posádkové hudby Olomouc. Tam také prožil invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. „Probudili nás brzy ráno, poslouchali jsme rozhlas a druhý den už před kasárnami přes řeku Moravu stál tank, který mířil přímo na naše kasárna. Měli jsme zákaz vycházení,“ vzpomíná na srpnové události. Po ukončení základní vojenské služby mu Vojenská obvodová prokuratura v Olomouci navrhla, aby nastoupil jako kriminalistický technik. Nabídku bez váhání přijal. Aby mohl profesi vykonávat, musel nejprve docházet na policejní školu ministerstva vnitra a poté ještě absolvovat stáž Sboru národní bezpečnosti (SNB) v Ostravě.

Jako kriminalistický technik vyšetřoval přečiny vojáků, vězeňských dozorců, policistů, ale i sovětských vojáků. Nejčastěji řešil dopravní nehody, majetkovou trestnou činnost a hospodářskou kriminalitu. Zažil ale i několik závažnějších činů. Po celý život mu v mysli zůstala brutální vražda matky a jejích malých dětí. „Bylo to v jedné vesnici u Olomouce. Sovětský voják – teď nevím, jestli to byl praporčík, nebo dokonce důstojník, ale byl to voják z povolání, nebyl to žádný záklaďák – se vloupal do baráku, kde ho překvapila matka s dvěma dětmi a on je utloukl kladivem,“ popisuje drastickou událost, která se stala 3. dubna 1981 v obci Břuchotín nedaleko Olomouce. Když přišel Pavel Dostál ten večer domů, nalezl v domě svou devětadvacetiletou manželku Věru bez známek života. Dvě děti ve věku čtyři a šest let zemřely v dalších dnech v nemocnici. Sovětský voják, který dezertoval z nedalekých kasáren, zrovna vykrádal dům, když přišla matka s dětmi. Překvapili ho, a tak je brutálně napadl kladivem a ubil. Policisté za pomoci místních dopadli devatenáctiletého vojáka Jurije Nikolajeviče Kononova o den později.[1] „Našli jsme ho, důkazně jsme to podložili, byl odsouzen k trestu smrti, ale jestli to bylo vykonáno, nebo to nebylo vykonáno, nevím. Doslechlo se nám, že nebyl vůbec odsunutý, že když ho jednou někam převáděli, tak ho jednoduše do týlu střelili a tím to bylo ukončené,“ říká.

Komunistický režim se ovšem snažil zamlčet skutečnost, že vraždil sovětský voják. „K případu dvojnásobné vraždy a pokusu vraždy v Břuchotíně je nutné započít provádění agenturní dezinformace, že pachatelem není příslušník sovětských vojsk, ale že jde o osobu kriminálně závadovou, která naším krajem projížděla, že jde o zahraničního dělníka,“ píše se v dálnopise, který již 5. dubna 1981 přišel z pokynu náměstka federálního ministerstva vnitra Jána Pješčaka na Okresní správu SNB v Olomouci.[2] Případ se nepodařilo ututlat a místní brzy věděli, kdo byl pachatelem. Pohřeb, který se konal 10. dubna v Olomouci, policejní složky bedlivě sledovaly kvůli případným nepokojům. Mimo této události byli sovětští vojáci podle Petra Rosmanika častými účastníky dopravních nehod. „Oni nebyli vyježdění. Učili se řídit někde na autodromu bez dopravy. Když přijeli sem, bylo to něco jiného. V provozu řídit neuměli,“ říká.

Asi po dvou letech působení na vojenské prokuratuře vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). „Já jsem o to moc nestál, protože mě žádné schůze nebavily a do té doby jsem se ani o politiku nikdy nijak nezajímal. Tehdy žádné politické strany ani nebyly, tak o co se zajímat, že. Pak mi bylo řečeno, že nemusím do té komunistické strany vstoupit, ale pokud do ní nevstoupím, tak nemůžu sloužit na vojenské prokuratuře,“ říká. Podle jeho slov místní straníci nevyvíjeli přílišnou aktivitu, a jak se blížil rok 1989, přestali se scházet úplně. „Nebrali jsme to vážně. Jen jsme platili členský poplatek, abychom se nedostali do konfliktu. Nadřízení si nás nevšímali,“ dodává.

Jako kriminalistický technik působil až do roku 1992, kdy Vojenskou obvodovou prokuraturu v Olomouci zrušili. „Ještě na Silvestra jsem byl v zaměstnání a věděli jsme, že v lednu už nemáme kam jít. Nikdo se s námi nebavil, nikdo nám nic neřekl,“ popisuje. Nakonec dostal jako jeden ze dvou z celého oddělení nabídku práce od Velitelství vojenské policie v Olomouci. Od počátku ledna pomáhal zakládat kriminalistické oddělení. Po třech letech se stal vyšetřovatelem a byl jím až do důchodu.

Museli jsme si zvyknout na nepohodlí

Koncem osmdesátých let Petr Rosmanik sledoval, jak se začaly v mnohonárodnostní Jugoslávii dostávat do popředí separatistické tendence. Tehdy ovšem netušil, že vše později vyústí ve válečný konflikt. Stát se pomalu ale jistě rozpadal. Dne 3. března 1992 vyhlásila Bosna a Hercegovina nezávislost na Jugoslávii. Brzy poté vojska Republiky srbské a Jugoslávské lidové armády začala obléhat Sarajevo. Krvavá válka trvala až do prosince roku 1995.[3] Dva roky poté, co válka v Bosně a Hercegovině skončila, tam Petr Rosmanik zamířil v rámci mezinárodní mírové mise SFOR pod patronací Severoatlantické aliance. Ta měla za úkol stabilizaci regionu a přispět k ustálení poměrů a jeho rozvoji.[4] „Většina lidí si myslí, že jsem tam šel kvůli penězům. To nepopírám, ty byly v té době velice zajímavé, ale byly docela zasloužené. Ale nejvíc mi záleželo na tom poslání a prestiži mise,“ vysvětluje. Už na jaře roku 1997 se začal na nasazení připravovat. „Musel jsem absolvovat velmi náročné lékařské prohlídky, psychotesty a testy fyzické zdatnosti. Výběr byl poměrně náročný. Nakonec jsem ale prošel. Byl jsem doočkován a pak jsem čekal na to, kdy budu pozván na stmelovací cvičení,“ popisuje Petr Rosmanik.

Na podzim roku 1997 nastoupil do dopravního letadla, které ho mělo převézt do válkou zpustošené Bosny a Hercegoviny. „Když jsme z letiště jeli na základnu třeba sto, sto dvacet kilometrů vzdálenou a viděli jsme rozstřílené vesnice, rozstřílenou techniku podél cest, tak člověk už začal mít nějaké takové mrazení v zádech. Už jsem viděl, že to není legrace, že se dostávám do míst, kde to asi bude nebezpečné a nebude to jednoduché v žádném případě,“ popisuje své první dojmy po příletu do země. Petr Rosmanik byl ubytován nejprve na základně v Banja Luce kde strávil dva měsíce. Poté ho přesunuli do Bosanské Krupy, kde byli účastníci mise ubytováni v kontejnerových buňkách, ve kterých podle jeho slov v létě přesahovala teplota 60 stupňů. „Základna byla v údolí a na plechové buňky celý den svítilo slunce. Nedalo se tam vydržet,“ říká. Z domova si Petr Rosmanik téměř nic nepřivezl, měl s sebou jen základní potřeby. Jak říká, chvíli trvalo, než si zvykl na nepohodlí.

Na misi měl jako zástupce vojenské policie na starosti kontrolu dodržování vojenských předpisů, vyšetřování přestupků a trestných činů, ochranu a dopravu zájmových osob, zabezpečení přesunu technik a materiálu a odzbrojování místních obyvatel. „Řešili jsme hlavně dopravní přestupky, kdy třeba náš řidič překročil povolenou rychlost. Dělali jsme také doprovod třeba státním návštěvám, které do země přiletěly, například britského premiéra Johna Majora,“ popisuje. Petr Rosmanik vzpomíná také na to, že místní obyvatelé přítomnost vojáků příliš nevnímali. „Spíš nás přehlíželi, ale dokázali být vděční, když jsme někomu pomohli osobně. Třeba když jsme dětem dali jejich první bonbón, to do té doby neznaly. Nebo když jsme staršímu muži, který měl prsty celé od krve, dali nový obvaz a ránu mu vyčistili,“ říká.

Během ročního pobytu v Bosně a Hercegovině byl s rodinou v kontaktu jen písemně prostřednictvím dopisů. V České republice byl za celou dobu jen jednou, kdy dostal týdenní dovolenou, jejíž značnou část ovšem zabrala cesta. Návrat domů prožíval s radostí. Pobyt v Bosně a Hercegovině, i když byl pro něj někdy náročný, mu nakonec hodně dal. „Ta služba v misi mi značně změnila pohled na svět a hodnoty, i když už mi bylo 49 let. Uvědomil jsem si, jak peníze málo znamenají v době války. Účast jsem bral jako profesní povinnost. Nikdy jsem toho nelitoval, ale taky mi bylo úzko a smutno,“ zakončuje své vyprávění. V roce 2022 žil Petr Rosmanik v domově pro válečné veterány v Karlových Varech.

 

[1] ŠVEC, Pavel. Ruský okupant s kladivem běsnil na Moravě. Komunisté chtěli brutální vraždu ututlat. Aktuálně.cz [online]. 2023 [cit. 2023-09-11]. Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/rusky-okupant-besnil-na-morave-s-kladivem/r~30750914e05411ed82b7ac1f6b220ee8/

[2] Tamtéž.

[3] Válka v Bosně a Hercegovině. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023, 2001-2023 [cit. 2023-09-04]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1lka_v_Bosn%C4%9B_a_Hercegovin%C4%9B

[4] Operace SFOR. Natoaktual.cz [online]. [cit. 2023-09-04]. Dostupné z: https://www.natoaktual.cz/zpravy/Imise_sfor