Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

René Roubíček (* 1922  †︎ 2018)

• narozen 23. ledna 1922 v Praze

• Pokusná reformní škola obecná v Nuslích, učitel – Miloslav Disman

• působení v Dismanově rozhlasovém dětském souboru

• první republika, odbojová činnost za protektorátu, studium na uměleckoprůmyslové škole v Praze

• působení v národním podniku Borské sklo, na Akademii výtvarných umění

• EXPO 1958 Brusel, EXPO 1967 Montreal

• umění a tvorba

• zemřel v květnu 2018

„V septimě jsme měli skvělého kantora, profesionálního výtvarníka a sochaře, ten mě jednou během vyučování vyvolal na chodbu a v ruce držel přihlášku na uměleckoprůmyslovou školu, kterou pro mě on sám vyzvedl, na parapetu okna jsem ji vypisoval. Diktoval mi: ‚Hlásím se na školu profesora Holečka.‘ To jméno jsem v životě neslyšel, podíval jsem se na něj, jako o koho jde, ale on pokračoval: ‚Na malbu a sklo.‘ A já jsem se zeptal: ,A co budu dělat s tím sklem?‘ Řekl mi: ‚O to se nestarej, to přijde samo.‘“

René Roubíček se narodil 23. ledna 1922 v Praze. Doma stále zněla hudba, otec studoval hudební skladbu a hru na housle na konzervatoři, vedl orchestr a věnoval se výuce. René nastoupil na obecnou školu, která se záhy přeměnila na Pokusnou reformní školu obecnou v Nuslích. Jejím předním kantorem byl Miloslav Disman, pod jehož vedením děti každý pátek odpoledne recitovaly a přednášely. René se spolu s o dva roky starším bratrem stal členem Dismanova rozhlasového dětského souboru. Vzpomíná na epizodu, která stála na počátku jeho celoživotní práce: „V druhé třídě jsem zůstal dlouho doma s nějakou nemocí. Nudil jsem se a táta mi přinesl časopis, otevřel ho, ukázal na fotku nějakého pána a řekl: ,Nakresli ho!‘ Já ho nakreslil a bylo to. Od té doby jsem neměl starost, co budu dělat.“ René začal chodit na kurzy kreslení a měl před sebou jasnou malířskou dráhu. Za války doma spolu s bratrem a pod otcovým vedením tiskli protiněmecké letáky, informace o situaci ve světě a na frontě získané poslechem zakázaného zahraničního rozhlasu.

Cesta skla k volnému umění

Z důvodu uzavření Akademie výtvarných umění v období protektorátu nastoupil René Roubíček na uměleckoprůmyslovou školu k profesoru Jaroslavu Holečkovi a této vynucené změny svého uměleckého směřování nikdy nelitoval, se smíchem říká: „Bez Hitlera by nebylo světově proslulého nového českého skla.“ Akademický malíř, sklář profesor Jaroslav Václav Holeček odešel na UMPRUM ze svého působiště v Novém Boru po obsazení pohraničí. Vedl žáky k zvládnutí technik uměleckého opracování skla, samozřejmý základ představovalo dokonalé zvládání kresby a veškerých technik malby. René Roubíček se zde spřátelil především s Josefem Michalem Hospodkou, se kterým založili studentský orchestr – Streich Kapelle Glaswerke Holecek a seznámil se zde i s Miluší Kytkovou, svojí budoucí paní. Se spolužáky, kteří by se jinak mnohdy vydali na dráhu akademických umělců, se stali tvůrci fenoménu nového českého skla. Po válce René Roubíček začal učit na Střední odborné škole sklářské v Kamenickém Šenově. Jak o sobě říká, byl „přesvědčeným partajníkem“ a působil v ústředním výboru svazu mládeže. Státní závěrečné zkoušky složil pod vedením Josefa Kaplického. Stal se vedoucím výtvarníkem ateliérů národního podniku Borské sklo.

Něco extra na EXPO

Reného Roubíčka vyzvali ke spolupráci na světové výstavě v Bruselu architekti František Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný. Spolu s kolegy z Nového Boru „zneužili příležitosti na nejvyšší míru“. Celý kolektiv pracující na pavilonu a expozicích ze sebe vydal maximum a úspěch se dostavil. René Roubíček získal Grand Prix za svoji plastiku Sklo – hmota – tvar – výraz. Úspěch českého skla se opakoval i na EXPO 1967 pořádaném v kanadském Montrealu. Okupace Československa následujícího roku Reného Roubíčka krutě zklamala. Od roku 1969 se věnoval tvorbě v rámci svobodného povolání výtvarníka. Povolení k cestám do zahraničí na instalaci svých děl na výstavách získával bez problémů, ale manželé Roubíčkovi nesměli vyjet společně.

René Roubíček, umělecký sklář a výtvarník, získal za své dílo všeobecné ocenění, ale vždy pro něj byla nejdůležitější tvorba a radost z ní. Radost z nekonečného objevování nových postupů práce se sklem a jeho nových a nových výrazů.

Pamětník byl natočen za finančního přispění Městské části Prahy 4.