Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Roubíčková (* 1921  †︎ 2013)

• narozena 16. července 1921 v Žatci

• otec Arnošt Mändel profesorem na gymnáziu, veterán 1. světové války

• roku 1938 útěk ze Sudet kvůli židovskému původu, rodina žila v Praze

• 1941 transportována do ghetta Terezín

• práce v zemědělství

• zapojila se do pašování zboží do Terezína

• potravinami ji i další vězně ghetta zásoboval železničář z Bohušovic Karel Košvanec

• rodiče v roce 1944 zahynuli v plynových komorách

• v Terezíně se dočkala konce války

• po osvobození se shledala se svým předválečným snoubencem Richardem Roubíčkem

• provdala se, vychovali dvě děti

• autorka Terezínského deníku, který vyšel knižně v roce 2009

• zemřela 1. prosince roku 2013

„Věci pro mě úplně ztratily cenu. To, co je důležité, jsou lidské životy,“ říká dnes osmaosmdesátiletá Eva Roubíčková, bývalá vězeňkyně terezínského ghetta.

Z kamarádů nepřátelé ze dne na den

Narodila se 16. července 1921 v Žatci jako Eva Mändlová v německy mluvící židovské rodině. Její otec Arnošt Mändel, veterán z 1. světové války, učil na klasickém gymnáziu latinu a řečtinu. Rodina bydlela v pěkné vile v Žatci, Eva studovala gymnázium. Přišel však rok 1938 a obyvatelé převážně německého města stále více podléhali hitlerovské propagandě. Dříve poklidné soužití lidí různých národností a vyznání vzalo za své. Vytlučená okna, slovní i fyzické útoky vůči Čechům a Židům a další projevy nenávisti se staly každodenní realitou: „Jeden den jsem s nima byla kamarádka, druhej den mě nenáviděli, to byla úplná davová psychóza,“ vzpomíná Eva Roubíčková, jak se proměnila atmosféra mezi spolužáky žateckého gymnázia.

Rodina v kritickém období mnichovské krize opustila Žatec a přestěhovala se do mnohem skromnějšího příbytku v Praze. Po pár měsících ale Hitler obsadil i zbytek Československa a to pro Židy nevěstilo nic dobrého. Eva se již dříve velmi sblížila a posléze zasnoubila s Richardem Roubíčkem, kterému se podařilo uprchnout před nacisty do Anglie. Snažil se pro svou milou zajistit britské vízum, ale marně. Když pak koncem roku 1941 započaly deportace Židů z protektorátu do nově zřízeného terezínského ghetta, dostala obsílku taky Eva a její rodina. Nikdo tehdy netušil, jak to bude na místě vypadat… „Lidi, kteří žili tady v Praze nebo vůbec v protektorátu, měli jakž takž známý, majetek, byty a tak dále. My už jsme byli vytržený z toho prostředí, my už jsme ztratili jeden domov. Jestli jsme bydleli tady v tom pokoji s kuchyní, řekli jsme si: ,Tak ono to v tom Terezíně horší být nemůže.‘ Bylo to horší, samozřejmě, tam jsme měli hlad…To jsme si nějak neuměli představit, co tam bude.“

Balíčky od „árijce“

Bývalé pevnostní město dodnes obehnané pevnými hradbami se během let 1941–1942 změnilo v místo, kam byla postupně soustředěna většina Židů z Čech i okolních zemí. Namísto několika tisíc původních obyvatel se v přeplněných ubikacích tísnily desetitisíce lidí sužovaných hladem, nemocemi i neurčitým strachem z transportů „kamsi na východ“. Eva měla na počátku štěstí, že byla přidělena na práci v zemědělství. Tito lidé byli jednak po určitou dobu chráněni před dalšími transporty, dostali se mimo zdi přelidněného ghetta a mohli na poli či v zahradách „šlojzovat“ – tedy nakrást pro sebe a rodinu něco k jídlu, a jednak se výjimečně naskytla možnost navázat kontakt s lidmi mimo ghetto. Dodejme, že jak krádež potravin, tak styk s „árijci“ byly v ghettu velmi přísně trestány. Když Eva jednou v létě roku 1942 pásla ovce na louce pod Terezínem, spatřila muže v železniční uniformě, který jí rukama naznačoval, kam ukryl balíček… „Ovečky se pásly a tam někde na kraji lesa byla nějaká rodina s dvěma nebo třemi dětmi, ten pán byl v železničářské uniformě. Já jsem si ho nevšimla, my jsme měli přísně zakázáno stýkat se s jakýmikoli Nežidy. On na mě mával a ukazoval, že mi tam nechal balíček. Oni pak odešli a já jsem si šla pro ten balíček. Jeden den jsem dostala balíček a druhý den znovu, zase tam byla ta rodina. V balíčku byl chleba se sádlem, nějaká cibule, dokonce myslím, že tam byla i krabička cigaret. No, cigarety byly zakázané strašně.“

Oním mužem byl bohušovický železničář Karel Košvanec. Dvakrát takto od něj Eva Mändlová dostala jídlo a další zboží. Potřetí byla zadržena četníkem a ten u ní objevil proviant, který nemohl pocházet z prostředí ghetta. Něco takového znamenalo v nejlepším případě transport, v horším i dlouhé vězení a možná i popravu. Eva však zachovala klid. Velitel terezínských četníků Janeček, kterého po válce za kolaboraci s nacisty popravili, Evu mučil, fackoval, vyhrožoval smrtí. Měsíc v terezínském vězení nebyla jen izolace, hlad, ale především naprostá nejistota, co bude dál, zda ji druhý den ráno vytáhnou na dvůr a popraví, nebo ji naloží do transportu a už své blízké nikdy neuvidí. 

Část obsahu zabaveného balíčku Eva během zatčení stihla „ztratit“ (cigarety), původ salámu mohla věrohodně vysvětlit (mohl se do ghetta dostat některým z transportů), pokud však šlo o cibuli, aby neprozradila pravý zdroj, musela svést vinu na svého kamaráda Bennyho Grünbergera. Eva mu nechtěla ublížit – jednala racionálně, neboť věděla, že četník Bennymu tu a tam nějakou cibuli povolil, nepočítala však s tím, že onen četník nakonec vše zapře. Benny nakonec musel za trest nastoupit do transportu do míst, odkud – jak se později ukázalo –  nebylo návratu…

Terezínský deník

Po měsíční vazbě Eva vyvázla bez postihu. Vrátila se ke své práci v zemědělství, od kamarádek se učila česky, snažila se i jinak vzdělávat a vůbec žít v nenormálních podmínkách ghetta alespoň trochu normální život. Eva si po celou dobu pobytu v Terezíně vedla deník, v němž věcně a bez příkras zaznamenávala každodenní realitu. Obětavý Karel Košvanec bez ohledu na nesmírná rizika s tím spojená až do konce války zásoboval uvězněné Židy jídlem. Dobře věděl, jak statečně se Eva zachovala během věznění, a tak jí věnoval obzvlášť velkou přízeň. Díky tomu její rodina a další blízcí netrpěli hladem. Eva psala o svých kontaktech s „árijcem“ Karlem Košvancem například v záznamu datovaném k 30. prosinci 1942.

„Od svého árijce jsem dostala balík. Nevím, co mám dělat. Jednak bych se s ním ráda sešla, neboť nejde, aby mně a Evě posílal dárky zcela zadarmo. Ovšem ti, kteří mi od něj přinášejí věci, mě hrozně zrazují, protože je velmi neopatrný a vše vypravuje i zcela cizím lidem. Já bych ho však ráda poslala do Prahy. Když slyšel, že mám těžce nemocnou přítelkyni, tak jí poslal umělý med a ovoce. Není to báječné?“

V ghettu zůstala sama

Krom potravin a dalšího zboží zásobil Košvanec obyvatele ghetta i novinami. Naděje vyvolané příznivými zprávami z fronty i propagandistickým „zkrášlováním“ ghetta však nemilosrdně uťala velká vlna deportací na podzim roku 1944. Rodině Mándlových se do té doby transporty vyhýbaly. V prosinci roku 1944 si však Eva do deníku napsala následující záznam: „V říjnu šel neúprosně jeden transport za druhým do Polska. Na rozdíl od všech předchozích transportů ale tentokrát nebyl možný žádný odklad, žádná reklamace, žádné odvolání, žádná milost. Téměř celé ghetto bylo likvidováno… Landswirtschaft (pracující v zemědělství, pozn. ed.) zůstala částečně ochráněna až do konce, a tak i já jsem zůstala chráněná a nakonec jsem zůstala zcela sama. Jako první šel v říjnu Otta, pak mí rodiče… Tehdy jsem se hlásila do transportu dobrovolně, šla jsem až k lagerkommandantovi Rahmovi a prosila ho, aby mě pustil do Polska s rodiči. Marně. Tak jsem zůstala odsouzena k Terezínu a zůstala naživu. Byla jsem však naprosto zlomená a apatická. Můj život ztratil smysl…“ Eva tak přišla o oba rodiče, blízkého přítele a její (jakkoli realitou ghetta poznamenaný) život se změnil v přežívání. Její deníkové záznamy se staly strohým výčtem událostí. Když viděla lidské trosky, které nacisté před blížící se frontou přihnali z Osvětimi a dalších táborů, ztrácela naději, že by snad její blízcí mohli přežít.

Věci ztratily cenu

K 5. květnu 1945 je datován poslední zápis z Evina deníku. Pouhá dvě slova „Schluss, KONEC“. Terezín byl osvobozen – lidé, kteří přežili věznění, pochody smrti i zákeřnou epidemii skvrnitého tyfu, se mohli vrátit domů. Často však neměli kam. „To bylo jedno z nejhorších období mého života,“ vysvětluje Eva své poválečné pocity: „Když jsem zjistila, že jsem úplně sama, že nikoho nemám, žádná rodina neexistuje… já jsem neměla kde bydlet, neměla jsem peníze…“ Veškeré naděje upírala k myšlenkám, zdali žije její předválečný snoubenec Richard. Nakonec se ukázalo, že se v květnu 1945 vrátil do Prahy v řadách vojáků bojujících na západní frontě. Přes společné předválečné známé Eva Richarda kontaktovala. Záhy zjistili, že jejich předválečná náklonnost i přes všechny prožité hrůzy přetrvala a po několika měsících se konala svatba, poté se jim narodily dvě děti. A právě jejich děti náhodou někdy v šedesátých letech našly v šuplíku rodičů starý sešit hustě popsaný německým těsnopisem – po mnoha letech tak „objevily“ terezínský deník Evy Roubíčkové. Toto jedinečné svědectví bylo v českém překladu publikováno v roce 2009.

Když paní Eva Roubíčková dnes bilancuje, jak ji poznamenala léta strávená za zdmi terezínského ghetta, uvádí: „Já jsem se změnila tím, že jsem si řekla, že nikdy mně už nebude záležet na věcech. Jestli mám nějakou věc nebo o nějakou přijdu. Věci pro mě ztratily úplně cenu. To, co bylo důležité, byly lidské životy.“