Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Roubíčková (* 1948)

• narozena 30. července 1948 v Praze

• dětství prožila ve Vysokém Mýtě

• okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 prožila v Praze, kde studovala a pracovala

• v srpnu 1969 se v Praze účastnila demonstrace proti okupaci

• v témže roce se přestěhovala do Liberce

• manžel Luděk Roubíček proslul jako umělec mnoha profesí

• s rodinou byli členy Hobby klubu Liberec

• rodina se angažovala při vzniku a působení Létajícího divadla na kolečkách

• s manželem vychovala tři děti

• v roce 2022 žila v Liberci

Po téměř idylickém dětství a mládí ve východních Čechách se Jitka Roubíčková setkala s tvrdou realitou 21. srpna 1968 v Praze, kam se přestěhovala za prací. V den, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy, žila společně s dalšími mladými ženami na svobodárně, jednoduché ubytovně. Když se v ranních hodinách jedna z nich vrátila z letiště, odkud se měla vydat na dovolenou, s nepořízenou, nechápaly, co se stalo.

„Letiště je prý zavřené, obrovská letadla tam přistávají a vyjíždějí z nich obrněné vozy. Já jsem jí říkala: ‘To sis vymyslela, to je fór. Že by to byli Američani a zbavili bychom se komunistů?‘ Smály jsme se tomu,“ vzpomíná Jitka Roubíčková.

Nakonec se o rok později přestěhovala do Liberce za svým milým, pábitelem Luďkem Roubíčkem, umělcem mnoha profesí a talentů. Ještě nějakou dobu uvažovali o emigraci, ale pak už to nešlo. Liberec se Jitce Roubíčkové stal domovem.

Ve Vysokém Mýtě žili jakoby za větrem

Jitka Roubíčková se narodila 30. července 1948 v Praze, ale s rodiči se záhy přestěhovala do východočeského Vysokého Mýta. Na své dětství vzpomíná ráda. Prožívala ho sice v padesátých letech, ale rodiče se snažili, aby hrůzy, co se děly, děti nevnímaly, a dokázali svým třem dcerám připravit šťastné chvíle.

„Dům sousedil s velkým starým zahradnictvím. Ráda jsem do zahradnictví chodila, pomáhala jim. V sobotu jezdili na trh, a když jsme snídali, slyšeli jsme, jak jedou červenou aerovkou, která tak cinkala. A když jsme obědvali, tak se vraceli s cinkotem nazpátek,” zasnila se pamětnice. „Východní Čechy mají historickou posloupnost, která nebyla ničím přetržená. Všichni kolem mě měli takovou základní lidskou slušnost, protože se ty rodiny znaly po generace. V mládí mi to tam připadalo takové jako ‘za větrem‘.”

Tety odjely učit na Podkarpatskou Rus

Tatínek Václav Kašpar se narodil v obci Svařeň na Pardubicku. Byl jediným synem ze třinácti potomků učitelské rodiny. Žádné z dětí v dětském věku nezemřelo a všechny se dožily i vysokého věku, což byla v té době celkem rarita. Všichni měli středoškolské, a mnozí vysokoškolské vzdělání. Tatínek se stal technikem, projektantem. Rodina byla od vzniku Československé církve husitské v roce 1919 jejím členem. Chodili do kostela ve Vysokém Mýtě.

Dvě otcovy sestry strávily s rodinami coby učitelky nějakou dobu na Podkarpatské Rusi poté, co prezident Masaryk vyhlásil, že jsou tam zapotřebí učitelé a úředníci. Na začátku světové války se velmi dramaticky dostávali zpátky do Čech, ale vrátili se všichni a válku přečkali ve Vysokém Mýtě.

Maminka se starala o děti v židovských rodinách

Maminka Adéla Růžičková pocházela z obchodnické rodiny z Teplic, kde se koncem 19. století narodila a kde si roku 1904 vzala za muže pasíře od Telče. Narodilo se jim šest dětí. Kvůli obchodu se různě stěhovali. Maminka se narodila v Brně, kde měl dědeček obchod na Křenové ulici. Byla nejmladší ze sourozenců, narodila se 15. května 1915. Pak se stěhovali do Orlických hor, děda si tam založil dílnu na výrobu kartáčů a prodával drogistické zboží. Žili v malé vesnici pod Suchým vrchem u Jablonného nad Orlicí. Posléze v Jablonném, kde dědeček koupil domek.

Rodina se věnovala ochotnickému divadlu a hudbě, jeden bratranec je klavírista, jiný zpívá sóla v hradeckém sboru. Maminka strávila nějaký čas po měšťanské škole u jeptišek v Žamberku, kde se mimo jiné naučila hrát na klavír, a následovně ve Znojmě ve škole pro vychovatelky. Vychovávala děti v židovských rodinách, mimo jiné v Terezíně v rodině lékaře s malým chlapcem. „Když to vyprávěla, byla vždycky hodně smutná.“

Škvoreckého znali na gymnáziu nazpaměť

V padesátých letech chodila pamětnice spolu s ostatními dětmi pomáhat tetičce a strýčkovi na polnosti, měli velký statek se zájezdním hostincem, přepřahali tam kočáry, aby se dostaly do Svitav a Litomyšle. Když jim koncem padesátých let statek sebrali, pomáhali při žních. V té době, při základní škole, hrála ochotnické divadlo. Hezké vzpomínky má i na tříleté gymnázium, kam ji vzali přesto, že rodiče nebyli ve straně. Přicházeli tam kvalitní učitelé z velkých východočeských měst.

„Měli jsme osvíceného učitele historie a literatury, který kladl důraz na místní historii a učil nás i o Havlovi. Objevili jsme knihy Josefa Škvoreckého a jeho Zbabělce jsme uměli na začátku šedesátých let snad nazpaměť, ” prozrazuje pamětnice.

Na pražské svobodárně se učila jíst hůlkami

Maturovala v roce 1966 a pak chtěla pracovat v archivu, zajímala ji historická literatura. To nevyšlo. Ten rok nebylo archivnictví otevřené. Nakonec absolvovala nástavbové studium na sociálně-právní škole v Praze, aby měla úplné středoškolské vzdělání, a v hlavním městě nakonec zůstala. Nechala se zaměstnat na účetním oddělení státního podniku Technomat. Chodila ten rok na všechna shromáždění, otec odebíral Lidové noviny, ona mu vozila Literární listy, rodiče vždycky poslouchali zahraniční rozhlas.

V roce 1968 se nastěhovala do nového paneláku, svobodárny na Spořilově. „Bydlely tam inspirativní ženy, jedna se vrátila z práce na velvyslanectví v Číně, vařila nám čínská jídla, učila nás jíst hůlkami a vyprávěla nám o Žlutém moři a o životě v Číně. Nosily se krátké sukně a bokové kalhoty a my jsme měly všechny kalhoty do pasu, tak jsme si je stříhaly, sukně zkracovaly a žily jsme společensky.“

Kolem nás projížděly obrněné vozy

Na svobodárně prožila i srpen 1968, kdy do Československa vpadla vojska v čele se Sovětským svazem. Spolubydlící, která pracovala u aerolinek, se zrovna 21.8. chystala odletět na dovolenou. Z letiště se ale vrátila, viděla přistávat obrovská letadla, ze kterých vyjížděly obrněné vozy. Ani pamětnice se nedostala do své kanceláře, kam se vcházelo ze Staroměstského náměstí. Následující tři dny se s kamarádkami snažila dostat do centra, aby věděly, co se děje, ale trochu toho litovala, protože se dostaly do míst, kde se střílelo.

„Horkou chvíli jsme měly u michelské plynárny, kde je silnice, chodník a zeď plynárny a na druhé straně je stráň. Tam projížděl jeden obrněný vůz za druhým. Šla s námi i banda mladých kluků s praporem, ale naštěstí nikdo nevykřikl. Asi už třetí den po invazi jsme prošly Příkopy, všude byla úžasná hesla na výlohách. Kolem Husova pomníku byly lehké zbraně, stáli tam ruští vojáci, možná až od mongolských hranic, nevěděli, kde jsou, na jak historicky významném místě,“ vzpomíná Jitka Roubíčková.

Na 21. srpna 1969 vzpomíná pamětnice snad ještě s větší hořkostí. Z Jungmannova náměstí, místa demonstrací proti okupaci Československa, je vyháněli čeští milicionáři. Utekla tehdy do Františkánské zahrady, kam chodívala do roku 1967 do divadla Semafor.

Nezbývá nic jiného, než emigrovat do Liberce

Už v červnu 1969 se náhodně seznámila se svým budoucím manželem, Luďkem Roubíčkem. Jitce, tehdy ještě Kašparové, bylo dvacet jedna, jemu přes třicet, v Liberci měl svůj okruh přátel, svůj způsob života. Poznali se ve vlaku do Rumunska, kam jela s kamarádkou pod stan. Nakonec prožili krásných společných čtrnáct dní na pláži.

„Byl pro každou srandu, fotil, bylo to bezprostřední. Pak po čase říkala kamarádka, že na vrátnici jsou nějaké dopisy s mým zkomoleným příjmením. Marcela řekla: ‘Tak, a pojedeme stopem do Liberce, bude legrace‘. Ještě dvakrát na podzim jsem do Liberce jela autobusem, cesta trvala tři hodiny,“ vypráví Jitka Roubíčková.

V té době ještě Luděk Roubíček uvažoval o emigraci. Měl možnost pracovat v zahraničí, byl vzorkař v bižuterii. V mládí se hodně věnoval sportu a šperku a měl navštívenky od nákupčích ze zahraničí, posílal své práce na výstavy, do německého Pforzheimu. Od emigrace ho zdržovalo vědomí, že by tu nechal dceru z prvního manželství, a také jeho milá, která neuměla žádný jazyk, a emigrace se proto obávala. Nakonec se vše rozhodlo za ně.

„Devátého října 1969 mi volal do Prahy: ‘Tak, dneska zavřeli hranice, už se jednoduše ven nedostaneme. Tak ti nezbývá nic jiného, než emigrovat do Liberce‘.“ Jelikož byla onu zimu spousta sněhu a ona na to nebyla zvyklá, k Vánocům jí Luděk se švagrem dali pořádné zimní boty.

Luděk Roubíček byl slavná liberecká figurka

Luděk Roubíček se narodil 27. ledna 1935. Měl starší sestru, žili v Liberci, jeho otec Ladislav pracoval v Živnobance, maminka mu zemřela v jeho pěti letech. Víceméně náhodou se pod vlivem kamarádů rozhodl, že půjde na uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci nad Nisou, kde se věnoval pasířství. Živil se také jako šperkař, ale i jako kreslíř a malíř, kustod, starožitník, sběratel a licitátor. Coby básník, dramatik i prozaik publikoval nejčastěji pod pseudonymem Ludwík Fonček. Divadlo režíroval i hrál, fotil, cestoval. Jitka Roubíčková o něm říká: „Manžel byl taková ‘figurka‘ Liberce, s mnohými se znal.“

Jeho prarodiče pocházeli z Českého Dubu. Dědeček Ludvík Roubíček se živil jako pokladník české záložny, byl velmi činný v Sokole, zvolili ho dokonce náčelníkem Podještědské sokolské župy. 3. listopadu 1918 se na náměstí sešli obyvatelé vedení průvodem Sokolů, na balkóně radnice vystoupil výbor, kde byl i Ludvík Roubíček. Z Turnova dostali dokumenty, Dub pod něj v té době patřil. Četli nový první zákon o vzniku republiky. Dědeček byl pak zvolen do správní rady města, než byly první volby v roce 1921. Jak se píše v knize vydané 1927 k deseti letům republiky, po 257 letech byl prvním českým starostou Českého Dubu. Jeden ze strýců manžela, Ludvík Roubíček, byl vojákem a padl za první světové války na italské frontě.

Soukromou výstavu v bytě jim za rok zakázali

V uvolněném roce 1968 se začaly v Liberci konat bleší trhy. Pořádala je organizace Hobby klub Liberec, komunita podobně smýšlejících lidí různého věku a povolání, sběratelů znalých historie. Kromě trhů jezdili na společné vícedenní výlety, často i v dobovém oblečení, později i s dětmi. Na konci každého dělali burzu, na kterou každý něco přinesl do dražby.

V roce 1972 uspořádalo v Liberci několik kamarádů tzv. První soukromou výstavu v bytě. Podrobněji o výstavě píše ve své diplomové práci fotograf Šimon Pikous, jehož otec Jan Pikous, též fotograf, byl jedním z organizátorů. Luděk Roubíček přispěl k výstavě svými šperky. Další rok už výstavu zakázali.

Na chatu se jezdilo na Jizerku

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jezdili Roubíčkovi společně s rodinou Pikousových a dalšími na chatu Severočeského muzea, kde tehdy Luděk Roubíček pracoval. Chata stála ve známé osadě Jizerka v Jizerských horách. Tehdy už byly na světě první dvě děti manželů. Lukáš se narodil v roce 1973, Adéla o tři roky později.

„Děti si v horách dělaly bunkry, byla tam spousta sněhu, kluci skákali z Pytláckých kamenů, když nám to řekli, Jana Pikousová málem omdlela, ty závěje pod nimi nemusely být tak pevné,“ vzpomíná Jitka Roubíčková. Sousedili s cestovatelem a dobrodruhem Gustavem Ginzelem, který za cenu „fůry hnoje“ koupil na Jizerce starobylou chalupu. Uvnitř se opravdu nacházelo velké množství hnoje, které musel nový majitel postupně vyvézt. Od té doby se stavení říká Hnojový dům. Gustav Ginzel podával také z Jizerky zprávy hydrometeorologickému ústavu.

„Jednou, hned jak nás viděl, říkal: ‘Luďku, v noci bude minus dvacet sedm.‘ Natloukl nám deku na dveře, všechny postele se daly do velké světnice, spravil pláty na kamnech, aby pořádně táhly, a říkal: ‘Teď tady nezmrznete.‘ A vždycky nádherně vyprávěl o všech svých expedicích po světě. Jednou v létě přinesl dětem pohlednice Bukovce, které vyfotil ze své postele. Všem dal dozadu razítko a řekl jim, že si to mají pověsit nad postel, aby věděly, jak krásně to na té Jizerce vypadá.“

V revolučním roce se narodila dcera Karolína

V osmdesátých letech odešel Luděk Roubíček z bižuterie, nechtěl dojíždět do Jablonce, tak pak pracoval v libereckém Severočeském muzeu v restaurátorských dílnách. Udělal si proto restaurátorský a konzervátorský kurz v Moravském zemském muzeu v Brně. Třetí dítě, dcera Karolína, se narodila v roce 1989. S těžkým postižením. Naštěstí se otevřely hranice a do Československa se dostaly nové zdravotnické pomůcky. Rodina se díky známým vypravila do Mnichova, kde je lékaři naučili Vojtovu metodu, která Karolíně velmi pomohla. Jitka Roubíčková k tomu poznamenává: „I když říkali, že bude ležící dítě, ať ji necháme v ústavu, tak jsme dokázali, že se ve třech letech posadila.“

Často chodili do divadla Ypsilonka, do Naivního divadla. Roku 2001 se Adéle narodila dcera Aicha a ta jim pak otvírala dveře k ostatním lidem. „Děti se přestaly bát dítěte na vozíku, na kterém je vidět postižení.“

Létající divadlo na kolečkách

Po roce 2007 založila dcera Adéla s kamarádkami divadlo pro děti s postižením s názvem Létající divadlo na kolečkách. Původně šlo o občanské sdružení, které s dětmi jezdilo na výlety. V Českém ráji tahali děti s vozíky i na nižší skály, na raftech sjeli Jizeru. Pak přivedl Marek Sýkora pár mladých herců z Naivního divadla a společně za významného přispění dětí vytvořili první inscenaci Výlet. Tu hráli před Vánoci v Malém divadle a posléze i v divadle F. X. Šaldy.

„Jeden z hasičů, co tam byli, říkal, že tolik lidí tam bylo o sametové revoluci.“ Další inscenaci „Namaluj mi beránka“ hráli v tehdy zničeném a zarostlém kostele sv. Máří Magdalény. Vystupovali i na festivalu Mezi ploty a na akci Modrý slon. Jedna z posledních her jsou vlastně výjevy z lidského života. Jmenuje se Od plínky do plínky. V roce, kdy se to hrálo poprvé, tedy 2013, Luděk Roubíček zemřel. Na jeho památku hodili na závěr na scénu jeho klobouk.

Jitka Roubíčková pracovala ve svém libereckém domově pouze na jednom místě. Na ředitelství Texty Liberec, organizace působící v celém Libereckém kraji, jako referentka v právním oddělení. Starala se o rodinu, zejména o nejmladší dceru. „On uměl a byl společenský živel, tak jsem mohla být v pozadí, vařit a platit složenky. Co mě mrzí teď na konci života, že neumím žádný jazyk, hrát na klavír a kosit kosou. Teď jsem nejradši, když jedu za dcerou Adélou do Raspenavy, tam sedím v kuchyni a vidím ke stodole, kde sedí vlaštovky, vidím je od talíře, krásný kovový fráček mají. Mám krásná čtyři vnoučata,“ uzavírá Jitka Roubíčková.